Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 41. díl

BrefBree


Můj osud - 41. dílTakže máme tu další díl s dvoudenním předstihem. Doufám že se Vám bude líbit a pěkně mi ho okomentujete, protože čím víc komentů tím líp. Aspoň pro mě...

41. I upír bude klepat!

Edward Cullen (Čtvrtek ráno)

Alice měla pravdu, jsem blázen. Blázen, který se snaží udržet v bezpečí toho, koho miluje. V bezpečí před sebou samým. Před krvelačným monstrem, co zabíjí aby mohlo žít.

Udělám největší chybu svého života, své existence. Odejdu aby byla ona šťastná. Nezasloužím si ji milovat. Zasloužím si zemřít.

V pokoji jsem bezmyšlenkovitě házel oblečení do tašek. Ano, pojedu tem kde je můj druh. Pojedu do Denalli, obrním se trpělivostí a budu vzdorovat největší slizké mrše světa – Tanyi.

„Ty chceš opravdu odjet?“ posmutněl Jasper, když vešel. Beze slova si vzal židličku, posadil se doprostřed pokoje a sledoval, jak si balím věci. „Jo odjíždím a tímhle mě nepřesvědčíš.“ Odsekl jsem a zaškrtl zip od tašky. „Myslíš si že je to opravdu jediná možnost? Čeho se tak bojíš, toho že by se dozvěděla pravdu?“ v jeho hlase byla slyšet podrážděnost. „Jo. Kdyby věděla co jsme zač, bála by se, nevěřila by nám a vystavila by se nebezpečí. A to já nechci.“ „Proč to tak dramatizuješ?“ usmál se. „Co když by se nebála  věřila by nám“ „Věřila?“ ušklíbnul jsem se. „Podívej se na nás. Jsme zrůdy, omyly přírody. Jak by nám mohla věřit jedna bláhová dívka. Ona má jen sebevražednický sklony! Myslíš že by s námi jinak mluvil člověk. Podívej se na Mika. Nechci udělat to samé i jí.“

„Jak myslíš.“ Pokrčil lhostejně rukama. „Jenže ona tě má ráda.“ „A jak to ty můžeš vědět.“ Odsekl jsem sarkasticky. „Schopnosti.“ Zašeptal a poklepal si na hlavu. „No a?“ odfrkl jsem a sedl si na zem před něj. „Nechceš to ještě zvážit?“ přemlouval mě. „A kdy mám tedy odjet? Neodjedu teď a začne znovu škola. Pak mě budete přesvědčovat že je prostředek semestru a že to nemůžu udělat. Zase.“ „Co nemůžeš udělat zase? Zničit ji? Zlomit ji? Udělal jsi to už jednou a jak dopadla?“ řval na mě vyčítavým tónem v hlase. „Jaspere, kamaráde. Já už vlastně nevím co je dobrý a co ne. Co budu já až to udělám?“ povzdechl jsem a chytil si hlavu do dlaní. Právě v tu chvíli se otevřeli dveře. Rychle  jsem zamrkal. „Bello?“ „Jaspere mohl by jsi jít ven prosím?“ oslovila ho a  ukázala na dveře. „No tak se předveď. Ukaž jaký seš hrdina a řekni jí  že odjíždíš. Napořád.“ Ušklíbl se v myšlenkách Jasper předtím, než zavřel dveře.

Isabella Swan (Čtvrtek rán, čeká u Alice v autě)

„Bello teď!“ křikla na mě Alice z domu. Poslední nádech a výdech před tím, než udělám totální blbost. Dobrovolně vběhnu do domu plného upíru a jednomu z nich vyznám lásku, probíhalo mi hlavou zatímco jsem běžela z auta do domu.  Schody se objevily přímo přede mnou. Neváhala jsem ani setinu sekundy a vyběhla po nich nahoru. Poslední dveře, opakovala jsem si pro sebe stále dokola. Ano tady!

Prudce jsem škubla s klikou a vrazila dovnitř. „Bello?“ zašeptal nevěřícně Edward, který seděl na zemi. „Jaspere mohl by jsi jít ven prosím?“ otočila jsem se na jeho bratra, který se pohodlně rozvaloval na židli před ním. S nevěřícným pohledem, který mi věnoval vyšel beze slova ze dveří.

„Co tu děláš!“ vybafl na mě Edward

a postavil se. „Zabraňuje ti v odjezdu.“ „V odjezdu?“ zopakoval s nažil se tělem schovat tašky, které měl za zády. „Jo v odjezdu.“ Odpověděla jsem a přešla blíž k němu. „Já musím odjet. Ze zdravotních důvodů. Jsem alergik.“ Vychrlil rychle a skousl si nervózně ret. „Ty odjíždíš kvůli mně. Řekla mi to Alice. Edwarde já vím že nejsi alergik.“ Odpověděla jsem a sklopila pohled. „Ne, ty nic nevíš!“ rozhodil rukama a sedl si na lenošku, kterou měl v koutě. „Vím toho víc než myslíš.“odsekla jsem. „Než myslím? Tak schválně, na kolik si myslíš že mě znáš, co o mě vlastně víš?“ prohodil lhostejně. „Nejsi rád ve slunci před lidmi, protože by poznali že jsi jiný.“ „Jiný?“ zopakoval a postavil se. V jeho obličeji byl vidět strach. On věděl že to vím, nebo alespoň tušil. „Ano, stejně tak jako nepiješ lidské pití a nejíš lidské jídlo.“ Nyní mě probodával pohledem. Bylo vidět že chce vědět víc. „Vím co jsi, ty a tvá rodina. Vím že jste upíři.“ Zůstal na mě civět s ohromeným výrazem a nevěřícností, které mu přímo sršela z očí.

„J..jak dlouho to víš a od koho?“ koktal. „Jak dlouho? Věděla jsem to už v době, kdy jsi mě vezl z nemocnice. A může za to Jackob, měl o mě až přehnaně majetnický strach. Však jsem mu tu knížku taky omlátila o hlavu.“ Usmála jsem se při vzpomínce na listy knihy, které se váleli na zemi v louži bláta. Chvíli ovládlo pokoj ticho.

„A proč jsi přišla?“ vyzvídal se zájmem. „Nesmíš odjet.“ „Proč?“ usmál se. „Já tě mám ráda Edwarde. Neptej se mě proč, prostě to tak je a jestli odjedeš, zlomí mi to srdce.“ „I přes to čím jsem?“ „Ano.“ Přikývla jsem a přešla blíž k němu. „Tak v tom případě bych ti měl taky něco říct. Taky tě mám rád, ale krapet víc. Já tě miluju.“ Zašeptal mi do ucha.  To mi stačilo. Když jsem vzhlédla do jeho obličeje. Měl naprosto jiný výraz. Jeho obličej byl veselý a v očích měl lásku, něhu a pochopení. „Bello.“ Zašeptal a sjel pohledem na mé rty. Když jsem se ale natahovala pro polibek, rozletěly se dveře. Za nimi stála o zábradlí opřená Rosalie s vražedným výrazem. Jak jinak.

„Jé! Donáška jídla až do domu.“ Usmála se a oblízla rty jazykem. „Jestli máš hlad, tak si jdi do lesa zakousnout nějakou srnku!“ osočila jsem se na ni a přešla blíž. „To..to není dobrý nápad.“ Varoval mě Edward. „Já vím co dělám.“ Odpověděla jsem mu přešla blíž k blondýnce, která právě pěnila. „Jo a ještě jedna věc.“ Obrátila jsem se na ni a opřela se o dveře. „A to že jsi upír as pokoušíš se mě vyděsit je mi úplně jedno. Už se o to pokoušela Alice. Marně.“ Odpověděla jsem a usmála se. Ze spodu ke mně dolehl zvonivý hlas Alice. Rose se postavila a přešla blíž ke mně. Až nyní jsme si všimla že je větší než já a to o znatelný kus. Pak mi došlo že je to vysokými podpatky, které měla na nohou. „Klepat je slušnost, to ti nikdo neřekl?“ usmála jsem se na ni a sama si odpověděla. „Asi ne že, to by jsi jinak klepala. Takže příště klep!“ odsekla jsem a zabouchla jí před nosem.

Edward za mnou propukl v hurónský smích. „Co se děje?“ otočila jsem se na něj nechápavě. „Takhle Rose vytočil naposledy Emmett, když ji před svatbou podpálil šatnu. Samozřejmě omylem a pak utekl od oltáře, protože tam lítala včela.“ Zašeptal se smíchem a přešel ke mně. „Takže neodjedeš?“ vyzvídala jsem a zády se opřela o zavřené dveře. Stoupnul si přede mě a obě ruce si opřel vedle mé hlavy o dveře. „No, teď už bych nemusel.“ Usmál se a políbil mě. Nyní jsme si připadala jako v sedmém nebi. Jenže nic netrvá věčně a i tenhle moment musel skončit. Někdo otevřel a já propadla ven ze dveří přímo na zadek. Když jsem vzhlédla, skláněla se nade mnou žena s medově nahnědlými vlasy. „Ehm. Dobrý den.“ Vykoktala jsem. „Ty musíš být Bella. Ráda tě poznávám.“ Usmála se a pomohla mi vstát. „Ano jsem, ráda vás poznávám paní Cullenová.“ „Paní Cullenová? Říkej mi Esme. To si nepřipadám tak stará, víš jak to myslím. No nic mám ti jen říct že máš přijít dolů za Rose, něco ti chce říct.“ Usmála se a odešla.

Nechápavě jsem rentgenoval Edwarda, který si právě vybaloval. „Jak to myslela?“ „No víš nám není tolik let, na kolik vypadáme. Třeba Esme oslavila loni v létě 300. Tipla by jsi ji na to?“ zakřenil se.„To fakt ne.“ Zakroutila jsem hlavou. „Bello, pojď už!“ zavolala Alice. S obavami jsem se obrátila na Edwarda. „Neboj.“ Prohlásil razantně, chytil mě za ruku a táhl ze schodů. Všichni byli v obývacím pokoji. Před obrovskou koženou sedačkou se semnou Edward zastavil.

Jasper seděl na pohovce s Alicí na klíně. Emmett byl vedle nich a držel Rose za paži. O opěrku stála opřená Esme a okolo jejích ramen ležela ruka Carlislea, který stál vedle ní. „Omlouvám se že jsem sem tak vpadla.“ Sklopila jsem pohled do země. „To je dobré, jen nás to trošku vyvedlo z míry. Moc lidí sem nechodí. Vlastně, ty jsi první člověk u nás v domě, když nepočítám tu ošetřovatelku ze Zoo viď Emmette?“  usmál se muž s blonďatými vlasy a natáhl ke mně ruku. „Já jsem Carlisle a toto je moje žena Esme.“ „Těší mě. Bella.“ Odpověděla jsem a potřásla mu s mí. Esme se zase usmála svým milým úsměvem. Tolik mi připomínal úsměv mé matky vždy, když jsem ji udělala něco pro radost. Byť jen políbila na tvář. V jejich úsměvu byla láska. Obě milovaly svou rodinu. Jediný rozdíl je v tom, že mě to Renné už neřekne.

„No a nás znáš ze školy, takže teď jdeme na to co chtěla Rose.“ Skočila mu do řeči Alice a celá natěšená drbla do Rosalie. „Ano Isabello.“ Procedila skrz zuby. „Chci se ti omluvit za své chování a nabídnout ti k.. ka.. kkam-“ „Kamarádství“ skočila ji do řeči opět Alice, která už asi nemohla vydržet koktání, které se i na Rose zdálo neuvěřitelné. „To je zajímavá nabídka a myslím, že ji od tebe přijímám.“ Usmála jsem se na ni. „Tak, když jste si to s Edwardem vyjasnili a on zůstává, budeš se semnou zase bavit?“ vyzvídala Alice s nadšením. „Myslím že jo.“ „Super, tak zítra po škole jedeme na nákupy!“ zavýskala a skočila mi okolo krku. „A..alice.“ zachroptěla jsem z posledního dechu. Okamžitě mě pustila a začala se omlouvat. „To je v poho, myslím že si zvyknu, ty to děláš celkem často. K těm nákupům. Vezmeme i moji novou kamarádku? Teda  jestli bude chtít.“ Obrátila jsem se na Rose. „Jasně že půjdu a ráda.“ Zavýskala a taky mě odejmula. Najednou se mi v kapse rozdrnčel telefon. „Ano?“ ozvala jsem se do něj. „Ne, tati jsem v pořádku….Co?....Ne jsem ve škole. …..Že ti volala učitelka?“ poškrábala jsme se na bradě “Ne nejsem ve škole, unesli mě a požadují výkupný.“ Odsekla jsem a odtáhla telefon od ucha, protože do něj Charlie neuvěřitelně řval. Emmett propukl v hlasitý smích, musela jsem do něj několikrát kopnou nohou. Nakonec jsem přestala, protože mi v ní něco křuplo. Asi jsem si zlomila palec. “Ne… To byla sranda, nikdo mě neunesl….Co?....Ne fakt to byla sranda, nevolej FBI.“ Přemlouvala jsme ho a utlačovala výkřik, protože mě neuvěřitelně bolela noha. „Nic mi není.   Cože? Jaký výkřik?.....Nikdo tu nekřičel.“ Uklidňovala jsem ho. „Jo…Jdu domů.“ Tipla jsem telefon a naplno zařvala.

„Co je?“ vyvalil na mě Emmett oči, protože jsem skákala po jedné noze a vzlykala. Všichni stáli jako opaření a dívali se na mě. Nejrychleji zareagovala Rose, od které bych to vůbec nečekala. „Tak dělejte něco. Vždyť si mohla zlomit prsty!“ ječela a tím všechny probrala z transu. „Edwarde?“ oslovil ho Carlisle. Edward stál jako přikovaný a vůbec nevnímal. „Ty poleno vnímáš? Svět volá Edwarda!“ zařvala Rose a bez nejmenší námahy mě zvedla do náručí a odkráčela za Carlislem.

„Rose, to není nutný.“ Oponovala jsem jí. „Jednou jsi má kámoška a já tě nenechám, abys si lámala prsty o mého manžela.“ Usmála se a položila mě na stůl. „Manžela?“ zvedla jsem oči. „Jo už je to nějakej ten pátek co jsem si ji vzal.“ Usmál se Emmett a pohodlně se opřel o rám dveří. „136!“ zařval zespodu něčí hlas. „Hele Jazzi mlč! Já taky neříkám jak dlouho jste s Alicí spolu.“ Okřikl ho Emmett. „Oni taky?“ zaskuhrala jsem, zatímco mi Carlisle rentgenoval nohu. „Oni taky.“ Usmála se Rose a chytila mě za ruku. „Zlomený to nemáš.“ Konstatoval jako správný doktor Carlisle. „Je to jen naražený. Ale víckrát to nedělej. A ani rukou.“ Usmál se a obvázal mi nohu obvazem. „Děkuju.“ Sklopila jsem pohled do země. „Bello?“ oslovil mě Edward, který se objevil ve dveřích. „No?“ „Chceš odvézt domů?“ „Jestli tě to nebude otravovat tak jo.“ Na mou odpověď se usmál a vzal mě d náruče, jako předtím Rose. Teď jsem si alespoň nepřipadala tak blbě. Kdybych jen tušila, jaké překvapení miEdward a jeho rodina přichystá, lépe bych se na něj připravila. Aspoň doufám…

 

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 41. díl:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!