Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 28. kapitola

24.06.2010 (08:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4193×

Šmouha mezi stromy se s tichým kňučením opět vypařila. Otázkou bylo, na jak dlouho. Neměla jsem náladu na Sethovy rozumy. Raději sama, než poslouchat jeho hlas. K mé smůle se po chvíli z opačného konce ozval další zvuk. Vzduchem se nesla Williamova nezaměnitelná vůně. Tak po tomhle jsem netoužila už vůbec.

„Jé, ahoj, co ty tu,“ předstíral překvapení.

„Slepičí prdelka, taky si pro sebe nic nenechá, co?“ sykla jsem.

„Kdo?“

„Nehraj to na mě, Williame. Víš moc dobře, koho myslím,“ odsekla jsem.

„Omlouvám se. Ona to myslela dobře. Víš, jsem velice vnímavý a chápavý, určitě ti králové chybí, ale máš mě. Tenkrát – to už je hrozně dávno – jsem měl nejlepšího přítele. Jmenoval se Edward Masen. Dokonale jsme si sedli. Rozuměl mi, já jemu, prostě skvělá dvojice. Několikrát za mnou přišel, když měl starosti, nebo problémy, věř mi,“ culil se. Potlačila jsem smích, protože jsem moc dobře znala dědečkovu verzi a k Willově smůle jsem už znala i jeho. Prozíravě jsem si nechala skutečnost, že Edward Cullen je Masen, pro sebe. Očividně to William stále netušil – uf.

„Klidně se mi svěř se svou bolístkou. Claudinka mi už cosi naznačila, je to dobrá duše,“ rozplýval se. Povytáhla jsem jedno obočí nad jeho slovy. Claudie byla snad všechno, jen ne dobrá duše.

„Co ti řekla?“

„No, že si zahnula jednomu s druhým. To nevadí, ještě jich bude, věř mi.“

Chtělo se mi z něj zvracet. Možná dokonce víc, než ze sebe samé.

„Já nikomu nezahnula,“ sykla jsem a měla Willa už plné zuby.

„Já to chápu, že to v sobě dusíš,“ špitl mi u ucha.

„Wille, nic nechápeš. Jdi pryč, prosím.“

Will si jen přehnaně vzdychl a s nafouklou tváří vstal z trávy.

„Tak si tu poklábos třeba s tím andindánem v křoví,“ odsekl a zmizel.

„S kým?“ vydechla jsem nechápavě a svraštila čelo.

„Se mnou, nejspíš.“

„To raději spolknu jazyk,“ vztekala jsem se. Stál tam už jen v džínech. Tričko nejspíš obětoval pro přeměnu, nebo co. Možná, že se jen pokoušel udělat dojem.

„Hele... Já chápu, že se zlobíš kvůli té bitce, ale já za to vážně nemůžu, on po mně skočil, on po mně vystartoval. Byla to z mojí strany jen obrana a zároveň chuť se bít za tak krásnou a fajn holku jako jsi ty, takže jestli můžeš – odpusť.“ Povytáhla jsem překvapeně obočí.

„Ne, nemůžu. Vlastně spíš nechci. Děláš vše pro to, abys nás rozdělil. Vůbec ti nejde o mě, ale o tebe. Jen ty, ty a zase ty. Jsi neuvěřitelný sobec, Sethe,“ vyhrkla jsem a měla vážně vztek. I Seth se přestal kát a konečně se projevil.

„Mně jde o to, že vidím, že on pro tebe prostě není dost dobrý, já bych ti dal všechno, jsem lepší, chápeš? Tak mi dej šanci, nebo se mám trápit navěky?“ Dramaticky u toho rozhazoval rukama a obličej mě rudý potlačovaným vztekem.

„Proč by pro mě nebyl dost dobrý? Podle mě je až moc dobrý. Možná bych měla být s tebou, protože to by byl můj trest. Mít vedle sebe tebe... Tobě je úplně jedno, že by trpěl?“ Seth sebou trhl a mně jej bylo na okamžik líto. Přepískla jsem to. Možná moc silná slova. Chvíli bylo nepříjemné ticho, než promluvil.

„Myslíš, že on se ohlíží na to, že já se trpím, protože holka, kterou si on nezaslouží, mi nedá šanci?“ vyhrkl.

„Jemu jsi volný, Sethe. On myslí na mě. Na to, co chci já, ne on. To jen ty vidíš své blaho. Nech to být. Stejně to už nejspíš nezachráním.“

„Kdybys byla se mnou, myslel bych taky jen na tebe, splnil bych ti každé přání, tak proč on a já ne?“ Byl jako malé dítě, které nedostalo hračku a jeho mladší bráška ano.

„Protože on je můj zloděj polibku, proto,“ špitla jsem a potlačila úvahy nad pravdivostí jeho slov. Proč ne on?

Mlč!

„Cože je tvůj?“

„Byl první - ehm, no v líbání, ale to ti může být jedno.“

„První polibek málokdy bývá dobrý. Slintá?“ ošil se hnusem.

„Sethe!“ zavrčela jsem vztekle. Kazil mi tím vzpomínku.

„Dobře promiň, no radši už půjdu, než mi vykrvácí srdce. Tak... Ahoj,“ vzdychl a jeho smích byl hned pryč.

„Jo, to bude nejspíš nejlepší. Stačí, že krvácí to moje.“ Jak bolestivá tahle pravda byla…

Seth se prosmýkl mezi stromy a po další hodině jeho pach poměrně zeslábl. Nejspíš byl už tohle dobou opět v La Push.

Potřebovala jsem ho. Musela jsem se to pokusit zachránit. Přeci tu nebudu sedět, jak hloupá nána a brečet, když jsem ještě nevyzkoušela vše? To mi vážně stačí k odehnání jedna prosba? Nevydržím do zítřka. Nemůžu vydržet do zítřka. Musím za ním. Ukrást si polibek, a když to dobře dopadne, i odpuštění. Omluvím se klidně i za světový hladomor, za výbuch jadrné elektrárny, za cokoliv, když si to bude přát.

S tou myšlenkou jsem se rozeběhla zpátky k městu. Seattle se mezitím zahalil do inkoustově černého pláště. Proběhla jsem několika uličkami a nechala se vést srdcem.

Ten zrádný sval mě dostal do vilové čtvrti, kde svítilo nejen pouliční osvětlení, ale u každého domu i veranda. Mě osobně to bylo jedno, jen jsem si říkala, jestli má tohle smysl. Několik prchavých okamžiků jsem přemýšlela, který z domů může být ten správný, ale už jen to, že tudy Taavetti chodil každý den…

Mistrně jsem přeskočila plot a vyškrábala se do prvního z oken. Spící dvojice mě ujistila v tom, že jsem špatně. Přeskočila jsem na vedlejší parapet mrštností upíra a byla na sebe hrdá. Nezpůsobila jsem sebemenší hluk. Odměnou mi byl pohled na Taavettiho. Ten pokoj se k němu vůbec nehodil. Problém byl, jak se dostat dovnitř. Byl leden. Lidé v lednu nevětrali přes noc. Umrzli by. Tedy pokud nebyli z Finska – aleluja! Taavetti ještě seděl u počítače a cosi smolil. Vypadal, že hledá nějaké zatoulané písmenko. Byl sladký. Nehtem jsem opatrně zaškrábala na sklo a čekala. Taavettiho upoutal zvuk a vzhlédl. Chvilku mžoural do tmy za oknem, než si mě všiml. Na tváři se mu jen na nepatrný okamžik prozářil úsměv. Tiše vstal a přešel k oknu. Otočil kličkou a mou tvář ovanula jeho intenzivní vůně.

„Pojď dovnitř, než tě někdo přepadne,“ zašeptal sladce a mé srdíčko plesalo radostí. Seskočila jsem z parapetu přímo před něj. Bez jediné rány, nebo dupnutí. Jen jeho a můj tlukot srdce se nesl pokojem.

„Taave, já vím, že jsi chtěl být sám, ale já ti to musím vysvětlit,“ začala jsem a prohlížela si jeho tvář.

„Co mi chceš vysvětlovat?“ zašeptal smutně. Měla jsem pocit, že už to vzdal. Vypadal ztrhaně.

„To v té uličce. Nic se tam nestalo, vážně ne.“ Konečně se natočil tak, že jsem si mohla všimnout jeho modrající tváře.

„Nebolí to moc?“ sykla jsem, jak kdybych to na tváři měla sama. Automaticky jsem vztáhla ruku, ale Taavetti sebou trhl a zakryl si tvář.

„Víš, že trošku jo? Víc mě bolí to, že chodíš na procházky s někým jiným.“

„Seth je rodinný přítel. Netušila jsem, že se to takhle pokazí. Hrozně mě to mrzí, určitě by se to nestalo, nebýt toho jeho otisku…“

„Otisk!“ přerušil mě ostře, „jo jasně, rodinný přítel, kámo. Zítra ho vezmu na zmrzlinu, to se přeci mezi rodinnými přáteli dělá, ne?“ dodal. Svraštila jsem čelo.

„Ty mi nevěříš?“ vzlykla jsem. Jeho odměřenost byla horší než facka. Jeho kdysi tekutá čokoláda v očích se změnila v kámen a nepropustnou bariéru. Nedokázala jsem uhodnout, jestli to myslí vážně, nebo ne. Jak to poznám, když jsem teď slepá?

„Věřím ti, ale kdyby se ke mně nějaká holka takhle nakláněla, tak bych uhnul alespoň o metr dál, nebo jí ihned řekl, ať toho nechá, že mám tebe. I kdyby to byla rodinná přítelkyně,“ vyhrkl. Teď už jsem neviděla už vůbec nic. Z očí se mi kutálely krokodýlí slzy.

„Já vím, jsi lepší,“ vzlykala jsem a snažila si utřít oči o rukáv blejzru, který jsem měla stále na sobě.

„Není to o tom být lepší, jen vědět, co už je moc, ale jestli ti to takhle vyhovuje…“

„Máš právo se na mě zlobit. Měla jsem ho zastavit dřív. Mnohem dřív.“
„Jo, to jsi měla. Víš, jak mě to bolí a trápí?“ vyčetl mi. Cítila jsem, jak vrůstám do koberce jeho pokoje a jsem menší a menší…

„Proto jsem tu. Nechci, aby ses trápil ještě ty,“ vzlykla jsem a měla vztek, že tu brečím.

„Slib mi, že už to nikdy neuděláš. Taky bych ti to nikdy neudělal, víš?“

„Nikdy už ho nenechám přiblížit se tak blízko,“ špitla jsem. To byla v podstatě celá má vina. Ať jsem se cítila sebevětší pocit provinění, nemohla jsem slíbit, že se s ním nesejdu. To Taavetti chtěl. O to mě žádal mezi řádky.

„Jak blízko ho necháš,“ sykl.

„Je to přítel. Nemůžu ho vystřihnout. Dnes mě zaskočil, příště se to už nestane, slibuju.“

„To doufám. Jednou ho uvidím, že se tě dotýká, nebo tak něco a neudržím se,“ vrčel. Nemohla jsem si odpustit komentář.

„Jen by sis zlomil ruku.“

„Lepší mít zlomenou ruku, než srdce, Polárko,“ vzdychl smutně.

„Nechci, abys měl zlomené srdce,“ vyhrkla jsem v panice.

„Tak už to příště nedělej,“ prosil mě.

„Ale já nic neudělala – skoro,“ bránila jsem se.

„Vždyť já vím, promiň, už to nebudeme řešit. Bolí mě každá naše neshoda, nebo hádka. Pojď sem,“ vzdychl a natáhl ke mně ruce. Stulila jsem se mu do náruče a znovu se rozbrečela. Tentokrát štěstím. Poslepu jsem vyhledala jeho rty a vychutnávala si jejich sladkou chuť. Do těla se mi opět vléval život a připadala jsem si, jak zdrogovaná. Celý svět se točil a vše bylo mnohem barevnější. Propletla jsem mu prsty ve vlasech a pevně ho tiskla k sobě. Položil mi ruce na kříž a přitiskl si mě co nejvíc na svou hruď. Ovládej se. Modré nebe. Hvězdy. Počasí…

Taavetti mě z ničeho nic uchopil za pas a zvedl mě do náruče. Nohy jsem mu omotala kolem boků a nechala se odnášet, neznámo kam.

Nebe, hvězdy, počasí, táta, máma, škola…

Něžně mě položil na postel a konečně se naše rty rozpojily. Lapala jsem po dechu a nespouštěla z něj oči. Nakláněl se nade mnou a čokoláda v jeho pohledu hořela. Prohlížel si každý kousek mé tváře se zvláštním výrazem. Nakonec se opřel o loket u mé hlavy a překulil se vedle mě. Konečky prstů mě pohladil po holém břiše. Ani jsem si nevšimla, že jsem měla košili těsně pod prsy.

Nebe, hvězdy, táta, táta, táta!

Jemně mě políbil na víčko, a když slíbával i druhé, přesunul své rty k mému ušnímu lalůčku a vzdychl. V tom jediném zvuku řekl vše. Chtěl to samé, co já, ale bál se. Možná, že to nechtěl uspěchat. Nejspíš se bál, že se místo mě v posteli objeví Sněhurka, co já vím? Možná, že to cítil stejně nebo to alespoň tušil. Pevně mě objal a přitiskl si mou tvář k hrudi.

„Sladce spi, lásko, má náruč tě ochrání před zlými sny,“ zašeptal a já se vůbec nebránila. Nechala jsem se ukolébat jeho tlukoucím srdcem. Byla to ta nejkrásnější ukolébavka, kterou jsem si před spánkem mohla přát.

Zdál se mi sen…

Plula jsem po široké řece v loďce a Taavetti spal. Kochala jsem se pohledem na jeho klidnou tvář. Koutkem oka jsem si všimla stínu na břehu. Otočila jsem se ve chvíli, kdy na mě postava cosi gestikulovala.

„Sethe?“ vyhrkla jsem překvapeně. Mával do všech stran a něco křičel. Hučení v uších mi však bránilo to slyšet do chvíle, než jsme se ke břehu přiblížili na pár metrů.

„Je tam vodopád!“ křičel vyplašeně. Umřu? No a, hlavně, když budu s Taavettim.

„Nevadí,“ odpověděla jsem mu.

„Zachraň se! Taavetti je stejně mrtvý, on by si to přál! Vylez! Podej mi ruku!“ Srnule jsem se otočila na svou lásku v loďce a až teď jsem si všimla krvavé skvrny v hrudi. Srdce se mi rozlomilo na dva kusy, ale Seth měl pravdu. Vztáhla jsem ruku ve chvíli, kdy se loďka přehoupla přes okraj, a můj poslední pohled na mrtvé tělo mého života mě zbavil poslední síly. Ve stejnou chvíli, kdy jsem se nechala vytáhnout, otevřel oči a zmizel v oblaku nad vodopádem.

„Jdi,“ zašeptal jeho hlas a mě se z hrdla vydral šílený řev…

Vytřeštila jsem oči a vzbudila se celá zpocená.

Taavetti se mnou lomcoval. V očích vyděšený výraz.

„Polárko! Klid, lásko, jsem tu u tebe. Utiš se, nefrite,“ šeptal vyplašeně a tiskl si mě k tělu. Třásla jsem se. Za okny se začal probouzet den a mě došlo, že stejnou barvu nebe měl i můj sen.

Krvavou.

Vražednou.

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 27. kapitola

Jahodové nebe - 29. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 28. kapitola: