Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 25. díl

17.06.2009 (11:30) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3988×

25. Den za dnem dá týden?

Bella Swan (Středa ráno)

Otec nebyl doma. Nasnídala jsem se a šla se převléknout. Zrovna jsem se chystala, že se půjdu učit matematiku, jelikož mi už začne odpolední vyučování, kde je matematiky požehnaně. Někdo zazvonil, šla jsem otevřít nevěřila vlastním očím, stál tam Jakob. „Eh potřebuješ něco?“ vypravila jsme ze sebe, mezitím co jsme přemýšlela, co tady dělá. „Návštěva!“ odvětil vesele a vecpal se do domu. „Já se ale potřebuju učit!“ mé snažení o to aby odešel bylo marné. „Já ti pomůžu, školu zvládám na jedničku.“ Smál se a zvedl se. „Školu? Já myslela, že nechodíš už do školy! Podle toho jak vypadáš ...“ Otočil se ode mě. „Vzhled není všechno. Někdo nevypadá tím čím se zdá.“ po chvíli ticha se ale otočil zpět „Na kolik by jsi mě odhadovala?“ vyptával se. Vyvalila jsem oči. „Kolik si myslíš, že mi je.“ Usmíval se. „No dvacet?“ pokrčila jsem nosem a zároveň rameny. Začal se smát „Dvacet jo? Mě je sedmnáct.“ Vykulila jsem na něj oči a měřila si ho pohledem sedmnáct jo? Hmm to kecá. Mě je ale jedno kolik mu je. Musím ho dostat z domu za každou cenu. „Jdu nakupovat.„ oznámila jsem směrem k němu a dala si záležet, abych zřetelně vyslovila každé slovo, každou souhlásku a samohlásku. Okamžitě stál vedle mě. „Jdu s tebou.“ Z jeho hlasu byla vycítit radost. I když fakt nechápu proč. „No dovol. Spodní prádlo se mnou kupovat nebudeš!“ ohradila jsem se a zavřela mu před nosem. Doufám že odejde a nebude čekat před domem a je mi úplně jedno, jak se odsud dostane. Vyběhla jsem do pokoje a podívala se z okna. Už tam nebyl. Naštěstí. Vrhla jsem se tedy do učení.

Byl večer a přišel Charlie z práce domů. To bylo snadné poznat. Jako první se ozval nepřeslechnutelný zvuk jeho auta, poté bouchnutí dveří nakonec rychlé dupání ke mě do pokoje.

„Ahoj, Bells.“ Pozdravil mě a zároveň pohladil po vlasech. No jo,tohle dělá, když se mě chce na něco zeptat. „Belly, proč se chováš tak ošklivě k Jackobovi. Vždyť by jsi sním mohla kamarádit, nebo třeba i něco víc.“ „Cože?“ vyjeveně jsme na něj zírala. Nejenom že si chlapeček stěžuje, on mi ho chce ještě Charlie dohazovat. „No já jen nechci abys byla sama. Ostatní dívky taky už někoho mají ne?“ „No víš tati teď je to trošku jinak, většinou jsou sami.“ „Opravdu?“ zesmutněl „No víš ona je teď jiná doba. Teď to není jak v době kdy bylo tobě tolik jako mě. Teď jsou spolu všichni většinou jen za účelem sexu.“ Oněměle na mě zíral. „Tati aspoň si zavři pusu a mohl by jsi odejít, potřebuji se učit.“ Beze slova se zvedla a odešel. Zase jsem osaměla. Tedy ne že by mi to nevadilo. Komu taky.

Díky Maxovi jsem opět nebyla vyspaná. Ráno ležel  v mé posteli, přimáčknutý na mě. Kdyby mohl určitě by se mnou prorazil zeď, o kterou jsem byla už nyní zaražená.Toto by nebylo tak špatné, kdyby se to neopakovalo každé ráno. Pomalu ho začínám z něčeho podezřívat. Poslední dobou je hrozně vylekaný. Stačí písknout na prsty a leží přitisknutý u země.

Jakob si nedal pokoj a každý den mě pečlivě a pravidelně, ve stejnou hodinu navštěvoval. Což znamená, že prošel okolo desáté ráno a odcházel v osm večer. Vyzkoušela jsem snad všechno, nic nepomohlo a tak si pomalu začínám zvykat ho ignorovat. Stejně mi ale přijde otravnější než sob na poušti. Chová se tu čím dál víc jako doma. Ode dne kdy k nám začal chodit je lednička stále prázdná. Připadá mi, že je snad bezedný, takové kopce jídla, které on jí mi přijdou až nenormální. Také pořád něco kritizuje a přerovnává, bez dovolení chodí do mého pokoje, poslouchá mé písničky, …

Jednou, tuším že to byl pátek, zazvonil někdo u dveří. Byl to Jakob, ale už to, že zazvonil, bylo samo o sobě divné. Obvykle nezvonil, ale zuřivě bušil. Třeba si uvědomil, že po třetí ty dveře kvůli proražení zaviněné jím už opravdu měnit nebudeme. „Ahoj.“ Pozdravil mě, což bylo taky divné, už dlouho to neudělal. Ale nyní mě ho bylo líto. Na obličeji měl náplasti a modřiny. „Stalo se ti něco?“ vyptávala jsem se ihned po jeho vstupu do domu. „Ale to nic.“ Odvětil smutným tónem. „Nebudeš se stýkat s Cullenovýma.“ Dopověděl ihned poté. „Co je tobě do toho s kým se stýkám nebo ne!“ ječela jsem na něj. „Já ti to zakazuju!“ poroučel mi. „Ty mi nebudeš nic zakazovat a vypadni!“ „Nepůjdu!“ „Vypadni, nebo na tebe poštvu psa!“ „Nepůjdu!“ „Maxi, vem si ho!“ vyštěkla jsem a ukázala na Jackoba, nyní se pohodlně roztahujícím v křesle. Max se k mému údivu zvedl ze země a s vyceněnýma zubama, naježeným kožichem se plížil k nezvané návštěvě. Chystal se po něm vyskočit, když se stalo něco neočekávaného. Jackob se napřímil, tudíž vypadal ještě větší a hrozivější, než mi ve skutečnosti připadá. Vycenil na Maxe zuby a z jeho hrudi se ozvalo zavření. Max se okamžitě přitiskl k zemi a já skoro společně sním.swtracem z Jackoba.  Nyní už opravdu naháněl hrůzu.„Jak … jak jsi to udělal, on poslouchá jen mě!“ vyzvídal jsem „A nadřazené.“ Doplnil mě, popadl bundu a vyšel ven.

„Nadřazené?“ ptala jsem se sama sebe. Co to má sakra znamenat. Nejprve mi tvrdí, že někdo není takový jako se zdá, pak mi zakazuje stýkat se s Cullenovýma a teď plácá něco nadřazených? A co to vrčení? Co to znamená. Uniká mi snad něco? Zavřela jsem se u sebe v pokoji a nechala své myšlenky volně plynout. Stejně tak jako dny. Uplynula sobota, neděle a nyní bylo pondělí a já se chystala po dlouhé době zpět mezi spolužáky.

Edward Cullen (Středa ráno)

Celou noc jsem strávil ochočováním psa. Ne že vyjito nevadilo, ale vadí mi, že se mě Max bojí. Chápu že já jsem jeho lovec a on má být mojí obětí, ale neříká se náhodou, že pes vycítí pocity? Tak proč se ke mně tak chová, nic mu nedělám. Zatím.

Dnešní noc nebyla o nic lepší. Stále couval a kňučel. K ránu jsem mu zase nechal pamlsky pod oknem, ty minulé totiž snědl. Zašel jsme si na celý den zalovit.jak jsme už řekl, nechci nic riskovat. Radši.

Přišel jsem až pozdě večer a doufal že bude Bella už zase spát. Do nosu mě ale uhodil smrad odporně páchnoucí, myslím že byl od vlkodlaka. Chystal jsem se vyskočit na strom a z něj přejít k ní do pokoje. Něco mě ale ovšem stáhlo zpět zemi. Když jsem stoupnul, viděl jsem černo-červeného obrovského vlkodlaka, který na mě vrčel a obcházel si mě. „Ty odporná pijavice! Nech ji na pokoji!“ křičely na mě jeho myšlenky. „Já ji nic neudělám.“ odvětil jsem mu. Podle chování má asi výbušnou povahu. Okamžitě se na mě totiž vrhl. Díky mému daru jsem ale dokonale jeho další útok překazil. S hlasitým kňučením odletěl několik metrů směrem ode mě. Přiběhl jsem němu a klekl si na něj. Tudíž se nemohl hýbat. To bylo dobře. „Můžeme to vyřešit v klidu.“ promluvil jsem na něj a začal povolovat tíhu, kterou jsme na něj tlačil. Okamžitě se mi vysmekl a převrhl mě na zem. Tesáky měl  pár  centimetrů od obličeje. Odstrčil jsem ho od sebe jen několik minut před tím, než jeho zuby naprázdno sklaply. „Fajn jak chceš.“usmál jsme se a uštědřil mu tak silnou ránu do obličeje, jak jsem jen mohl. Něco křuplo. Nejspíš jeho čenich/nos. Vůbec mi to nevadilo, ba naopak, jeho nynější nevšímavosti jsem zase využil. Tentokrát mu křuplo v ruce. Vyštěkl bolestí. Pustil jsem ho. „Dáš pokoj?“ optal jsem se ho, nereagoval. Namísto toho odběhl na začátek lesa. „Nech Bellu být, je moje, rozumíš MOJE!“ křičel jeho vnitřní hlas, jeho myšlenky. Poté se otočil a odběhl zpět do lesa. Z dálky se ozvalo ještě bolestné zavytí. Dobře mu tak. Psisku jednomu.

Vrátil jsem se zpět k původnímu plánu. Vyškrábal jsem se do okna a posadil se v křesle. Potřeboval jsem si srovnat myšlenky. Co myslel tím že je Bella jeho? Dnes jsme si dal pauzu a jen se díval neklidně spící Bellu a jejího hlídače nelidně postávajícího u otevřených dveří vedoucích ven z pokoje. Celou sobotu dopoledne a odpoledne jsem proběhla v lesích. Sobotní večer jsem opět krotil psa. Tentokrát jsem se nažil být uvolněný. Šlo to lépe. Nechal na sebe i nevědomky máknout. To byl úspěch!

V neděli ráno jsme šel opět na lov. Až nyní mi došlo, že jsem od úterý nebyl doma. Rychle jsem dopil a vyrazil domů. „Edwarde Masene Cullene! Kde jsi byl“ spustila na mě Esme. „Krotil psa!“ zavolal Matt z vrchního patra. Esme se na tváři objevila vráska „Klídek, všichni přežili.“ Uklidňoval jsem ji. Otočila se a odešla do kuchyně nejspíš upravovat navou výzdobu v podobě blížící se zimy. V obýváku jsme seděli s Mattem skoro celé odpoledne.

„Ahoj!“ zvolal jsme ještě dřív, než se otevřely dveře. „No nazdar!“ pronesl znuděně Emmett. „Normálně Alice nás přinutila jezdit pomalu.“ Při slově se na ni otočil. Alice se na něj podívala s výhružkou očích. Oponovala mu „Jak to NÁS? Jen TEBE. My jsme totiž NEJEZDILI RYCHLE jako blázni a navíc nikdo z nás kromě TEBE nikomu neublížil! Takže JEDINÝ, kdo si zasloužil jezdit pomalu jsi byl TY!“ Emmett uznal svoji chybu a očividně se to snažil zamluvit. „Jak je Belle, není jí nic?“ „Myslím že ne, ze spaní si sice stěžuje, že ji bolí záda, ale myslím že bude v pořádku.“ Odvětil jsem mu. Všichni na mě zůstali civět. Uvědomil jsme si co jsme řekl. To slovíčko Ze spaní, tam vůbec být nemělo. S blesky v očích jsem se otočil na mého bratra Matta. Z jeho výrazu nešlo nic vyčíst, nakoukl jsem do jeho myšlenek. Tam jsem nalezl odpověď. „Sorry brácha,ale myslel jsem, že by bylo zajímavý,kdyby věděli, kde trávíš večery.“ „Jo tak ty jsi myslel!“ obořil jsem se na něj. „Éďo? Jak víš co říkána spaní?“tázal se mě nedočkavě Emmett. „No … já. Ehm …jsem se byl u ní jednou podívat.“ Matt mezitím dusil smích. Po chvíli vyprskl „JO jednou! Od úterý jsem ho neviděl doma a kvůli tomu psovi co má,začal kupovat i pamlsky. Prej aby se ho nebál!“ než to dořekl,válel se po zemi smíchy. Ostatní mě jen se zájmem pozorovali v domnění, že se budu bránit. „Já jsem se byl procházet po městě!“ lhal jsem „To je zajímavý, tak proč když jsem tě ráno viděl v lese byl jsi vysmátej jako měsíček hmm? To tě rozveselily ty procházky jo?“ vyzvídal Matt. Alice pochopila na co naráží a donutila všechny se rozejít do svých pokojů pod výhružkou „Takže nakupovat se mnou nechce jít nikdo,to nemáte čas. Ale teď tu budete stát a zírat na Edwarda!“ než to stihla doříct, všichni již byly ve svých pokojích.

„Řekni mi, co pro tebe znamená!“ dožadoval se Matt, který tu jako jediný zůstal se mnou. Nebylo snadné vymyslet odpověď, chvíli dotrvalo. „Je to nelepší kamarádka Alice, takže bych sní měl asi vycházet dobře.“. tato odpověď mu nestačila, dožadoval nepodrobnější.“S odpovědí, že JEN kamarádka se nespokojím. Buď mi řekneš pravdu dobrovolně, nebo tě k tomu donutím pomocí mých schopností. Víš moc dobře že to dokážu! Tak si vyber, pravdu se dozvím tak jako tak, je jen na tobě jakým způsobem mi to řekneš.“ Zvedl jsem se z pohovky a přešel k oknu. „Dobře, mám ji asi trošku rád.“ Vysmál se mi do obličeje. „Asi trošku?“ opakoval stále dokola. „Takže ty neřekneš pravdu že?“ zasmál se hlasem plným opovrhovanosti. Usadil se pohodlně na pohovce a pokyvoval hlavou. Ucítil jsem, jak na mě působí jeho schopnosti, jeho snaha donutit mě říct pravdu. Už se to nedalo vydržet, touha povědět mu vše ovládaná jeho darem byla nesnesitelná. Byl to příšerný tlak, příšerná touha po pravdě. „Miluji ji!“ vykřikl jsem nakonec a ihned si dal dlaně na pusu, abych nemohl už říct nic dalšího proti mé vůli.

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 25. díl: