Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 30. díl


Můj osud - 30. dílPokráčko.

 

30. Kempování, že by měl pravdu?

Edward Cullen (Chystá se tak jako zbytek rodiny do školy)

Skoro celou noc jsem proběhal v lese. Musel jsem se jít rozloučit a naposledy se podívat na její nepřekonatelně krásný obličej. Na její mahagonové oči plné radosti, života. Musíme rozloučit se vším co je její. Naposledy se podívat na její vlasy, ruce, na to jak vypadá když spí hlubokým spánkem, který já už nikdy spát nebudu. I Max se zdál jiný, smutný. Seděl vele její postele a vrtěl ocasem. „Ahoj!“ pozdravil jsme ho potichu. Zvedl se, protáhnul si záda a přešel ke mně. „Je dneska nic nemám.“ Odpověděl jsem mu na jeho zkoumavý pohled, kterým prohledával moje ruce, očekávajíc, že tam budou pamlsky. Přisedl si blíž a naklonil hlavu na stranu. Začal po mě hrabat nedočkavě tlapkou. Velice pomalu a opatrně jsem němu natáhl ruku. Neuhnul, namísto toho si přisedl ještě blíž. Ruku jsem mu zabořil do kožichu a čekal, jestli neodtáhne. Přisunul se a olízl mě jazykem „Si sebevrah víš to?“ zeptal jsme se ho a opatrně ho hladil rukou na kožich. Vesele poštěkoval. Venku začínalo svítat. Rychle jsem se s Maxem rozloučil, věnoval poslední pohled na spící Bellu a vyskočil z okna.

 

Po chvíli běhu jsem měl náš dům před sebou. „Tak co Bella? Ještě žije?“ rýpal do mě rozradostněný Emmett. „Hahaha, moc vtipný.“ Odvětil jsem mu. Na schodech se objevila Alice s osuškou na hlavě. „To si děláš srandu ne? To míníš do školy dorazit kdy jako?“ vyzvídal Emmett. „Zítra, dnešní předpověď počasí totiž hlásí slunečný den.“ Odsekla mu Alice a odkráčela zpět do koupelny.

Myslím že bych se jí měl za ten včerejšek omluvit, a to hned. Vyšel jsem schody zaklepal na dveře od její koupelny. „Dále.“ Vyzvala mě Alice. Otevřel jsem dveře a byl rád, že nepotřebuji dýchat. Ve vzduchu se totiž vznášel bílý dým něčeho neurčitého. „To je jen lak na vlasy.“ Odpověděla mi Alice, když si všimla mého výrazu vůči neznámému oblaku. „Bude svítit celý den?“ zeptal jsem se jí. „No tam kam chceš jet nesvítí vůbec.“ Odpověděla mi a zamrkala nadšeně. „Super,takže to už víš. No ale slib mi že až o uvidíš, budeš dělat překvapenou jo?“ „Určitě. A nezapomeň žluté!“ poučila mě a zavřela dveře před mým nosem.

Dole jsem vzal klíčky od svého miláčka a vyjel směrem k autosalonu v Seattlu.

„Dobrý den pane Cullene. Přejete si?“ oslovoval mě mladík v červeném úboru naznačující, že je zaměstnanec. Tenhle autosalon patří mezi nejlepší, tudíž nás tu velice dobře znají. Spíš než my je ale zajímá naše kreditka, kde je nehorázná suma. „Ano, Porsche.“ Odvětil jsem mu. „Šéf mě zabije.“ Nadával si v duchu, zatímco se jeho tvář stále usmívala. Asi po deseti minutách mi přišlo, že má spíš křeč. „Žluté.“ Upřesnil jsem mu přemýšlení. „Ž…ž…žluté?“ ujišťoval se. „Ano, myslím, že venku jedno stálo.“ Poradil jsem mu. Chudák, asi se v autech nevyzná. „No jistě, venku je jedno.“ Zaradoval se a vyběhl ven. Zastavil se až u žlutého Fiatu. “No, nevím jak vy, ale podle mě je Porsche tamhle.“ Poradil jsem u a ukázal na opačnou stranu, než stál on. Po delším dohadování co je Porsche a co ne jsem se dohodli. A já zaplatil Alici nové auto. Je to Porsche Boxter.

 

Když mi prodavač podíval klíčky, začal jsem pochybovat, kdoauto odveze, když tu já svoje mám.

„Díky.“ Políbil mě někdo na tvář. Stála tam Alice ve žlutých šatech a žluté stuze ve vlasech. „Doufáme se bude přítelkyni líbit.“ Dobíral si mě prodavač. „To není přítelkyně, to je jen pěkně otravná sestra.“ Podotkl jsem a odešel i s Alicí vedle sebe ven. Já nasedl do svého Volvíčka a Alice do jejího vysněného auta. Zdá se že teď by mi odpustila i kdybych jí vyhodil šatník.

Zbytek dne jsme se váleli všichni doma. Až navečer se Alice rozhodla, že přijede ukázat auto Belle.

 

Bella Swan (Úterý ráno)

Max mě utěšoval ještě dlouho, než jsem se odporoučela do říše snů. Probudily mě až sluneční paprsky. Pomalu jsem otevřela oči. Venku svítilo slunce! Rychle jsem vstala a vykoukla z okna. Z mraků vystupovalo ranní slunce. Pod jeho paprsky se jako perly leskly kapičky rosy na listech stromů a stéblech trávy. Ptáci vesele pozpěvovali a poletovali okolo. Bylo to kouzelné.

Cestou do koupelny jsem si dokonce zpívala a byla přesvědčená, že to Severa stalo byl jen špatnej sen. Jediné, co moje přesvědčení rušilo, byla ostrá bolest vystřelující z mé ruky.

Osprchovala jsem se a umyla si vlasy. Má dobrá nálada mě inspirovala k tomu, abych si upletla dva volné copy a vzala si minisukni hnědě kostičkované barvy. Pod jsi si jako bezpečnostní opatření kvůli zimě vzala radši ještě silonové punčochy. Vy skříni jsem vyštrachala bledě modrý svetřík s větším výstřihem o V. pod ruku mi ještě padlo bílé tílko a ramínka, které jsme si oblékla pod něj. Max mi nešťastně kňučel u nohou, které zdobily bílé balerýnky. „Co je?“ zeptala jsme se ho. Jako odpověď se mi dostalo žalostného zakňučení. „Máš hlad?“ mrkl jsem na něj a podrbala ho na hlavě mezi ušima. Vyběhl z koupelny a kňučel pod schody. Dole jsme mu tedy nasypala granula a do druhé misky nalila čerstvou vodu z kohoutku. Na hodinách odbíjelo tři čtvrtě na osm. Rychle jsem chytla rohlík s máslem a upalovala ke dveřím. Sluníčko venku vesele vykukovalo zpoza mraků. Otočila jsme se směrem k věšáku domněním, že popadnu klíče od auta. Nebyly tam a venku auto také nestálo. Mé nohy se podlomily a já cítila,že padám s pláčem k zemi. Nebyl to sen, ale pravda. Opravdu jsem četla tu jackobovu „zázračnou“ knížku, málem mě sežral vlk, skončila jsem v nemocnici, líbala se s Edwardem a pohádala se s Claudií. Byla to pravda, to všechno.

Po tvářích se mi začaly potulovat slzy. Max si ke mně přisedl a otíral se. „Maxi!“ vzlykala jsem u do kožichu stále dokola. Brzy mi ovšem slzy začaly docházet hodiny neúprosně odbíjeli osmou.

Super. Nejenom že se pohádám se sestrou, já ještě nestíhám školu! Rychle jsme se zvedla, otřela si slzy narovnala si sukni. Předtím než jsme zavřela dveře mi Max věnoval poslední pohled.

 

„Swanová, kde si myslíte že jste! Tohle není holubník!“ ječel na mě o půl desáté učitel biologie, když jsem mu narušila vstupem do třídy výklad, který právě ostatním přednášel. Celá má dobrá nálada se rozplynula jako pára nad hrncem.

Další hodina patřila angličtině a učebně číslo patnáct. Usadila jsem se na místo a čekala, až přijde Alice, Jasper nebo Edward. Něco se mi ale nezdálo. Když jsem sem obvykle přišla, už zde byli ale teď? Ještě tu nejsou a za minutu má zvonit. „Můžu?“ ozvalo se vedle mě. Stála tam Angela a vytahovala si učebnice na stůl. „No já nevím, zeptej se Edwarda,ten tady sedá.“ Odpověděla jsem jí a doufala,že odejde. „Neboj, nikdo z Cullenů nepřijde.“ Odpověděla sebejistým tónem a usadila se. „Nebude?“ „Ne, na sto procent. Venku svítí sluníčku, to znamená že jeli kempovat. Ostatně jako vždy když svítí sluníčko.“ Odpověděla mi. V mé hlavě začal chroustat červík pochybnosti. Že by opravdu byli upíři? Začala jsem si dávat dohromady všechno, co o nich vím.

„Isabello?“ drbla do mě Angela. Otočila jsem k ní s velkým odporem svůj zrak. „Skončila hodina.“ Dodala a odešla z učebny.

Celý den se ve škole nikdo z Cullenů neukázal. Ale proč? Když jsme se odpoledne na obědech nimrala v salátu, něco mi docvaklo. Jestli jsou opravdu upíři, tak je jasné že se budou vyhýbat slunci. Sice nevím co je na té knížce pravdy a mám stále podezření že si ze mě Jackob vystřelil, ale teoreticky vzato, kdyby byli upíři měla by se jejich kůže lesknout jako diamanty.

Je sice pravda, že se Alice hodně vyhýbala tomu, aby se mnou jela v létě k bazénu, ale třeba jen nemá ráda slunce? A to že tu dnes nejsou? Třeba jezdí kempovat a to se obvykle jezdí když je slunce ne? Jenomže ve všem je to pochybné slůvko třeba.

Vyučování skončila a já se chystala jít domů. To byl původní plán,který mi zkazil ten nejvtěrnější hlas, který si budu pamatovat nadosmrti. “Hééj kotě!“ otočila jsme se za původcem zvuku. „Ahojky brouku,jak se máš?“ vyptával se Mike. „NO měla jsme se skvěle, ale kdyžto vidím, je mi už totálně blbě. A nech si to oslovování na někoho jiného laskavě!“ odvětila jsem mu u nedůtklivě a doufala, že mi už dá pokoj. Namísto toho se usmál a přejel mě pohledem od hlavy k patě. „Dneska ti to sluší. Nevyrazíme si někam.“ „S tebou? Haha tos uhodl nevyrazíme. To radši půjdu s Jackobem!“ odsekla jsem mu. „To je co za ubožáka. I to jméno. Jak se středověku Jackob.“ Dal si záležet, aby jeho jméno vyslovil s opovržením. “Volal mě někdo?“ ozvalo se za mnou a já litovala toho, co jsem před chvílí řekla. Rukama jsme si zakryla obličej a nevěřícně kroutila hlavou. „Ahoj Bells, přišel jsme se omluvit.“ Začal Jackob milým hlasem. Mike stál opodál a skenoval každý sval Jakobova těla. Zřejmě taky litoval toho, co o něm řekl. „Ty tvoje omluvy už nic nezpraví. Seš vůl!“ ječela jsme na něj a nevěnovala pozornost několika studentů, kteří stáli opodál a sledovali s velkým zájmem Jackoba. Nemusím dodávat že většina z nich byly děvčata. Skoro dvoumetrový kluk s opálenou kůží, kraťasy a tílkem asi zaujme každého. „Slyšels nech ji být seš vůl! Sama to řekla.“ Vložila se do rozhovoru Mike a stoupnul se vedle mě. „Miku, ty na tom nejsi o moc líp!“ vyjela jsme i po něm. Moje nervy jsou totiž už nadobro na cucky. Jackob se začal hlasitě smát, čímž přitáhl další pozornost. Svou ruku, jestli se tomu tak dá říkat. Spíš lopatu si položil na mé rameno. S odporem jsem ji setřásla a zamračila se na něj. Zřejmě mou reakci pochopil. Klekli a sepjal ruce, jako by se modlil k bohu. „Bellinko,odpustíš mi prosím?“ „Ne! Jak si myslíš že ti po tom co jimi udělal můžu odpustit a navíc mě sežral ještě málem ten tvůj vlk!“ vyjela jsme po něm. „Já za to nemůžu. Paul a Jared mají trošku výbušnou povahu no a když viděli co jsi mi omlátila o hlavu zaútočili na tebe v domnění že mi ubližuješ. Jo a mimochodem, můj otec se na tebe za tu knížku velice zlobí.“ Zvedl se a oprášil si kolena, která měl odpracuj. Naše scénka přitáhla pozornost dalších studentů. „Ty jeden svalovče nech ji být.“ Vyhrožoval Mike. „To mluvíš ke mně ty jeden šampónku?“ pousmál se Jackob, chytil ho za ramena a vyzdvihl do vzduchu. Mike zuřivě kopal nohama ve vzduchu a pěstěmi mlátil Jackoba do hrudi. Vzájemně si ještě začali nadávat. „Už toho mám plný zuby! Jackobe ty ho pusť a ty se mi kliď z očí Miku, nepotřebuje ani Edwarda s Emmettem, abys se mě bál!“ječela jsme a mlátila dlaní do Jackoba. Ten ho pustil a Mike spadnul na zadek. „Hahaha už se tě bojím!“ vyhrožoval a natřásala se jako slepice. Rozeběhla jsme se a vrazila do Mika,který si právě stoupnul. Ten letěl dozadu, přitom ještě ale zakopl o větev na zemi. Čímž hodil solidní tlamu. Jackob obdivně hvízdl. Mike se posbíral a s velkým smíchem ostatních studentů utekl. Nyní jsem Jackoba propalovala pohledem. Škoda že přísloví zabíjet pohledem nefunguje. “Jackobe pochop to. To co jsi udělal ti jen tak neodpustím! A navíc si potřebuju něco srovnat v hlavě.“ Odpověděla jsem mu a beze slova odešla.

 

 

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 30. díl:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!