Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nečekaná láska - 3. kapitola - Překvapení

09.04.2009 (20:16) • Veruuuu • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3159×

Když jsme už byli všichni tři nasyceni, Jasper se na mě a Emmetta zvláštně podíval a pak řekl:

„Potřebuju poradit, to víte, před Alice se nic neutají a já ji chci dát k našemu dalšímu výročí nějaký pořádný dárek nebo spíše překvapení. Jenže, když se pro něco rozhodnu hned to zjistí," odmlčel se a pak pokračoval. „Mám asi fakt hloupý požadavek, ale, Edwarde, nemohl bys něco zkusit zařídit? Tebe v tuto dobu tak sledovat nebude ve svých vizích, takže kdybys něco zařídil pro nás dva, tak na to snad nepřijde." Asi jsem na něj docela zíral, protože řekl: „Promiň jestli jsem tě svým požadavkem nějak znechutil, nebo jak to říct..."

„Ne to vůbec ne, jen mě tohle vůbec nenapadlo," a povzbudivě jsem se na něj usmál. Do toho samozřejmě skočil Emmett.

„Hele vážně už mě pěkně štvete, na polštářovou bitvu mě nepozvete a teď mě ani nezapojíte do plánovaní výročí... Jak jsem řekl, to je rodina! Asi si adoptuju jinou," a ušklíbl se. Jasper řekl:

„Promiň Emmette, ale myslím, že ty by jsi nám určitě naplánoval nějakou návštěvu striptýzových barů a pak nám dodal nějaké příslušné oblečky." Propukl jsem v hurónský smích. Tak to se Jasper trefil. Tohle je přesně Emmettova představa o výročí. Podívat se na nějaký striptýz, pak tam společně zatancovat a použít oblečení nebo-li spíše neoblečení k večerním hrátkám. Emmettovi zajiskřilo v očích a se smíchem řekl:

„Vždyť to je ideální, ne?" a opět jsme se všichni začali smát.

***

Když jsme přišli zpátky domů, opět jsem zalezl do svého pokoje... Přemýšlel jsem, co by se tak mohlo Alice a Jasperovi líbit k výročí. Jak znám Alice nakupovaní, ale má ráda i romantiku. A Jasper? Ten je šťastný, když je šťastná ona. Pomalu se mi v hlavě začal rýsovat plán. Tak a teď jen zjistit podrobnosti a budu to moci uskutečnit. Najednou jsem si zase vzpomněl na tu krásnou pobledlou tvář, na ty hnědozelené pronikavé oči, na jedno vtipně zkřivené obočí a na její zvonivý smích... Ano, opět jsem myslel na Lillu... Nevím proč, ale oslovení Lilla se mi zalíbilo, už jen tím, že je to zkratka obou jmen. Ale před Lillian to asi nebudu moci říkat. Usmál jsem se při představě toho, jak by vypadala kdybych ji tak oslovil, jak by se jí nadzvedlo to jedno obočí a v očí jí pobíhalo tisíce hněvivých plamínků. Vzpomněl jsem si na to, jak jsem ji doprovázel domů. Jak se mě ptala na mou rodinu. Když jsem jí řekl, že mám čtyři sourozence vykulila na mě ty její překrásné oči. Samozřejmě jsem jí poté vysvětlil, jak se věci mají, teda tak, jak jsem jí to říct mohl. Znovu se zabývat otázkou jestli jí něco někdy prozradím. „Má to vůbec cenu?" zní mi v hlavě. Opět se mi vybaví slova písničky Fix you:

„Když ti slzy začínají proudit po tváři, když přijdeš o nenahraditelné. Když někoho miluješ, ale je to k ničemu, mohlo to být horší?" Ta píseň vystihuje přesně pocity, které mě opět přivádějí k Belle. „Když příjdeš o nenahraditelné..." Je to jako to, co jsem cítil, nebo cítím k Belle. Zavedlo mě to také opět k úvahám, proč má Lillian tak ráda takovéto texty... Zažila něco takové? Byla tak zamilovaná? Skončilo to špatně? Na tyhle otázky se jí asi budu muset zeptat... Opět jsem si vzpomněl na část rozhovoru z naší "procházky".

***

„A tobě není smutno, když jsou okolo tebe samé páry?" vypadlo z ní najednou. Asi se trochu začervenala, když si všimla, že jsem se na ni podíval, ale přece jen jsem si tím nebyl jistý, byla taková tma, že malinké červenání i s mým dokonalým zrakem, nebylo příliš zřejmé. Opět mě při této otázce píchlo u srdce... Bella, zaznělo mi v hlavě...

„Mně asi není souzeno najít si spřízněnou duši," řekl jsem trochu smutně a zjevně si toho všimla.

„Proč? Každý někoho na světě má," řekla a potom to dokončila, „záleží jen na tom, jestli si toho ceníš a dokážeš ten vztah udržet, nebo i na jiných okolnostech..." Nejistě se usmála a trochu posmutněla.

„Hmm... asi máš pravdu a co když už někoho takového ztratíš, co pak?" zeptal jsem se filosofickým způsobem. Smutně po mně zakoulela očima... Jakoby jsem jí něco připomněl, ale nejsem si tím jistý, tak bych si přál slyšet, co si myslí.

„Na co myslíš?" musel jsem se zeptat.

„Přemýšlím nad tvou otázkou," odpověděla a šlo vidět, že říká pravdu, opravdu přemýšlela.

„Myslím," začala nejistě, „že pokud se to nezdařilo, což se jistě stalo tolika lidem, existuje možná ještě někdo lepší, jenže my si často myslíme, že ten nejlepší, nejvhodnější pro nás byl ten předchozí, že se ani neohlížíme nad tím, že je u nás někdo mnohem lepší a někdo mnohem vhodnější," uzavřela to. Viděl jsem jak se smutně usmála. Zrovna jsme procházeli pod stromem, když na ni shora spadla šiška.

„Auuu," zasyčela... Z jejího tónu šlo poznat, že ji to opravdu bolelo.

„To tě to tak bolelo?" usmál jsem se na ni povzbudivě. Úsměv mi opětovala, ale byl takový smutnější a potom řekla: „Mě bolí vše, takže se tomu nediv, jsem citlivka, no." A poté se začala opět zvonivě smát. Přidal jsem se. V její přítomnosti nešlo být v klidu. Přenášela na mě její pocity, když se smála, musel jsem se smát, když vypadala smutně, přemýšlel jsem, proč je smutná a když se mračila, chtěl jsem ji hned rozveselit. Byla jako blesk z čistého nebe. Nevím, jak jinak to přirovnat. Znovu jsem pocítil hřejivý pocit na prsou. Usmál jsem se.

„Čemu se tu směješ, Edwarde?" zeptala se s úsměvem a jistým popíchnutím.

„Jen, že tě znám tak krátce a vůbec mi to tak nepřijde."

„Mně také ne, a nějak nevím, čím to je. Asi tou tvou zvědavostí!" A opět se zvonivě zasmála.

***

Její zvonivý smích dolehl k mým uším jakoby stála vedle mě. „Má pravdu s tou láskou? Upínám se moc k minulosti?Co když Bella nebyla ta pravá? Co když to takto mělo všechno být?" opět se mi v hlavě honilo milion otázek, ale skoro na žádnou jsem si nedokázal odpovědět. Lillian ve mně vzbudila opět pocity štěstí a to i za tak krátkou dobu. Ale jako už milionkrát znovu jsem si uvědomil ten pravdivý a tolik bolestivý text písně

„Co když někoho miluješ, ale je to k ničemu?" Začínal mě užírat pocit beznaděje... Ona je člověk, vždy bude člověk! Já z ní nebudu dělat příšeru, monstrum jako jsem já... V tu chvíli někdo opět zaklepal na dveře. Byla to Esme. „Edwarde?" řekla.

„Ano Esme?" odpověděl jsem zdvořile, i když jsem dopředu věděl jaká otázka bude následovat.

„No, říkala jsem si, jestli bys mi po tak dlouhé době nezahrál na klavír, vím, že je to pro tebe stále těžké... Vzpomínáš na Bellu, ale mně tvé hraní tak hrozně chybí," řekla a já nepochyboval o její upřímnosti, když to říkala tvářila se provinile, že mě vůbec o něco takové žádá. Z hluboka jsem se nadechl a řekl:

„Pro tebe vždycky, mami." Viděl jsem, jak se jí na tváři rozlél úsměv, byla ráda, když jsme ji oslovovali mami, cítila se jako skutečná matka a já jí tu radost musel dopřát. Sedl jsem si ke klavíru a hrál Esmeinu oblíbenou. Poslechnout si mě přišla dokonce i Rosalie. Věnovala mi povzbudivý úsměv. Překvapila mě. Byla pro mě po celou dobu toho všeho s Bellou docela oporou... Nikdy bych si to nemyslel, ale Rosalii na mně hodně záleželo a taky ji trápilo, když mě viděla, jak na tom jsem. To vše jsem si přečetl v její mysli. A teď když jsem seděl u klavíru a když se na mě usmála myslela si: „Edward je tak silný, nevím, jak bych tohle všechno zvládla já a teď ještě, aby Esme potěšil sedl si za klavír, i když jistě trpí." Když jsem dohrál přišlo na řadu plánování překvapení pro Alice. Šel jsem za Rosalii domluvit nějaké podrobnosti. Ona s Emmettem toho hodně procestovali, takže věděla, kde mají i dobré obchůdky. Ano, můj plán byl posadit Alice a Jaspera na letadlo. Nejprve do Paříže, potom do Londýna a poslední zastávka ostrov Esme. Chtěl jsem tam vzít jednou Bellu, ale k tomu už nedošlo. Ostrov byl překrásný... A Paříž? Ta proto, že se ve Francii Alice a Jasper poznali a také jsou tam výborné butiky a samozřejmě romantická Eifelova věž. Londýn proto, protože to tam Alice vždy táhlo. Tam jim nechám pronajmout hodně kvalitní autíčko, aby si to tam mohli projet a nakonec ostrov Esme. Pokud by se jim nelíbilo v Paříži ani v Londýně, ostrov všechno jistí... Očaruje každého a jsem si jistý, že tohle se Alice bude líbit. A teď už jen, aby na to všechno nepřišla dřív než odjedou. Rosalie uznale kývla na můj plán a řekla, že se jí to jistě bude líbit. Byl jsem rád a doufal,že vše dopadne, jak má. A teď už jsem se zase těšil až uvidím Lillian...

Předchozí kapitola

Další kapitola

Autor: Veruuuu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nečekaná láska - 3. kapitola - Překvapení: