Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 15. díl 2/2

22.05.2009 (20:00) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4102×

Bella Swan (úterní odpoledne, Bella jede na nákupy)

Byly jsme už asi v půlce cesty zpět domů, do Forks, když nadhodila zajímavé téma konverzace. „Ve škole se bude konat zájezd na hory. Pojedeš?" s otázkou v očích jsem se na ni podívala. Pokračovala „No je to týdenní zájezd na hory v Coloradu. Jedou jen vybraní studenti. Většinou jsou to ti s dobrým průměrem a líp." Pokrčila jsem rameny. „Když jedou jen vybraní studenti, tak proč bych měla jet i já, když jsem ve škole teprve druhý den? A jak o tom víš? Ve škole o tom nepadlo ani slovo." Alice měla dnes zřejmě bojovou náladu. Na vše měla odpověď a byla schopná se i pohádat, jen aby měla pravdu. „Jsem viděla seznamy a tam bylo i tvoje jméno a navíc o tom hovoří celá škola!" Pokračovala. Hádat se s ní nemělo cenu a proto jsem jen dodala „Já se zeptám Charlieho a pak se uvidí jo?" souhlasila. Pak již mlčela, co že u ní neobvyklé. I když se mnou mluvila po telefonu, nebyla schopná přestat a nyní mlčí již více jak deset minut. Najednou se autem rozlehl její hlasitý smích. „Myslím, že si promluvím s tvým otcem." Její hlas byl plný smíchu, který se snažila udržet. Přibrzdila jsem, ona se dál smála „My máme v rodině plno pokut za rychlou jízdu a ty jezdíš zrovna tak." Raději jsem zastavila. A vzhlédla směrem k ní. „Jestli to řekneš otci tak ti, tak ti .... něco udělám." Vyhrožovala jsem jí. „A co?" zasmála se. Chvíli jsem uvažovala „No nejspíš tě vysadím na hodně opuštěném místě a ty si pěkně dojdeš pešky." Vyletělo mi z úst. Nevydržela jsem to a vyprskla smíchy zároveň s Alicí. „Tak to udělej." Nabádala. „Někdy příště." ukončila jsem rozhovor, který by stejně nikam nevedl.

Za chvíli se před námi objevila cedule s názvem Welcome to the Forks. „Tak kam to bude?" Alice dělala že neslyší. Zopakovala jsem otázku „Kam to bude!" tentokrát s větším důrazem."Tady zastav, to dojdu." Odpověděla s klidným hlasem. Prudce jsem dupla na brzdu a podívala se jí do její vážné tváře" To si děláš sradnu ne? Vždyť nejsme ještě ani ve městě! Alice! Nevymejšlej si. Kam tě mám odvést." Alice protestovala „Tady mi zastav, já to dojdu." Jen jsem se usmála, dupla na plyn a oznámila moje posední rozhodnutí „Fajn, jak chceš, jedeš k nám domů." V jejích očích bylo patrné zděšení. „Dobře. Támhle u té odbočky vjeď na tu lesní cestu." Zase jsem dupla na brzdu „Lesní cestu? Ty si ze mě střílíš. To bydlíte v nějakém srubu?" Alice se nadechla „No já jsem chtěla, ale Esme to nedovolila. A nestřílím si z tebe."zkoumavě jsem si ji prohlédla. A opět jsme se rozjeli. „Myslím,že budu muset zajet do servisu nechat si zkontrolovat brdy, jestli s tebou pojedu ještě někdy, tak už za chvíli nebudou brzdit." Alice se jen usmála. „Jestli chceš, zeptám se Rose. Ona se ti na to koukne." Zase jsme prudce zastavily. Zakoktání bylo z mého hlasu patrné "Rose? Jako ta Rosaline? Ne! To si děláš srandu. Ona a auta?" moje spolujezdkyně jen přikývla. „Hmm, tak to je silný kafe i na mě. Myslela jsem že je to nějaká namyšlená nána a ona dělá do aut. Pane bože, co se ještě dozvím, že je jejich rodina celosvětově hledaná za vraždy?" pomyslela jsem si. Za chvíli jsem již jela polesní cestě."Tady zastav." poručila si Alice. Já jsem jen poslušně dupla na brzdu. Vystoupila z auta a poděkovala, přitom stihla ještě dodat „Nemám ti domluvit u Rose to zkontrolování brzd?" zuřivě jsem na ni pohlédla a vycouvala zpět na silnici.

Po asi dvouminutové jízdě se přede mnou objevily světla našeho domu. Zaparkovala jsem a vešla do domu. Na židli seděl otec a zkoumavě si mě prohlížel. „Kde jsi byla mladá dámo?" začal rozhovor. „Venku." Zněla má jednoduchá odpověď. Můj pokus o rychlé zmizení nahoře na patře byl marný." A to mi ani neřekneš kde jsi byla? Co si myslíš? Že bude odcházet z domu a ani mi nedáš vědět kde jsi? Co kdyby se ti něco stalo?" vykulila jsem na něj oči. „Vždyť jsem byla nakupovat! Sám jsi mě o to požádal." Doufala jsem, že mu bude moje odpověď stačit. „Jo, to vím, jenže nechápu, co jsi tam dělala až do teď vždyť je po deváté!" otočila jsem se a sešla ze schodů na kterých jsem již stála. „Potkala jsem se s kamarádkou." Nevěřícně se na mě podíval. Pokračovala jsem „S Alicí. Alicí Cullenovou." Pohotově vstal z křesla a namířil si to směrem ke mně. „Ty se znáš s Cullenovýma?" pronesl se známkou zloby ve hlase. Přikývla jsem. Nyní byl již naštvaný."Tak to ne, s něma se stýkat nebudeš. Nejen že jezdí jako blázni, ale Billy říká že jsou nebezpeční." Vykulila jsme na něj oči a začala křičet. „Ty mi nebudeš zakazovat se s nimi stýkat. Oni jsou jediný kteří se semnou baví normálně navíc je Alice moje nejlepší kamarádka!" Charlie byl nepříčetný a zuřivě okolo sebe máchal rukama. „Já ti to zakazuju!" otičila jsem se a vstoupila na schodiště. Až nyní mi došlo,co mi dělá. On mi zakazuje se stýkat s jediným člověkem co mi rozumí. Obořila jsem se proto na něj. „To mi zakazovat nebudeš! Alice je moje nejlepší kamarádka a to nezměníš. Nebýt ní tak jsem už dávno v protialkoholické léčebně nebo na hřbitově. To by možná bylo lepší alespoň bych nemusela být s tebou!!" zuřivě jsem se rozeběhla po schodech a práskla za sebou dveřmi.

Plně jsem se oddala svému smutku. Zemřela mi matka, sestra za mnou nepřijela a teď mi ještě zakazuje stýkat se s jedinou osobou na světě, která mi rozumí.

Ozvalo se zaklepání a otec vešel váhavě do pokoje. „Promiň, nevěděl jsem že se znáte až tak moc. To mě mrzí a jestli je to tvoje kamarádka, tak by jsi ji někdy mohla pozvat na oběd ne?" se slzami v očích jsem k němu vzhlédla. „To myslíš vážně?" promluvit mi dělalo velký problém. Přikývl. Nevěděla jsem co mám udělat a tak mě nenapadlo nic lepšího, než ho obejmout. Po asi pěti minutách v obětí se vše změnilo. Nyní jsme mu řekla o všem co jsme dělaly s Alicí a i o tom lyžáku. „Ale to je výborný nápad, doufáme pojeděš." Těmito slovy zakončil rozhovor a odešel z pokoje, já jsem se šla vykoupat a uložit do postele. Celá noc byla bezesná, což je umě po dlouhé době opravdu velice zvláštní.

Edward Cullen (úterní večer, Alice přišla domů)

Od doby co přišla Rose sama domů uběhly asi tři a půl hodiny. Po této době vešla do dveří rozradostněná Alice. Snažil jsem se mým výrazem nezkazit její náladu, zeptal jsem se jí tedy na její oblíbené téma - Nákupy. „Tak co nákupy?" s nadšením usedla vedle mě. „Nákupy byly výborné,počkej něco jsem ti .........Sakra, já to nechala u Belly v autě." Má radost byla na místě. Vždy když něco koupila stálo to za to. Obvykle to odnesl šatník, který byl po jejím nákupu plný nových oblečení. Někdy jsem si připadal jako její osobní barbie. Její obličej ale očividně pohasl. Z jejích myšlenek vycházelo jediné „Já se prokecla. Zase!" O to že dělá upír něco neočekávaného se v naší rodině zasluhuji já. Začal jsem koktat. „Ppp....rr...oo...kk...ee...cc...lll...aa?" okamžitě si svoji chybu v mysli opravila. Nyní myslí na příští nákupy. Vyjel jsem po ní. „Jak jsi se prokecla?" její tvář nabírala zmučený výraz. „No zeptala jsem se Belly jestli pojede na ten lyžák. No a ono tom ve škole nikdo neví. Tak trošku vůbec neví. A řekla jsem jí taky že o tom se baví celá škola." Poslední slova šeptala. Zřejmě věděla jak budu reagovat. Snažil jsem se zklidnit. A vymyslet nějaký logický důvod, proč by o tom měla vědět jen ona. „Tak jí jednoduše řekni, že Carlisle má jet protože je lékař a že jsi to vyřizovala s ředitelem." Usmála se a odejmula mě. Do ucha mi zašeptala „Si nejlepší brácha." A odešla. Její místo vystřídala Esme. „Tak o čem se bavíte?" rychle jsem vyhrkl „Ale o ničem, jen přemýšlíme nad Carlislem." S vyslovením jeho jména se s hlasitým rámusem zabouchly dveře.

Byl to Carlisle. S naštvaným pohledem odhodil tašku na pohovku a usadil se vedle ní s hlavou ve svých dlaních. Ani nepotřebuji číst myšlenky, abych si všimnul, že je něco špatně. Esme se k němu se starostným obličejem přiřítila a zavalila ho otázkami. „Carlisle, drahý co se stalo? Proč se tak tváříš?" skoro se slzami v očích na ni pohlédl. „To nic jen v nemocnici, taková nehoda." Esme se zakoktala „Nehoda?". Carlisle přikývl a pokračoval. „Přivezli motorkáře s těžkými zlomeninami a já jsem ho operoval" Esme se narovnala „Co se stalo?" ptala se a Carlisle pokračoval „Operoval jsem ho." Nyní byl ještě zmučenější. Stále ale pokračoval „No operoval jsem operoval a najednou jsem zjistil já pitvám, já pitvám." Esme byla zděšená. „Chápeš to? On umřel." Carlisle se jí vrhla kolem krku a Esme se ho snažila uklidnit. Viděl jsem ale jak jí cukají koutky a má co dělat aby udržela vážnou tvář.

Já nepatřím mezi upíry co se nedokáží smát. Za chvíli jsem vyprskl.

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 15. díl 2/2: