Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 20. díl

12.06.2009 (14:00) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3994×

20. Samotné lyžování

Bella Swan (úterý, začátek výcviku)

Když jsem otevřela oči, Angela už byla oblečená ve sjezdovém a vyrážela k odchodu. Líně jsem se zavrtala pod peřinu. Tu ze mě ale někdo rázem serval. „Hééj!“ zaprotestovala jsem a se zavřenýma očima ji začala hledat. Něco na mě přistálo. Okamžitě jsem otevřela oči. V místnosti stála již oblečená Alice a nervózně si poklepávala nohou. Na mé posteli leželo sjezdové oblečené a vybavení. „Ehm, potřebuješ něco?“ pronesla jsem pološeptem. Jen se usmála nevinným úsměvem. „Já? Snad ty ne. Jestli se neoblíkneš a do pěti minut nebudeš na svahu tak máš průser. A tady ti posílá Carlisle prášky na hlavu. Po tom co jsi včera vypila…“ s těmi slovy po mě hodila krabičku. Zůstala jsem na ni civět. „Jak víš co jsem dělala včera?“ má otázka ji asi nepřekvapila, jen si povzdechla a usadila se na postel Angely. „To já s Edwardem jsme tě odsud tahali. No spíš Edward já jsem ho jen navigovala.“ „S Edwardem? Já myslela že mě nenávidí?“ divila jsem se. „No on se zdá jako tvrďák, ale ve skrytu duše jeto hróóznej romantik.“ Teď jsem na ni civěla otevřenou pusou. Edward a romantik? To mi nejde do hromady. „Hele dost povídání o Éďovi a mazej se oblíkat.“ Nabádala mě.

S velkým počtem pilulek a její pomocí jsem byla připravená vyrazit na svah. Bylo mi na zvracení a i po těch práškách se semnou všechno motalo a můj žaludek byl stále jako na vodě.

***

Na svah jsme přišly s Alicí mezi posledními. Ale i tak jsem slyšela rozhovoru mezi Jasprerem a Angelou, který právě začínal. „Ahoj Angelo!“ pozdravil ji slušně Jasper a ona na něj jen vykulila oči, asi není zvykem, že se Cullenovi s někým baví. „Tak jaký výmysl bude po škole kolovat o mě hmm?“ vyzvídal. Angela se jen ušklíbla. „Dočkej času, ono se něco najde!“ Jasper se narovnal, tudíž vedle něho Angela vypadala jako skřítek. „To bych ti milá zlatá neradil. Já tě varuju, jestli po škole budeš dál šířit drby o mé rodině a nebo kamarádech, tím myslím Bellu, špatně dopadneš. A srandu si nedělám.“ S těmito slovy se otočil a odkráčel směrem k nám. Angela zůstala stát jako opařená a pořád zírala na místo, kde před chvílí stál. „Čauky Bello!“ pozdravil. Usmála jsem se na něj „Ty máš ale nějakou dobrou náladu!“ „To víš no, když takhle po ránu srazíš hřebínek největší náně na škole. To se ti pak pusa do úsměvu kroutí sama.“ Pousmál se. Alespoň myslím, protože měl lyžařskou kuklu a přes ni mu skoro vůbec není vidět do obličeje.

„Tak jedničky pojedou za mnou, dvojky se mi po každých deseti jízdách ohlásí a vás trojky čekám večer u večeře.“ S těmito slovy se s námi učitel rozloučil a pokynul studentům v první skupině, aby ho následovaly. Jelikož to byla valná většina zůstala jsem tu jen s několika studenty včetně Cullenů. Ti patřili bez výjimky do skupiny třetí.

„Hmm tak já jdu do chaty.“ Povzdechla jsem si a namířila si to přímo zpět k chatě. Alice ke mně přiskočila a chytila mě za ruku „No to v žádným případě, včera tě zachraňuju když jsi nalitá a dneska mě řekneš že jdeš?“ přikývla jsem. Alice se rozčílila ještě víc. Teď vypadala jako sama zkáza. „Oky, klid Alice. Co je s tebou. To já bych měla být rozčilená. Hlava mě bolí jako střep, chce se mi zvracet, ale naštvaná jsi ty!“ nasadila omluvný kukuč a vzápětí psí oči. „Tak jo! Už jdu, vzdávám to! Stačí?“ přikývla a připomněla mi Maxe. Ten je také takhle nedočkavý, když se máme jít projít.

Sjela jsem dolů k lanovce, která nás má dopravit nahoru. Díky její rychlosti jsme se ocitly nahoře ani ne za pět minut. Již pohled z lanovky mě děsil, natož až budu muset vystoupit. A to nevím jak. Alice mě ale obav naprosto zbavila. Po chvíli jsem ž byly uprostřed sjezdovky. „Alice?“ oslovila jsem ji. Otočila se. Svítily jí do obličeje sluneční paprsky, ale i přesto nebyl vidět ani jediný centimetr její kůže. Přes hlavu měla přetáhnutou lyžařskou kuklu a na nose naražené lyžařské brýle. A ještě k tomu všemu měla ještě lyžařskou helmu. Kdyby chtěla vyloupit banku, klidně může, protože ji nikdo nepozná. Ani já ne, doufám jen že je to skutečně ona. „Proč jezdíš se mnou a ne se svojí rodinou?“vyhrkla jsem „To s nimi musím být pořád? Nebo mě tu už nechceš?“okamžitě jsem se jí musela omluvit. „Promiň, to víš že tě chci tady, já jen aby na mě nebyli tví sourozenci naštvaní, protože jsi pořád se mnou.“ Pohodila hlavou. „To víš že jo. Já tě tady nechám samotnou a ty tady sebou někde švihneš na svahu a Edward mě pak zabije. To tak dost že se teď pořád peru s Mattem kvůli autu.“ Zůstala jsem na ni civět. Edward by ji zabil kdyby se mi něco stalo? To má o mě strach? Že by se chlapeček změnil a nechoval by se už jako „Pan páv“?

„Co je, jedem?“ hýpla do mě a rozjela se směrem dolů. Takhle jsem jezdily celé dopoledne. Kolem desáté na mě padla únava, vždyť jsme tu už od osmi a sjezdovky jsou nekonečně dlouhé. „Půjdeme si odpočnou.“ Prosila jsem ji jako malé dítě. Vždyť už toho taky musí mít plné kecky. Přikývla. Ladnými obloučky jsme sjely dolů,kdy bylo, k mému zděšení plno.“Ach jo.“ Povzdechla jsem si. „Neboj, nahoře jsou taky místa k sednutí a navíc sedíš v lanovce.“ Špitla mi do ucha „Vážně? Že jsem si nevšimla.“ Opáčila jsem. „Tak dobře, v lanovce stojíš, ale nahoře jsou lavičky.“ Udělala jsem uražený kukuč a nastoupila do lanovky, která nás vyvezla až nahoru. „Bože néé.“ Zaskučela jsem, když jsem si všimnula, že na lavičkách sedí Edward, Jasper, Emmett a Rossalie, která mě nenávistně probodávala pohledem. Usmála jsem se na ni a Emmett propukl v hlasitý smích. Kdybychom byli v zakázané zóně, určitě by spustil lavinu. Vedle nich už nebylo žádná místo. Zřejmě tu také odpočívali. Před sebou měli totiž postavené kelímky s pitím ze kterého se ještě kouřilo, asi čaj. Vedle sebe měli ve sněhu zapíchnuté lyže a snowboardy. Na lyžích jezdily Rose s Alicí, na snowbordech Jasper, Emmett a Edward.

„Pojď, dole už bude místo.“ Drbla domě Alice a já souhlasila. Vydaly jsme se opět pomalými obloučky zdolávat kopec. Zatočila se mi ale hlava a já skončila na zemi. Alice taky, když jsem do mí vůbec nevrazila. Vypadala jako by byla v tranzu. Zvedla jsem se, vypnula si lyže z vázání a pomalu jsem scházela k Alici. Za mnou se ozval hlasitý smích. Nejspíš Emmett, poté jsem zaslechla výkřik a někdo do mě velice silně zezadu vrazil.

Neměla jsem lyže které by mě bránily v pohybu. Kutálela jsem se za svahu a nabírala rychlost. Připadala jsem si naprosto bezmocná. Sníh se na mě lepil a štípal mě do obličeje. Stále jsem letěla z kopce. Místy na mě někdo volal, já jsem ale měla jiné starosti. Rukama jsem se snažila chránit obličej. Jediné co jsem postřehla bylo místo, do kterého nejspíš vrazím. Hustý les zasypaný čerstvou nadílkou sněhu. Jeho obraz se stále přibližoval a já zrychlovala. Pokoušela jsem se brzdit, mé pokusy byly marné a spíše přispěly k zrychlení.

Ucítila jsem tupý náraz.

Edward Cullen (úterý, začátek výcviku)

Alice šla ihned ráno za Bellou a mě s velkou lítostí zakázala jít sní. Chtěl jsem vědět co s Bellou je. Mám na to právo. Nebo ne? Alespoň jsem ji požádal, aby na ni dávala na svahu pozor, jelikož je mi naprosto jasný, že s ní bude jezdit.

„Tak jedničky pojedou za mnou, dvojky se mi po každých deseti jízdách ohlásí a vás trojky čekám večer u večeře.“ S těmito slovy s s námi učitel rozloučil a odvedl si jedničky. Jelikož jezdila Bella s Alicí, poručil jsem jí, že na nemusí dávat pozor a že jestli se jí něco stane, tak že ji zabiju. Mou výhružku vzala vážně a od Belly se nehnula ani o krok. Celé dopoledne jsme svižným tempem zdolávali svahy a tak je jasné že pokud se chceme chovat jako lidé „musela“ na nás padnout únava. Zabrali jsme se tedy lavičky na vrcholku kopce a koupili si čaj. Stejně ho pak vylijeme, ale tak pro věrohodnost. Bella vyjela s Alicí lanovkou nahoru. Její výraz zesmutněl, když si všimnula, že tady sedíme my. „Bože néé.“zašeptala a všechny přejela pohledem. Rose k ní poslala zlostný úšklebek. Bella se na ni usmála a Emmett propukl v hlasitý smích.

„Pojď, dole už bude místo.“ Dloubla do ní Alice a obě se vydaly směrem dolů. Poslouchal jsem mysl ostatních studentů. Většina si myslí, že jsem s Bellou včera večer ještě něco měl. Hmm neskutečného si dokáže Angela vymyslet. Z poslouchání mě vytrhla vize Alice.

Emmett naráží ve velké rychlosti do Belly, která se právě zvedá. Ta okamžitě padá dolů ze svahu velikou rychlostí. Stále ovšem zrychluje a nemůže zastavit. Řítí se přímo do lesa. Tam naráží do stromu …

Na zbytek vize jsme ani neměl čas myslet. Emmett se právě rozhodl, že všem ukáže, jak rychle sjede dolů. „Nééé!“ zakřičel jsem z plných plic. Nebylo mi to nic platné, Emmett byl již daleko. Okamžitě jsem se rozběhl lesem. Za zády jsem nechal udivené pohledy Rose a Jaspera.

V duchu jsem si stále přehrával vizi Alice a hledal strom do kterého měla vrazit. Přiběhl jsme tam akorát. Jen tak tak jsem si stihnul stoupnou před strom zachytit ji. Zůstala schoulená v mé náruči a strašně se třásla. Nedivím se jí. Právě se připravovala na rozplácnutí o strom.

Opatrně zvedla hlavu a otevřela oči. Byla tak…tak nádherná. Rychle zamrkala a promluvila „Je Emmett v pořádku?“ vykulil jsem na ni oči. „Právě se málem rozplácneš o strom a ty se staráš o Emmetta?“ přikývla. „No tomu nic nebude, maximálně mu něco zlomím, ale to až doma.“ Zažertoval jsem. „Bellóó´, Bellóó!“ ozval se z dálky křik blížícího se Emmetta. Až nás spatřil, zastavil se a začal se mát. Vrhnul jsme po něm pohled typu /Ty to schytáš/. Uklidnil se. Rozhlížel jsem se kolem sebe a nepřišel jsem na nic vtipného, čemu by se mohl smát. Zbývala jediná možnost – směje se nám. A už vím proč. Bellu jsme držel asi metr a půl nad zemí, ona se mě držela okolo krku a dávali jsme se na sebe navzájem. Bella si toho hned taky všimla. „Pusť mě.“ Žadonila. Jak bych mohl neuposlechnout. Pomalu jsem ji postavil na zem. Zůstala stát, po chvíli se rozhodla otočit, noha se jí zvrtla a skácela se k zemi. Ale ne tak docela, stihnul jsem ji zachytit ještě před tím,něž si vůbec uvědomila co se děje. „Dík.“ Pronesla, když si uvědomila, že už ji zase držím v náručí. Za dva dny je to už potřetí. Mohla by padat častěji.

Podívala se pod sebe a pak se rozhlédla. „Edwarde? Jak jsi se sem vůbec dostal?“ zeptala se. Hupss tohle jsem nepromyslel. „Já jsem stál tady a ty jsi domě vrazila.“ Snažil jsme se jí přemlouvat. „NE! Ty jsi byl nahoře u sjezdu z lanovky.“ Trvala pořád na svém. „Bello, já jsem už sjel dolů.“ „A na čem hmm?“ zase mě zaskočila. Celou situaci zachránila Alice, která se k nám blížila s Jasperovým snowboardem „Edwardéé! Tady máš ten snowboar. Sjel ti z kopce!“ jen jsem jí kývnul jako že děkuji.

Dolů se přiřítil Jasper. „Sakra Edwarde, to si nemůžeš vzít to svoje prkno? To musíš pořád krást to moje?! Já jsem kvůli tobě musel jít pěšky.“ Bella se na mě podívala jako na lháře. Jasper si okamžitě zadělal pusou rukou, protože si uvědomil co tím svým výpadem všechno zbabral. „Jo a mě říkejte čínská princezno!“ vložila se do rozhovoru Bella „Dobře princezno, tak jestli Vaše milost dovolí, dopravím Vás na ošetřovnu.“ „Haha pan vtipný. Edwarde pusť mě,já tam dojdu sama.“ Zaprotestovala. Nebylo jí to nic platné. Chytil jsme ji ještě pevněji a snášel ji dolů ze svahu. Tam na nás čekal Carlisle, kterého mezitím Alice informovala.

„Bello, Bello. Co jsi proboha dělala?“ vyptával se, když seděla na židli v chatce. „Jezdila jsem s Alicí, udělala se mi špatně a spadla jsem, Alice taky spadla ale vypadala tak nějak divně, jako by nebyla duchem přítomná. Zvedla jsem se a chtěla jsem jít za ní, ale zezadu do mě vrazil Emmett a já letěla ze svahu. Dole mě chytil Edward a odmítnul mě pustit a donesl až sem.“významně pokyvoval hlavou a vyšetřoval jí záda. Jen sykla když jí přejel po páteři. „Vypadá to že máš pořádně naražený záda a taky levou nohu. Tímhle pro tebe asi výlet končí, musíš být klidu.“ Její výraz z obličeje spadnul a vystřídalo ho zklamání. „Opravdu? Nešlo by třeba ---.“ „Ne nešlo, tady máš léky proti bolesti a běž si lehnout. Edwarde?“ oslovil mě a pokynul mi abych Bellu odnesl. Položil jsem ji na postel a odešel jsem. Emmett se právě začal hádat s Angelou a byl velice rozčilený.

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 20. díl :