Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 12. díl

05.05.2009 (18:00) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4043×

12. nová škola, nový začátek

Bella Swan

To, že jsem šla spát brzy nic neměnilo na tom, že jsem celou noc strávila sněním o rodině doktora Culena. Proč vůbec přijeli na ten pohřeb? Proč byl vlastně Edward tolik nepříčetný k Alici? Tyhle otázky mi asi nikdy nebudou zodpovězeny. Bála jsem se dokonce i usnou. Před očima jsem měla stále toho neznámého může z lesa. Kdo to vlastně byl? A co tam dělal?

Bylo asi kolem šesté, když jsem se rozhodla, že spát už nemá cenu. Směr koupelna s Maxem v patách byl mou denní záležitostí, jinak tomu nebylo ani dnes. Osprchovala jsem, umyla si hlavu a začala se oblékat. Podle předpovědi mělo být chladno. Vzala jsem si tedy černý rolák, bílé rifle a černé balerýnky. Vlasy byly mokré, nezbylo než na ně vzít fén. Za chvíli byly i ony suché. Nechala jsem si je volně splývat po ramenech. O tom, že mám dost času svědčil i fakt, že na hodinách bylo teprve půl sedmé. Jindy bych ještě spala. Dnes jsem ale byla nachystané k odjezdu do školy. Při cestě do kuchyně jsem nenápadně nakoukla do pokoje Charliho, jestli ještě spí. Nespal. On tam vůbec nebyl. „No super." Pomyslela jsem si práskla za sebou dveřmi.

SAMA jsem se nasnídala a SAMA se vydala do školy. Už jsem si na tu samotu začala pomalu zvykat, skoro ani jedno ráno se mnou nesnídal, skoro ani jeden večer jsem neusínala s pocitem, že je v domě ještě někdo jiný než jen já.

Vydávám se na cestu, mám sice ještě hodně času, ale kdybych zabloudila...

Ne, nezabloudila. Podle podrobného popisku Charlieho jsem u školy ani ne za pět minut. Super, parkoviště před školou je prázdné. No vlastně, proč by mělo být zaplněné, když je čtvrt na osm a škola začíná v osm že? Takhle brzy sem asi jezdí jen takoví blázni jako já. Zůstala jsem v autě a zapnula si svoji MP3, kterou jsem „náhodou" měla v tašce. Zrovna, když doznívaly poslední slova mé oblíbené písničky Decode, zaklepal někdo na okénko. Rychle jsem otevřela oči, vypnula přehrávač a vystoupila před auto. „Ahoj, já jsem Angela." Představila se osoba, která mi zaklapala na okénko. „Ehm...já jsem Isabella, ale říkej mi radši Bella, je to kratší a taky jsem si na to už zvykla." Odpověděla jsem pokusila se úsměv. Moje snaha o úsměv musela dopadnout hrozně, nejspíš jsem vypadala, jako bych snědla kyselé okurky. „Co máš první hodinu?" zeptala se hned. Nechápavě jsem na ni pohlédla."No chceš snad stihnou první hodinu ne?" jen jsem kývla hlavou."No,ale já musím ještě do kanceláře." špitla jsem, zatímco mě Angela táhla směrem k učebně. „Dej to sem a počkej na mě." Zněla to jako rozkaz, udělala jsem tedy to,co po mě chtěla. Zůstala jsem stát. Za chvíli se přiřítila zpět. "Tady sou nějaké papíry. A paní Dullová ti vzkazuje, že jsi omluvená z odpoledního vyučování a taky, že se máš za ní po vyučování stavit." Nestihla jsem ani přikývnout a Angela mě znovu táhla do učebny.

Škola, to byl ten důvod, proč jsem dnes tady. Stále jsem si to opakovala dokolečka.

Pomalu,ale jistě jsem vešla do třídy. Neunikl mi pohled některých kluků, kterým jsem se zřejmě líbila. Následovala záplava otázek, kterou přerušil až učitel. Se zazvoněním hodina "hrůzy" skončila. Angela na mě už mezitím čekala před učebnou. Až nyní jsem si všimla jak vypadá. Měla blonďaté, rovné a dlouhé vlasy stažené do volného copu. Na sobě měla krátkou minisukni a hnědý, přiléhavý svetr. Povahou a vystupováním mi připadala jako sebevědomé, celkem hezká dívka,která má ráda o kolo sebe rozruch. Doprovodila mě na každou hodinu, takhle to šlo až do oběda. Tam mě usadila ke stolu přímo naproti dveřím, určeným ke vchodu do jídelny. „Co si dáš?"ptala se „No já nevím, asi jen něco k pití." Odvětila jsem a doufala, že tato odpověď jí bude stačit. Asi stačila. Odešla, za chvíli se objevila zase s tácem plným jídla. „Nevěděla jsem co máš ráda, tak jsem vzala od každého něco." Pousmála se a podávala mi tác.

Edward Cullen

Je pondělí, začátek nového týdne. Alice se pořád snaží vypočítat příklad, který ji za „záhadných" okolností vůbec nevychází. Přemýšlel jsem,jestli jí mám říct v čem dělá chybu. Nakonec mi to ale přišlo jako úplná prkotina. Kdyby chtěla, už by přece na tu chybu dávno přišla. Jenže ona nechce. Proč??

Do školy jsme přijeli jen tak, tak. Těsně před tím, než jsme chtěli odjet se totiž Alice poprala s Mattem. Nakonec to skončilo tím, že jsem s Emmettem musel Alici držet a Jasper se ji snažil zoufale zklidnit, asi po půl hodině to vzdal. Alice byla hodně naštvaná. Matt si totiž půjčil Alicino milované autíčko a vrátil ho v nepojízdném stavu. Dokonce ani Rose si s tím neví rady a to celý víkend běhala montérkách a hledala v časopisech něco o tom jak dát dohromady motor auta, který je úplně zničený. Nyní musela jet na motorce s Jasperem, jí to asi nevadilo, ale Jasper málem naboural, když ho začala Alice za jízdy líbat na krk.

Když jsem dojeli na parkoviště zazvonilo. Rychle jsme se rozeběhli do tříd. Před přestávkou na oběd jsem na sebe počkali u parkoviště. Jako poslední jsem tam samozřejmě přišel já. „No Edwarde,kde seš, já už mám hlad." Křičel na mě Emmett. Jistě mu neunikl můj úšklebek. Začali jsme vcházet do jídelny. Jako první vešla Rose s Emmettem, ze nimi Alice s Jasperem v obětí s nakonec já. Až nyní jsem si uvědomil,že přišel ten nový student, spíše studentka. Celý den myšlenky ostatních žáků nemyslely na nikoho jiného většinou to byly věty typu „Hmm s tou by se možná dalo chodit." nebo „Super, další holka, jako by jich tu už nebylo dost."a podobně.

Náhle jsem uslyšel ve shluku nejrůznějších hlasů naše jméno"...Cullenovi...." Okamžitě jsem zpozorněl a hledal původce. Byla to Angela a něco vysvětlovala nové studentce. Tou novou studentkou byla Isabella. Dcera Charlieho a Renné, sestra té praštěné holky, co se mě snažila sbalit. Vsadím se, že kdybych mohl, padám do mdlob.

Bella Swan

Sedět s Angelou u stolu byl horor, bez zájmu si hrála s jídlem na talíři a představovala mi jednotlivé žáky. Asi po deseti minutách mě to přestalo bavit a dívala jsem se z okna. Procházeli tam různí žáci. Mezi nimi byla i blondýnka s vysokých chlapcem. Okamžitě se mi vybavila rodina Alice. Nad tímto pomyšlením jsem musela zatřepat hlavou. Nesmím si dělat naděje, že ji ještě někdy uvidí. Angela si všimla mojí reakce na blondýnku. „Jo, Cullenovi jsou divní." Pronesla a myslela si, že asi sdílím stejný názor jako ostatní zbytek školy. Náhle jsem si všimla dveří do kterých právě vcházela ona blondýnka s chlapcem. „Jsou tak trochu uzavření do sebe" pokračovala."no, protože jsou stále spolu...jako spolu, spolu. Ta blondýnka je Rossaline a ten velký tmavovlasý kluk je Emmett. Jsou jako pár." Nevěřila jsem svým očím,jako další vešla do jídelny Alice. Myslím, že jsem na ni civěla s otevřenou pusou. Angele to ale vůbec nevadilo a pokračovala. „ta malá tmavovlasá je -„ nedořekla to protože jsem ji přerušila „Alice" vyhrkla jsem „Jo. Jak ji znáš? No to je jedno. Je fakt divná a je s tím blonďákem - Jasperem. On vypadá, jakoby měl pořád bolesti." Dopověděla a dala si do pusy část porce na vidličce. Jako další vešel do jídelny Edward, vypadal, jako by někoho hledal. Očima přejížděl celou jídelnu až jeho pohled spočinul na mě. Nikdy předtím jsem si nevšimla nikoho,kdo by měl zlatohnědá oči. On je ale měl. „To je Edward Cullen. Absolutně nádherný, samozřejmě. Ale žádná holka tu pro něj není asi očividně dost dobrá." Zdálo se,jako by mluvila ze své vlastní zkušenosti. Poté vykládala něco o tom kolika holkám již dal košem a podobné nesmyly. To jsem ji už skoro vůbec nevnímala. Pohled jsem měla stále upřený na Alici a v duch si opakovala její jméno. „Alice, ona tu opravdu je, živá. Alice." Nějak jsem si to neuvědomila a místo posledního slova, které jsem si myslela, že jsem pronesla jen v duchu byl zakřičena na celou jídelnu. Většina se na mě obrátila v domnění, že jsem se zbláznila. To mi ale bylo jedno. Nepřemýšlela jsem co dělám. Prostě jsem vyskočila ze židličky a rozeběhla přímo k Alici, která se na mě usmívala. Vrhla jsem se jí přímo do náruče stále opakující jen její jméno „Alice". Celá jídelna se na mě dívala jako na blázna. Holka, je tu první čtyři hodiny a vrhne se s pláčem nejdivnější osobě do náruče, ostatní si o mě museli asi udělat pěknej obrázek. Mě to ale bylo jedno. Byla jsem šťastná se svojí nejlepší kamarádkou. Nejspíš jsem jí zničila oblečení. Pořád jsem jí brečela štěstím do ramene. „Bello, to bude v pořádku, jen se uklidni. No tak Bello."snažila se mě uklidnit její hlas se opět rozezněl jako zvonkohra, se kterou si pohrává slabý jarní vánek. Po chvíli se jí to opravdu podařilo. Přestala jsem brečet. „Půjdeš si se mnou sednout ke stolu? Prosím." Zeptala jsem se jí. Objela mě kolem ramen a zamířila k nejbližšímu stolu. Něco ukázala na svou rodinu a oni se rozešli na opačnou stranu jídelny. Zdálo se mi, jako by mezi jejími sourozenci proběhlo krátké zavrčení. Asi bych opravdu měla navštívit opět psychologa.

Edward Cullen

Zůstal jsem na Isabellu civět jako na osmý div světa. Z „tranzu" mě probralo až Emmettovo dloubnutí do žeber. Náhle se celou jídelnou rozeznělo jméno Alice. Zakřičela ho jak jinak než Isabella, kdo jiný by byl asi tak hloupý a kamarádil se s upíry. Rozeběhla se přímo k Alici a s brekotem jí padla do náruče. Myslím, že bude mít zítra modřiny. Celá jídelna se na ni dívala jako na blázna. Vlastně se jim ani nedivím. Od děvčete, které je

tu nové by nikdo neočekával, že se vrhne do náruče jedné z nejdivnějších osob na škole.

Brčela jí takhle do náruče již pěkně dlouho. Nakonec se Alici podařilo její pláč zastavit a spolu se odebrali k jinému stolu. Alice nám jen gestem naznačila ať odejdeme. Celým zbytkem rodiny proběhlo zavrčení. Zase dala přednost člověku před rodinnou.

Bella Swan

Alice si se mnou sedla ke stolu a začala mě trpělivě poslouchat. Ona je tady. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Alice byla tady a se mnou. Myslím, že jsem nikdy nebyla víc šťastně překvapena. Vykládala jsem jí o všem možném. Celou dobu mě poslouchala a jen se usmívala. Ani nejedla. Najednou mě přerušila „Bello, nevím jak ty,ale já musím na další hodinu." Okamžitě jsem si uvědomila, že ona má na rozdíl ode mě další hodinu. Ale počkat jak ví o tom že já ne? No to je jedno. „Jé promiň Alice. Já....já jsem tě nechtěla zdržovat." Vykoktala jsem . Jen se usmála. „Ty mě nezdržuješ. Zítra se uvidíme zatím ahoj." Zvedal se a odešla od stolu s takovou lehkostí že mě to až udivovalo. Až nyní jsem si uvědomila,že v jídelně sedím jen já, Angela a pár ostatních studentů. Ti o něčem živě diskutovali, Angela na mě upřeně zírala. Nejspíš takhle čučela celou dobu, co jsem mluvila s Alicí. Náhle se zvedla a přešla za mnou. „Ty....ty se znáš s Cullenovýma?" nyní její výraz vypadal ještě více udiveně. „Je na tom něco špatného?" odvětila jsem jí. Pořád opakovala otázku „Ty se znáš s Cullenovýma?" už jsem to nevydržela a zařvala na ni. „JO! A jako co Alice je moje nejlepší kamarádka. Jestli ti to vadí tak si to nějak vyřeš!" zůstala na mě zírat s otevřenou pusou. Takhle prudkou reakci asi nečekala. Náhle nasadila milý výraz obličeje. „A jak moc dobře se s nimi znáš?" nechápavě jsem se na ni podívala ."No tak jsem si říkala, jestli by jsi mě třeba nemohla seznámit s Edwardem?"sotva to dopověděla zamrkala řasami. „Ty po mě chceš, abych ti dělala dohazovačku?" zakývala hlavou. „Tak na to zapomeň. Vždycky jsem nenáviděla lidi jako jsi ty, pořád něco chtějí. S Alicí a kamarádím proto, že je jiná. Nechová se jako debil první kategorie. A vsadím se že má Edward svůj život a kdyby o tebe stál, tak ti to dá najevo!" zůstala na mě civět otevřenou pusou. Nyní jsem si uvědomila, že křičím, přímo na ni řvu. Před tím než odešla od stolu jsem si stačila všimnout jejího výrazu. Vypadal dost zničeně, ale přesto naštvaně. Zvedla jsem se do stolu a odešla ke svému autu. Ihned poté jsem odjela domů.

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 12. díl: