Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nečekaná láska - 4. kapitola - Druhé setkání

10.04.2009 (20:26) • Veruuuu • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3113×

Bude skoro jedenáct, rozhodl jsem se jít znova na "naše" místo. Předtím jsme se bavili, že bychom se ještě rádi setkali. Navrhl jsem to tady kolem jedenácté. Když jsem přišel, ještě tu nebyla. Divil jsem se. Trošku mě to zklamalo, že není stejně nedočkavá jako já. Ale možná jsem přišel moc brzo. Podíval jsem se na hodinky, je za pět minut jedenáct. To už by tu mohla být... Čekal jsem na ni skoro celou věčnost nepřišla... Hrozně mě to zklamalo, vždyť Alice říkala, že se znovu uvidíme, že přijde... A teď bude skoro dvanáct a ona nikde...

„Jsi naivní, Edwarde," smál se mi v hlavě hlas. Rychle jsem na to chtěl přestat myslet, ale nešlo to, Lillian tu dnes měla být. Měla se krásně smát a měl jsem znovu spatřit její překrásný pohled. Nic z toho se dnes nestane, honilo se mi hlavou... Přisel jsem domů ve značně špatné náladě a všichni si toho hned všimli. Hlavně Jasper cítil mé pocity a já zase cítíl, že se mě svou schopností pokouší uklidnit. Alice přiběhla a řekla, že je jí to líto, že nepřišla ale, že plány se změnily velice nečekaně.

„Chtěla přijít, Edwarde," zašeptala mi do ucha.

„Jak to můžeš vědět?" sykl jsem na ni.

„Vím to, ale něco jí do toho vlezlo... velice nečekaně." Vytřeštil jsem na Alice oči a vydechl s obavami.

„Co?"

„To ti nemůžu říct, Edwarde, jistě se to dozvíš, ale ne ode mě. A nesnaž se mi číst myšlenky stejně na to nebudu myslet." Zoufale jsem se snažil "nabourat" se jí do hlavy, ale opravdu na to vůbec nemyslela.

„Edwarde, neděs se uvidíš to všechno bude hrát v celkovém výsledku v tvůj prospěch," a povzbudivě se na mě usmála. Nevím, co si o tom mám myslet.

„Edwarde, no tak chlape, přece tě nerozhází nějaká ženská, ne?" řekl Emmett a Rosalie na něj hodila káravý pohled a dodala:

„A chceš se vsadit, že i tebe rozhází NĚJAKÁ ŽENSKÁ?" Emmett se na Rose zazubil, dal jí pusu na tvář a pokusil se "omluvit":

„No tak, Rose, miláčku, tady se přece nebavíme o tobě, ale o té Edwardově. Tebe bych přece nikdy nemohl nazvat ženská," a usmál se na ni. Rose si sice myslela, že je Emmett tele, ale přesto mu dá se říct odpustila, usmála se na něj a dala mu pusu.

„Vidíš, že umíš být hodná." Neodpustil si Emmett. Rose ho opět sjela pohledem a Emmett raději řekl: „A já už budu taky hodný," a zazubil se na ni. Už jsem se dál nemohl dívat na obrazy šťastných párů... Alice a Jasper, Esme a Carlisle a nakonec Rose a Emmett. Všude tolik citů a lásky. Raději jsem si zalezl k sobě do pokoje. Zamířil jsem k hifi soupravě a opět si pustil její oblíbené písničky. Aspoň tohle mi Lillu trochu připomínalo, když už jsem nemohl být s ní...

***
Další den na našem místě zase nebyla. Takto to šlo asi tři dny. Tři dlouhé dny, sžíral mě pocit, že vůbec nestojí o to, abychom se viděli. Co když jsem si to, že se jí líbím, jen namluvil? Esme byla tyto poslední tři dny zachmuřená se mnou, ale Alice mě ujišťovala, že již brzy Lillian opět spatřím. Pomalu jsem přestával mít naději. Vždyť jsou to už čtyři dny, co se vůbec neukázala... Srdce mě bolí a to jsem ji viděl jen jednou... Ano, JEDNOU... Přesto toužím být neustále s ní, být jí nablízku... Napadlo mě, že bych také mohl zjistit, kde bydlí. Chtěl jsem ji vidět jak spí... „Bude mluvit ze spaní jako Bella? Bude se jí o mně zdát? A bude tak sladká, nebo ještě sladší než když je vzhůru?" tyhle otázky se mi honily hlavou a já věděl, že si je budu muset zodpovědět...

Dnes jsem se vydal opět s nadějí, ale čím déle jsem sem chodíval, tím menší naději jsem pokaždé měl... Vždyť už je to pátý den. Najednou jsem uslyšel slabý tlukot srdce. Velmi slabý. Přišel jsem na naše místo a byla tam. Stála tam v bílých kalhotách, tyrkysovém tričku a bílém svetru. Vypadala skoro jako anděl. Neušlo mi, jak nezdravě dnes vypadá. Měla kruhy pod očima, ve tváři byla pobledlá, snad ještě více než jindy, a její oči... nesmály se. I když jsem ji viděl takhle, měl jsem strašnou radost z toho, že je konečně tady! Konečně zase uslyším její hlas a podívám se jí do očí...

„Ahoj," řekl jsem na uvítanou. Na tváři se jí objevil úsměv a odpověděla mi:

„Ahoj Edwarde, já se moc omlouvám, že jsem přišla až dnes..." Chtěla pokračovat, když se mi z úst vytratilo:

„Hlavní je, že už jsi konečně tady," a kdybych měl stále bijící srdce přísahal bych, že by teď bilo jako splašené. Ano, naše druhé setkání se konečně uskutečnilo.

„Taky jsem ráda, že jsem mohla konečně přijít." Chvíli se odmlčela a pak pokračovala,

„Chtěla jsem už předtím, ale musela jsem..." jakoby hledala správné slova „... si něco zařídit," konečně dořekla.

„Oh, to nevadí, rád tě zase vidím, už jsem si myslel, že jsi mi dala košem." Znovu jsem ji obdařil mým širokým úsměvem. Srdce jí trochu zrychlilo.

„Nepůjdeme se projít?" navrhla.

„Moc rád," souhlasil jsem. Procházeli jsem se tmavými ulicemi, samozřejmě opět byla tma.

„Ty se vůbec nebojíš být takhle v noci venku, nemyslím teď se mnou, ale předtím jsi byla sama... Vážně nemáš strach?" zeptal jsem se jí. Tohle mě opravdu zajímalo. Tímhle byla tak odlišná od jiných dívek, které jsem znal. Ostatní dívky by seděli doma, jít ven sama do tmy by je ani nenapadlo. Pokud náhodou byly venku, tak jistě s doprovodem. Podívala se na mě a odpověděla:

„Já se nemám čeho bát, Edwarde." Při těch slovech se dívala do země.

„O čem to mluvíš?" nedalo mi to, chtěl jsem rozluštit ty dvojsmysly v jejích slovech.

„Ale o ničem," usmála se, ale v jejích očích byl přesto znát smutek, „jen už jsem toho prožila tolik, že mě nic nerozhází," dořekla, ale já měl pořád pocit, že mi něco tají, že říká jen poloviční pravdu. Věděl jsem, že to z ní dnes jistě nedostanu, proto jsem přešel na jiné téma.

„Minule jsme se bavili o mých sourozencích a úplně jsme vynechali tebe," usmál jsem se na ni. Úsměv mi opětovala. Připadal jsem si šťastný... Teď jsem si uvědomil, že když jsem sem pořád chodil, neměl jsem vůbec čas myslet na Bellu, pořád jsem myslel jen na to, co je s Lillian a proč nepřichází, proč mě tu nechává samotného...

„Mám bratra a sestru, ale už jsem je dlouho neviděla nežiju s nimi, to už jsem ti říkala," odpověděla na mou otázku.

„Proč ne? Nevycházeli jste spolu?" zeptal jsem se.

„To vůbec ne, jsou opravdu úžasní, i když člověk by od pohledu ani neřekl, že jsou mí sourozenci. Jsme tak odlišní, přesto je mám velice ráda, ale nemohla jsem tam zůstat a už se tak zvědavě neptej," vyplázla na mě jazyk a já pochopil, že téma její rodina je také pro dnešní den uzavřené. Měla okolo sebe tolik tajemství, byla skoro jako já sám. Ušklíbl jsem se na ni a popichl ji.

„Copak dneska bez cigarety?" Uchechtla se a pak se na mě zazubila.

„Byla jsem poučena, že to škodí zdraví." Oba jsme se rozesmáli. Ani jsme si neuvědomili, kolik času jsme strávili velmi dlouhou procházkou a povídáním. I když připadala mi velmi vyčerpaná a unavená, ale nic neřekla.

„Je mi s tebou moc dobře, Edwarde," řekla najednou. Mé srdce by teď jistě bilo ještě splašeněji než předtím.

„Ani nevíš, jak dobře je mně s tebou, Lillian," a slyšel jsem, že její tep se také zrychlil.

„Už budu muset jít, jsem docela unavená a musím se pořádně prospat. Uvidíme se? Co takhle pozítří? Zítra ještě mám nějaké pochůzky, takže mi to asi nevyjde a nemůžu tě nechat zase čekat," zazubila se. Bylo tak snadné smát se v její přítomnosti. Dnes, už asi po sté, jsem se na ni usmál a kývl na souhlas. Její kroky se ode mne vzdalovaly a já, i na tak velkou dálku, slyšel, jak do ticha zašeptala:

„Proč zrovna teď?" a její kroky zmizely v dáli. Napadlo mě jít za ní, ale přišlo mi,že chce být sama.

"S tím spánkem to budu muset nechat na později," řekl jsem si a vydal jsem se zpět domů.

Předchozí kapitola

Další kapitola

Autor: Veruuuu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nečekaná láska - 4. kapitola - Druhé setkání: