Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpěv sirény - 10. kapitola

17.04.2010 (12:45) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3338×

Každý den jsem počítala minuty, ze kterých se stávaly hodiny… počítala jsem a vyčkávala.

Stále jen tik tak, tik tak, tik tak znělo mi v hlavě, pořád  dokola. Jen jsem vyčkávala na mořském dně, pozorovala život kolem sebe a čekala až nadejde čas…

A až nadejde, nebudu s ním mít slitování, bude litovat a pikat za vše, co mi kdy udělal. Za to, že jsem celé ty měsíce žila s obrovskou dírou v hrudi, která se né a né zacelit. Ani si nedokáže představit, jak jsem pro něj trpěla.

Celou tu dobu, celé ty měsíce před koncem mého života na pevnině jsem stále doufala, že by se mohl vrátit, celé ty měsíce jsem doufala marně a ta bolest mě trhala ze vnitř. Nedokáže si představit tu bolest, která mě tehdy stravovala. Donutím ho, aby trpěl stejně, jako jsem tehdy trpěla já, donutím ho poznat pravou bolest

Není možné nenávidět někoho, kdo nám byl jednou vším, praví jeden citát a je to lež, já to dokázala. Nenávidím ho z celé mé duše, pokud ještě nějakou mám, nenávidím ho, chci svou pomstu a jeho smrt. Jen tohle, jen mu ukázat, jak jsem tehdy trpěla. Jak mě zničil.

Tik tak, tik tak… Vnímala jsem čas, tohle byl poprvé, co mi vadilo, že mohu vylézt pouze za úplňku. Já už chtěla na břeh, chtěla jsem ho vidět, pohlédnout mu do očí, ukázat mu bolest, kterou jsem prožívala. Tolik jsem si ho přála vidět, jak trpí, jak cítí bolest… slyšet jeho prosby, abych ušetřila jeho život, jeho marné prosby.

A tak čas ubíhal dál a dál, byla to neuvěřitelná rychlost, minuty ubíhaly tak rychle a stávaly se z nich hodiny… Cítila jsem, že úplněk bude již velmi brzy, že mě od něj dělí jen několik málo hodin. Pár hodin, krátký to čas…

Čekám již měsíc a stále nevím, jestli jsem již připravená vidět jeho a celou jeho rodinu, nejsem si jistá, jestli jsem připravená vidět bytosti, které mi zničili život, ale jedno vím určitě, nikdy jim nezapomenu to, co mi provedli a nikdy jim to nedokážu odpustit, i kdybych si to přála a snažila se o to sebevíc.

Všichni mi tolik ublížili, já tehdy chápala, že mě přestal milovat a prostě odešel, tím mi způsobil neuvěřitelnou bolest, ale nikdy nepochopím, proč mi tak museli ublížit  ostatní.

Jak mohli odejít, prostě odejít, ani se nerozloučit, byli jako má rodina, rodina, která mě zradila.

Ani se nerozloučili, prostě jsem jim za to nestála, to mě ranilo. Myslela jsem si, že mě brali jako člena rodiny, ale copak by se k členu rodiny takto zachovali, ne.

Prostě jsem jim nestála za pouhé sbohem, jen jediné slovo, které pro ně asi bylo příliš těžké vyslovit, proč by se taky upír namáhal, že? Proč by mu ubohý člověk stál za pozornost.

Prostě odjeli… Edward to nazval „čistý řez“, prd řež to byl a už vůbec ne čistý. Když odcházel, vyrval mi srdce, nestaral se, že bez srdce se nedá žít a neobtěžoval se mih vrátit.

A tak mi zbyla jen díra v hrudi.

Ale já se pomstít, velmi brzo, bude to bolet, tolik bolet, dostane, co si zaslouží. Všichni dostanou, na všechny vyjde.

Budou litovat, že mě zničili a až bude mrtvý, konečně bude má mysl volná. Nebude jí tížit bolest zlomeného srdce.

Lehce jsem se pousmála, již jsem se nemohla dočkat, kdy ho políbím… naposledy v jeho existenci. Na moment, kdy vdechnu jeho duši, bude úžasná stejně jako ten pocit dobře vykonané osvobozující pomsty. Těším se, až uvidím, jak jeho topazové oči ztrácejí výraz, jiskru, chci vidět, jak pohasínají.

Teď… zvolala jsem v duchu a odrazila se rukama ode dna, co nejrychleji jsem vyplavala ke hladině a pohlédla k měsíci.

Zářil na tmavé obloze, která byla poseta miliony hvězdami. Byl tak překrásný, říkal mi, že již je čas. Do půlnoci zbývalo jen pár minut, krátká to doba a já se rychle potopila, vydala se ke břehu.

Milovala jsem pocit, když mé tělo rozráželo rozbouřené vlny, bylo to tak fascinující. Byla jsem tak rychlá, byla bych dokázala v moři plavat věčně. Po několika vteřinách jsem se již dostala k mi až přes příliš známe pláži La push. Tolik jsem toho tady zažila, tolik zážitků, na které se už mnoho let snažím zapomenout. Ale… je to marné a to, co se chystám udělat, o co se chci pokusit, zruší tu bariéru v mysli, která mi  tom tolik let brání. Doufám…

Byla jsem jen pár metrů od břehu, zpomalila jsem a doplavala k němu pomalým tempem, během čehož jsem se přeměnila do podoby lidské bytosti.

Vylezla jsem, byl úžasný pocit cítit zrnka písku na chodidlech. Krásný to pocit, mít dvě nohy, ale i přes to je ocas stále lepší. Párkrát jsem si prohrábla vlasy, zastrčila je za uši a poupravila si šaty, které těšně obepínaly mou štíhlou postavu. Vždy mě fascinovalo, že i když se náš druh přeměňuje již ve vodě, náš oděv po vykročení na břeh zůstává vždy suchý, bylo to zvláštní, nikdy jsem netušila proč tomu tak je, odpověď jsem nikdy nezjistila.

Rychle jsem se otočila k moři, ve kterém čekala bytost, která mi tyto tři dny bude velmi nápomocná. Má dcera, byla jsem na ni tak hrdá. Po několika vteřinách se přeměnila a připojila se ke mně.

„Forks?“ zeptala se vysokým hlasem.

„Forks…“ odvětila jsem, usmála se. Zaplatí za všechno, co mi kdy udělal.

Na další kapitole začnu pracovat po 19ti komentářích...
V další kapitole se již Bella setká s Edwardem a Cullenovými - těšíte se?

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpěv sirény - 10. kapitola: