Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 8. díl

No proto :D


Můj osud - 8. dílDalší díl. Díky za komentáře.

 

8. Pohřeb

Bella Swan

 

Od té doby co jsem se dozvěděla, že moje matka a otčím zemřely se změnila spousta věcí. Vždy v pondělí, středu a pátek jsem docházela ke psychologovi a přijel Charlie, zřejmě zařizovat pohřeb. Kdykoliv jsem si na to vzpomněla zachvátila mě zase úzkost a zavřela jsem se ještě více do sebe. Nechodila jsem do školy, nevycházela z domu, s nikým se nebavila, nebrala telefony, později za mnou i ten psycholog musel dojíždět a hlavně se mi každou noc zdáli nějaké noční můry. Hlavní roly v něm hrály postavy, které se mě snažily zabít. Já jen utíkala, ale to nevedlo nikam, nemohla jsem totiž běžet. Pokaždé mě ty postavy chytly a zabily, jen se to stupňovalo. Pořád. Bála jsem se dokonce i usnout.

Jednou večer, myslím že to bylo pondělí, za mnou přišel Charlie. „Bello, zítra je pohřeb, nemusíš chodit, jen chci, abys to věděla." Pronesl ještě mezi dveřmi. Neodpověděla jsem. Místo toho jsem přemýšlela, jaké by to bylo, kdybych vyskočila okna. Nakonec jsem se rozhodla, že to můžu vyzkoušet později.

„Půjdu na pohřeb." Pronesla jsem ze schodů směrem k Charliemu, který se na něčem domlouval s Claudií. Přestali v rozhovoru a vzhlédli ke mně. Já jsem se ale otočila a zmizela ve svém pokoji. Po dlouhé době jsem opět otevřela šatní skříň. Vyndala jsem četné šaty, ve kterých jsem byla naposledy, když mi umřela babička.

Bylo ráno a já si začínala uvědomovat, co jsem vlastně Charliemu slíbila. Vyšla jsem do koupelny, upravila se a oblékla si svoje šaty.

Dole již na mě čekal Charlie, ale bez Claudie. „Claudie nepůjde?" ptala jsem se. Zavrtěl hlavou.

„Má nějaké zařizování mimo město,omlouvá se ale nestíhá." To jí bylo podobné. Pohřeb vlastní matky a ona nemá čas.

Dojeli jsme na pohřeb. Lépe řečeno na smuteční obřad do kostela. Sedla jsem a nenápadně si prohlížela všechny, kteří přišli. Většinu jsem znala. V jejich tváři byl také vidět smutek nad tím, že je již nikdy nespatří.

Poté jsem si až úplně vzadu všimla skupinky lidí a uvědomila si, že jsou to Cullenovi. Byly tam naprosto všichni a dokonce ještě jeden přibyl.

Edward Cullen

Celou školu jsem nemohl myslet na nikoho jiného, než na Isabellu. Bylo mi jí líto. Když jsem přijelo škole domů, čekalo na nás všechny překvapení. Swanovi nám poslali parte a Carlisele se samozřejmě rozhodl, že pojedeme. Pohřeb se konal zítra v Denveru. Jeli jsme všichni,včetně Matta.

Přijeli jsme tam přesně na čas. Pohřeb byl malý, jen pro nejbližší pozůstalé a kamarády. Velice mě překvapilo, když jsem tam uviděl i Isabellu. Měla na sobě černé šaty. Vypadala ještě zdrceněji, než když jsem ji viděl ve vizi Alice. Rázem jsem pochopil, proč si o ni dělá Alice obavy. Vypadala jako chodící mrtvola. „Na koho tak zíráš?" ptal se Matt. „ Na nikoho." Odvětil jsem a stoupl si až na konec. Do nosu mě totiž praštila zase ta její vůně.

 

Bella Swan

Kněz začal s loučením. „Musím si jít něco zařídit." špitl mi do ucha Charlie ."vydržíš to tu chvíli sama?" kývla jsem a on odešel. „... a tak nám nezbývá, než jim dopřát věčný klid..." pokračoval kněz a já si uvědomila, že je to na mě moc silné. Ani jsem si neuvědomovala co dělám. Prostě jsem se zvedla a s pláčem vyběhla ven. Běžela jsem dobrých sto metrů než jsem se konečně zastavila. Sesunula jsem se na lavičku a začala brečet. Najednou jsem ucítila, jak mě někdo obejmul. Bylo mi jedno kdo to je, hlavně že je někdo se mou. Po chvíli, co jsem tomu dotyčnému brečela na rameno jsem přece jen vzhlédla. Nemohla jsem uvěřit svým očím, byla to Alice. „Pššt Bello to bude v pořádku." Uklidňovala mě. Její hlas zněl jako zvonkohra. Nevím jak dlouho jsme tam seděli, ale po chvíli mi už začínala být zima, tak jsem vstala spolu s Alicí. Zamířily jsem zpět ke kostelu. Celou cestu mi něco vykládala. Většinou se mě jen snažila uklidnit a přivést na jiné myšlenky. Povídaly jsme si ovšem možném a já zpozorovala, že jsem opravdu na chvíli zapomněla na to, co se stalo mé rodině. „Alice!" ozval se znenadání před námi hlas, vzhlédly jsme se s Alicí. Byl to Edward a podivně se díval na Alici, ta jen sklopila pohled směrem dolů. „Mohla by jsi na slovíčko!" procedil skrz zuby, vypadalo to skoro, jako by na ni chtěl skočit a velice vážně jí ublížit. "Omluv mě." řekla Alice ledovým klidem. Odešli s Edwardem kousek ode mě. Mluvili téměř šeptem. Znenadání začal Edward na Alici ječet. Ta mu neodporovala. Slyšela jsem jen nějaké úryvky. „Co si myslíš že děláš!" křičel Edward „ ty nevíš jak je to nebezpečné! Ona má svou rodinu, nemůžeš jí, plánovat život. Ona není jako my. Nikdy nebude." Při poslední větě klesl hlasem. Asi si uvědomil,že už nemluví šeptem, ale křičí. A to dost nahlas. „Edwarde."obhajovala se Alice „mě je jí líto pochop to. Za to, že ji nesnášíš já nemůžu. To je tvoje věc." Dodala a vyšla směrem ke mně. Edward se na podpatku otočil a odešel. „Nechci, aby jste se kvůli mě hádali." Sdělila jsem a hodlala ještě pokračovat. Alice mě ale předběhla. „to není kvůli tobě,on Edík jen žárlí." Pousmála se a vedla mě zpět ke kostelu. Cestou jsme si zase povídaly. Bylo mi s ní dobře. I když byla naprosto cizí a viděla jsem ji podruhé v životě, připadalo mi, jako bych ji znala celý svůj život.

Došli jsme ke kostelu. Její rodina již na ni čekala. První na mě promluvil Carlisle. „ Bello, je mi líto co se stalo." začal rozhovor. Vzhlédla jsem mu do očí a on pochopil, že to není nejvhodnější téma. „Alice, musíme už jet." pokračoval. Rychle jsem Alici objala. Její rodinou se ozvalo šeptání. Znovu jsem se rozbrečela. „Neboj, ještě se třeba někdy uvidíme. Nebo si můžeme volat." Šeptala mi do ucha, zatímco jsem jí opět brečela na rameno. Vsunula mi papírek a na něm bylo napsané telefonní číslo. „Volej kdykoli." Dodala ještě před tím, než nasela do auta a odjela. Ještě mi zamávala.

„Bells, jsi v pořádku?" zeptal se mě Charlie, který mezitím přišel. „Lidé říkali, že jsi utekla." pokračoval. "Jo to je pravda a co jako?" odvětila jsem u a začala se zase utápět ve své samotě.

 

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 8. díl:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!