Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Hodina fyziky - komety

23.06.2010 (15:00) • MisaBells • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 4027×

„Zmiz, kometo!“ sykl pobaveně Edward na Jazzyho, když přišel ten den už poněkolikáté prosit o šachovou partii. Byl už večer a já se chystala spát, jenže…

Tohle byla má chvíle. Týdny jsem se kolem táty otáčela v naději, že se naskytne příležitost mluvit o vesmíru. Má neukojená dušička se tetelila blahem.

„Proč je Jazz kometa?“ vyzvídala jsem.

„Zbloudilá kometa,“ řehtal se Emmett před domem, když nás zaslechl. „Je moc blízko, asi ho odstřelím,“ dodal. Nejspíš i jeho Jasper přemlouval.

„Proč?“ naléhala jsem nedočkavě. Copak mě nechají bez odpovědí? Edward se s Emmettem od srdce zasmál.

„Ještě, že tě máme, Jupitere,“ culil se táta.

„Halo! Já tu jsem taky a bažím po vesmíru!“ skučela jsem.

„Přemýšlím, na co bych ti odpověděl, jako první. Hm,“ zamyslel se a mě šly oči z důlků nedočkavostí.

„Co je kometa? Je to vážně hvězdička se zubatým ocáskem, jak se kreslí?“ nabízela jsem mu.

„To vůbec ne. Je to hodně zlehčená verze. Kometa ve skutečnosti není ani hvězdička, jak říkáš.“ Žasla jsem. Mé sny byly rozervány. Komety neexistují!

„Ony existují, srdíčko. Jen jsou jiné. Mají takzvané ohony, což je v podstatě kamufláž. Jsou to jen plyny a miniaturní prachové částice, které vypadají, že vlají za jádrem,“ vysvětloval.

„Jasper má krátký ohon,“ vyhrkla jsem a sledovala Jazzyho zlatou hlavu.

„Ehm…“ odkašlal si se smíchem Emmett.

„Myslela vlasy, úchyle,“ sykl Edward jeho směrem a Emm překvapeně povytáhl obočí.

„Komety mají ohon dlouhý i sto padesát kilometrů. Někdy i víc. Záleží na velikosti. Čím větší původní jádro, tím větší množství plynů a delší ohon,“ usmíval se už zase Edward.

„To jsem nebyl já!“ bránil se Jacob, když se objevil mezi dveřmi. Zrovna ve chvíli, kdy byla řeč o plynech.

„Nekecej, já tě cítím až sem!“ řehtal se Emmett a ve stejnou chvíli odrazil útočícího Jaspera mezi stromy. „Zásah,“ vykřikl radostně.

„Komety mají jádro?“

„Mají dokonce i koma,“ usmál se táta.

„Bezvědomí?“ vyhrkla jsem s Jasperem unisono.

„Ne, koma. To je obálka kolem jádra komety. Je složená podobně jako ohon z plynů.“

„Samé plyny, ještě, že je těch komet tak málo,“ brblal Jacob s plnou pusou housky.

„Ve skutečnosti jich je neuvěřitelná spousta, ale všechny se pohybují za Plutem. Do naší vnitřní sluneční soustavy se dostane málo komet. Většinou neprojdou přes Jupiter, který je odpálkuje zpátky.“

„Tak jest!“ křikl Emm a hodil Jaspera opět do křoví. „Ty máš teda styl, komeťáku,“ řehtal se.

„Takže nebýt Emmetta, Jasper by se dostal až ke mně?“

„On se dostane, neboj se. Jen se trošku musí snažit. Není lehké dotknout se Slunce. Jen pár komet projde přes Jupiter. Většinou se ty stejné vrací jednou za čas.“

„Jednou za rok?“ zkusila jsem.

„Spíš, jednou za několik let, nebo staletí.“

„Jak víš, že se vrací ty stejné?“ vyzvídala jsem.

„Mají jména a každá má svou dráhu. Vrací se ve stejném čase už několik století. Lidé se je naučili rozeznávat. Kolem Země se mihotají především dvě komety.“

„Jo, Jasper a Alice,“ huhňal Jacob.

„Halleyova kometa a Hale-Bopp,“ opravil ho táta.

„Stejně se mi nezdá, že by měl být Jazz kometou,“ skučela jsem zklamaně.

„Dík, zlato,“ rozplýval se Jasper, když se hrabal poněkolikáté z křoví.

„Tahle kometa se pořád vrací!“ vztekal se Emm.

„Možná je krátkoperiodická. Nech ho vyhrát, on zase odletí,“ vybídl ho Edward. Emmett se zamyslel a ukročil bokem, tudíž Jasper při svém útoku z jednoho křoví, skončil v tom druhém a rozzuřeně šel pryč.

„No jo, je fuč,“ řehtal se Emm.

„Krátko – co?“

„Komety se dělí do tří skupin. Krátkoperiodická, dlouhoperiodická a jednonávratová. Ta krátkoperiodická se vrací zhruba jednou za dvě stě let. Dlouhoperiodické se nevrací tak často, ale stále jsou závislé na Slunci. Jednonávratové mají zvláštní oběžnou dráhu, která je pouze jedinkrát protáhne kolem Země a poté je vymrští mimo naši soustavu. Definitivně. Třeba Enckeova kometa patří ke krátkoperiodickým. Nedostane se od Slunce dál, než k Jupiteru.“

„Jak to, že hoří, když ve vesmíru není kyslík?“ vyzvídala jsem.

„Ony nehoří, dokud se nedostanou do atmosféry. Je to další kamufláž, kterou způsobuje Slunce. Plyny a částečky se odráží od slunečního světla a proto to ze Země vypadá, že hoří. Ony v podstatě jen pohlcují teplo.“

„Je to divné. Co je k tomu Slunci tak přitahuje, že se vrací, jako stěhovaví ptáci?“ vyhrkla jsem.

„Gravitační síla,“ odpověděli jednohlasně všichni tři. Musela jsem se stydět. Tohle by přeci napadlo i dítě, tak proč ne mě?

„Z toho si nic nedělej. Jen tě to nenapadlo. Ono to nikoho nenapadlo, než se objevil Newton, který se tím začal zabývat. Pohybem Měsíce, Země, Slunce a jiných planet. Řídil se zákony, na které přišel Kepler. Newton z toho vymyslel svou gravitační teorii.“

„Na tohle nemusí být člověk žádný Einstein, aby si to domyslel do svého jazyka,“ vychloubal se Jacob.

„V podstatě musí. Právě Albert Einstein Newtonovu teorii upravil a rozšířil. V podstatě Newton řekl, že dvě tělesa s hmotností se k sobě přitahují nějakou silou neboli gravitací. Když je jedno z těles silnější, přitahuje k sobě to slabší.“

„Páni,“ vydechla jsem.

Táta se jen spokojeně usmál. Konečně jsem našla trošku zalíbení ve fyzice. Bylo fajn, přirovnat si rodinu k planetám a jiným tělesům. Zajímalo by mě, co bych našla za Plutem, kdybych se vypravila na oběžný let.

„Oortův oblak,“ odpověděl mi Edward.

„Koho?“ vyhrkl Jacob, až mu kus housky zaskočil.

„Oortův oblak je za Plutem. Je to v podstatě lepicí páska, která drží pohromadě naši soustavu.“

„Potom už nic není? Žádné hvězdy? Žádné planety?“ panikařila jsem. Do této chvíle jsem věřila, že je vesmír nekonečný.

„Jistě, že tam možná něco je,“ tišil mě nejistě Jacob.

„Neví se o tom. Gravitační síla Slunce sahá pouhé dva světelné roky daleko.“

„Pouhé?“ vyhrkla jsem. „Kolik je světelný rok?“

„To se nedá říct, srdíčko. Na výpočet je komplikovaný vzorec. Tím tě nebudu zatěžovat. Jen ti musí stačit, že to není časový úsek, ale vzdálenost, kterou světlo urazí ve vakuu za jeden náš kalendářní rok.“

I tohle bylo na mé buňky náročné. Rychle pryč od výpočtů.

„Co je v tom Oortově oblaku?“ Edward se jen pobaveně zasmál, než odpověděl.

„Je to rodiště komet. Bilionů kometových jader. Je to pozůstatek původní planetární mlhoviny.“

„To je hotový Star track!“ vypískl Emmett.

„Ne, to je hotový Alice šatník,“ opravila jsem ho.

„To je fakt. Alice do svého šatníku narve všechno,“ přitakával Emm.

„Vejde se tam i Slunce?“ zívla jsem a schoulila svou hlavu do Edwardovy náruče.

„To si nemyslím, Nessie,“ zašeptal táta a pohladil mě po vlasech.

„Nechci k Alice do šatníku. Je tam nebezpečno,“ pronesla jsem z polospánku, vyčerpaná nově nabytými vědomostmi.

„Neboj, sluníčko naše, přes nás se k tobě Alice šatník nedostane,“ sliboval táta tiše. Možná ještě něco dodal, jenže já už se proháněla vesmírem. Kolem mě se protáčely nafouklé kopie mé rodiny. Občas se o mě otřel Jasper a Emmett měl v ruce velkou červenou plácačku, když odkloňoval let ostatních komet. Z dálky se ke mně donesl tátův pobavený smích. Viděl to taky?

Mé shrnutí

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Hodina fyziky - komety: