Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpěv sirény - 11. kapitola

23.04.2010 (18:15) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3291×

Stála jsem společně s Anne na parkovišti, na kterém už jsem neviděla tak dlouho. Před školou, která za ta léta tolik změnila… Ve městě,  o kterém jsem si dávno přísahala, že do něj již nikdy, již víckrát v mé existenci nevkročím, ale čas letí. Sním se mění tolik věcí, mění se názory a objevují se nové příležitosti a když se naskytne jedna tak lákavá, že jí nejde odolat…

Proč jednu přísahu neporušit, když je možné, že taková to příležitost se již nikdy nemusí naskytnout. Já si to prostě nemohla nechat ujít, cítila jsem obrovskou touhu po pomstě, nemohla jsem jejich příjezd jen tak přehlížet. Dělat, že to pro mě nic neznamená, že je mi to jedno, když není.

Letmo jsem pohlédla k nebi, nebo pokrývaly temné mraky, které nedovolovaly slunečním paprskům proniknout skrz. Skvělý den pro započatí pomsty, skvělý den pro setkání s bytostmi, které mi tolik ublížili. Bylo to tolik let, přesně devadesát jedna, co jsem zde byla naposledy. Devadesát jedna let od doby, co mě opustili. Nikdy jsem si nemyslela, že budu ještě někdy schopná je vidět, dokonce s nimi mluvit. Ještě před pár lety bych se jim ani nedokázala podívat do očí.

A teď… Všechno je jiné, všechno je jinak, než bývalo, věci se mění a já s nimi. Jsem jiná, silnější, nebezpečnější… lepší a vždy budu. Dnes jsem připravená, připravená na tyto tři dny, které se jedné osobě měly stát osudnými, jsem připravená odvést ho ze světa živých.

Měla jsem vymyšlený plán, byl dokonalý a Anne jsem snad tisíckrát děkovala, že mi pomůže s jeho uskutečněním. Část první… Musí si uvědomit svou chybu, musí ho bolet, to co udělal, to, že mi tak ublížil. Začneme pozvolna a pak budeme přidávat na intenzitě našeho třídenního teroru. Nemohla jsem se dočkat.

„Začínáme,“ zašeptala jsem s neskrývaným nadšením a usmála na Anne.

„Tři dny a pak…“ odvětila se záludným úsměvem.

„… smrt,“ doplnila jsem, oplatila jí úsměv a vydala se na druhý konec parkoviště. Teď to bylo na ní. Postavila jsem se pod vysoká košatý strom a bedlivě sledovala scénu před sebou. Anne již sedala na menší zídce, která byla u tří parkovacích míst, na která si nikdo nedovolil vjet. Vždy tam parkovali, jako by je měli rezervované. Můj pohled se na okamžik střetl s jejím, dala mi znamení, že je připravená a já ji odpověděla stejně. Hned na to se můj pohled přesunul k příjezdové ulici, po které by brzy měli přijet.

Tušila jsem, že budou mít skvělá auta, mnohem lepší než všichni ostatní. Ano, vždy musí vyčnívat. Po pár minutách jsem zjistila, že jsem měla pravdu. Právě tady zatočily tři překrásná auta, ovšem kráse jejich majitelů se vyrovnat nedokážou.

První bylo tmavé barvy a vzdáleně se podobalo džípům, které jsem znala z mé doby. Emmett měl stále stejný vkus. Hned po něm následovalo další. Jeho barva byla kanárkově žlutá, typovala jsem to na Alici. A pak poslední… opět stříbrná? Stále stejný.

Podle plánu zaparkovali na ona místa a pak vystoupili. Byli pořád stejní, stejně krásní a dokonalí, jak jinak by taky mohli vypadat upíři, že?

Podle výrazu v jejich tvářích byli poměrně překvapeni z Anneiny přítomnosti, ale nechali to být. Jen na Alicině tváři bylo kromě přikvapení i něco jiného, byla zmatená, netušila jsem proč. Za to u Anne byl ve tváři dokonalý nepřítomný výraz, z té holky je skvělá herečka.

„Povím vám jeden příběh. Příběh o lásce, která měla trvat do konce věčnosti. Příběh starý mnoho let, příběh, který nemá šťastný konec,“ zašeptala Anne posmutnělým hlasem, bylo to tiché, ale já ji díky svým smyslům slyšela skvěle. Zabralo to, přilákala si alespoň část jejich pozornosti.

„Vše se odehrálo na tomto místě před více než devadesáti lety. Tehdy žila mladá dívka, měla čokoládově hnědé oči a vlasy stejné barvy. Přistěhovala se sem, začala chodit na tuto školy. Našla si přátele a lásku. Prý byl krásný, dokonalý, prý nebyl člověk,“ řekla tajemným hlasem a při poslední větě pohlédla na Edwarda, který se nyní podobal soše, stejně tak i ostatní z jeho rodiny. Nikdy z nich nebyl schopen vypravit ze sebe jediné slovo. To bylo dobře, plán zabírá a oni si na mě vzpomínají.

„Nikdy nechápala, proč si vybral zrovna ji. Byla tak obyčejná, oproti němu byla nic. Milovala ho více než svůj život, ale tohle není pohádka, jen pohádky mívají šťastné konce. On ji tolikrát přísahal lásku a v den jejích osmnáctých narozenin se změnilo vše. Stačila k tomu jen pouhá, nevýznamná nehoda. Pro dívku to neznamenalo nic, mohlo se to stát každému z jeho rodiny. Ano, pro ni to neznamenal o nic. Ale pro něj mnoho,“ na chvilku se odmlčela, lehce se usmála a s opět vážnou tváří pokračovala.

„O pár dní později chtěl, aby se s ním šla projít do lesa. A pak řekl něco, co dívku zranilo. Řekl, že on a jeho rodina odjíždí. Ona chtěla jet s ním, ale on jí to nedovolil a na otázku, kdy se ptala, jestli ji již nechce, odpověděl jediným slovem tak ostrým, že jí v ten okamžik vyrvalo srdce. A pak odešel, nechal ji samotnou v lese. Ona šla za ním, ale nenašla ho, byl příliš rychlý. Nikdy ho nenašla, jen tiše trpěla, byla jako bez života, nedokázala se smát, nedokázala žít. On jí tvrdil, že zapomene, ale jen věc mu nedošla a to, že ona na něj zapomenout nedokáže.“ Byla dokonalá, skvěle to vyprávěla a na tvářích všech Cullenovým se objevila bolest, lítost a zlost.

„Ona ho za svůj lidský život nepřestala nikdy milovat a dál žila s tou dírou v hrudi, která zbyla po jejím srdci. Dál trpěla nočními můrami a dál ho i přes tu bolest milovala, proto dál tiše trpěla. Jediná její útěcha byly halucinace, ve kterých slýchala jeho hlas,“ šeptala. Mimochodem, tu pasáž o halucinacích jsem nikdy neměla ráda, připadala jsem si jako cvok.

„A pak, jednoho dne se rozhodla skončit. Chtěla už konec, protože život bez něj pro ni byl ničím. Skočila z útesu, chtěla se zabít a tím skoncovat s tou bolestí,“ řekla, byla dokonalá a díky ní, nebyl žádný z nich schopný jediného slova či pohybu.

„Ale věci se mění, někdy už skok z útesu neznamená smrt, ale nový život... Příběh by přece nemohl takto skončit, že? Bylo by to moc kruté. Ovšem nic již nemohlo být jako dřív a dívka žila dál, ale všechna ta láska, kterou v sobě nesla jako člověk přešla v nenávist k němu i jeho rodině. Chápala, že ji nemiloval, jak by mohl, byla tak obyčejná. Ale to jediné, co mu vyčítala, byla ta všechna lež. Celou tu dobu ji lhal o svých citech. Vše byla jen pouhá krutá lež a to mu nedokázala odpustit. Celou dobu jí lhal. A proč, že to nenávidí onu rodinu? Odpověď je jednoduchá. Myslela si, že jsou opravdu její rodina, ale rodina by se alespoň měla rozloučit. Alespoň její nejlepší kamarádka, kterou měla, by se tak měla zachovat… Ale oni odjeli bez jediného slova a nevrátili se,“ dokončila můj příběh a tím splnila bod číslo jedna.

Budu jí muset poděkovat.

Sledovala jsem dál celé dění, ty bolestné tváře, Alici, která začala vzlykat do Jasperovi košile. Rosalii, která měla ve tváři pochopení.

„Proč mi to děláš?“ zeptal se Edward bolestně, však jen ať trpí.

„Promiň, asi jsem nebyla ta správná osoba, která ti řekla jakou bolest jsi té dívce způsobil, možná se najde někdo lepší, kdo ti ukáže její bolest,“ zašeptala mu sladce a já se rychlým krokem vydala k nim. Rychle jsem kličkovala davem, nemohla jsem se dočkat své pomsty.

A pak… už zbývalo jen pár metrů a má touha po tom, abych jim způsobila bolest rostla neuvěřitelnou rychlostí. Už mě všichni sledovali a opět nebyli schopni slova.

„Nazdárek, dlouho jsme se neviděli, že? Kolik už je to let? Devadesát?“ zeptala jsem se, no spíše jsem to konstatovala a to ještě poměrně mile.

„Bello? Jsi to opravdu ty?“ vydechla Alice, ale nepodařilo se mi určit, jestli překvapení nebo nadšením.

„Když jsem se naposledy dívala, byla jsem to já… trošku trvanlivější. A nyní k něčemu důležitějšímu… Chtěla bych vám představit Anne, mou dceru,“ usmála jsem se na ně.

„Dceru? Tak to je dobrý!“ smál se Emmett a já jen protočila oči.

„Bello!“ vypískla Alice a snažila se mě objat, ale já nechtěla a odtáhla jsem se.

„Promiň… Pojď, půjdeš k nám a všechno nám povíš. Jak jsi žila, kde a tak,“ plánovala nadšeně.

„Ne, Alice. Já nic takového neudělám. Nejste moje rodina, už ne, ale chtěla bych říct jedno. Opravdu děkuji, že jste mi lhali a pak mi zničili život!“

Tak co? Líbilo?

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpěv sirény - 11. kapitola: