Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 10. díl

30.04.2009 (22:00) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4140×

10. Setkání

Edward Cullen

Od té doby,co jsem se popral s Emmettem už uběhlo pár dní. Ještě stále se semnou nebavil. Každý večer jsem tajně nahlížel přes Alici k Isabelle. Zjistil jsem že je na tom velice špatně. Chodí za školu, propadá, pije alkohol. Každý večer ale volá Alici. Někdy si spolu povídají až do rána. U Alice nehrozí, že nebude nevyspaná. Větší strach jsem měl o její novou kamarádku. Je to přece jen člověk a lidi jak známo spí. Vlastně potřebují spát.

Bella Swan

Dojeli jsme do Forks. Nechápu, jak se mi tu někdy mohlo líbit. Slunce tu svítí tak asi jen sedm dní v roce. Jinak tu pořád prší nebo je zataženo. „Jsme tu, kde máš pokoj ti snad ukazovat nemusím." Oznámil mi Charlie. V domě se od našeho posledního odjezdu vůbec nic nezměnilo. Můj pokoj byl také pořád stejný. Vyrovnala jsem si do skříně na oblečení tu trošku co jsem měla a odešla za Charlim. „Chci se ti omluvit." začala jsem "Mrzí mě že jsem tě zklamala. Už to nikdy neudělám. Odpustíš mi?"

„No to nevím, ale pokusím se." Odpověděl se svým šibalským úsměvem. Zbytek dne jsem již nevyšla z pokoje. Snažila jsem se zapomenout. Zapomenout na minulost a žít jen v přítomnosti a budoucnosti. V budoucnosti, která se bude týkat mého života. Mého nového život, který jsem se rozhodla začít žít. Max mi spokojeně spal u nohou. Bylo již pozdě. Než jsem došla dokoupeny, osprchovala se a oblékla si pyžamo uběhla asi hodina. Došla jsem do pokoje, vzala si telefon a vytočila známé číslo. Dřív než stihl telefon jednou zazvonit ozvala se z druhé strany Alice " Bello, jsi v pořádku? Tak dlouho jsi se neozvala! Co se stalo! No tak Bello mluv!" křičela na mě „No já bych ráda, ale ty jsi mě zatím nepustila ke slovu." Ohradila jsem se. Alice si mi omluvila a já začala s vysvětlováním. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem jí vysvětlila mé problémy ve škole, kvůli kterým mě Charlie odvezl pryč z Denveru. „Takže se už asi nikdy nepotkáme." Zakončila jsem jednostranný rozhovor. Alice vůbec nevypadala,že by ji to překvapilo a namítla „Aha, to je mi líto, ale třeba se ještě někdy potkáme. Myslím si ale že bychom už měli jít spát. Teda pokud nechceš být nevyspaná?" zamyslela jsem se a poté odpověděla" No asi máš pravdu. Dobrou noc a děkuju, že jsi mě opět vyslechla. Seš moje nejlepší kámoška." Alice se se mnou taky rozloučila a obě jsme šli spát. Celou noc jsem zase skoro nemohla usnou. Tentokrát se i nezdálo o postavách zdálo se mi o celé rodině Cullinů. To oni mě honí a zabíjí, stále dokola. Muselo být něco kolem šesté, když jsem se probudila. Už jsem neměla sílu zase usnout. Bála jsem se, že se bude vše opakovat. Raději jsem vstala a dopřála si pěkně dlouho sprchu. Do kuchyně jsem docházela ještě s mokrými vlasy. Nachystat snídani jsem ale již nemohla. Charlie byl rychlejší. „dobré ráno ospalče." pozdravil mě ihned poté, co mě spatřil na schodech. „Jak pro koho."oponoval jsem, zatímco Charlie něco zuřivě hledal v tašce. „Jak si to představuješ dál se školou?" zakvílela jsem „Nevím, dívala jsem se po internetu na nějakou školu v Port Angeles." Vykulil oči „Port Angeles? Proč až tam? Tady je taky střední. Znám se s ředitelem a tak jsem se tam byl už nezávazně podívat. Dal mi nějaké podklady toho, co se tam teď učí. I kdyby jsi tam nenastoupila, můžeš se alespoň doučit to, co jsi zameškala." Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. Právě totiž na stůl položil desky. Výstižnější by bylo že na stůl práskl s deskami. Byly to asi třicet centimetrů tlusté spisy. „No tati." Žasla jsem a skočila mu kolem krku „Díky, na tu střední určitě nastoupím." Ještě jsem ho políbila na tvář. Vzala jsem si spisy a utíkala do pokoje. Trvalo mi necelé dvě hodiny,než jsem byla s pročítáním hotová. Zjistila jsem, že kdybych nastoupila na střední tady ve Forks, nebyla bych zase až tak pozadu. To co nyní probírají jsem ze své staré školy ještě uměla. Jen s matematikou by byl asi problém, to bych ale nějak skousla. Vyběhla jsem ze svého pokoje rovnou do obýváku, kde seděl Charlie a díval se na nějaký balet v televizi. Zůstala jsem na něho civět, když ale zjistil, že ho pozoruji, přepl to na dokument o rybaření a kritizoval, co dělají špatně. „Ty se díváš na balet?" vysoukala jsem ze sebe překvapeně. Zdálo se že on byl ovšem ještě překvapenější, jelikož jsem ho zastihla. „No oni tam měli reklamu, tak jsem to přepnul a on tam byl náhodou balet." Odvětil. Jo, náhodou řekla jsem si pro sebe. „Na tu střední nastoupím už v pondělí, myslím si že čím dřív nastoupím,tím to bude lepší a nebudu toho muset tolik dohánět." Jen přikývl hlavou. „Kdy sem přijede Claudie?" tázala jsem se opět. „No víš,ona sem nepřijede, zůstane v Denveru. Ale jako omluvu ti posílá dárek." Dořekl a hodil po mě klíčky. „Je před domem." Klíčky a instruktáž, že je před domem mě vedlo k jedinému názoru. Že je to auto. Byl to Peugot 107 žluté barvy. Nad pomyšlením, že tohle je moje auto jsem se musela otřást. Nejsem nijak namyšlená, ale tohle auto mi připomínalo sraženou plechovku od Coca-Coly. „Líbí se ti?" ptal se ihned Charlie. „No je takové ... zvláštní." Chvíli mi trvalo odpovědět. Najít způsob jak neurazit člověka vám blízkého není jednoduché. „Myslím, že by jsi si měla přečíst tohle." S těmito slovy mi podával obálku, na které bylo napsané moje jméno. Byl to dopis od Claudie, stálo tam.

Milá Bello,

Moc mě mrzí že tu teď nemůžu být s tebou. Jako omluvu ti posílám tohle auto. Doufám že se ti bude líbit. Brzy za tebou přijedu. Tvoje Claudie.

Ihned jakmile jsem dopis dočetla, zmačkala jsem ho do kuličky a jedním hodem vhodila do odpadkového koše. „Ne,to auto se mi doopravdy nelíbí, je příšerný." Nadávala jsem si v duchu. To jí bylo podobné, bude si mi pořád omlouvat, posílat dárky a o tom že, přijede domůžu nechat jen zdát. Rozhodla jsem se, že si půjdu zklidnit náladu procházkou s Maxem po lese. Sice si to tu moc nepamatuju, ale třeba se neztratím. „Maxi!" zavolala jsem na celý dům. Asi pochopil, že se půjde na procházku. Ani ne za dvě sekundy přiběhl s vodítkem v tlamě. Musela jsem ho pochválit. Asi se už dlouho chtěl jít projít. Naposledy jsem spolu někde byly před tou nehodou. Oči se mi znovu naplnily slzami. Raději jsem si vzala bundu a vyběhla i s Maxem ven.

Šli jsme po klikatých pěšinách. Ty nás zavedly až do lesa. Pustila jsem Maxe z vodítka v domnění, že mi půjde vedle nohy. Mílila jsem se jakmile zjistil, že ho nebrzdí vodítko, rozeběhl se neznámo kam. Zmohl jsem se jen na zoufalý výkřik „Maxy! Stůj..." nezabralo to. I když běh není mou silnou stránkou, nezbývalo mi nic jiného. Rozeběhla jsem se směrem, kterým ode mě utekl. Už jsem ho skoro měla. Jenže jsem zakopla o kořen a natáhla se jak dlouhá, tak široká na zem. Když jsem se posbírala, uvědomila jsem si, že štiplavá bolest vychází z mého pravého hřbetu ruky. Měla jsem tam sedřenou kůži a rána byla celé šedá od prachu. Vyrážely tam i kapičky krve. Zvedla jsem se a pokračovala v běhu, i když už ne tak intenzivně. Náhle jsem spatřila Maxe. Stáj na cestě a koukal někam do neurčita. Rychle jsem ho doběhla připnula mu vodítko a podívala se okolo sebe. Chtěla jsem se vydat na cestu, Max se ovšem ani nepohnul."Jdeme!" napomenula jsem ho. Znovu se ani nehnul. Z jeho hrudi vycházelo jen slabé kňučení. Když jsem se otočila směrem, kterým zíral, myslela jsem že snad vyletím z kůže. Náhle se tam objevil muž. Byl to asi 180cm vysoký blonďák s uhelně černýma očima. Měla jsem pocit, jako bych ho již někde spatřila, za boha jsem si nebyla ale schopna vzpomenout kde. Když ho spatřil i Max, začal couvat. Jeho kňučení nepřestávalo, dokonce i přibíralo na hlasitosti. Muž se zastavil a prohlížel si mě od hlavy k patě. Jeho pohled zůstal upřený na mou rozbitou ruku. „Ehm...mohla bych se vás zeptat jak odsud ven?" zeptala jsem se po chvíli. Ani se na mě nepodíval. Zavřel oči, polkl a natáhl ruku směrem za mě. Otočila jsem sem se abych se ujistila, kam přesně ukazoval. Když jsem se otočila zpět. Už tam nestál. Do ticha lesa jsem jen zašeptala tiché „Díky." Chvíli jsem přemýšlela jestli se mi to jen zdálo, nebo jestli to bylo skutečné. Jak by přece mohl mít blonďák černé oči? A jak by se tu dokázal tak rychle objevit? Jak by dokázal tak rychle zmizet? A hlavně, proč se Max bál, když doposud spíš na všechny štěkal? Nezbylo mi než doufat, že to co se ti teď odehrálo bylo skutečné. Jinak bych se asi ještě více ztratila. Asi po půl hodině úmorné chůze jsem se dostala ven z lesa. Ani nechápu, jak jsem mohla takovou dálku uběhnout ve snaze chytit Maxe. Vydala jsem se známou cestou směrem k domovu.

Domů jsem došla úplně vyčerpaná. Ještě že je zítra teprve neděle, kdybych měla jít do školy již zítra, nejspíš bych tam usnula. V domě byla tma. Znamenalo to tedy, že Charlie ještě není doma. Rychle jsem vyběhla schody a naložila se do teplé vany, tam jsem si dopřála malý odpočinek. Zatím jsem přemýšlela, jak může mýt blonďák černé oči. Takovej hezkej blonďák. Takovej hodně hezkej blonďák. Z mého přemýšlení mě vytrhl Charlie "To se tady chceš utopit?" začal optimisticky „Taky tě zdravím a věř mi že se tu utopit vážně nechci, jen bych už chtěla vylézt a obléci si pyžamo, ale NĚKDO mi tu zavazí."snažila jsem se být stejně milá jako on. Vyšel z koupelny a po zbytek večera se mnou již nepromluvil. Odebrala jsem se tedy do svých „komnat" a usnula. Před očima jsem měla stáje obličej toho neznámého na kterém vévodily dvě černé tečky - jeho oči....

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 10. díl: