Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 26. díl

18.06.2009 (14:30) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3939×

26. Změna je život

Edward Cullen (Neděle večer)

Miluji ji!“ vykřikl jsem nakonec a ihned si dal dlaně na pusu, abych nemohl už říct nic dalšího proti mé vůli.

Už tohle bylo opravdu hodně. Slyšel jsem ticho prostupující celým domem. To znamenalo jediné, všichni nás slyšeli. “Proč? Nedělej to, nenuť mě mluvit pravdu. Prosím.“ Prosil jsem se ho s lítostí v hlase. „Zlatý oči chlapečku! Právě teď se mi začínají moje schopnosti líbit. V domě stále vládlo hrobové ticho. Otičil jsem se na schody, kde právě něco zašustilo. Stáli tam všichni, kdo byly dnes doma. Alice a Jasper seděli na schodech, Emmett držel Rose, které mě probodávala zlostným pohledem. Esme se opírala o zábradlí a usmívala se. Nikdo nemluvil. Ponořil jsem se plně do svých schopností a začal číst jejich myšlenky.

Rosalie

„Co si myslí. Prvně tu řval na Alici, když se s ní jen bavila a teď se do nezamiluje? Fuj jak odporné, zamilovat se do člověka.“

Emmett

„Super. Doufám že nikam nepůjde, vypadá totiž, jako by mu utekly včely. Měl bych se s Jazzem vsadit, jestli se dají do hromady.“

Alice

„Konečně to řekl! Jupí!“

Jasper

„To je vůl. Hlavně že mi říká: Člověk je kámoš, ne žrádlo!

A on se zamiluje do člověka! To je celej Edward, vždycky proti přírodě.

Matt

„Myslím, že sis ním zase brzy promluvím.“

Esme

„To je hezké. On ji miluje. Doufáme ji přivede brzy domů. Musím zavolat Carlisleovi a všechno mu říct. Nebo až potom?“

„Jdu na lov!“ vykoktal jsem ze sebe a v mžiku byl venku. Pocházel jsme se po lese. Můj lov proběhl totiž už ráno, nyní je noc. Na nebi není ani mráčku. Svítí jen tajemný a přesto krásný měsíc. Domů se mi nechtělo a tak jsem své kroky svedl opět na známou cestu. Cesta vedla k domu Belly.

Bella Swan (Pondělí ráno)

Po dlouhé době jsem se cítila vyspaná. Dokonce se mnou večer Max nespal pod dekou. Vstala jsem a zamířila do koupelny.

Kupodivu jsme měla celkem dobrou náladu, matematiku sice vůbec nechápu, ale to se nějak udělá. Snad.

Oblékla jsme si černé rifle a bílou halenku. Vlasy jsme si nechala rozpuštěné a do nich zasadila rovněž bílou čelenku. Otec již zase nebyl dome, takže jsem se nasnídala, rozloučila z Maxem a odjížděla do školy. Prvních pět hodin uběhlo jako voda a já nyní seděla u oběda, ve společnosti Cullenů. Výborně jsme se bavili. Tedy jen do doby, než zazvonilo. Zvedla jsem se a odcházela. „Ty, Alice?“ obrátila jsem se směrem k ní. „Nevíš kde je učebna třicet pět?“ vykulila oči „Proč?“ přešla jsme zpět k ní „Mám tam další hodinu a nechci bloudit po celám areálu víš.“ Usmála se. „No já do té učebny nechodím, ale Edward ti určitě ochotně poradí.“ Otočila jsme se tedy směrem k němu. „Pojď.“ Ukázal a já ho poslušně následovala až ke třídě. „Nemusel jsi chodit se mnou. Měl jsi jít na hodinu, nestihneš ji a kvůli mně budeš mít průšvih.“ Odpověděla jsem mu. Usmál se „Já už jsme v učebně na další hodinu.“ Přeměřila jsem ho pohledem. Chystala jsem se mu ještě odpovědět, přerušil nás učitel „Dobrý den slečno Swanová, jsem profesor Ebs a budu vás učit matematiku. Děkuji pane Cullene že jste tady slečně ukázal kde máme třídu. Nyní se už ale posaďte. Myslím, že by bylo nejlepší, kdyby jste si sedli spolu, pan Cullen vám alespoň ukáže, co probíráme.“ Pronesl proslov učitel menšího vzrůstu a staršího věku. Jeho vlasy už byly sněhově brýle a jeho nos zdobily brýle nejspíš se silnými dioptriemi. „Bello?“ drbnul do mě Edward. „No?“ „Neměli bychom si jít sednout, navíc nám učitel dá dneska písemku.“ Během toho co jsme ho následovala jsem přemýšlela jak se z toho vykroutit. Něco se mě dotklo na zadku. Otočila jsme se a stál tam kluk s blonďatými vlasy nakrátko ostříhanými. Na první pohled působil nafoukaně. „Ahoj puso, já jsem Mike.“ Prohlásil hrdě a přitáhl si mě blíž. „Pusť mě.“ Varovala jsme ho. „Nebo?“ opáčil. „Nebo tohle.„usmála jsme se a za chvíli sebou sekl na zem. Otočila jsem se a pokračovala za Edwardem do lavice, ve které už seděl. „Jak jsi to udělala“ vyptával se. „To výš no, tři roky juda dělají svoje.“ Zavřel pusu a podíval se na test, který nám právě přistál na stole. „A sakra.“ Povzdechla jsem si. „Co?“ tázal se „No tohle já nějak nechápu.“ Zašeptala jsem, protože si učitel stoupnul nade mě. Edward se usmál „Neboj.“ Než jsme stihle cokoliv namítnout, vytrhl mi test z ruky a vyplnil ho. „Díky.“ Špitla jsem, když mi ho vracel. I písmo měl podobné jako já. Spíš stejné.

Další hodinu jsme měli zase matematiku. Tentokrát nám učitel zadal příklady a my je měly vypracovat do sešitu, kdo se bavil, tomu ten sešit vzal a oznámkoval. Marně jsme si lámala hlavu nad příkladem, který učitel pojmenoval jako nejjednodušší neboli základní. „Tobě asi matematika moc nejde co?“ přerušil mé přemýšlení Edward, až nyní jsem si všimla, že mě už nějakou dobu pozoroval. Přikýval jsme na jeho otázku a dál si lámala hlavu pro mě neřešitelným a naprosto zbytečným příkladem. „Chceš to vysvětlit?“ zeptal se. Rychle jsem přikývla. „Máš odpoledne čas?“ začala jsem přemýšlet. Odpoledne,odpoledne sakra, co mám dělat odpoledne? „Jo, odpoledne mám čas. Jen doufám že zase nepřijde ten otrava!“se zájmem ke mně vzhlédl „Otrava?“ „Jo Jakob, syn Billiho a kamarád mého otce, mimochodem strááášnej vůl.“ Zasmál se. „Tak odpoledne.“ Ozval se mnou vytoužený zvonek a j vyšla ze třídy s Edwardem v patách. „Pane Cullene! Pojďte sem.“ Zavolal na něj učitel. Já si stoupla ke dveřím a opřela se o rám. Edward mi pokynul, abych pokračovala v cestě. Směrem k východu mě předehnaly Alice s Rose, která se poprvé za dobu co ji vidím usmívala. Ten úsměv ale nebyl šťastný, spíš škodolibý. Můj pohled směřoval do země. Proč se ke mně Edward najednou chová tak jinak. Může za to snad to že jsem se opila, nebo to že mě zachránil. „Hééj puso!“ zavolal někdo. Nereagovala jsem, ale to jen do doby, něž mě někdo chytil okolo ramen. Byl topase ten otrava z matematiky. „Co chceš!“ vyštěkla jsem na něj. „Já?“ nasadil nevinný úsměv. „Pokud vím je slušností se představit.“ Dopověděl otázku. „Tobě? Radši skočím z okna. Sbohem.“odvětila jsem mu a snažila se vymanit z jeho objetí, které mi bylo čím dál víc nepříjemné. Nepovolil, ale otočil si mě naproti sobě. Mezitím přišlo další kluci. „Héj, Miku, pěknej kousek.“ Křičel jeden, zatímco mě Mike tlačil víc od ostatních. Pustil mě až, když byl obklopen dalšíma kámošema. „Myslím, že mi dlužíš omluvu.“ Pronesl ironicky a začal přibližovat jeho obličej směrem ke mně. „A to jako za co.“ Opáčila jsem mu a vrazila facku. „Au!“ vykřikl a chytil si místo, kde přistála. Ostatní se mu začali smát. „Tak tohle mi dělat nebudeš.“Naštval se a chytil mě za vlasy. „Ty mě taky ne!“ odpověděla jsme mu přeslazeným hlasem. Mezitím jsme mu systematicky sunula nohu za jeho. On si asi myslel na něco jiného, jelikož se mu úsměv roztáhl do blaženého, pro mě odporného úsměvu. V tu samou chvíli jsme ho kopla do břicha a podkopla mu zezadu nohy. S hlasitým žuchnutím skončil na zemi. Ostatní se už neudrželi a začali se smát Mikovi, ležícímu na zemi a nevěřícně si mě prohlížícím. „Děje se něco Bells?“ prohlásil Emmett a chytil mě okolo ramen. v tu chvíli všichni se až doposud smějící utichly. Já si vedle Emmetta připadala jako hadrová panenka. Mike se v tu chvíli zvedla a začal se oprašovat. Probodával mě při tom nenávistným pohledem a sledoval Emmettovu ruku položenou okolo mých ramen. „Ne, nic se neděje, jen jsem si něco vyřizovala tady s Mikem že?“ odpověděla jsme mu a se zaťatými zuby pohlédla na toho odporného parchanta. „Co se děje!“ vykřikl Edward, který taky mezitím dorazil. Chvíli se po všech díval a pak chytil Mika okolo ramen a odešel s ním bokem. Edward stál k nám zády, ale Mikova tvář se plnila zděšením. Zběsile odkyvoval vše,co mu Edward řekl. Edward pokynul hlavou k Emmettovi a ten se rozešel směrem k němu. „Jestli si myslíš, že kdyžto budou bránit Cullenovi,že se ti nepomstím,tak se solidně pleteš!“ prohlásil hrdě. „Nějaký problém?“ zeptali se jednohlasně Edward s Emmettem, stojící po obou stranách Mika, kterému běhalo zděšení po obličeji. „NE, on si jen Mike myslí,že mě zastraší.“ Odvětila jsem jim a chystala se k odchodu. „Ale on to Mike dělat nebude že?“ nabádal ho Edward a Emmett mu něco pošeptal. Mike začal couvat a s pláčem na krajíčku odběhl pryč. Musela jsem se usmát. „Díky kluci.“ Poděkovala jsem jim. S usměvem na rtech jsem se všichni tři rozešli do svých aut. Edwardi zamával. Strčila jsem klíčky do zapalování a chtěla nastartovat. Něco se hledělo. Auto nenastartovala, ba ani vůbec neškytlo. Vzhlédla jsem a viděla Rose, která stála opřená o svůj kabriolet a s tím samým úsměvem jako ve škole mě pozorovala. To ona s tím bude mít něco společného, proběhlo mi hlavou zatímco jsem hlavou bouchala o volant.

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 26. díl: