Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 31. díl - 1/2


Můj osud - 31. díl - 1/2Co se stane, když má být Alice s Bellou ale obě najednou zmizí? jediné co Edward najde je Auto Alice, ve kterém leží bunda Belly a mobil Alice ...

31. Veselá Alice aneb pohroma 1/2

Edward Cullen (Středa ráno)

Od včerejška co Alice přijela od Belly byla zaražená. Nad něčím neurčitým stále přemýšlela. Ráno ji ale zachytila dobrá nálada, což je větší pohroma, než tornádo. Běhala po domě a všech vystala co si vezmou.

 

„V tom nejdu!“ křičel Emmett  „Alicééééé! Já si to nevezmu. Přeskočilo ti!“ ječela ihned po něm Rosalie. Alice se zamračila a šal je zklidnit. Ve skutečnosti ško o to, že si nějak spletla oblečení a Rose měla nachystané esmino, Emmett alicino, já carlislovo a Carlislo Rozáliino. Celý dům byl vzhůru nohama nehledě na to, že Alice zmotala co se dalo.

Po deseti minutách bylo vše urovnáno a každý měl svoje oblečení. Mohlo se tedy vyrazit do školy. Alicemi vzala svého žluťáska a vyjela první se slovy: “Jedu pro Bellu!“

 

Na parkovišti jsme byli všichni, jen Alice chyběla. Když zazvonilo, museli jsme jít do tříd. Alice ovšem stále nedorazila? Co s ní je? Když ale nabyla v angličtině ani Bella a ani Alice, začali nás s Jasperem napadat zajímavé úvahy. Celou školu chyběly. Obě. Jako na neštěstí jsme doma zapomněl mobil, tudíž jsemjí nemohl zavolat.

„Já fakt nevím kde jsou!“ hájil se Jasper, když viděl můj vyčítavý výraz. Odpoledne taky nedorazila domů. Jasper začínal pološílet z toho, že neví co má s manželkou a já z toho, že nevím co je s Bellou. A navíc měla být Alice s Bellou. Sama. A jestli se neudržela a teď….. nechci na to ani pomyslet. Sice jsem si řekl že ji začnu ignorovat, ale když má být někde sama a s upírem, to nejde neignorovat.

Nedočkavě jsem vzal mobil a vytočil číslo Alice. Nic. Nikdo to nezvednul a to ani, když jsem vytáčel číslo po osmé.

 

Jasper se mi vrhnul k nohám. „Edwardééé, kde je moje Alicééé!“ křičel stále dokola a bylo vidět, že za chvíli bude potřebovat doktora. Střásl jsme ho a odešel ven. No když řeknu že k domu Belly, budu přesnější. Policejné auto náčelníka Swana stálo před domem. Zazvonil jsem a čekal, že mi někdo otevře. „Kde je Isabella!“ vyjel po mě. „No to by mě taky zajímalo, a kde je moje sestra!“ opáčil jsem mu a sledoval, jak se mi s pláčem vrhá okolo krku. „Moje Bella, Bellinka. Co když jí někdo ublíží!“  křičel mi do ucha v domnění, že ho neslyším. Pak mě pustil a otřel si slzy. „Vyhlásím po ní pátrání.“ Zvážněl, když si všimnul mého vyčítavého výrazu„A po tvé setře taky samozřejmě taky.“ Dodal tentokrát s menším nadšením.

Opravdu se činil. Na všech sloupech vysel do hodiny obrázek Belly a pod ním menší obrázek Alice včetně telefonních čísel. Jemu nezbylo nic jiného, než doufat že se obě vrátí živé. Tedy alespoň jedna z nich. Já jsme vzal auto, Emmett Jeep, Rose kabriolet a vyjeli jsme je hledat. O Jaspera se zatím staral Carlisele a Esme.

„Mám auto! Je v Seattlu“ vyhrkla mi do telefonu po desetiminutovém pátrání Rosalie. „Jdu tam.“ Odvětil jsme jí a vyrazil na opačnou stranu. Opravdu tam auto Alice bylo, jenže prázdné. Na sedadle spolujezdce ležela jen bunda a ta určitě nepatřila Alici. Proč by si tu ale Bella nechala bundu? A odešla bez ní. Znovu jsme vytočil číslo Alice. Ze vnitřku auta se ozvalo vyzvánění. Takže mobil Alice je v autě, Bella tu má bundu a nikdo neví co s nimi je. Nyní zbývá jen doufat a modlit se, že byla Alice před jízdou na lovu a Bella je nyní ještě živá.

 

Bella Swan (Úterý večer po příchodu ze školy)

Cestou domů jsem v duchu stále nadávala na Jackoba. Co si o sobě myslí?

Když se za mnou zabouchly domovní dveře, Max mě přivítal. „Ahoj nacíku!“ podrbala jsem ho mezi ušima.. vesele zaštěkal a šel se uvelebit na pohovku. Sela jsme si vedle něho a do přehrávače vložila DVD bez popisu. Schválně, co to bude?

Na začátku byly dvě holky, které skoukly záhadnou kazetu a za sedm dní mají umřít. To by mohl být Kruh, jenže po chvíli koukání mi došlo,že to nebude kruh nýbrž Scary movie 3.

Ve chvíli, když prezident přejel dva mimozemšťany zazvonil zvonek a já byla nucena nedobrovolně video stopnout a jít otevřít. Stála tam Alice a opírala se o žluté auto. „Líbí?“ zeptala se, když zpozorovala můj výraz vůči autu. „Jo, je moc hezký.“ Odpověděla jsem jí a sledovala, se na jejím obličeji objevuje úsměv. Vypadá to, že má dobrou náladu. „To mi koupil Edík.“ Vychloubala se. „A to jen tak?“ „Jo, proč ne?“ pokrčila lhostejně rameny.  Rukou jsem jí naznačila aby šla dovnitř. Posadila se na pohovku a sledovala Maxe, který se krčil v koutě pokoje. Přešla jsme za ním a začala ho utěšovat. Po deseti minutách jsem to vzdala a sedla si vedle Alice. Ta seděla celou dobu nehnutě a beze slova mě pozorovala.

„Něco k pití?“ nabídla jsem jí a postavila před ni sklenici a džbán pomerančového džusu. „Děkuji.“ Odpověděla mi a nalila si sklenici. Každý její pohyb jsem sledovala. Dokonce i to jak pila. Zatím to totiž nevypadá na to že by měla být upír co nejí a nepije lidské jídlo a pití. No, když se to vezme kolem a kolem, já vlastně ještě nikoho kromě jí teď neviděla pít a nebo jíst že? Napadlo mě ale, jak se dozvím pravdu. „Alice? Pojedeme nakupovat?“ vyhrkla jsem ze sebe a sledovala jak jí do očí naskákaly jiskřičky. „Jóóó´! Jede se nakupovat!“ křičela a poskakovala okolo mě.  Náhle se zastavila a zpražila mě pohledem.“To nebude jen tak že? Se mnou nikdo nejezdí dobrovolně nakupovat. Berou to většinou jako trest, což je škoda. Nechápu co jim vadí na nákupech?“ sotva to dořekla, svraštila obočí jak usilovně přemýšlela. „Ne není to jen tak.“ Dopověděla jsme jí a byla si jistá. Vím že nákupy neodmítne a právě tam se já dozvím pravdu. Pravdu o tom kdo vlastně jsou.

„Pojedeš teda?“ ujišťovala jsme se. Sedla si zpět na sedačku a začala zjišťovat podrobnosti. „Kdy?“ „Zítra?“ odvětila jsem jí. V jejích očích se zase objevila radost „Místo školy?“ mrkla na mě. „No já nevím ---„ „Bude sranda. Zítra ráno se pro tebe stavím.“ Skočila mi do řeči. Pak se podívala na mobil, rozloučila se a objela. Já zůstala stát ve dveřích, na video jsme neměla už ani pomyšlení. Namísto toho jsem přivítala otce, který přijel z práce a šla se zavrtat do peřin.

 

Alice byla přesná jako hodinky. Ráno před osmou už stál její „žlutý kanárek“, jak jsme auto pojmenovala, pře domem. Nasedla jsem a Alice se rozjela. Ani ne za pět minut jsme vyjely z Forks.

Cesta ubíhala rychle a já přemýšlela, jak se jí zeptat na mou bláznivou domněnku. Jelikož jsme se ale nebezpečně rychle blížily k odbočce na Port Angeles, musela jsem jednat.

Alice Nasadila blinkr vlevo ve směru odbočky. Na poslední chvíli jsme ji zarazila. „Alice, pojeďme do denveru.“ S otázkou v očích se na mě otočila. Její nadšení pohaslo, když byly donucena zpomalit kvůli koloně do které jsme se dostaly. „Do Denveru?“ podivila se. „Jo chtěla bych na hřbitov za mámou a Philem.“ „Promiň mě to nedošlo.“ Skočila mi s omluvou do řeči. „Ale Denver je daleko.“ dopověděla. „To je pravda, zapomeň na to.“ „Ne, je to dobrý nápad, zdejchnem se. Uděláme si takovou dámskou jízdu. Co říkáš?“ zapřemýšlela jsme o jejím návrhu. Ne že by se mi nelíbil, ale Charlie o tom neví. „Táta o tom neví.“oponovala jsem jí. Plná nadšení na mě mrkla „U nás taky nikdo neví, tak jedeme?“ musím uznat že její přesvědčovací metody jsou dobré. Když k tomu přidá ještě pohled škemrajícího psa, tak nedokážete říct ne. „Bude z toho průser.“ Trvala jsem si stále na svém. „Ale notak. Průser z toho bude tak jak tak. Možná že potom by byl větší, jenže kdy zase budeš mít příležitost si někam takhle vyrazit? Nebo se snad bojíš?“ „Nebojím!“ oponovala jsem jí. „Tak v tom případě –„ „Jedeme!“ skočila jsem jí do řeči.

V očích se jí objevila dvojnásobná radost, jelikož jsme právě vyjely z kolony, čímž opětovně zrychlila na 150km/h. obě jsme se začaly smát. „Alice? Můžu se tě na něco zeptat?“ přerušila jsem její smích, který zněl jako zvonkohra se kterou si pohrává jarní větřík. „Tak se ptej.“ Odpověděla mi. „Víš Ali ono to není tak jednoduché. Slib mi, ne přísahej, že mi řekneš pravdu a to za každou cenu, ať je jakákoli.“ Na mou žádost přikývla a podívala se na mě těma nesmutnějšíma očima, které jsem kdy viděla. Po chvíli se otočila a začala se opět věnovat řízení.

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 31. díl - 1/2:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!