Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » O život - část třetí

23.01.2012 (18:30) • Gemm • FanFiction jednodílné • komentováno 13× • zobrazeno 2344×

„Dělej, jdeme!“ štěkla Rosalie na obra rozvaleného v křesle. Po jejím vyzvání si odfrkl a ruce zkřížil na prsou.

„Emmette, no tak,“ zamručela podrážděně.

Bez úspěchu.

„Chci tě vzít jednoduše na lov.“ Frustrovaně se podívala skrz okno na Edwarda, jenž stál v lese asi tak tři sta metrů od domu, s nečitelným výrazem v obličeji. Jak zachytil její pohled, koutek úst se mu zvedl v náznaku úsměvu a maličko přikývl.

„Proč se mnou nejde Edward, jako vždycky? Nebo doktor?“ Oh, že by se pán rozhodl otevřít ústa?

„Nemají čas,“ řekla Rose suše. Poslední dobou byl Emmett přece jenom něco málo víc snesitelnější. Nebo si začínala zvykat, což byla druhá možnost.

„Fajn,“ protáhl extrémně vstřícně a zmizel v patře. Dal si na čas s oblékáním – jako akt odporu, ale za několik minut se přece jenom objevil zpátky dole mezi vchodovými dveřmi. Uráčil se počkat, až k němu Rosalie dojde, no hned nato se rozběhl do lesa. Kdyby vůči Carlisleovi a v mezích možností i k Edwardovi nechoval respekt, nejspíš by se za celých těch několik měsíců nehnul z bezpečné blízkosti v okolí přísunu krve. Maximálně by si tak odskočil za Rose, aby jí mohl utrhnout hlavu.

A ona s ním teď šla dobrovolně na porážku. Dobře, tak strašné to nebylo, ale připadalo jí to tak. I když Edward před pár dny přišel s plánem, jak ty dva usmířit. Emmettovy myšlenky už prý nejsou tak chaotické a rozladěné a neuspořádané jako těsně po přeměně. Už si údajně dokonce uvědomuje, že zabít Rose by nebylo zase až tak fajn. Paráda, no ne?

„A docela tomu pomáhá tvoje vizáž,“ řekl Edward a uculil se, když jí to před dvěma dny říkal. „Nevypadá na to, ale pořád je to prostě jenom devatenáctiletý kluk. Zkus s ním promluvit, řekl bych, že byste spolu nakonec mohli vycházet.“

„To určitě,“ zamručela Rose. Zavrtěla nad vzpomínkou hlavou a rozhodla se Emmetta následovat. Dohonila ho až o několik kilometrů dál, když byl plně zabraný do svojí oběti – medvěda. Asi to byl jeho druh pomsty nebo něco podobnýho. Sama zavětřila stádo vysoké pár set metrů na východ a dala se do lovení. Skočila po první z nich, pak po další a ještě po další. Zuby skrz kůži projížděly snáz než rozteklým máslem a ta lahodná chuť na jazyku se rozplývala jako ten nejsladší dort.

„Hm,“ mlaskl jí za zády mužský hlas. Emmett stál mezi stromy a usmíval se. Že by dostal po hlavě? On se nikdy nesmál. Ne v přítomnosti jí.

„Chceš něco?“ zeptala se odtažitě.

„Koukám.“

„Tak si to pořádně užij,“ odpověděla napůl drze, napůl ostražitě, zatímco odhazovala mrtvé tělo srnky do křoví.

„Dobře, fajn. Edward mě přemlouval, abych si s tebou promluvil,“ přiznal neochotně a mluvil takovým tónem, jakože on je přeci nad věcí. Rose se ušklíbla.

„Jo? A o čem?“

„Proč tě doktor přeměnil?“

„Oh -“ vyhrkla Rose. Tohle teda nečekala. Od posledního útoku na Christiana a toho druhého uběhlo pár měsíců. Ne že by se nechystala tohle všechno dokončit. Chystala, ale ne teď. Hodlala ještě alespoň pár měsíců počkat, nechat Royce vydusit. „Proč?“

„Řekl, ať se zeptám na něco, co mě doopravdy zajímá. No a mě zajímá, jaký měl Carlisle důvod k tomu proměnit takovou fůrii jako jsi ty -“

„Hele!“ Emmett se zakřenil a popošel ještě o kousek blíž k ní. Uvolněně si dřepl na zem do tureckého sedu – Carlisle byl skvělý učitel, celá jejich rodina byla dokonale uzpůsobená potřebám člověka. Už to bylo automatické. Sedět, ležet, drbat se, mrkat… - a vybízejícím gestem kývl hlavou. Rose napadlo, že vypadá docela roztomile.

„Tak povíš mi to?“ Nadzvedl obočí. Přikývla a povzdechla si. Nebylo zase až tak těžké o tom s Emmettem mluvit. Byl takový bezstarostný, když na ni zrovna neštěkal. Vlastně za to odpoledne v lese zjistila, že měl Edward celou tu dobu pravdu, když tvrdil, že je Emmett smíšek.

„No a našel mě Carlisle. Ucítil zápach krve,“ dořekla svůj příběh a trochu se pousmála, jako že už to má za sebou.

„No, vyhrálas. Pořád jsem na tom líp já,“ pokrčil rameny. Uvědomil si, že není jediný, kdo to v životě neměl jednoduché.

***

Uběhly další tři týdny. Rose si najednou připadala úplně jinak. Jako by se něco v jejím dlouhém nudném životě změnilo, když do něho vstoupila nová osoba. Byl tu sice už dlouho před tím, ale nevnímala ho. Jako by tam nebyl, alespoň pro její srdce ne. Jenomže pak se mu otevřelo i to kamenné zrádné srdce a ona zjistila, jak je to krásné – mít v něm místo ještě pro někoho jiného než pro sebe samu.

Samozřejmě, že měla ráda Edwarda a Carlislea. Byli její rodina. Ale Emmett byl jiný. Povídala si s ním o všem a obešlo se to bez připomínek přechytralého Carlislea i já-všechno-vím Edwarda. Emmett byl prostě Emmett.

„Vážně nejdeš s námi?“ ujistil se znovu Edward, když jednoho večera jako poslední odcházel z domu. Všichni tři se rozhodli pro několikadenní lov na pročištění hlavy.

„Je to pánská jízda,“ odmítla Rose.

„Jak myslíš. Tak za pár dní,“ rozloučil se Edward a vyskočil z okna.

Tak za pár dní… Na tváři se jí usadil blažený úsměv. Už dlouho nebyla sama, to proto se jí to tolik líbilo. Teda ne že by měla v plánu ty dny prosedět u krbu. Ona si vymyslela daleko záživnější plán. Emmovi nedávno vyprávěla celý svůj příběh až do poslední vraždy, no a on měl jedinou otázku – a proč jsou na živu ti ostatní?

No, chtěla to změnit. Hezky se oblékla, a když slunce zapadlo za obzor, vydala se pryč. Procházela temnými uličkami města s blaženým úsměvem na rtech. Věděla o Michaelovi všechno. Měl by touhle dobou opouštět dámský klub, kam byl jako každou středu odpoledne vyprovodit svou mladou manželku.

Chodil tam, pak se většinou zastavil v hospodě na jedno malé černé pivo a hned pak se vydal domů, aby mohl dodělat rozdělanou práci z dopoledne. Jak vzdálené se zdály být tyhle dny, kdy je všechny jen tiše pozorovala…

Jenomže dneska Rosalie na nějaké cavyky neměla náladu. Jakmile spatřila ramenatého muže, jak úplně sám kráčí ulicí směrem k autu, vyběhla proti němu a ladným skokem se ocitla přímo před ním. Okamžik si vychutnávala jeho překvapení v očích, které vyměnilo pochopení a panická hrůza.

„Dobrý večer, Michaeli,“ pozdravila kultivovaně a vrazila mu facku. Stejně jako před časem u Charlese McCartyho mu tím nevinným pohybem zlomila vaz. Svezl se na zem s posledním utnutým výkřikem a už se znovu nenadechl.

„Na shledanou, Michaeli,“ pokračovala s pocitem příjemného klišé. Přehodila si ho přes rameno a tam, kousek za hřbitovem, ho spálila na uhel. Noviny se o to postarají s plnou parádou, tím si byla jistá.

Když oheň dohořel, otočila se a plouživým krokem, ani ne pomalu, ani ne příliš rychle, se ztratila mezi větvemi stromů, ohraničujícími začátek hlubokého lesa.

Nezastavila se dlouhé hodiny, až nakonec došla na vymýcený kousek přírody, kde uprostřed ničeho zela maličká louka kruhovitého tvaru, na níž muselo přes léto kvést neskutečné množství kvítek. Posadila se do nažloutlé trávy, pak si lehla a zavřela oči. Nechtělo se jí dělat nic jiného, jen odpočívat. A být samotná jen se svými myšlenkami.

„Hm…“ ozvalo se mezi stromy. Už zase.

„Už zase?“ opakovala tu myšlenku s lehkým úsměvem. Otevřela oči, jakkoliv to bylo nepřirozené je mít zavřené, a posadila se, aby na Emmetta líp viděla. „Medvíďata došla?“

„Jo. Ed mě chtěl naučit na srnky – ble. Radši jsem utekl.“

„A narazil si na mě. Jedno horší než druhý, co?“ Emmett se nervózně zasmál a přisunul se k Rosalii blíž. Zamračila se. O co mu jde?

„Rose,“ začal. Vážně, věcně, nervózně, vypadal jako malý kluk právě se přiznávající ke krádeži medu z komory. „Ty a já,“ pokračoval. O krok se přisunul. Rose málem vyprskla smíchy, i když byla neskutečně zvědavá, co z něho vypadne, protože… Jo, dobře. Trochu podváděla. Edward jí všechno vykecal.

Emmettovi McCartymu se líbí Rosalie Haleová. Nejdřív ji nedokázal vystát, pak už ji nedokázal vystát díky vlastní ješitnosti. Pak už si přiznal, že ji může vystát. Nakonec přišel za Edwardem pro radu, jak jí to říct.

Ale když ho tam viděla, jak se všemožně snaží vymáčknout ze sebe cokoliv…

„Carlisle říkal, že se chceš naučit nějaký bojový kousky,“ řekla. Emmett vyvalil oči, no pak mu z nich vyplavalo moře úlevy a nasadil sebevědomou masku.

„Jo, ale ne od tebe. Teď už z tebe nechci udělat kaši.“ Rose udělala dotčený obličej a vyskočila na strom. Emmett si toho ani nestačil všimnout. Sotva zvedl hlavu, aby ji našel, skočila mu na záda.

„Cos to říkal?“ zašeptala mu do ucha.

„Mrcho!“ opáčil a začal se s ní prát.

„Ne, špatně!“ posmívala se Rose. „Ty jsi ale tele!“ pokračovala. „Vůbec to neumíš! Snažíš se vůbec? Ty jsi od přírody dřevo! Nemáš šanci!“

A pak ji dostal. Srazil ji k zemi, přišpendlil pod sebe a přidal vítězný pokřik.

„Cos to říkala?“ zašeptal jí do ucha. Ale tentokrát úplně jiným tónem než ona jemu před pár minutami. Tohle bylo… intenzivnější, soukromější, víc naléhavé. Rose úplně viděla ten bezradný výraz v jeho očích a jen nepatrně přikývla. Pochopil. Pár sekund ještě váhal a skenoval každičký milimetr jejího obličeje.

„Asi tě mám rád,“ přiznal nakonec a otřel se o její rty. Chutnala výtečně. Až ho to překvapilo. A tak ochutnal znovu, intenzivněji. A znovu a znovu a znovu… Rose se jeho polibkům poddala ihned. Bylo to tak správné, že si ani neuměla představit tu situaci, kdy se ještě nenáviděli. A to to bylo sotva pár týdnů nazpátek. Pak pootevřela ústa, Emmett to pozvání přijal s nadšeným zaúpěním.

Přestali, až když začalo pršet. Rose nedokázala určit, jaká doba uplynula. Ale připadalo jí to jako sekundy. Až na fakt, že svítalo. A nedokázala přesně určit, jestli poprvé, nebo podruhé za tu dobu strávenou ve společném objetí.

„Takže,“ nadhodil Emmett a čapnul ji za ruku. „To spolu teď chodíme? Jsme pár? Můžu si tě začít namlouvat?“

Rose se zachichotala a zvedla jejich spojené dlaně do úrovně očí. „Jo, můžeš mi někdy přinést kytky. To by mohlo pro začátek stačit,“ přitakala.

Vrátili se do domu. Rose předpokládala, že bude prázdný, ale už z dálky uviděla Edwarda, jak stojí opřený o podpěrný sloup verandy a měří si novou dvojici nečitelným výrazem. Jakmile ale popošli blíž, zašklebil se a poplácal Emmetta po zádech.

„Gratuluju, oficiálně ses upsal ďáblovi,“ zašklebil se.

„Vážně vtipné,“ poznamenala Rose.

„Kdo tady řekl vtip?“ zatvářil se zmateně Edward.

(Po roce)

„Byl jsem ve městě,“ řekl Edward. Rosalie zvedla pohled od knížky a trpělivě čekala pokračování.

„A?“ vybídla ho po nekonečné chvíli. „Co je na tom tak světobornýho?“

„Royce King už chodí bez ochranky, údajně už se nebojí. Myslel jsem, že bys to chtěla vědět.“ Pokrčil rameny. Rose si vyměnila pohled s Emmettem. Tohle měli vymyšlené. Emm už mohl bez problémů mezi lidi a Royce už neměl strach. Měli to naplánované… Bude to dokonalé. Společně na sebe mrkli a tentýž večer se věci daly do pohybu.

„Lásko, už se nemůžu dočkat, až si je vezmeš z toho druhýho důvodu,“ zašeptal jí Emm do ucha, rukama ji chytil kolem pasu a vtiskl jí polibek na temeno. Pak další. Pak na tvář a nakonec na pusu.

„Zmuchláš mi je,“ odstrčila ho a naposledy se zkontrolovala v zrcadle. Byla dokonalá. Ty šaty byly dokonalé. Bylo to ty samé, které jí její matka koupila na chystaný obřad s Roycem. Bohaté, krémově bílé, s krajkami a závojem.

„Jeho smrt si bude pamatovat každý,“ šeptla tiše svému odrazu a naklonila hlavu ke straně. „Především on sám.“

Ehm, no... Vůbec na tuhle povídku nejsem hrdá. Ale zařekla jsem se, že když něco načnu, tak to taky dopíšu. Tudíž budu vděčná za každičký komentář, ať už bude jeden, nebo dva. :D Děkuju.

Autor: Gemm (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek O život - část třetí: