Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nečekaná láska - 5. kapitola - Je tady

12.04.2009 (14:26) • Veruuuu • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3309×

Přišel jsem s úsměvem na rtech... I když jedna věc mi vrtala hlavou. Co mělo znamenat to: „proč teď?" a co tím vůbec myslela? Přesto, že tohle mě hodně trápilo, musel jsem se usmívat, byl jsem šťastný. Lillian mě udělala šťastným. Přišel jsem do obývacího pokoje a seděla tam skoro celá rodinka. Carlisle se na mě usmál a řekl:

„Jak vidím, tak dneska jsi ji už konečně potkal, co?" trošku se uchechtl. Emmett se začal smát a potom se k němu přidal zbytek rodiny. Přidal jsem se k nim, byl jsem tak šťastný, musel jsem se smát s nimi. Rosalie se najednou zeptala:

„A jak vlastně ta tvá Lillian vypadá?" Emmett se znovu rozesmál a řekl:

„Copak miláčku budeš žárlit?" a já se smál spolu s ním. Rosalie se zamračila.

„To teda ne! Však počkej večer, tohle bude drahé," sykla k němu.

„Ale no tak, zlatoo, nesmíš se hned urážet," žadonil Emmett.

„Dozvím se to, Edwarde, nebo je lepší zeptat se Alice?" řekla opět Rosalie a šibalsky na mě vyplázla jazyk, v tu chvíli se do rozhovoru přidala Alice a vešla do místnosti:

„Myslím Rose, že Edward ji popíše mnohem pěkněji než já..." usmála se.

„No tak, Edwarde, já jsem taky zvědavá," přidala se Esme.

„Tak dobrá," svolil jsem a pohodlně jsem se posadil do křesla vedle Esme, která se na mě usmívala a chytla mě za ruku.

„Je docela drobná, má nádherné oči, takové hnědé, podobné jako měla Bella, ale okolo zorničky má zelený pruh... Jsou tak strašně hluboké a upřímné. Má hrozně bledou pokožku, to mi přijde zvláštní, není to ten typ, který je světlý, ale vypadá tak... zvláštně," posmutněl jsem...

"Její vlasy jsou jako čokoláda, tmavě hnědé, občas má nějaký pramínek zvlněný, její rty mají odstín té nejkrásnější světle růžové, jakou jsem viděl,"usmál jsem se, když jsem si vybavil její tvář. Na tváři Esme se rozléhal ten nejkrásnější úsměv, potom řekla:

„Myslím, že si ji dokážu představit. Jistě je nádherná, Edwarde." Pohladila mě.

„Přivedeš ji někdy?" zeptala se Alice.

„Alice, viděla jsi něco takového?"zeptal jsem se. Usmála se...

„Víš, že ti to neřeknu, ptám se jestli bys ji nechtěl přivést."

„Ještě se tak neznáme, nevím jestli by souhlasila a jestli by měla čas." Asi jsem viditelně posmutněl i pro ostatní, protože Esme se zeptala:

„Děje se s ní něco, Edwarde? Nebo co se stalo?"

„To se ptejte spíš Alice, já nic nevím, jen se mi to nějak nezdá, její srdce bije pomaleji, je často unavená a bledá... Mám o ni strach," dořekl jsem a sám jsem překvapený, že jsem toho řekl nahlas tolik. Vyřkl jsem všechny mé obavy. Má nějaké tajemství, já to vím, Alice ví jaké a nechce mi to říct a hrozně se kontroluje, takže si to ani nepřečtu v její mysli. Najednou Carlisle začal:

„Nevím, jestli ti to mám říkat, Edwarde, ale asi by se ti nelíbilo kdyby ses to doslechl jinde," řekl Carlisle a pak pokračoval...

„Bella s Jacobem se sem přistěhovali, byla dnes v nemocnici a náhodou jsme se potkali," dořekl.

„Co dělala v nemocnici?" opět se ve mně probudil pocit chtít Bellu ochránit přede všemi a přede vším.

„Měla pořezanou ruku, tak sem jí to šil," přiznal Carlisle.

"No tak, Carlisle, říkáš toho tak málo, víš, že chci znát podrobnosti." Trochu jsem zuřil.

„Edwarde, to si Carlisle nezaslouží, mírni se," krotila mě Esme.

„Promiň," řekl jsem.

„Nevím, Edwarde, co se jí stalo nechtěla mi to říct. Ptala se i na tebe... Řekl jsem, že jsi v pořádku, že to sice pořád není nejlepší, ale... Už nejsi smutný, my víme, co nebo spíše kdo na tom má svůj podíl, ale o tom jsem Belle vykládat nechtěl," dořekl.

„A co ona? Jak se má? Je šťastná?" ptal jsem se...

„Vypadala dobře, až na tu ruku samozřejmě, ptal jsem se, co je nového trošku posmutněla, ale pak řekla, že s Jacobem je to v pořádku, ale jako vždy občas na tebe myslí, že cituji: „Nejde ho prostě dostat ze srdce... Na to pro mne příliš znamenal, ale učím se to.", potom jsem se jí ptal také na její děti. Říkala, že Rayen studuje a je velmi šikovný a chytrý, Clara - prostření dcera - je také na univerzitě. O poslední se moc nezmiňovala a já jsem se nechtěl dotěrně ptát. Ještě jsem se jí zeptal, co ji přivedlo sem, na to mi řekla, že již dlouho hledali nové bydlení a nakonec ho našli tady." Carlisle dokončil svoji řeč.

„Děkuji ti, Carlisle," řekl jsem. Opravdu jsem cítil vděk. Díky tomuto rozhovoru utekl den rychle. Den... Stejně mě od setkání s Lillian pořád oddělovalo necelých 24 hodin. Hrozně se na ní těším, to čekání nejde vydžet. Rozhodl jsem se, že si raději ještě skočím na lov. Pochutnal jsem si na dvou pumách a šel jsem se ještě projet autem...

***
Jel jsem hrozně rychle, když mi vběhla do silnice srna. Prudce jsem zastavil a když jsem se podíval ke krajnici, málem mi vypadly oči z důlků, jak jsem zíral. Stála tam... Bella stála na místě u krajnice jako přikovaná, o kousek dál bylo auto... zřejmě porouchané. Vím, proč mě nic nevarovalo, že je někdo na blízku, je to Bella, Belliny myšlenky jsou pro mě zapovězené. Zírali jsme na sebe ještě hodně dlouho, když jsem musel sklopit hlavu, nevydržel jsem to. Je tak jiná... Starší, už ne tolik křehká Bella, ale nádherná je pořád. Znovu jsem se podíval na místo, kde stála, ale už šla směrem ke svému autu. Vystoupil jsem z auta a šel jsem za ní.

„Hlupáku, vrať se zpět do auta a jeď pryč!" znělo mi v hlavě... Nemohl jsem ten hlas poslechnout, prostě nemohl... Vždyť je to Bella. Byla mou láskou, nebo je? Nevímn, illian pro mě i za tak krátkou dobu moc znamená...

„Bello?" řekl jsem tichým a chraplavým hlasem... Bolelo mě vidět ji a nemoct s ní být, nemoct ji políbit, obejmout, ale teď je tady... Po tolika letech ji vidím, nemůžu ji nechat jít! Otočila se... Vypadala utrápeně, možná podobně jako já.

„Ehm... Ahoj Edwarde, vůbec jsem nečekala, že tě ještě uvidím, ale po včerejšku v nemocnici... je to náhoda, co?" řekla a vypadala hodně nesvá, když to říkala, jakoby hledala témata, o kterých se mnou může mluvit.

„Ano to je... Také jsem to nečekal... Co, že tu trčíš? Máš něco s autem?" pousmál jsem se.

„Jo, trefils to," také se usmála, „jela jsem a najednou začalo zpomalovat až zpomalilo úplně. Nojo, nechala jsem dojít benzín," znovu se zasmála.

„To mě vůbec nepřekvapuje, počkej vozím vzadu kanistr," řekl jsem a odešel ke svému autu vyndat z kufru kanistr s benzínem. Ach tak se změnila... Byla už v letech, ale i přesto v ní, v jejích očích to byla ta samá Bella.

„Moc ti to sluší," řekl jsem když jsem dolil benzín. Začervenala se, takže tohle se nezměnilo, pořád se krásně červenala.

„Hm... Díky, ale myslím, že jako obvykle si tu ten hezčí ty," a trochu se uchechtla. Nečekal jsem, že to bude tak normální, tak příjemné být s ní. Ano, bylo to pořád bolestné, ale už ne tak moc...

„A jak se ti jinak daří? Nezajdeme někam na oběd? Jistě máš hlad," usmál jsem se. Jemně se usmála a souhlasila a řekla, že vše mi poví potom. Přijeli jsme do jedné menší restaurace a sedli si ke stolu.

„Ty jíst asi nebudeš, co?" zasmála se.

„Dám si jen pití, už tak je to dost divné, když nejím," řekl jsem. Přišla servírka a my si objednali. Bella si dala kuřecí plátek, brambory a k tomu Colu, já si dal také Colu.

„Tak co, jak se máš?" řekla a dívala se do pohárku, z kterého právě srkala Colu.

„Poslední necelé dva týdny mnohem lépe," přiznal jsem.

„ÁÁÁ, co může za tu změnu?" zeptala se pochechtajicím tónem. Bavili jsme se spolu jako staří přátelé, kteří si toho mají spousty co říct.

„Nevadí, když si to nechám zatím pro sebe? U mě není skoro nic nového, to víš... Spíš ty mi povídej... Co Jacob? Děti? Zaměstnání?" ptal jsem se. Ano, nemohl jsem ještě z ničeho nic začat mluvit o Lille. Zamračila se.

„To se mi nezdá fér, ty si to necháš pro sebe a já ti mám vše říct?" řekla.

„Já ti vše povím, ale až po Tobě, tvůj život je mnohem zajímavější," oponoval jsem.

„No dobře," souhlasila nakonec a dala se do vyprávění.

„S Jacobem je to fajn. Pořád stejné, zdá se, že ta zamilovanost do mě ho ještě nepustila," zasmála se a pokračovala, „o mých dětech jistě víš něco od Alice a i od Carlisla. Mám tři. Dvě dcery a jednoho syna. Rayen je nejstarší chodí na univerzitu je velmi šikovný, studuje medicínu. Je mu 22, takže čekáme, že si brzy přivede nějakou slečnu. Už o nějaké dokonce mluví, jmenuje se, myslím Summer, a je prý velmi milá. No a moje dvě dcery to jsou takové tajnůstkářky, ty mi skoro nic neřeknou. Jedné je dvacet a druhé 18. Starší Clara chodí také na univerzitu, ale ještě si nevybrala přesné zaměření. Má dokonce přítele Aleca, je u nás skoro tak často jako ona sama, když přijede z koleje. A Izz ta se někde toulá. Je vzpurná povaha, vše si dělá po svém. Máme taky psa, teprve krátce, tak jsme ještě nestihli vymyslet jméno," ukončila s úsměvem. I když všiml jsem si, že když mluvila o Izz byla smutná. Co jí to vyvádí, řekl jsem si pro sebe.

„A teď ty!" Nezapomněla a já něvěděl, co jí mám říct. Přece jí nemohu povědět o Lille. Byl jsem v bezvýchodné situaci. Nakonec jsem si řekl, že to nějak zaobalím.

„Takže... Co bych ti tak řekl?" a usmál jsem se na ni, úsměv mi opětovala a čekala. „Poslední dobou je mi už dobře, začal jsem zase hrát na klavír, ve škole jsem tento rok absolvoval, takže půjdu zase na vysokou, Esme navrhuje interiéry, Carlisle jak si si všimla pracuje v nemocnici, Emmett s Rosailii se válejí doma, nebo jezdí po světě a Alice s Jasperem půjdou se mnou na školu. Akorát jsem jim naplánoval dovolenou, Jasper totiž chtěl, aby to bylo pro Alice překvapení, tak mě o to požádal," usmál jsem se na závěr.

„Ještě jsi mi neřekl, co stojí za tou změnou, já nezapomínám," řekla mi. Ale co jí mám říct?!!

„No..." začal jsem pomalu a nevěděl co říct, „poznal jsem jednu dívku, znám ji teprve několik dní, ale nějak mě přivedla opět k životu. Zatím nad tím moc nepřemýšlím, bojím se... Mám strach, že to bude jako s tebou... a ono bude, protože je člověk a bojím se, že už nikdy na ani jednu z vás nezapomenu... Ano, nezapoměl jsem... Nedokázal jsem to... Pořád na tebe myslím, ale vím, že to nemám dělat a teď, když jsem potkal ji, nějak to přestalo... Ne úplně, ale uklidnil jsem se..." musel jsem jí říct vše...

„Promiň mi, že tu na tebe všechno tak chrlím... Já jen jsem ti to musel vše říct," dokončil jsem. Bella se na mě ustaraně dívala.

„To je mi líto, Edwarde, i když zároveň ti to moc přeju... Chci, abys našel spřízněnou duši... Ani já nezapoměla na tebe... Máš pravdu nejde to, ale musím říct, jsem šťastná, měl jsi pravdu... Děti, to je ta největší radost, samozřejmě někdy i starost, kterou můžeš mít... Teď už chápu Rosalii, proč chtěla, abych zůstala člověkem. Jsem ti vděčná Edwarde, každý den, když se podívám na své děti jsem vděčná tobě. A pokud ta dívka má být ta pravá, vyjde to... Věř tomu," dořekla a v jejích očích bylo tolik upřímnosti a trochu se jí zalily slzamy.

„Neplač," vydechl jsem... „Bello, jsem tak rád, že jsem tě zase potkal, ale už musím jít... Omluv mě, určitě se ještě uvidíme," dořekl jsem.

„Ahoj Edwarde, taky jsem ráda, že jsem tě viděla," řekla a já utíkal ke svému autu. Musel jsem rychle, jelikož čas s Bellou utekl velmi rychle, za chvíli byl čas vidět se s mou Lillian.

Předchozí kapitola

Další kapitola

Autor: Veruuuu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nečekaná láska - 5. kapitola - Je tady: