Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 44. díl

obrázek k drabblu


Můj osud - 44. dílBelal jede s Alicí na slibované nákupy a tam se dozví velice zajímavou informaci...

44.Jsou i divnější lidi než Cullenovi

Isabella Swan(čtvrtek večer)

„To je možný, ale když jsem tady já tak budeš spát.“ Usmál se Jasper a já věděla, že dlouho víčka otevřená neudržím. „Dobrou.“ Políbil mě Edward na čelo a já cítila už jen měkkost své postele pod sebou.

 

„Dlužíš mi vysvětlení.“ Zařval mi někdo do ucha. Rychle jen vyletěla a zůstala civět do tváře rozčíleného otce. Na budíku odtikávala třetí hodina ranní.

„Cože?“ promnula jsem si oči. „Jak si to představuješ?“ křičel nepříčetně. „Co si mám představovat, o čem mluvíš?“ „O škole. Jen tak se vypaříš? To snad nemyslíš vážně.“ „Bylo mi špatně.“ „To je zajímavé, tak proto jsi odjela s Alicí v autě?“ uhodil na hřebíček. Rychle jsem začala uvažovat, kdo mě mohl vidět…Angela. Její tvář když jsem zabouchla dveře od auta byla naprosto zřetelná. „Kdo ti to řekl?“ „Jedna tvá spolužačka, která je určitě rozumnější než ty. Co na těch Cullenech proboha vidíš. Jsou to jen rozmazlení fracci, co si dělají co chtějí.“ Odsekl a zavřel okno, které bylo stále otevřené. „Proč jim všichni tak křivdíte!“ rozčilovala jsem se. „Nikomu nic neudělali.“ „Tak proč je tvoje chování o poznání horší?“ „Za to nemůžou oni.“ „A kdo?“ poklepával nervózně nohou. Tohle už bylo i na mě moc. „Co si vlastně všichni myslíte? Zabije se mi máma, sestra ze mě dělá vola a teď přijdeš ty a začneš mě poučovat? To sis teprve teď všimnul že existuju? Vždyť nejsi skoro vůbec doma, ve škole se semnou nikdo nebaví až na Culeny. A ty jim začneš nadávat!“ vypěnila jsem. „Co..co to má znamenat?“ vychrlil ohromeně. „Nejseš nějaké drzá?“ „Ne, jen mám pravdu, ty si mě nevšímáš. Pro tebe existuje jen tvoje práce! A já kde máš ve svém čase volno na mě?“ rozbrečela jsem se. „Ale Bells.“ Hlesl potichu a objal mě. Jenže je to pravda. Kdy si udělá čas na mě? Kdy to bude jako dřív...

 

„Tati stůj, já tě fidím.“ Křičela malá holčička a utíkala za svým otcem. „A mám tě.“ Vyzdvihl ji kdosi do vzduchu a zatočil se s ní. „Tak co Bells, kde máš maminku?“ zasmál se její otec a znovu ní zatočil ve vzduchu. „Maminka faší.“ Usmála se holčička a poodhalila svoje zuby. Stejně jako jiné děti v jejím věku vypadaly hrozně. Náhle muži v kapse zazvonil telefon. „Ano?“ odpověděl a položil dívenku na zem. Ta se na něj nechápavě dívala. Teď si přece hraje s ní ne? „Ne, nemám čas.“ Odsekl nekompromisně. „Ale mě je to jedno, na služebně jsou i jiní policisté než já.“ rozčiloval se a nakonec vypnul telefon. „Ty půjdeš pryč?“ rozvzlykala se. „Ale kdepak broučku, teď si přece hraju s tebou, na tebe si udělám vždycky čas.“ Pohladil ji po vlnitých hnědých vláskách…

 

„Promiň Bells.“ Vyrušil mě otec za vzpomínek, které byly tak živé.  „Máš pravdu, nemám na tebe čas. Jenže to není mou vinou. Když se maminka odstěhovala, zůstal jsem sám. A co mám dělat chlap jako já 12 hodin sám doma?“ zasmál se a sledoval, jak na něj nechápavě zírám. „Nudil jsem se a proto tolik práce. Abych zapomněl.“ Posmutně a znovu mě objal. „Tak proč do toho zatahuješ Culleny.“ Odsekla jsem mu naštvaně a vytrhla se z jeho objetí. „Možná proto že žárlím?“ pokrčil lhostejně rameny a koutky úst mu začaly cukat. „Ty a žárlit? Néé.“ Zírala jsem na něj. Brzy jsme vybuchly v záchvat smíchu. „Dobrou noc.“ Rozloučil se a zhasnul.

Jenže já už nemohla usnout, to co mi teď řekl se mi pořád opakovalo v hlavě dokola….

 

„Fůůj!“ vyletěla jsme z postele, když mi něco studeného olízlo obličej. „Maxi!“ zakřičela jsem na psa, který ležel na posteli a nezbednicky vrtěl špičkou ocasu. „Víš kolik je hodin?“ hubovala jsem mu. Na hodinách právě odtikávalo čtvrt na osm. „Cože.“ Promnula jsme si ještě jednou oči. „Díky Maxy.“ Vzala jsme jeho čumák do dlaní a dala mu na něj malou pusu. Proč mě ale nevzbudil budík? Přemítala jsem cestou do koupelny. Na sprchu a ani snídani nebyl čas. O třičtvrtě jsem za sebou zabouchla domovní dveře a s taško na zádech skoro utíkala do školy. „Nechceš svézt?“ ozval se vedle mě pobavený chlapecký hlas. „Edwarde, tohle mi nedělej, víš jak jsme se lekla.“ „Promiň.“ Usmál se a přibrzdil.

 

„Zapni si pásy.“ Upozornil mě. „Doufám že nejezdíš jako Alice.“ Zasmála jsem se a vybavila si zatáčku před stromem, kterou projela skoro ve 150/km rychlosti. „No dovol.“ Ušklíbl se a přišlápl pedál s plynem skoro až na podlahu. „Od té doby co si Rose pohrála s mým autem už tak pomalu fakt nejezdím.“ Usmál se a ještě zrychlil. „Opravdu nechápu, proč vám otec dává pokuty za rychlou jízdu.“ Pousmála jsem se sarkasticky. „Jo to já taky ne.“  Zašeptal a na jeho tváři přeběhl pobavený výraz.

„Kdybys si mohla vybrat dárek, který by to byl.“ Přerušil ticho, které zavládlo vozem. „Dárek?“ pokrčila jsme obočí. „Proč dárek?“ „Budou Vánoce.“ „Proboha, Vánoce.“ Pleskla jsem se do čela. „Já ještě nemám dárky.“ „Já taky ne, proto se ptám.“ S výhružným výrazem jsem se na něj obrátila. „Nic mi nekupuj.“ „Proč ne?“ škemral „Já rád utrácím peníze.“ „A víš že to vůbec není poznat?“ „Ne? Tak to jsem rád. Co teda chceš?“ „Stačí mi, když mi slíbíš, že už nikdy neodejdeš.“ „Jen to?“ posmutně a dupnul na brzdu. Po přechodu totiž přecházela babička s hůlkou. „Mohl by jsi mě příště varovat. Ušetřilo by mi to přiškrcení.“ Rozdýchávala jsem se znovu. „Promiň.“ Sklopil pohled a znovu dupnul na plyn, vzápětí vystřídané prudkým brzděním. „Jsme tady.“ Prohlásil, obešel auto a podržel mi dveře. Proč jsem jen měla ten divný pocit že cesta sem netrvala ani 3 sekundy? „Tak co si teda přeješ?“ opřel se rukou o kapotu. „Jak jsme řekla slib že už neodejdeš. Nikdy.“ „Jen tohle? Já ti chtěl udělat radost.“ Posmutněl „Fajn tak mi něco můžeš dát, třeba namaluj obrázek.“ „Jen obrázek?“ poškrábal se na hlavě. „Edwarde já znám cenu vašich dárků. Já nechci nic co stojí peníze. Stačíš mi ty.“ Usmála jsme se a sledovala, jak se mu po tváři rozlil úsměv. „Chceš naštvat Angelu?“ vyhrkl najednou. „Že se ptáš.“ Odpověděla jsme a nechápavě sledovala jeho počínání. Jeho obličej zvážněl a jeho levou ruku mi dal za zátylek. Než jsem stihla zareagovat. Políbil mě.

Za chvíli se odtrhl a dusil smích. „Co se děje?“ „Nic.“ zajíkal se. „Edwarde nejsem slepá.“ „Ještě nikdo mi díky jednomu polibku tolikrát nevynadal do debilů a kreténů.“ „Cože.“ Narovnala jsem se. „No Angela stojí tamhle.“ Otočil se a nenápadně poukázal na dveře před školou. Angela právě supěla a nabírala barvu rudé.

„Můžu se na něco zeptat?“ chytila jsem ho za ruku. Svraštil obočí a nakonec přikývl. „Za to že jsem včera usnula mohl Jasper?“ „Jo.“ Přikývl nechápavě na otázku. „Jak to že se mnou může on manipulovat a ty a Alicí ne?“ „Ty toho víš nějak moc.“ Zamrkal. „To víš no. Alice.“ Protočila jsem oči. „Já nevím čím to je.“ Přiznal a tvářil se zklamaně. „Tobě to vadí?“ „Trochu jo.“ Přiznal. Na další rozhovor nebyl čas, protože nás přerušilo zvonění. Škola ubíhala rychle a já se už těšila na oběd, až se s nimi zase uvidím. Celý den jsme totiž neměla ani jedinou hodinu s kýmkoli z nich.

 

„Nákupy se protáhnou.“ Zakřenila se Alice, když jsem si sedala k jejich stolu. „Tak to je novinka.“ Zasmála jsem se. „Ale ne, já myslela že začneme dřív.“  „No jedeme po škole ne?“ ujišťovala jsem se. „No to jo, jenže škola končí teď, učitelovi není dobře a není kdo by ho nahradil. Takže jedeme?“ zvedla se a zastrčila židličku. „Hej zvolni, vidíš že to Bella nepobírá.“ Pleskl mě po zádech Emmett. Chvíli mi připadalo že mám vyražený dech, ale po třetím trhaném nádechu se to spravilo.

„Vážení studenti, druhému ročníku odpadá z důvodu nevolnosti učitele odpolední vyučování. Konec hlášení.“ Ozvalo se z rozhlasu a já konečně pochopila. „Jo, jedeme.“ Přikývla jsem a zastrčila židličku od stolu. „Vám lidem trvá všechno tak dlouho.“ Poklepávala si Alice netrpělivě nohou. „Klid, máme času.“ Ujišťovala jsme ji a naschvál šla pomalu. Mou chůzi ale dlouho nevydržela a za ruku mě vytáhla h autu. „A co Rose, ona je ve třeťáku.“ Vyzvídala jsem. „Hele o tu se neboj, když začne flirtovat s učitelem, nedokáže ji říct ne, za chvilku je tady.“ Pousmála se a nacpala mě do auta jako psa. Rose, která dorazila si sedla vedle mě a Alice nastartovala její auto.

„Stůjte!“ přiřítil se k autu Jasper. „Já chci taky.“ Škemral a nasadil pohled štěněte. „Proč bys jezdil?“  zamrkala Rose. „Tvůj povedeném manžílek chce hrát bitku a já nechci mít zase zničený oblečení.“ Sklopil pohled. „Hodnej kluk.“ Poplácala ho Alice po hlavě a nastartovala. S Rose jsme si vyměnily pohledy. „Minule jsem si zničil oblečení a tvrdli jsme pět hodin v obchodě, dokud mi Alice znovu nenašla to stejné.“ Protočil oči a nasadil znovu milý výraz. Cesta ubíhala rychle. Jasper vyprávěl nějaké prupovídky a já s Rose jsme se tomu řehtali. Nevím proč, ale najednou mi Rose připadala, jako že ji znám celý život.

 

„Jsme tady.“ Usmála se Alice a dupla na brzdu. Trochu mi to připomnělo ranní jízdu Edwarda. „Slyšela jsem, že jsi Edovi zatrhla kupovat nějakej dárek k Vánocům.“ Drbla do mě loktem Alice. „To máš pravdu. Ale nakonec jsem mu řekla že mi může něco dát, ale jen když to nebude koupené.“ Doplnila jsem ji. „Tak to chci vidět co ti dá.“ Poškrábala se Rose na bradě.

„A co ti můžu koupit já?“ vyzvídal Jasper. „Ty? Nic.“ odsekla jsem a chtěla odejít. „Ale notak, Ed ti může něco dát a já ne, to je nefééér.“ Začal popotahovat a mnou si oči. Chtěla jsem ho praštit aby toho nechal. Nakonec jsem se ale jen podívala na svoji ruku a usoudila, že v sádře ji mít fakt nechci.

„Kde se couráte.“ Popoháněla nás pořád Alice, dokud se před námi neobjevily regály plné dámského oblečení. Jasper se nešťastně rozhlédl po obchodě. „Tady mi ni kupovat nebude, že ne?“ zaskučel. „Neboj broučku.“ Usmála se na něj Alice a mě zatlačila do kabinky spolu s horou oblečení, kterou nasbírala cestou ke kabinkám.

Rose se zatím probírala katalogem líčení a sledovala závistivé obličeje dívek, procházejících okolo ní. Když jsem si zkoušela asi dvacáté tričko, došel mi důvod proč jsme sem jela. Vykoukla jsem z kabinky. Rose stále četla, Alice byla v nedohlednu a Jasper se snažil vypadat jak socha, aby na něj postarší paní pořád nehalekaly nebo neházely zamilované pohledy. „Jazzi!“ zavolala jsme na něj a pokynula mu ať přijde blíž. „Já už s vámi víckrát nejdu do obchodu kde jsou samý ženský.“zaprotestoval a dal si ruce v bok. „To je možný, ale teď potřebuju pomoct.“ Prohlásila jsem a ukázala na oblečení. Nechápavě si mě přeměřil. „to ti sluší.“ přiložila jsem na něj tričko s nápisem „Kiss me.“

„Myslíš že to bude moje velikost?“ strachoval se a natáhl si ho přes hlavu. Několik děvčat se zastavilo a se

zájmem si nás prohlížely. Sice ho měl trošku obtáhlejší ale dalo se to. „Díky špitla jsem a odběhla. Jazz si mezitím zalezl do kabinky. Jsem zvědavá co bude dělat Alice.

Nejprve jsem našla obchod se stříbrem a nechala vyrobit dárek pro Alici a Edwarda. Dva stejné prstýnky s nápisem „Best friends 4ever“ budou pro Alici a hodinky s odklopným ciferníkem pod nímž bude věnování jsou pro Edwarda.

V obchodě s elektro prodávali krásnej Ipod, akorát tak pro Jazze. Hned vedle bylo hračkářství, tudíž nafukovací palice pro Emmetta byla vyřízená. Esme jsem nakonec koupila indickou vázu a Carlisleovi knihu „Novinky v lékařství 21. století“. Dárek pro Rose bude ale problém, nic mě totiž nenapadá. „Bello?“ ozval se za mnou něčí hlas. Stála tam Angela a se zájmem si mě prohlížela. „Taky nakupuješ dárky?“ zeptala se tím svým vlezlým hlasem. „Jo.“ Odsekla jsem a doufala že si to vyloží jako odpověď. „Tak můžeš nakupovat se mnou abys tu nebyla sama.“ Usmála se. „Já tu nejsem sama, je tu Alice, Rose a Jazz.“ „Aha, ale nepřipadají ti divní.“ Pokrčila nos. „Angelo nepřipadá divnej jen jeden člověk, a to jsi ty.“ Usmála jsem se a dál vybírala dárek. „Bello!“ chytil mě kdosi za ruku. Rose tam stála celá vysmátá. „Pojď, musíš vidět Jaspera dřív než to z něj Alice serve.“ Tahala mě pryč.

Rose roztáhla závěs a já myslela že omdlím. Jasper měl na sobě růžový tričko s nápisem „I’am sweetest“, krátkou kostkovanou minisukni s černým páskem doplněnou vysokými černými kozačkami. Ve vlasech se mu leskla červená čelenka. „Jaspere?“ oslovila jsem ho. „Anó? Jak se fám líbím.“ Napodoboval holčičí hlas. Vzápětí se narovnal a prudce zatáhl závěs. Za námi se totiž objevila Alice s hordou oblečení a nevěřícně na něj zírala. Odhodila oblečení na zem a vletěla do kabinky. Za chvíli vyšla kousky látky v ruce a s naštvaným výrazem si mě přeměřila. „Bello, zklamala jsi mě.“ Pronesla a šla vyhodit kousky látky, které se ještě před chvílí daly považovat za oblečení. Jasper vykoukl za závěsem. „Kdo bude tak hodnej a donese mi nový oblečení, to co zničila bylo totiž moje.“ Skousl si ret. „Vydrž.“ Usmála se Rose a zmizela za rohem.

„Tak jak mi to slušelo.“ Usmál se vyzvídavě. „No byl jsi krásnej.“ „Já to věděl. Já se měl narodit jako holka.“ Pronesl a zahleděl se do stropu. Za chvíli se mu v očích objevil strach. „Jestli mi bude chtít Alice ublížit, tak to svedu na tebe.“ Pohrozil mi a zatáhl závěs. Za mnou stála Alice a opět poklepávala nohou. „Promiň.“ Sklopila jsem pohled do země. „Takhle zkazit módu.“ Kroutila nevěřícně hlavou. „Mě to mrzí, jenže jsem šla koupit dárky.“ Ukázala jsem na dvě tašky ležící vedle kabinky. „Tak v tom případě tě omlouvám. A pro koho jsou ty dárky?“ pookřála. „Pro Vás.“ Júúú i pro mě?“ zamrkala. „I pro tebe.“ Přikývla jsem a tím si vysloužila obětí.

„Jakou že má velikost?“ ozvala se nám za zády Rose. „Ach jo.“ Povzdechl asi Alice, strhla závěs a hodila ho na Jaspera. „Pojď.“ Chytila ho za ruku a než jsem se nadála, nikdo tam nestál.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ otočila jsme se na ni. „Jasně, se ptej.“ Usmála se. „Proč jsi najednou na mě změnila názor?“ „Uf.“ Povzdechla si „Vzpomínáš co jsem ti říkala u tebe v pokoji o tom upírovi co se do mě zamiloval?“ přikývla jsem, což bylo pro ni znamení k pokračování. „Já jsem ho milovala, jenže když mi řekl pravdu, bála jsem se ho a nevěřila mu. Ty mi připomínáš mě. Připomínáš mi to jak bych se mohla mít, kdybych se ho nebála. Jednou by ho to přešlo, já bych byla živá, měla děti a jednou zemřela. Tak jak to má být.“ Posmutněla. „A taky mi připomínáš Carlu.“ Dodala. „Kdo je Carla?“ vyzvídala jsem. Než mi ale odpověděla, přerušila nás Alice s Jasperem, kteří přišli.

Jasper nesl nejmíň deset tašek, napěchovaných až po okraj oblečením a Alice se usmívala. „Tak, šup šup.“ Popoháněla a naházela Jasperovi do náruče hromadu oblečení.

Nakonec jsme to zaplatili a vydali se domů. Mě ale vrtalo v hlavě jediné. Kdo je Carla?

 

 

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 44. díl:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!