Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpěv sirény - 7. kapitola

03.04.2010 (20:15) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3688×

Rychlejším krokem jsem přišla k ní. Stála jsem tři metry od ní, když jsem porozuměla jejím vzlykům, rozuměla jsem tomu, co šeptala.

„Je pryč, prostě odešel a nechal mě tady. Je pryč, už se nevrátí, nikdy…“ šeptala se vzlyky.
Byla úplně na dně, stejně jako já tehdy. Popošla jsem o pár kroků blíže, nemohla jsem jí tam jen tak nechat, trpěla, cítila jsem její bolest… Věděla jsem, jak moc trpí, protože bolest z nešťastné lásky je vždy ta nejhorší.

„Ublížil ti?“ zeptala jsem se tiše a dívka vzhlédla.

„Já, nechci o tom mluvit. Kdo vlastně jsi?“ zeptala se mě přes vzlyky a po tvářích se jí kutálely slzy.

„Mé jméno je Isabella. Můžu ti pomoct pokud budeš chtít. Můžu tě zbavit té bolesti, kterou ti způsobil,“ řekla jsem a naklonila hlavu lehce na bok.

„Bello, myslím, že bychom se do toho neměli plést. Je to její věc,“ řekl Jacob a chytil mě za ruku ve snaze dostat mě pryč.

„Nic nevíš čokle. Je to moje věc a ani netušíš jak moc. Kdyby to do toho tehdy Matka nepletla, nebyla bych tady a utopila bych se v oceánu,“ odbyla jsem ho hrubě.

„Bello, ale…?“ vypadlo z něj zmateně.

„Mlč,“ okřikla jsem ho a pak se podívala zpět na dívku, která na mě vyděšeně hleděla.

„Neboj se, neublížím ti. Chci ti jen pomoct, můžu tě zbavit toho smutku. Můžu ti dát nesmrtelnost, ale pouze, pokud mi to dovolíš,“ zašeptala jsem s prosbou v hlase.

„Mně nedokáže pomoct žádný člověk,“ šeptala a opět se dala do pláče.

„Slyšela jsem pláč, jdu za zvukem a kohopak tu nenajdu. Má dcera pomáhá. Vychovala jsem tě dobře,“ uslyšela jsem tichý hlas vedle sebe.

„Matko,“ pozdravila jsem tiše a dál prosebně hleděla na dívku.

„Vypadá to, že se stane jednou z nás. Nechceš, abych ti tvé jídlo vzala s sebou? Jestli řekne ano, budeš ho potřebovat k přeměně,“ řekla.

„Když budeš tak hodná,“ odvětila jsem a o vteřinu později uslyšela krásný zpěv, kterému se ani můj hlas nedokázal vyrovnat, pak už jen tiché šplouchnutí vln.

„Říkáš, že člověk ti pomoci nedokáže. Co, kdybych, ale nebyla člověk? Já ti dokážu dát klid. Dokážu ti dát nesmrtelný život, bez utrpení ze ztráty, já to dokážu, jen řekni ano a věř mi,“ opět jsem zažádala, aby mi dovolila pomoct jí.

„Co jsi zač?“ ptala se zoufale.

„Jsem tvá druhá šance pro lepší život,“ odvětila jsem jí, ale ona neodpověděla.

„Já vím, jak moc to bolí. Před mnoha lety jsem ztratila bytost, kterou jsem nade vše milovala. Když mi řekl, že mě nechce, že pro něj nejsem dost dobrá. Tohle mi pomohlo. Věř mi, já ti od té bolesti pomůžu,“ šeptala jsem k ní.

„Co se stane, když řeknu ano?“ zeptala se.

„Budeš šťastná a budeš jednou z nás,“ šeptala jsem.

„Ale jednou z koho?“ ptala se a stále ještě vzlykala.

„Z sirén, bude se ti to líbit,“ jakmile jsem to dořekla, natáhla jsem k ní ruku a čekala jestli ji přijme. Chvilku na mě nedůvěřivě koukala, ale nakonec ji přijala a já ji pomohla vstát.

„Takže tvá odpověď? Chceš se stát jednou z nesmrtelných našeho druhu? Pak už to nepůjde vzít zpět.“

„Ano,“ řekla rozhodně a z jejího hlasu bylo cítit přesvědčení.

„Dobrá volba,“ odvětila jsem a rychlejším tempem šla k vodě. Cítila jsem, že už mi zbývá pouhá minuta, bylo to málo času, ale bude mi bohatě stačit.

Mé prsty se dotkly vody, která byla příjemně teplá. Podívala jsem se k měsíci, byl krásný jako vždy, možná ještě krásnější. Dnešek byl významný den. Ona bude výjimečná, nejsilnější z nás… díky Jakobově duši, kterou si bude moci vzít, která její srdce přivede k životu.

„Neboj se,“ povzbudila jsem jí, voda jí musela připadat ledová. Nervózně udělala další krok do vody a pak zároveň se mnou další a další.

Půlnoc, je čas.

„Nelekni se,“ upozornila jsem ji a spadla pod hladinu, kde jsem se přeměnila. Pak jsem se vzepřela o dno a vykoukla nad hladinu.

Dívka nevypadala, že by se nějak bála, spíš byla překvapená. Dalo se to čekat, viděla mě v mé pravé podobě. Tělo pokryté modrozelenými šupinami, dlouhý ocas, blány mezi prsty a obrovské modré oči.

„Zadrž dech,“ řekla jsem jí až příliš vysoko posazeným hlasem, chytila ji za ruku a stáhla za sebou pod hladinu. Někdy jsem se divila, že dokáži plavat tak rychle. Po několika vteřinách jsem se i s ní vynořila v malé jeskyni, kde byl vzduch. Bylo to pod útesem v La push, na tomto místě se ze mě stalo to, co jsem.

Dívka chvíli kašlala, nebyla na tuto rychlost zvyklá v tváři nabírala zelenou barvu.

„Dýchej,“ řekla jsem se a obrátila se na ostatní.

„Souhlasila,“ zašeptala a pak svůj pohled upřela na Jacoba, který se tvářil… nepřítomně.

„Co s ním je?“ optala jsem se.

„Je na louce plné růžových králíčku, myslím, že se mu tam líbí,“ zazubila se na mě Angela.

„Začněme s přeměnou, víš doufám, co máš dělat, že, Bello?“ opřela na mě svůj pohled Jess a já přikývla.

„Brzy nic neucítíš, slibuji,“ zašeptala jsem a přiblížila ústa k jejímu uchu. Pootevřela jsem je a začala vyluzovat nejvyšší tón, jaký jsem dokázala. Po chvíli jsem uslyšela, i přeš můj křik, jak její tepny v mozky praskly. To jsem potřebovala a se svým křikem skončila. Několik vteřin jsem ještě čekala, než se jí zastaví srdce. Pomalu sláblo, až nakonec utichlo úplně, na tohle jsem čekala. Angela mi podala lasturu, já ji ochotně přijala a jejím ostrým okrajem si přejela po zápěstí. Tiše jsem sykla.

Jakmile začal vytékat pramínek tmavé krve, lasturu jsem si dala pod ruku, abych do ní zachytila dostatečné množství potřebné k přeměně. Hned, jak se naplnila po o okraj, spustila jsem ruku do vody a nechala ji, aby se ranka zacelila. Pak jsem lasturu přiložila ke rtům bezvládného dívčinina těla a do polootevřených úst jí opatrně nalila celý její obsah.

A teď už zbývalo jediné.

Otočila jsem se k Jakobovi, z mých úst vyšel jediný tón a probral se. Vypadal opravdu zmateně, rozkošné.

„Co? Kde, kde to jsem? Kdo jste?“ ptal se zmateně a začal kolem sebe máchat rukama.

„Jak smutné, že již ani nepoznáš svou kamarádku,“ povzdechla jsem si tiše.

„Ne, ty nejsi ona,“ odporoval.

„Řekla bych, že je mi to líto, ale není,“ zasmála jsem se a přiložila svá chladná ústa na jeho, během pět vteřin jež byl bez života. Chudáček… ale, co. Už žil dost dlouho.

Pak jsem se otočila zpět na dívku, přiložila svá ústa na její a vdechla do ní Jacobovu duši, vdechla jsem jí nový život. Přesně v ten moment se její oči otevřely, již byla modré, přesně jako ty naše. Hned potom následoval úder jejího srdce, které se opět rozběhlo.

Dívka otevřela ústa, ze kterých se prodral nesnesitelný křik a jekot. Ta holka je šikovná.

Během jejího křiku se začala měnit v jednu z nás. Po chvíli již vypadala jako my a její křik utichl.

Potopila se pod hladinu a o několik vteřin později opět vyplavala s blaženým úsměvem na tváři.

„Tenhle život se mi bude líbit,“ zašeptala.

Na další kapitole začnu pracovat po 15ti komentářích...

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpěv sirény - 7. kapitola: