Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 9. díl

29.04.2009 (15:30) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4096×

9.Následky

Edward Cullen

Isabella se náhle zvedla a s pláčem vyběhla ven. Alice se za několik sekund vyřítila za ní. Nechápu, co na ní vidí. Je to jen člověk. Stačí se chvilku přestat ovládat a pak bude na světě další pohřeb. Zajímalo mě ale co udělá a tak jsem vyběhl nepozorovaně za nimi. Nepozorovaně pro lidi. Celá rodina a mém počínání samozřejmě věděla.

Po chvíli jsem je našel. Isabella brečela Alici na rameno. Utěšovala ji. Poté i vstaly. Bylo vidět že je Isabele zima, protože se otřásla. Divím se že to stejně vydržela tak dlouho bez toho, aniž by měla omrzliny. Vydaly se směrem ke kostelu. Cestou si povídaly o všem možném. Vypadalo to, že ji chce Alice přivést na jiné myšlenky. Ano myšlenky. Teď to můžu zkusit znovu. Nic - tma. Nechápu to. Aliciny myšlenky ale byly jasné -„Je mi jí fakt líto, myslím že bude mojí nejlepší kamarádkou."

Už jsem to nemohl vydržet. Vystoupil jsem za skrytu. „Alice!" křikl jsem na ni. Stejně už o mě ale věděla a čekala jen co se stane. „Mohla by jsi na slovíčko?" dodal jsem. Stoupla si přede mě. „Co si myslíš že děláš! Ty nevíš jak je to nebezpečné! Ona má svou rodinu, nemůžeš jí, plánovat život. Ona není jako my. Nikdy nebude.!" To už jsem skoro křičel. Až nyní jsem si uvědomil, že nás celou dobu Isabella sleduje.

„Edwarde."obhajovala se Alice „mě je jí líto pochop to. Za to, že ji nesnášíš já nemůžu. To je tvoje věc." Otočila se a odešla zpět za ní. Za člověkem. Dal přednost někomu naprosto cizímu před rodinou. To jí neodpustím. Dal jsem se na odchod. „Nechci, aby jste se kvůli mě hádali." sdělila Isabella Alici, jakmile se k ní opět připojila. „to není kvůli tobě,on Edík jen žárlí." Dodala Alice pobaveně. To už jsem nevydržel a přidal do kroku. Před kostelem už postávala celá moje rodina. „Musíme jet. Ihned." Pronesl jsem směrem k nim. Stoupli jsme si ke svým autům, čekali na Alici.

V dálce jsme je zahlédli. Povídaly si a Isabella vypadala opět šťastná. „ Bello, je mi líto co se stalo." začal rozhovor Carlisle, jakmile už byly dostatečně blízko, „Alice, musíme už jet." pokračoval. Nyní udělala Isabella něco neočekávaného. Objala Alici. Celou naší rodinou proběhlo zavrčení.

Asi měla Alici ráda, nyní již znovu brečela. Asi z toho důvodu, že odjíždí. „Neboj, ještě se třeba někdy uvidíme. Nebo si můžeme volat."řekla jí. Nyní už ale určitě musela lhát. Už nikdy se nesměli vidět. Bylo by to nebezpečné. Isabella určitě není tak hloupá, že by si nevšimla, že nestárneme. Alice jí vsunula papírek s jejím číslem. „A volej kdykoli." Dodala, než nastoupila do auta.

Konečně jsme odjížděli. Ještě si navzájem zamávali. „Co to proboha děláš?" vyjekl jsem, jakmile zastavila u domu ve Forks. Sklopila pohled uvědomující si svoji chybu „Ale já..."obhajovala se „Ale ty co! Jak tě vůbec mohla napadnout, že jí navrhneš, že se ještě někdy potkáte. Ona by si toho že nestárneme určitě nevšimla že?" křičel jsem. „Tak a dost!" vložil se do toho nečekaně Jasper. „Ty" ukázal na mě „už nebudeš na Alici křičet. A ty lásko" snížil pohled k Alici „ se již nebudeš o Isabele zmiňovat. Platí?" bylo mi jasné že odporovat nemá cenu. Jasper miloval Alici nade vše a byl jsem si téměř stoprocentně jistý, že by se na mě vrhl, kdybych se rozhodl v hádce pokračovat. „Co kdybychom se vsadili..." Připojil se k nám Emmett. „Jen to ne!"vykřikli jsem s Alicí a Jasperem zároveň. „...jak dlouho se o ní budou ještě hádat." Dodal si v duchu.

„Emme, ty víš že sázet se s tebou nemá cenu." Pronesla Rose, které se k Emettovi přitulila. „Vždycky prohraješ." Dodala a snažila se udržet smutnou tvář. Nevydržela to a vyprskla smíchy. Celá naše rodina vzápětí s ní. „Jen se smějte, já někdy vyhraju." Dodal Emmett, právě odcházejíc do svého pokoje. V jeho mysli jsem vyčetl, že na slovo někdy klade veliký důraz. "Máš pravdu Emmete." Pronesl jsem a všichni včetně Emmeta se na mě podívali. Rose, Alice, Jasper a Matt v domnění, že jsem se zbláznil. Emmett s myšlenkou, že bude sázka. „vyhraješ, ale jen přes moji mrtvolu. A jelikož už jsem mrtvý, tak mám takový divný pocit, že nevyhraješ nikdy." Dodal jsem se smíchem celé rodiny. Už to asi psychicky nevydržel a vrhl se na mě. Srazil mě se schodů přímo na Esmin oblíbený stůl, na kterém právě ležely návrhy nové rekonstrukce domu. Ozvalo se hlasité „Křup" a stůl se pod naší tíhou rozpadl. „Emmette Culline!" zakřičela na něj Esme a když zpozorovala můj smích dodala „a Edwarde!" S obavami jsme přistoupili k ní. Takhle naštvanou jsem ji ještě neviděl. „Co si myslíte že děláte?" ptala se se zlobou v očích. „Demolují ti nábytek." odpověděl s klidem Matt. „Ty to ukliď!" pronesla směrem k Mattovi „a vy dva se běžte prát ven!" ovšem jakmile uviděla, že se snaží Matt rychle utéct zakřičela znovu „HNED!"

Chtěl jsem se začít smát tomu, co jsem slyšel v jeho myšlenkách, ale přerušil mě Emmett. Narazil do mě z boku, až jsem prolétl oknem. Novým oknem. Zůstal jsem ležet před domem, i když mi nic nebylo. Zajímalo mě, co udělá Esme, když Emmett rozmlátil další část domu. To co udělala bylo nečekané. Emmett prolétl oknem a narazil do asi třicet metrů vzdáleného smrku. Náraz byl tak silný,že smrk přepůlil. Neubránil jsem se smíchu. Takhle naštvanou jsem Esme opravdu ještě neviděl a tohle bylo poprvé, co někoho vyhodila z domu. A to doslovně. A to, že to bude právě Emmett nikoho z nás nikdy nenapadlo. Konečně jsem se zvedl a odešel zpět do domu. Omluvil jsem se Esme. Nechtěl jsem totiž vyletět oknem jako brácha.

Bella Swan

Jakmile odešli, vše se vrátilo zpět, jak to bylo před pohřbem. Jediný rozdíl byl v tom, že už s námi nebyla moje matka a otčím. Moje Renné a Phil.

Každý večer jsem hledala útěchu u mobilu. Na druhé straně byla Alice, která mě dokázala poslouchat minuty, někdy i hodiny. Tak to šlo celé týdny. Už jsem tu v Denveru žila jen s Claudií, protože Charlie měl jako velitel policie ve Forks naléhavý případ. Prý brutální vraždy.

Seděla jsem jako obvykle na posteli a dívala se z okna. „Můžu?" zaklepala Claudie a vstoupila dovnitř. „Bello, Charlie si myslí, že by jsi měla jít už zpět do školy, nebo nedoděláš ročník." Naléhala Claudie. Pokrčila jsem rameny a vrátila se zpět k tomu co jsem dělala. Ke vzpomínkám. To je totiž to jediné, co mi zbylo. Když mi v pátek oznámila, že bych se měla vrátit do školy, nemyslela jsem si, že to bude myslet vážně.

Bylo pondělí ráno, něco kolem sedmé. Claudie vtrhla do pokoje. „Rychle se obleč, jdeš do školy." Začala jsem se bránit „Ne, to nemyslíš vážně, já se tam nevrátím. To mi nedělej. Prosím." Zkusila jsem odporovat. Bez úspěchu. Sotva slyšitelně jsem pípla „A navíc jsem odhlášená." "Teď už ne." Odpověděla a mě bylo jasné, že neuniknu. Musela jsem tam jít.

Až velice ochotně mě zavezla ke škole. Vystoupila jsem z auta a ucítila nepříjemné pohledy spolužáků směřující ke mně."Claudy, já to nezvládnu, já..já..já nemůžu" zakoktala jsem se. „Všechno musí jednou skončit" odpověděla a vedla mě na první hodinu. Celý den strávila společně se mnou, následně i celý další týden. Poté již uznala, že to není za potřebí a vrátila se zpět do práce o kterou díky mě málem přišla. Když jsem předtím říkala, že se se mnou nikdo nebavil, nemyslela jsem to doslovně. Nikdo se se mnou nebavil až nyní. Buď mě litovali, nebo se mi vyhýbali. Vůbec mi to neulehčovali a já spadla na dno. Z premianta třídy jsem se stala nejhorším žákem školy, chodila jsem za školu, tahala se s největšími darebáky. Jediné, co mi začalo ulehčovat život byl alkohol. Díky němu jsem alespoň na chvíli zapomínala na svoje trápení. Nejednou jsem přišla domů opilá. Být opilá nic neznamenalo, vyspávat se z něho bylo mnohem horší.

Claudii to začínalo být divné a jak jsem se později dozvěděla, zavolala Charliemu. Když jsem přišla jednou ze školy, Charlie už seděl v obýváku. „Sbalil jsem ti věci."začal „odjíždíš se mnou do Forks." Zvedl se, chytil mě za ruku a násilím odtáhl k sobě do auta. „Ne!" zakřičela jsem „já nechci." Než jsem to stihla doříct, seděla jsem autě. Charlie pro jistotu zamkl zevniř, abych nemohla utéct. „ To mě ale nezajímá, kdybys nedělala takové průsery, mohla jsi tu zůstat. A už žádné poznámky." To bylo to poslední,co jsem od něj slyšela. A mě došlo, že má pravdu. Za své činny musím nést následky.

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Webhosting | Doména zdarma |

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 9. díl: