Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpěv sirény - 8. kapitola

07.04.2010 (21:00) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3698×

První lov mé drahé dcerušky. Tohle měl být zážitek, na který nezapomene celou svou existenci, ale jak to tak vypadá, tak na něj nezapomenu spíš já.

„No tak. Jsi siréna a každá siréna umí zpívat. Neboj se a do toho,“ snažila jsem se ji přemlouvat, ale ona pořád nechtěla, odmítala ze sebe vydat jediný tón a vymlouvala se větou „já neumím zpívat.“

„Ale já vážně neumím zpívat. Když jsem jako malá přišla na nábor do sboru div mě nevykopali násilím. Já to prostě neumím,“ no prosím, zase.

„Ale Anne. Ty už nejsi holčička, ani člověk. Každá sirény umí zpívat. Je to pro nás přirozené. Jak jinak chceš přivést k moři tvou první oběť? Ukecáš ji k smrti? Nebo ji snad sežereš na souši?“ přemlouvala jsem tu holku. Ta byla tak tvrdohlavá, že to snad není možné, ale byla to moje dcera a jako matka, pro mou krev bych udělala vše.

„Ale já prostě neumím zpívat, jsem totálně hudebně hluchá a blbá. Málem jsem propadla z hudebky!“ stále protestovala. Proboha, copak neslyší svůj hlas?! Je dokonalý.

„Jsi siréna a sirény umí zpívat. Nebo mi chceš tvrdit, že jsem tě přeměnila jen proto, abys mi tu mohla fňukat a vymlouvat se?“ řekla jsem s podtónem zloby.

„To ne…“ špitla.

„Anne, poslouchej mě. Ať ze sebe vydáš jakýkoli tón, vždy bude překrásný a tak dokonalý, že se i ty nejlepší operní pěvkyně můžou jít zahrabat. No tak, otevři pusu, buď svá a zpívej, protože siréna, která nezpívá je na dvě věci,“ přemlouvala jsem dál tu tvrdohlavou potvoru.

„Mám pusu na zámek,“ řekla a dala si obě ruce na pusu.

„No, že ty se jen stydíš. Nechceš být přece první siréna, co nezpívá,“ popichovala jsem ji.

„Všechno je jednou poprvé,“ žblebtla přes ruce, která si stále pěvně tiskla k ústům.

„Fajn. No ty si tu zůstaň s pusou na zámek a já si jdu hledat nějakého chlapa, které mě odveze do města. No a tobě zbývá tak maximálně chodit celé tři dny po pláži a sledovat měsíc, protože dokud nezazpíváš tak jsi v háji,“ řekla jsem a objala ji na rozloučenou.

„Sbohem zlatíčko, potkáme se tady asi tak za tři dny,“ usmála jsem se na ni a odcházela. Jestli nezabere tohle, tak… tak to bude pěkně blbé.

„Jo a Anne, nepočítej s tím, že ti tady někoho dovedu,“ zavolala jsem ještě za ní a odcházela.

„Dobře, dobře. Vyhrála jsi. Budu zpívat,“ rezignovala a tím mi na obličeji vytvořila široký úsměv.

„No vidíš, to je moje šikovná dcera. Já věděla proč tě přeměnit,“ usmála jsem se na ni a ve vteřina byla u ní.

„Moment, já myslela, že to bylo kvůli tomu, žes mě tam viděla… v tom stavu,“ řekla a nesmyslně kroutila hlavou.

„No, to taky a teď zpívej,“ povzbudila jsem ji, stále byla hodně nejistá. Zpěv… to bylo něco pro náš druh tak přirozeného… stejně jako pro upíry lov.

„Já, nevím, jestli to dokážu,“ šeptala… ne, tak jednoduše se z toho holka nevykroutí.

„To zvládneš, začni s nějakou melodií, kterou znáš. Jak to jednou zkusíš, začne tě to bavit a nebudeš chtít přestat,“ zasmála jsem se.

Anne se na mě nedůvěřivě podívala. Já, nikdy jsem netušila, že naučit zpívat sirénu, která už sama o sobě zpívá úžasně, je tak těžké. Se mnou takové problémy Matka nikdy neměla, myslím…

„No tak,“ pobídla jsem ji a ona po mě hodila zase ten její pohled.

A pak pootevřela ústa, konečně se odhodlala… teda doufám. A pak, pak se rozezněla ta nejkrásnější melodie, kterou jsem kdy slyšela.

„Ne, to jsem nebyla já,“ vypískla a dala si ruce na pusu.

„Samozřejmě, že jsi to byla ty. Kdo taky jiný? Snad ta ryba v tobě? Pochybuji. A mimochodem, bylo to překrásné, máš obrovský talent… duše vlkodlaka dělá divy,“ zasmála jsem se.

„Moment, duše vlkodlaka? Jak jako vlkodlaka, to je ze mě teď siréno-vlkodlak, nebo co?“ ptala se podrážděně.

„Ne, samozřejmě, že nejsi nějaký mutant. Jde o to, že čím lepší duši dostaneš při tvém… zrození, to se pak může odrazit ve tvém hlase, síle a dalších vlastnostech a já musím uznat, že duše, kterou jsem ti vybrala, je úžasná. Kdysi patřila mému kamarádovi, byl vlkodlak a ty bych měla být mimořádně talentovaná,“ řekla jsem a ona na mě v údivu zírala.

„Jsi úžasná, díky,“ vypískla nadšeně a objala mě. Já jí objetí opětovala, milovala jsem ji jako svou dceru. Já jsem její součástí a ona zase mou, jsme spojené krví, máme ji stejnou… jsme rodina… dala bych za ni rudu do ohně…

„Užij si lov drahoušku, jsem si jistá, že budeš nadšená. Bude se ti to moc líbit. Sejdeme se tady za tři dny, měsíc ti řekne, kdy se máš vrátit,“ řekla jsem a ještě ji objala. Moje dceruška jde na první lov… jsem z toho na měkko.

„Taky si ho užij,“ zašeptala, když jsem se od ní odtáhla.

„Buď opatrná a hlídej si čas, nechci, abys mi skončila jako mořská pěna,“ řekla jsem.

„Budu, za tři dny,“ řekla a rozběhla se k domům. Moje šikulka.

„Dávej na sebe pozor,“ zašeptala jsem, i když už to nemohla slyšet. Mám úžasnou dceru, vdechla jsem jí život, je skvělá…

Tentokrát jsem si rozhodla, že bych mohla někam dál, kde už jsem dlouho nebyla. Možná podél pobřeží, nebo jinam… Tacoma, vzpomněla jsem si na jedno větší město.

Tři dny… pro někoho krátká doba, ale mě ubíhaly tak pomalu, nemohla jsem se dočkat, až mi Anne bude popisovat, co se stalo, jak se jí lov líbil, kde byla… prostě všechny podrobnosti. Byla jsem tak nedočkavá, že jsem vlastně ani nebyla schopná myslet a až když jsem byla v La push, zjistila jsem, že jsem si s sebou vlastně nikoho nepřivedla… jak smutné. Je mi skoro sto deset, asi už stárnu a zapomínám. No, co se dá dělat, můžu začít pracovat na postupném vyhubení všech La pushanů. Zatím se mi to docela dařilo, protože když připočtu Jacoba, tak jich mám z La push zabitých celkem… jednoho. No, to si budu muset ještě hodně máknout.

No, zhluboka jsem se nadechla a jelikož už mi zbývalo jen půl hodiny, jdeme hledat.

Velmi rychle jsem procházela rezervaci a hledala někoho, kdo by se mi hodil. Nahlížela jsem do oken a hledala. Chodila jsem už asi deset minut, když jsem se zastavila pod jedním okem a sledovala, no ještě možná chlapce, který sledoval fotbalový zápas a to hlavní, byl vzhůru.

Přišla jsem pod okna a vzhlédla k němu. Pootevřela jsem ústa, ze kterých jsem nechala vycházet melodii podobnou té, kterou mi zazpívala Anne. Zatím jsem jen zpívala, jen jsem ho chtěla vylákat, nic vím… zatím.

„Kdo je tam?“ zeptal se mladík a pak se vyklonil z okna, když mě spatřil, usmál se.

„Ale, ale. Copak tady děláš?“ zeptal se.

„Pojď za mnu, nenechávej mě čekat,“ zpíval jsem melodii s těmito slovy, melodii, které se nedalo odolat. Opravdu jsem nečekala příliš dlouho, do minuty byl u mě, byl mi oddaný. Jak já miluji své schopnosti.

„Musíme rychle k pláži La push, čekají tam na nás,“ zpívala jsem mu a v ten okamžik jsme se ruku v ruce rozběhli k moři.

A po pár minutách… Na tváři jsem měla šílený výraz a chystala se udělat to, co jsem musela.

„Je načase říct sbohem tvému krátkému životu,“ zasmála jsem se a spustila z něj můj vliv. Musel být překvapený, netušil, proč je venku, kde se vzal ve vodě… Možná bych ho mohla litovat, mohla, ale nemusím.

„C – co? Kdo jsi, co jsi? Co tady dělám?“ ptal se zmateně a rozhlížel se.

„Umíráš,“ zasmála jsem se a přitiskla své rty na jeho, do dvou vteřin byl mrtvý.

„Ňaminka,“ zasmála jsem se a pak se ještě oblízla.

„Rozhodla ses, že vyhubíš celé La push?“ zasmála se mi do ucha Matka.

„Něco na ten způsob… Zase mě špehuješ?“ zeptala jsem se.

„Já bych přece nic takového své drahé dcerušce neudělala, jen jsem se přišla podívat na první lov vnučky,“ odvětila a pak jsme jen mlčky sledovaly Anne, které právě přicházela i s obětí. Uh, byl vážně pěkný. Ona si umí vybrat.

Sledovala jsem ji, poslouchala její zpěv, opravdu dokonalé. Byla tak talentovaná. Pak ho zatáhla do vody, ve které se přeměnila a udělala to, co jí radil její instinkt… dala mu polibek smrti. Šikovná holka, jsem na ni tak pyšná.

„Byla jsi úžasná zlatíčko, jsem na tebe tak pyšná. Musíš mi povědět všechno, ale první to ukážu, jak se volají žraloci, nemůžeme tu ta těla nechat jen tak,“ řekla jsem a společně s ní a Angelou jsme se potopily.

„Musí to být hodně vysoký tón,“ řekla jsem jí, slyšela mě, i když to bylo pod vodou. Naše dorozumívání bylo fascinující, něco na způsob velryb.

„Ukaž mi to, nechci to zkazit,“ odvětila a já tak udělala. V dálce už jsem jednoho zahlédla, velký bílý.

Po chvíli jsme rychle podplavaly útes a vykoukli v naší malé jeskyni.

„Tak povídej, jaké to bylo. Kde jsi byla, co jsi viděla. Chci slyšet všechno,“ vyzvídala jsem.

„Bylo to skvělé, úžasné, dokonalé,“ rozplývala se a já byla jedno velké ucho.

„První jsem nevěděla kam půjdu, ale pak jsem se rozhodla pro Forks,“ jakmile to vyslovila, hrklo ve mně. To místo jsem nesnášela, za celých devadesát let jsem se tam nepodívala ani jednou.

„A?“

„Původně jsem si chtěla najít oběť někde na okraji města, ale pak jsem zašla hlouběji, až jsem se dostala ke střední škole,“ řekla a já byla tak nějak mimo.

„Viděla jsi tam něco zajímavého?“ zeptala jsem se a Anne nahodila zamyšlený výraz.

„No vlastně… ne. Nebo teda spíš jo, ale tak zajímavé to zas není. Jen, že se tam přistěhovala nová rodina. Viděla jsem je u školy, ale byli neuvěřitelně krásní a bledí…“ je možné, aby něco nesmrtelného dostalo infarkt? Protože ho asi mám.

„Kolik jich bylo?“ vypadlo ze mě, ještě to nemusí být nutně oni, no ne?

„Pět,“ aha, tak to musí být nutně oni.

„Eou…“ šeptla jem.

Na další kapitole začnu pracovat po 15ti komentářích...

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpěv sirény - 8. kapitola: