Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Forkský anděl - 12. kapitola

30.12.2010 (21:15) • Kacennnka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2186×

Došla jsem k Paulovu domu a zaklepala na dveře. Nic se nedělo, tak jsem to zkusila ještě jednou. Zevnitř byly slyšet zvláštní zvuky - jakoby se něco železného nebo plechového otíralo o nějaký povrch. Pak jsem ještě cítila zvláštní vůni. Byla mi povědomá, ale v tuto chvíli jsem ji nedokázala identifikovat. Zaklepala jsem potřetí, ale stále nic. Vzala jsem za kliku a pomalu otevírala dveře.

Opatrně jsem nakoukla dovnitř - připadala jsem si jako zloděj, který se k někomu vkrádá za bílého dne, aby si ukradl něco k jídlu. Nikdy jsem u Paula nebyla, ale věděla jsem, že bydlí sám. Proč? To nevím. Ta vůně byla uvnitř silnější. Něco mi říkalo, že když půjdu po té vůni, dostanu se až k Paulovi. Zaklapla jsem za sebou dveře.

„Paule?“ zavolala jsem. Nikdo se neozýval. Pokračovala jsem. Vůně mě zavedla do kuchyně. Nakoukla jsem tam. Paul mě slyšel a rychle uskočil a něco strčil za záda. „Paule?“ ptala jsem se znova, protože jsem si nebyla jistá, jestli je to on - i když tak vypadal.

„Vidíš tu snad někoho jiného?“ vyjel na mě. Koutky úst mi začaly cukat.

„Jsi to vážně ty?“ ujišťovala jsem se.

„No co! Tak rád peču, co je na tom?“ rozčiloval se a zpátky si nasadil zástěru.

„Muffiny?“ podivila jsem se.

„Kluci je mají rádi a Emily je péct neumí,“ řekl už klidněji a sedl si na židli.

„Počkej, vždyť je u ní vždycky jíte.“

„Myslíš, že bych jim někdy přiznal, že peču? Ví to  jenom Emily a Sam.... no a ty,“ probodával mě pohledem. „Takže je vždy napeču a odnesu je tam - tajně.“

„Můžu to říct alespoň Jakovi?“ žadonila jsem, protože jsem z jeho slov pochopila, že si to mám nechat pro sebe, a vzala si jeden muffin. „Ale fakt pečeš dobře,“ pochválila jsem ho s plnou pusou. „A to nejím normální jídlo.“ Usmál se na mě.

„Fajn, Jakovi to klidně řekni, ale jestli se to dozví ostatní, tak si mě nepřej,“ upozornil mě.

„Fajn, platí.“

„No ale když už jsi tady, mohla bys mi to pomoct odnést k Emily,“ požádal mě a já přikývla. Konečně jsem si prohlédla jeho kuchyň. Byla moderně udělaná. Skříňky byly ze světle bukového dřeva se stříbrnými úchytkami. Skříňky přikrývala černá linka. Na jedné straně na linku navazoval barový pult se dvěma židlemi - útulné.

Paul muffiny nandal i s plechy do krabic. Jednu mi podal a sám nesl dvě. „Proč tam ty muffiny dáváš i s plechy?“ ptala jsem se.

„Aby to vypadalo, že je dělala Emily. Vždy je vytáhne z trouby, když tam přijdeme,“ usmál se.

„Perfektně vymyšlené,“ usmála jsem se.

„Takhle už to děláme dlouho. Proto jsem neměl tenhle víkend žádné hlídky. Čtyři krabice už jsou u Emily,“ zazubil se. „Jsi první, kdo mě nachytal.“

„Jsem to ale šikovná.“

Nepozorovaně jsme došli k domu Emily a Sama. Zaklepala jsem na dveře, protože jsem toho nesla méně. Otevřel Sam. Nechápavě se podíval na Paula.

„Nachytán při činu,“ usmál se. Sam se pokřiveně usmál a pustil nás do dveří.

„Na jak dlouho vám to vystačí?“ ptala jsem se, když jsem odcházeli.

„Tak na dva, tři dny. Paul peče výborně,“ informovala mě Emily. „Už mi dal několik receptů a dokonce mi i ukazoval, jak to on peče, ale moje muffiny se s těmi jeho nedají srovnat.“

„Ale ty zase děláš lepší míchaná vajíčka,“ složil jí poklonu Paul. „Zatím,“ otočil se a odcházel. Nepoznávala jsem ho. Byl... milý. Úplně jiný Paul, než jakého ho znám.

„Zatím,“ rozloučila jsem se taky a následovala ho.

„Kluci si stěžovali, že tě celý víkend neviděli,“ nahlásila jsem mu a dala si ruce okolo těla, protože mi byla zima.

„A najednou se jim po mě stýská,“ zasmál se. „Není ti zima?“ zeptal a než jsem mohla odpovědět, hodil mi jeho mikinu přes záda.

„Děkuju,“ usmála jsem se na něj. „Víš... nějak tě nepoznávám,“ řekla jsem mu na rovinu.

„Jak to myslíš?“

„No... jsi milý, pozorný... snesitelný. Žádné hloupé vtípky, dá se s tebou normálně mluvit. Pečeš.“

„To je fakt, asi jsem se změnil,“ zamyslel se.

„Čím to?“ ptala jsem se.

„Víš... asi to bude tím... No...“ přemýšlel. „No, víš... znám jednu holku a ta mi řekla, že se někdy chovám fakt hnusně, jsem otravný, nedá se se mnou mluvit a tak dále. Možná jí znáš. Sedím s ní na angličtinu,“ usmál se na mě a věděla jsem, že to všechno, co mi řekl myslel vážně.

„Fakt za to můžu já?“ ujišťovala jsem se. Přikývl.

„A taky ti za to děkuju. Měla jsi pravdu, někdy jsem se fakt choval hnusně. Navíc jsem byl strašně sobecký. Ale tenhle Paul je prostě pryč. Takže sem pojď, než zmrzneš,“ dal mi ruku okolo ramen a já se k němu přitiskla.

„Nečekala jsem, že se dokážeš změnit,“ řekla jsem mu, zatímco jsem vstřebávala jeho teplo.

„To já jsem si taky nemyslel. Ale, snažím se.“

„A daří se ti to,“ usmála jsem se.

Dál už jsme šli mlčky. Stále jsem přemýšlela nad tím, jestli se Paul změnil kvůli tomu, co jsme mu předtím řekla. Nepřipadalo mi to pravděpodobné, ale když mi to říkal, prostě jsem věděla, že to myslí vážně. Sice mě ta jeho změna trochu... děsí, ale na druhou stranu, je to něco neuvěřitelného, nepochopitelného.

Došli jsme na pláž, kde stále byli kluci. Povídali si a blbli v písku - všichni jen v tričkách a v kraťasech. Vypadali, že jsou velice zabraní do toho, co dělali, ale jakmile nás slyšeli přicházet, všichni své pohledy namířili směrem k nám.

„Ale, ale. Kdopak sem přišel?“ divil se Embry. Čekala jsem, že na nej Paul vyjede, ale on jen pokrčil rameny. Pustila jsem se Paula a šla k Jakovi.

„Kde ses celej víkend toulal chlape?“ ptal se Jared. Paul se na mě usmál.

„Potřeboval jsem si něco zařídit,“ odpověděl úplně klidně.

„Ty o tom něco víš?“ zašeptal mi Jake do ucha.

Dotkla jsem se jeho tváře. Vím.

„Co?“ vyzvídal.

„Řeknu ti to později,“ usmála jsem se. Jake mě políbil na temeno.

„Proč tu vlastně mrznete venku?“ ptal se Paul.

„Kam jinam bychom šli?“ odpovídal Quil otázkou.

„Hele, ale je neděle. Nebude mít náhodou Emily napečené muffiny?“ najedenou zpozorněl Seth. S Paulem jsme si vyměnili krátký úsměv.

„Jdeme taky, optala jsem se Jaka?“

„Co kdybychom se šli někam projít a ty bys mi řekla, co se vlastně děje?“ zašeptal mi do ucha. Přikývla jsem. „Hele, my jdeme. Zatim,“ loučil se Jake a já na ně jen mávla. Pak jsme vyrazili k našemu stromu.

„Tak...“ začal Jake, když si sedl, „co se děje?“ ptal se.

„Slibuješ, že to nikomu neřekneš a že si uchráníš myšlenky?“ ujišťovala jsem se.

„Slibuju,“ usmál se na mě.

Věděla jsem, že by pro mě Jake udělal první poslední, ale přeci jen jsem se zeptala: „Opravdu?“

„Opravdu, přísahám, že budu mlčet a ani si nemyslet.“

„Ty muffiny, které jíte u Emily,“ začala jsem a Jake přikývl, „peče Paul.“ Jake zase přikývl a pak se zarazil.

„Cože?“ neuvěřil tomu.

„Paul peče,“ zopakovala jsem mu klidně. Jake se rozesmál.

„Řekni, že si děláš srandu!“

„Myslím to vážně, nachytala jsem ho se zástěrou v kuchyni plné muffinů. Pomáhala jsem mu odnést krabice s muffiny k Emily!“ skoro jsem na něj vyjela. Jake mě objal pažemi a přitáhl si mě na klín. Hlavu jsem mu přitiskla ke krku.

„Stejně tomu nemůžu uvěřit. Paul peče!“ zasmál se Jacob.

„Nikomu to neřekneš?“ ujišťovala jsem se ještě.

„Nikomu,“ usmál se na mě. „Kdo všechno to ví?“

„My dva, Sam a Emily,“ odpověděla jsem mu stručně

„Stejně je Paul takový... jiný. Podle mě se změnil,“ pokračoval Jacob. Jen jsem pokrčila rameny, protože jsem se nechtěla bavit na toto téma, a víc se k němu přitiskla, protože mi byla zima. „Půjdeme za nimi?“ ptal se dál Jake a já přikývla.

Všechny jsme je objevili v kuchyni, jak tam sedí a jedí muffiny. S Jacobem a Paulem jsme si vyměnili krátký úsměv a přidali se k nim. Seděli jsme s nimi až do večera. Asi v deset jsme usoudili, že je načase jít domů.

Tenhle víkend byl krásný, ale dlouhý. I když dnešek nezačal nejlépe, tak to přece jen vydařený den. Paul se změnil, celý den jsem neviděla Patchem. Jediná věc, která mi to kazí je to, že rodina je někde bůhví kde a já o nich nevím. Ale i přes to klidně můžu usnout v náruči jednoho z nejdůležitějších lidí - v náruči Jacoba Blacka.

Ráno nás probudil nepříjemný zvuk budíku.

„Ještě chvíli,“ zasténala jsem.

„Ne, ne. Vstávat,“ vyháněl mě z postele Jake. „Co by si o mě mysleli vaši, kdybys nešla do školy?“ Nerada jsem vstala a odšourala se do koupelny.

„Když ale půjdu do školy, neuvidím tě půl dne,“ stěžovala jsem si s pusou plnou pasty.

„Uvidíme se ale o přestávkách, na obědě, na tělocviku, budeme spolu po škole...“ utěšoval mě.

„Neříkej, že se ti nebude stýskat,“ vyvracela jsem mu to co řekl a vypláchla si pusu.

„Ale o to se na tebe budu víc těšit,“ odpovídal mi z druhého pokoje.

„Fajn...“ odpověděla jsem mu, když jsem přišla do pokoje.

„Nebudu na tom o nic líp, než ty,“ zašeptal mi do ucha a objal mě. Krátce jsem ho políbila.

„Já vím,“ odpověděla jsem mu a dál se hrabala v tašce. Jake byl natolik ohleduplný a dopřál mi soukromí. Natáhla jsem na sebe džíny, tričko a mikinu a šla se nasnídat.

„Dobré ráno, Billy,“ pozdravila jsem ho s úsměvem.

„Dobré, Nessie,“ odpověděl mi. Měli jsme trochu naspěch, takže jsme se rychle najedli, nasedli na motorku a vyjeli. Ve škole jsme byli za chvilku, ale přeci jen jsme šli pozdě. Rychle jsme se rozloučili a každý běžel na svou hodinu. Naštěstí jsem přišla ještě před profesorem.

„Ahoj,“ pozdravila jsem Noru.

„Ahoj, nějak pozdě ne?“ ptala se s úsměvem.

„Malinko,“ zasmála jsem se. „S Jakem jsme trochu zaspali,“ vysvětlovala jsem.

„S Jakem?“ podivila se.

„Nějakou dobu u něj asi budu bydlet. Rodina odjela z města, tak mě nechtěli doma nechat samotnou,“ zase jsem vysvětlovala.

„Taky bych chtěla, aby moje máma byla taková. Aby mě nechala spát třeba u Vee, když jsem skoro pořád doma sama.“ Nechápavě jsem se na ni podívala. „Máma dělá něco v aukčních síní, nevím co přesně, takže je pořád někde venku z města,“ vysvětlovala.

„A táta?“ ptala jsem se a pak mi došlo, že to asi nebylo zrovna vhodné.

Smutně se podívala. „Před rokem ho zabili,“ odpověděla sklesle.

„Promiň, to jsem nevěděla,“ omlouvala jsem se jí. „To je mi líto.“

„To je dobrý,“ řekla a jen co to dořekla, do třídy přišel profesor. Hodina byla velice nudná, všechno co říkal jsem už věděla, takže jsem si celou hodinu kreslila do sešitu. Když už se konečně ozvalo zvonění, před třídou na mě čekal Jake.

„Ahoj,“ pozdravil mě a než jsem mohla odpovědět, začal mě líbat.

„Ehm...“ ozvalo se nám za zády. 

Předchozí < Shrnutí > Další

Kacennnka

Autor: Kacennnka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Forkský anděl - 12. kapitola: