Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 26. kapitola

22.06.2010 (07:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4107×

V duchu jsem blahořečila Edwardovi, který si vzal telefon po Alice a vysvětlil mi cestu. Na závěr se jen zasmál a dodal:

„Nebo si vezmi taxík.“

Celý on. Jednoduchá řešení si nechával na konec. Taky to mohlo napadnout mě, jenže celá ta záležitost se Sethem mě vykolejila.

Telefon jsem zaklapla jeden blok od cíle. Těch posledních několik kroků jsem šla, jak ve zpomaleném filmu.

Co když si dělal legraci a nebude tam? Přeci to nemohl stihnout. Lekla jsem se, když se mi rozvibrovala kapsa.

Pohni, nebo se nedočká. Už teď je nervózní! Alice.

Mrška, sledovala nás. Respektive jeho. Naťukala jsem rychlou odpověď: Nešmíruj! A telefon jsem zastrčila zpět. To zvládnu. Vždyť je to Seth. Je přítel. Kamarád. Čeho se bojím?

Vešla jsem do kavárny a do nosu mě uhodila vůně čerstvě pražené kávy a pečených laskominek. Nedalo se ho přehlédnout. Nohy se mi roztřásly, jak želé. Na prchavý okamžik jsem chtěla utéct. Rychle pryč z téhle bryndy.

Vyčníval mezi ostatními hosty, jak mrakodrap. Měl zelené tričko, které se napínalo, jako druhá kůže. Zbytek byl pod stolem, takže jsem nemohla zjistit, jestli ladí. Potřebovala jsem se zaměstnat. Nemyslet na to, že se dívá přímo na mě a usmívá se. Má malé vějířky kolem očí, když se usměje. Mahagonový pohled, ebenově černé vlasy učesané maximálně větrem venku. Snědá pleť.

Zamával na mě. Povytáhla jsem obočí a musela se usmát. Nenápadně se rozhlédl a potom vstal. Černé džíny. Jak jinak? Roztáhl ruce a jedno obočí se mu propadlo o kus níž, než druhé. Díval se s otázkou v očích. Automaticky jsem kývla a zvedla palec v pochvalném gestu. Spokojeně se rozesmál a já se konečně mohla uvolněně pohnout.

To mi však trvalo do chvíle, než jsem se ocitla vedle našeho stolu a Seth si mě přitáhl do medvědí náruče. Voněl pomeranči a lesem. Zvláštní exotická kombinace. Byl neuvěřitelně mohutný. Nečekaně mi vtiskl polibek na tvář. Myslela jsem, že v tu chvíli shořím.

„Vzala si to přes Island?“ smál se. Živě byl jeho hlas hlubší a srdečnější. Možná, že to dokreslovala jeho tvář.

„Nejdu tak pozdě,“ bránila jsem se. Odtáhl mi židli a počkal, než si sednu. „Od kdy jsou indiáni gentlemani?“ vyzvídala jsem.

„Od té doby, co existují krásné wolpírky,“ zašeptal mi těsně u ucha, než se posadil na své místo. Hlasitě jsem polkla.

„Aha,“ vyhrkla jsem.

„Ty jsi nervózní?“ zajímal se. Rozhodně jsem zavrtěla hlavou, ale v krku jsem měla knedlík. „Tak to tě obdivuju, já se třesu, jak osika. Vůbec nevím, co si s tebou mám povídat a když tě vidím, tak ani nevím, jak se jmenuju,“ vyprávěl.

„Je to vidět, že nevíš, co říct,“ smála jsem se.

„Po telefonu to bylo jednodušší, co?“

„To rozhodně.“

„Můžeme se k sobě otočit zády a já ti zavolám – ne, počkej, teď už ne. Teď se chci kochat,“ usmál se.

„Kochat?“

„Kochá se celá kavárna, Sněhurko,“ zašeptal a mě opět ovanula pomerančová vůně.

„Sakra,“ sykla jsem.

„Nejspíš tě budu muset potom vynést nad hlavou, jinak se strhne bitva. Já tě nikomu nedám,“ culil se.

„Nejsem tvoje,“ odbyla jsem ho.

„Pořád nevěříš otisku?“

„Proč si myslíš, že to byl otisk?“

„Protože bychom tu nejspíš jinak neseděli.“

„Dva měsíce jsme to bez sebe vydrželi. Kdyby to byl otisk, nešlo by to.“ Byla jsem na sebe hrdá s touhle poznámkou. Dokonalý důkaz.

„Mluvili jsme spolu den, co den po telefonu. A hlavně…“ odmlčel se, protože se nad námi objevila servírka.

„Dáte si?“ sykla s očima zabořenýma do lístku v ruce.

„Kafe?“ nadhodila jsem.

„Kofein? Bez? Mléko? Presso? Alžír? Se zmrzlinou? Turek?“ vyjmenovávala.

S každým novým názvem jsem třeštila oči víc, než s předešlým. Seth se jen usmíval, nechal servírku odbrebentit a až potom ji věnoval pozornost.

„Dvě se zmrzlinou, díky,“ špitl. Servírka se ušklíbla a zmizela stejně rychle, jako se objevila.

„A hlavně…“ zopakovala jsem jeho poslední slova.

„A hlavně mi bylo vysvětleno, že když se vtlačím se do tvého života, moc plusů nezískám. Prý se mám stáhnout a vyčkávat,“ dořekl a culil se, jak měsíček na hnoji. Kdo mu tohle poradil? Táta? Těžko. Ten by nás byl tehdy schopný oddat ještě ten den.

„Kdo ti tohle moudro poradil?“

„Nepovím. To je moje tajemství. Když už jsme u toho, povíš mi, cos provedla tomu klučinovi?“ vyzvídal. Dotklo se mě, že o Taavettim mluví, jako o klučinovi, když jsou skoro stejně staří. Hodně skoro. Pokud odečtu pár let od Setha. Dobrá – hodně let. Seth stále vypadal na dvacet pět let, ale ve skutečnosti už mohl pomalu do důchodu.

„To je jedno, ne?“ sykla jsem.

„To není, protože jsi to slíbila.“

„Já?“
„Jistě, řekla si, že mi to povíš u kafe,“ ujišťoval mě.

„Nejdřív mi řekni, co tě napadlo,“ vyhrkla jsem.

„Ohledně toho, cos mi nechtěla říct? Hm… Nenapadlo mě nic. Jen jsi byla roztomile zvědavá a paličatá,“ smál se.

„Mizero!“ štěkla jsem. „Takhle mě doběhnout, to se nedělá!“

„Já vím, omlouvám se, jenže tebe dostat na kafe je kumšt.“

Zkřížila jsem si ruce na prsou a nafoukla trucovitě tváře. Seth se jen rozesmál a natáhl ke mně ruku. Odtáhla jsem se.

„Nebuď taková. Já už budu hodný, dej mi ruku,“ prosil.

„Proč bych to dělala? Já přítele mám. Tomu dávám ruku,“ odbyla jsem ho.

„Já vím, promiň,“ špitl a stáhl otevřenou dlaň zpět. Zesmutněl.

„Sethe, omlouvám se. Jen nechci, abys v tom dnešku viděl něco víc, než…“

„… otisk,“ doplnil za mě.

„Ne! Není to otisk! Už to pochop, prosím,“ škemrala jsem.

„Dej mi prosím poslední šanci tě přesvědčit,“ zašeptal.

„To nedokážeš, chápeš? Není o čem mluvit.“ Byla jsem skálopevně přesvědčená o své pravdě. Bez dalšího protahování jsem vstala.

„Co to kafe?“ vyhrkla servírka, když nás viděla odcházet. Seth jí hodil na pult srolovanou bankovku a ani nezpomalil.

„Rory, počkej,“ křičel za mnou.

„Ne, jdi domů, Sethe.“

„To mi chceš říct, že jsem letěl hodinu z Forks, podplatil pilota, aby vůbec v tuhle hodinu vzlétl, rezervoval si let zpět, jen tak? Kvůli půl hodině? Rory, no tak – sakra, stůj!“ zařval, když jsem na něj stále nereagovala.

„Neřvi!“ vrátila jsem mu to a prudce se otočila.

„Tak stůj, prosím,“ ztišil se.

„Nemám důvod,“ sykla jsem.

„Holka, ty jsi celý táta, jen s tím rozdílem, že jeho jsem mohl praštit, tebe ne. Ani kdybych chtěl.“

„No, fackou bys to vážně vyřešil,“ sykla jsem. Seth si jen unaveně vzdychl a sevřel svůj kořen nosu mezi dva prsty. Trucovitě jsem vystrčila bradu a čekala další jeho útok.

„Každou noc uléhám s bolestným pocitem, píchá mě u srdce a dávno už vím čím to je,“ vyhrkl, ale nevzhlédl. „Miluju tě a je-li láska led, pak jsem ledová kostka a je-li oheň, je ze mě dávno jen popel. Víš, každý den od Vánoc sním o tom, že se probudím a ty budeš v mojí náruči. Já budu první, kdo tě uvidí, jak se probouzíš, a spolu strávíme celý den. Budu se na tebe dívat, dotýkat se tě, hřát tvoje dlaně ve svých. Když budeš plakat, budu ti utírat slzy a držet tě v náruči. Když se budeš smát, budu se smát s tebou. Jakmile se budeš trápit, budu se trápit taky. Chci být ten, kdo se bude topit ve tvých nádherných očích.“ Stála jsem s pusou dokořán a nezmohla se na jediné slovo, jenže to ho netrápilo. Znovu se nadechl. „Já tě budu milovat i po smrti... Kdybych zemřel, proměnil bych se ve vítr, který by hladil tvé vlasy, objímal tvoje tělo a líbal tvá ústa. Byl bych tu pořád. Snad pochopíš, jakou váhu mají mé city...“

Hlasitě jsem polkla. V duchu jsem si přehrávala jeho slova. Nevěřila jsem svým uším. Tohle nemohl říct, vždyť to bylo čiré šílenství.

„Máš Elenu, tohle říkej jí. Proč to děláš? Ubližuješ jí i mně. Přestaň. Já mám Taavettiho, tohle…“ zarazila jsem se. Chtěla jsem říct, že tohle mi taky říká, ale je to pravda? Slyšela jsem od něj krásná vyznání. Kratší a logické, plné čisté lásky, upřímného zájmu a víry v naší budoucnost, jenže tohle bylo – jiné.

Divné! Vzpamatuj se! Přeci nepůjdeš tátovi na ruku! Seth je přítel! Taavetti je láska. Miluješ jeho dolíčky ve tváři, když se směje, jeho křehkost, jeho mimiku. Miluješ ho! Ječela jsem na sebe v duchu.

„Promiň, ale nemůžu přestat s něčím, co je jediným smyslem mého života - láskou k tobě,“ přerušil mé myšlenky a na čele mu vyskočila malá vráska. Konečně vzhlédl a naše oči se setkaly. Vyschlo mi v krku a pusu jsem měla, jak korek. Všimla jsem si, že udělal krok blíž a ztuhla jsem.

Braň se! Jdi pryč! Nechceš to!

Sklapni už! okřikla jsem svůj vnitřní hlas.

Byl blízko. Hodně blízko. Tak moc, že bych mezi nás nedokázala vsunout ruku. Na tváři jsem cítila jeho dech a v nose mě štípala vůně pomerančů.

„Myslíš, že…“ šeptal, ale jeho poslední slova zanikla v jiném hlase.

„Polárko?“

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 25. kapitola

Jahodové nebe - 27. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 26. kapitola: