Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 27. díl 1/2

19.06.2009 (11:00) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3821×

27. Doučování? I tak by se to dalo nazvat - 1/2

Edward Cullen (Pondělí, je v jídelně)

Bylo pondělí, začátek týdne a já stále litoval, co mě Matt do nutil říct. Slovo litovat není to pravé, mě bylo líto, že to ví. Kromě Esme,Emmetta Carlisela, Alice a Jaspera mi v domě v myšlenkách všichni nadávali. Byla to tedy jen Rosalie, ale nadávala za všechny dohromady. Nenáviděla mě za to ještě víc než doposud.

***

Na obědech jsme si zase hráli na lidi. Bylo to především kvůli tomu, že s námi sedává Bella. Mi ale už nikdy nebudeme, jsme navždy zapovězeni ve věčnotě. Už nebudeme spát, snít nikdy, již nikdy.

„Ty, Alice? Nevíš kde je učebna třicet pět?“ zeptala se Bella. „Proč?“odvětila jí Alice „Mám tam další hodinu a nechci bloudit po celám areálu víš.“ Usmála se„No já do té učebny nechodím, ale Edward ti určitě ochotně poradí.“ „Pojď.“naznačil jsme jí a odvedl ji směrem,k učebně matematiky. „Nemusel jsi chodit se mnou. Měl jsi jít na hodinu, nestihneš ji a kvůli mně budeš mít průšvih.“ Odvětila mi „Já už jsme v učebně na další hodinu.“ Usmál jsem se a chystal se jí ještě na něco zeptat. „Dobrý den slečno Swanová, jsem profesor Ebs a budu vás učit matematiku. Děkuji pane Cullene že jste tady slečně ukázal kde máme třídu. Nyní se už ale posaďte. Myslím, že by bylo nejlepší, kdyby jste si sedli

spolu, pan Cullen vám alespoň ukáže, co probíráme.“ Promluvil učitel, který se mezitím po schodišti doplazil do třídy.

„Bello?“ drbnul jsme do ní „No?“ „Neměli bychom si jít sednout, navíc nám učitel dá dneska písemku.“ Poslušně mě opět následovala. Usadil jsem se na místě a pozoroval zbytek třídy. Všimnul jsem si Mika Newtona. Toho namachrovaného týpka, který pořád otravuje děvčata se svojí partičkou. Právě pleskl Bellu po zadku. Ta se na jeho popud otočila.

„Ahoj puso, já jsem Mike.“ Prohlásil hrdě a přitáhl si ji k sobě blíž.měl jsme sto chutí tam přijít a rozmlátit mu ten jeho napudrovaném ciferník. „Pusť mě.“ Varovala ho. „Nebo?“ opáčil. „Nebo tohle.„ usmála se a za chvíli sebou sekl na zem. Bylo celkem vtipné vidět Mika seděna zemi s otevřenou pusou. Bella pokračovala dál v cestě nevšímaje si jeho pohledu. Sedla si. „Jak jsi to udělala“ zeptal jsme se jí. „To výš no, tři roky juda dělají svoje.“ Udiveně jsem na ni zíral.

„A sakra.“ Povzdechla si,když nám učitel rozdal test. „Co?“ „No tohle já nějak nechápu.“ Zašeptala. „Neboj.“ Usmál jsme se a vzal jí test. Po chvíli jsme jí ho vrátil, ale vyplněný, pokusil jsme napodobit její typ písma. Povedlo se, bylo skoro totožné. „Díky.“ Špitla.

Další hodinu jsme měli také matematiku. Pobaveně jsem ji sledoval, jak se pokouší vypočítat příklad,který nám učitel zadal.

„Tobě asi matematika moc nejde co?“ zeptal jsem se . „Chceš to vysvětlit?“. Rychle přikývla. Na tváři se mi roztáhl úsměv. „Máš odpoledne čas?“ vyptával jsem se dál. „Jo, odpoledne mám čas. Jen doufám že zase nepřijde ten otrava!“ odvětila mi a sklopila pohled na desku lavice. Otrava?“ „Jo Jakob, syn Billiho a kamarád mého otce, mimochodem strááášnej vůl.“ Musel jsme se usmát. To má teda pravdu to psisko je fakt hrozný. „Tak odpoledne.“ukončil jsme rozhovor a dál sledoval, jak se pokouší vypočítat ten příklad. I podle zadumaného výrazu její tváře bylo poznat, že si neví rady. To mi asi dá hodně práce, abych ji to vysvětlil a to ještě neví,že nám zítra plánuje dát učitel pololetní práci. Zazvonilo. Sbalili jsme si věci do tašky a chystali se k odchodu. Já byl za Bellou, která šla logicky vzato přede mnou. „Pane Cullene! Pojďte sem.“ Ozval se za námi učitel. Šel jsem k němu. Belle jsme naznačil rukou, že má pokračovat v chůzi. „Byl bych rád, kdyby jste vysvětlil slečně Stanové, co probíráme.“ Začal konverzaci učitel Ebs. „No, právě jsem se s ní domluvil, že k ní odpoledne přijdu a všechno jí vysvětlí.“ Odpověděl jsme mu a chystal se k odchodu. „Počkejte mladíku!“ zadržel mě znovu učitel. „Oznamte jí, že zítra píšeme pololetní práci. Neomluvím ji z toho, to že neměla odpolední vyučování neznamená, že nemohla přijít. To neomlouvá její absenci.“ Typický Ebs. Milý jen do okamžiku, než se chce někdo omluvit na písemku. „Dobře, vyřídím pane.“ Odpověděl jse mu už ve dveřích. Když jsme vyšel před školu, nikdo tam ze žáků neby. Jen auta. Moje, Emmettovo, Belly a kabriolet Rose, která se o něj opírala. Nikdo jiný tam nebyl. Až později jsme si všimnul, že úplně na konci. Zároveň jsem uslyšel hlasy. Byl mezi nimi i Emmettův. Rozeběhl jsme se lidskou rychlostí ke zdroji.

„Co se děje!“ vykřikl jsme ihned po zahlédnutí postav. Emmett stál vedla Belly a držel ji okolo ramen. Naproti jim stál Mike Newton, Tyler Crowley, Eric Yorkie a další chlapci ze školy. Byli proslulí tím, že patřili do skupiny vedené Newtonem. Byli to namachrovaní kluci, kteřísi mysleli, že ví, umí a dokážou vše. Teď ale nastal čas jim srazit hřebínek!

Chytil jsem Newtona okolo ramen a odešel s ním kousek dál. „Ty si nedáš pokoj že?“ ptal jsem se ho zatím klidným hlasem. „Já? Ne!“ ušklíbnul se. „Tak to by jsi měl hochu vědět, že mi máme dost známých a dost peněz na to, abychom tě nechali zmizet z povrchu zemského. Jestli chápeš co tím myslím. Není problém podplatit policisty, aby tě prohlásili za nezvěstného.“ Po mém projevu zůstal stát s otevřenou pusou. „Budeš tedy hodný chlapec a necháš Isabellu nepokoji? Emmett se rád pere, takže by to tvoje zmizení klidně zařídil.“ Odkýval hlavou naprosto vše. „Nech mě! Nezabíjej mě!“ prosily mě jeho myšlenky. Bylo na něm vidět, že se opravdu bojí. „Běž!“ poručil jsme mu. Gestem ruky sem si k sobě zavol Emmetta. „Sem to slyšel a klidně ti pomůžu, můžu hned?“ prosil „NE, ale pomůžeš mi ho vystašit?“Emmett s radostí přikývl.“Já ho stejně zabiju.“ Prohlásily jeho myšlenky. „Emmette teď ne!“ usměrňoval jsem ho. Svěsil smutně ramena. Slyšeli jsme rozhovor mezi Mikem a Bellou.

„Jestli si myslíš, že kdyžto budou bránit Cullenovi,že se ti nepomstím, tak se solidně pleteš!“ prohlásil hrdě Mike. S Emmettem jsme kývli souhlasně hlavou a neslyšně si stoupli po obou stranách vedle Mika.

„Nějaký problém?“ zeptali jsme se jednohlasně. Mikovi okamžitě viditelně zbělala tvář. Nyní vypadal jako upír. Skoro.

„NE, on si jen Mike myslí,že mě zastraší.“ Odpověděla Bella, otočila se a chystala k odchodu. „Ale on to Mike dělat nebude že?“ zeptal jsem se ho a nenápadně pokynul Emmettovi, že si s ním taky může popovídat. Naklonil se k němu „Víš Miku, teď mě Ed zabránil ti něco zlomit, ale až tu nebude a ty zase budeš obtěžovat moji kamarádku, myslím že mi v tom už nezabrání. Pak bude hrčka podplatit policisty a ---„ Mike se chytil za hlavu a odběhl. Mohl za to taky částečně Jasper, který stál opodál a dodával Mikovi ještě větší pocit strachu než měl. Blíž se nepřiblížil, protože nevěřil Emmettovi, že Mika nezabije. Byla bytu pak totiž krev a nemusel by se udržet. Ostatně, nebyl by jediný. Musel jsme se usmát. První fáze byla úspěšná 100%.

„Díky kluci.“ Poděkovala nám Bella a všichni jsme se rozešli do svých aut. Zamával jsem jí. „Edwarde? Doufám že mi za to poděkuješ. Rose si myslí že tě to naštve, ale já vím že ne!“ oslovila mě v myšlenkách Alice,která postávala vedla Rose a obě se škodolibě usmívaly. Nechápavě jsme k nim vzhlédl. „Ale to je špatné Edíku, Belle nejde nastartovat autíčko. To ji budeš muset odvézt.“ Teď jsem pochopil narážky Alice, které ještě pokračovaly „No já si myslím, že ti to udělá radost. Jo mimochodem byl to můj nápad, takže z toho neobviňuj Rose jo? Ta je šťastná, jelikož si myslí že budeš zuřit, tak nekaž srandu jo? A to auto jde spravit, doufám. Když tak jí koupím nový.“ rozešel jsme se směrem k bellinu autu. Zrovna klepala hlavou o volant. „Potřebuješ pomoct nebo se snažíš rozbít si hlavu?“ zeptal jsem se jí. „To tak vypadá?“ odvětila mi pohoršeným tónem, ze kterého bylo poznat,že jí nepojízdnost jejího auto na rozdíl ode mě vadí. „Chceš odvézt? Stejně bych asi měl vědět kde bydlíš když za tebou mám odpoledne přijít ne?“ vystoupila z auta,zamkla ho a vzhlédla nenávistným pohledem k Rose. Asi ví že s tím má něco společného právě ona. Jen doufám, že si s tím nespojí mě. Pokynul jsem jí, aby si sedla. Vím moc dobře kde bydlí, ale aby si myslela,že k ní jedu poprvé, ptal jsem se jí na cestu. „Ve čtyři?“ zeptala se a vystoupila. Přikývnul jsem, zařadil plyn a odjel.

„Matte?“ zavolal jsem ihned jakmile jsem dorazil domů. Matt se s přiřítil dolů. „potřebuješ něco? Zrovna jsme si četl chování problematických jedinců!“ nadával mi a přitom významně ukazoval na knihu a chování člověka. Chce totiž dělat psychologa nebo psychiatra, nějak tak. „Mohl by jsi prosím dávat pozor na Bellu? Já musím pryč.“ Zeptal jsem se ho. „Ale jo!“ odpověděl a čekal jestli nedobudu chtít. „To je všechno.“ Odpověděl jsem mu po asi desetiminutovém vzájemném koukání jednoho na druhého. Nachystal jsem si na hromadu učebnice matematiky a oznámil Mattovi, že odcházím. „Ty ji máš asi hodně rád že?“ vyptával se zrovna, když jsem mu ukazoval kde bydlí. „Ano mám, ale copak bona mohla milovat něco takového jsem já? Takové monstrum které využívá smrt ostatních aby samo přežilo?“odpověděl jsem mu popravdě a vydal se na lov. Budu potřebovat hodně krve abych se nasytil, skoro až přesytil. Nechci í ublížit, když sní budu muset být v jedné místnosti. Vydal jsme se normální, lidskou rychlostí do hor na pumy.

Po asi hodinové chůzi jsem dosáhl cíle. Nadechl jsem se ucítil tu vůni. Vůni mé kořisti. Ta jediná mě teď zajímala. Po chvíli jsme uviděl pumu,jak klidně pije z horského potůčku. Potichu jsem vyskočil na strom a chvíli ji pozoroval. Byla naprosto klidná, věřila, že ji nečeká žádné nebezpečí. Zřejmě netušila, že by ji něco mohlo zabít. Něco jako já. Skočil jsem neslyšně na zem a znovu se nadechl. Mé instinkty znovu zesílily. Nejsem jako Emmett, nerad svou kořist trápím a škádlím. Skočil jsme k ní a svrhl ji k zemi. Přitiskl jsem ji silně aby se nemohla bránit. Jednou rukou jsme ji držel na zemi a druhou jí přejel po jejím lesklém a hladkém kožíšku. Něco mi bránilo v tom ji zabít. Zamnou se ozvalo slabé zamňoukání. Otočil jsme se a viděl dvě koťata. Nejspíš té pumy co jsem držel. Bylo i jí líto. Žila si tu klidně a vychovával své koťata, své potomky, svou krev. Postil jsem ji a sledoval, jak za nimi rychle přiběhla a začala je starostlivě olizovat. Odešla, ale na začátku lesa se ke mně vděčně ohlédla. V tu samou chvíli se i rozezvonil telefon v kapsy. Volala Carlisle. . „Bella je v nemocnici!“ zvolal. Stačilo jeho jediná čtyři slova aby mě rozrušilaa já věděl, kam povedou mé další kroky...

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 27. díl 1/2: