Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 42. díl

Jeremy Swan by Petra Cullen


Můj osud - 42. dílDalší dílek. Omlouvám se za zpoždění, ale dřív to nešlo. Edward zde poodhalí něco ze svojí minulosti, která se 100% liší od jeho minulosti v originále. Máte se na co těšit a doufám že se na mě nebudete zlobit, protože tento dílek bych chtěla svojí nejlepší kamarádce, která zítra oslaví krásné 16 narozeniny. Doufám se sa také připojíte ke gratulaci :d

42. Ach ta matematika

Edward Cullen (čtvrtek večer)

…„Jak to myslela?“ obrátila se na mě nechápavě Bella. „No víš nám není tolik let, na kolik vypadáme. Třeba Esme oslavila loni v létě 300. Tipla by jsi ji na to?“usmál jsme se. Nyní bylo tak snadné na nic si nehrát, nepřetvařovat se, alespoň jednou jedinkrát. Když mi řekla pravdu o tom jak dlouho to ví, myslel jsem ž odejde s křikem, pláčem. Bude mě nenávidět, proklínat. Ale ona? Ona mě má ráda a to mi stačí, nyní ji vynahradím všechno, co jsem si odepíral.“To fakt ne.“ Zakroutila hlavou a se zájmem si prohlížela obraz na stěně.

„Bello, pojď už!“ zavolala zespodu nedočkavá Alice. Bella se na mě obrátila a v očích měla záblesk strachu. „Neboj.“usmál jsem se na ni, chytil ji za ruku a táhl ze schodů. Všichni byly v obýváku, připraveni zasáhnout. Emmett držel Rose za paži, vedle ní z druhé strany seděl Jasper a usilovně ji zklidňoval. Alice každou chvíli kontrolovala budoucnost, aby Rose něco neudělala a Carlisle s Esme stáli za ní, připraveni také zasáhnout, kdyby se přece jen rozhodla, že odsud Bella živá neodejde.

Rose vzala prohru dobře ne jako někdo jiný, kterého  jsem znal. Připomnělo mi to dobu, ve které jsem žil.

 

Malá holčička v hnědými vlásky utíkala s talířem v ruce po poli. „Liso stůj!“ křičel za ní o mnoho mladší bráška. „Notak stůj.“ Rozbračel se a upadl na zem. „Edíku, Edíku!“ smála se dívka a ukazovala na talíř. „Nedělej to maminka se bude zlobit.“ Vzlykal chlapec a dřel si pěstmi oči, které měl rudé od pláče. „No a že se bude zlobit, můžeš si za to sám.“ „Nemůžu, ty jsi se chtěla vsadit že tam dosáhnu.“ Odporoval jí naštvaně. „Jenže já řekla dosáhnout, ne že si vezmeš židličku a vylezeš tam.“ Usmála se a praštila s talířem o zem. „Liso!“ zařval naštvaně a utíkal k rozbitému talíři. Když ho držel v ručičkách a prohlížel si střepy, z domku nedaleko vykoukla žena. „Edwarde! Liso! Pojďte domů, je pozdě.“ Zakřičela a počkala, dokud obě děti nepřiběhnou. „Maminko, ona to udělala Lisa.“ Vzlykal chlapec a ukazoval jí střepy. „Já ti dám Lisu.“ Vztekala se žena a vlepila mu pohlavek. „Proč mi nikdy nevěříš!“ vztekal se chlapec a třískl se střepy ještě jednou o zem. „Tak to ne! Edwarde vrať se.“ Křičela za mnou máma, jenže já ji nevnímal. Bylo to tak vždy, Lisa něco provedla a schytal to její povedený bratříček.

To já byl černou ovcí rodiny, já byl nenáviděn …

 

Ty poleno vnímáš? Svět volá Edwarda!“ zařvala Rose a zamávala mi rukou před obličejem. Než jsem stihnul zareagovat a zjistit co se děje, Rose si vyhoupla Bellu do náruče a odkráčela za Carliselem nahoru do jeho pracovny.

„Co se dělo?“ skousl jsem si nervózně ret. „Nic, jen si Bella málem zlomila nohu, protože si kopla do Emma.“ odpověděla Alice lhostejně. „Co je?“ dal jsem si ruce v bok. „Nic, jen že ty pořád na něčím vzpomínáš a nám nic nepovíš. My o tobě vlastně nevíme skoro nic.“ odsekla uraženě a sedla si na gauč. „Já vám to někdy povím, jenže je to pro mě hrozně bolestný. Promiň.“ Zakroutil jsem hlavou a odběhl nahoru za Bellou.

„Bello?“ oslovil jsem ji. „No?“ „Chceš odvézt domů?“ „Jestli tě to nebude otravovat tak jo.“ Zašklebila se. Vypadala tak roztomile. Vzal jsem ji do náručí a odnesl do auta. Za sebou jsme nechali myšlenky zbytku rodiny.

Rosalie

„Edwarde je to moje nová kamarádka jestli ji něco uděláš, zabiju tě.“

Emmett

„Příště si může zkusit bouchnout pořádně, já nic necejtil.“

Esme

„Ti jsou tak hééézký pár.“

Carlisle

„Z přípovědného hlediska je to zajímavý úkaz. Člověk a upír. To si musím zapsat.“

Alice

„To mu neodpustím, pořád něco tají.“

Jasper

„Konečně bez migrény, jaký to osvobozující pocit.“

 

Já mu dám bez migrény. Usmál jsme se pro sebe. „Děje se něco?“ znejistěla Bella a rozhlédla se okolo. „Nic, jen má ze mě Jazz prdel.“ Zašklebil jsem se a nastartoval. Jasper stál u dveří s Alicí v obětí a mával nám s obrovským úsměvem na tváři.

 

„Díky.“ Pípla Bella když jsem ji pomohl vystoupit. „Není zač.“ usmál jsem se a doprovodil ji ke dveřím. „Neodjíždíš teda?“ „Ne.“ Usmál jsme se na ni, což ji viditelně potěšilo. „A kdy tě zase uvidím?“ „To záleží na tobě.“ „Na mě?“ „Neřeš to.“ Mávl jsem nad tím rukou a odešel do auta.

Vlastně proč by to neměla řešit? Je to její volba, měla by vědět kam chodím večer, nebo ne? Rozhodnutí tedy bylo jasné…

 

Isabella Swan(čtvrtek večer)

Má to záležet na mě? Přemítala jsem v kuchyni, při mytí nádobí po Charlim. Ten doma nebyl a u nohou mi kňučel Max. „Hele promiň, nemám náladu na venčení.“ Otočila jsme se na něj a sledovala jak si šel lehnout na pohovku. Kdyby to viděl táta. Usmála jsem se, zatímco mu slintal noviny. Když je začal cupovat na kousíčky, došlo mi že to není dobrý nápad. „Pojď, jdeme.“ Pleskla jsem rukou o stehno a Max automaticky přiběhl. V mém pokoji ležel batoh. Jak se sem ale dostal? Vysvětlení leželo hned vedle.

Myslela jsem, že by se ti ještě na zítřek hodil. Alice

Stálo na lístečku úhledným písmem. No jo, copak Alice. Zasmála jsem se a hodila batoh do kouta. Max si lehl na postel a hlavu si opřel o učebnici matematiky, jako by mi připomínal, že musím udělat úkol ze předevčíra. „Fajn.“ Rezignovala jsem a sela si i s učebnicí ke stolu.  Po několika minutovém boji jsem to vzdala. Z deseti příkladů jsem měla pouze poškrkaný papír s chybnými výsledky a to bylo tak všechno. Vstala jsem, otevřela okno aby se v pokoji trošku vyvětralo a odešla do koupelny, snad mi teplá sprcha zvedne náladu.

Po dvou hodinách pilné snahy o utopení jsem konečně vylezla z přepářené koupelny. Na stěnách se už srážely kapičky páry a v zrcadle byl vidět  pouze můj pokřivený obličej. Zaběhla jsem ještě do kuchyně a s hrnečkem kakaa usedla opět k příkladům.

Něco tu ale nehrálo, že bych ty příklady přece jen spočítala? Na to si fakt nevzpomínám. Opřela jsem si hlavu do dlaní „Opravdu začínám magořit.“ Zašeptala jsem si sama pro sebe.

„Nezačínáš.“ Ozval se mnou něčí zvonivý hlas. Otočila jsem se a zírala na Edwarda, který se pohodlně rozvaloval na mé posteli a hladil Maxe, ležícího vedle něj.

„E..Edwarde?“ ujišťovala jsem se. Jeho ústa se roztáhla do širokého úsměvu. „Co je, vypadáš jako by jsi viděla ducha.“ „Co..co tu děláš?“ „Přišel jsem na návštěvu.“ Usmál se a vstal. „J..jak.“ „Oknem. Nemáš radost?“ posmutně a stoupnul si přede mě. „Mám, ale jak jsi mohl. Oknem?“ zopakovala jsem jeho odpověď a pohlédla na okno. Max si stoupnul, protáhl se a otřel o Edwardovu nohu. „Ty tu nejsi poprvé že?“ založila jsem si ruce na prsou. „Ne, ale jestli ti to vadí odejdu.“ Prohlásil a ukázal na okno. „Kam by jsi chodil? Blázníš?“ odsekla jsme a sedla si na postel, v mžiku byl vedle mě. „Díky za matiku.“ „To nic nebylo. Jen jsi musela odmocnit tu závorku, pak to sečíst, převést na společná jmenovatel a změnit znamínka.“ Bavil se pohledem na mě, jak se snažím po chopit jeho stručný návod. Náhle vzal do rukou fotku dvou malých děvčátek, hrajících si na písku. „Budu hádat. Ty a tvoje setra.“ Prohlásil a ukázal na dívku s hnědými vlasy. „Jo, moje stupidní sestra.“ Procedila jsem skrz zuby.“Neměla by jsi tak o ní mluvit.“ Napomenul mě. „Edwarde ty jsi nikdy neměl straší sestru, která by tě pořád jen peskovala a všechno na tebe sváděla.“ „Já mám setru.“ „Ale já myslím opravdovou, Alice s Rose jsou sice dobré, jenže já myslela vlastní setru.“ „To já taky. Měl jsem vlastní setru, byla o tři roky starší a jmenovala se Lisa.“ Posmutněl a zahleděl se z okna. „Co se děje?“ zeptala jsem se ho a položila mu ruku na rameno. „Nic, ale nikdy neříkej že někoho z rodiny nenávidíš. To si myslíš teď, jenže až jednou přijde chvíle, kdy ti bude umírat před nosem, bude pozdě litovat.“ „Řekneš mi co se stalo?“ vyzvídala jsem a nemohla zapřít zájem se to dozvědět. „Jsi si jistá?“ „Jestli ti to vadí tak mi to nemusíš říkat.“ „Měl bych to někomu říct, už to v sobě dusím strašně dlouho. Ani má nová rodina to neví.“ Posmutněl a nadechl se…

 

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 42. díl:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!