Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpěv sirény - 12. kapitola

28.04.2010 (13:30) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3777×

„Ne, Alice. Já nic takového neudělám. Nejste moje rodina, už ne, ale chtěla bych říct jedno. Opravdu děkuji, že jste mi lhali a pak mi zničili život!“ křikla jsem na ni, nechápala jsem, jak se po tom všem může takhle přetvařovat, chovat se, jako by se nikdy nic nestalo. Jako by mi nikdo z nich neublížil.

„Ale Bello…“ řekla zmateně a chtěla pokračovat, ale já jí to nemohla dovolit.

„Ne, neříkej mi tak. Bello mě smí oslovovat jen rodina a přátelé… Ty a tvoje rodiny nepatříte ani do jedné z těchto skupin,“ zarazila jsem ji.

„Je mi to tak líto, všechno,“ snažila se omlouvat.

„Už je zbytečné omlouvat se mi. Na to jste měli devadesát let! Jak jste se jen mohli vrátit, po tom, co jste mi udělali. Po tom, co mě Edward nechal samotnou bloudit v lese. Po tom, co jste mi vyrvali srdce a nechali mě pomalu vykrvácet. Nechala jste mě trpět. Kdysi jsem si myslela, že jsme byli rodina, ale nebyli…

Tohle by mi vlastní rodina nikdy neudělala. Odešli jste bez jediného slova na rozloučenou, tohle rodina nedělá. Ano, tehdy jsem byla jen pouhý člověk, ale i pouhý člověk má city a cítí bolest!“ křičela jsem na ně vztekle a když chtěl někdo z nich opět mluvit, nenechala jsem je.

„Tak ještě jednou děkuji za to, že jste mě zničili a dali záminku k tomu, abych vás mohla začít nenávidět,“ zašeptala jsem hlasem, který byl plný nenávisti.

„Dovol mi, vysvětlit ti to,“ zašeptal zoufale Edward, jak může…?!

„A ty!? Jak se vůbec opovažuješ, jak na mě můžeš po tom, co jsi mi udělal promluvit. To všechno jsi udělal ty, ty jsi mi ublížil ze všech nejvíce a teď mi to chceš vysvětlit? A co mi chceš vysvětlovat? Já znám příběh, já ho prožila a bylou jsem jednou z hlavních hrdinů. Nepotřebuji vysvětlení, na které už je stejně pozdě. Kdysi jsem tě milovala, ale to byla pouhá minulost. Dnes tě nenávidím,“ zasyčela jsem.

„Je mi tak líto, co se stalo… Chtěl jsem pro tebe normální život,“ omlouval se.

„Ale já nikdy nežila normální život, protože v normálním životě se člověk nepřátelí s upíry a když ho oni opustí, nenajde hned další monstra… pro změnu vlkodlaky. Normální člověk necítí obrovskou díku v hrudi, která se nezaceluje a stále krvácí. A když už s tím vším chce skončit, nestane se z něj něco, co nemá existovat. Já nejsem člověk a nežiju normální život, tak mi neříkej, že jsi mi to udělal jen kvůli tomu, že si mi chtěl dát něco, co jsem nikdy neměla a mít nebudu,“  řekla jsem hlasem plným bolesti, ale uvnitř mého nitra jsem se blaženě usmívala.

„Odpusť,“ zašeptal.

„Ty nic nechápeš, já nemám v úmyslu odpustit a zapomenout. Dělat, že se to nestalo, já už taková nejsem, nikdy nebudu. Tehdy jsem si přála být s tebou, žít s tebou věčně jako jedna z vás, ale ty jsi mi to nedovolil. Na ztrátu se zapomenout nedá. Já ti to nikdy neodpustím, nejsem na to dost silná. To si zapamatuj, už to víckrát nevyslovím,“ odvětila jsem chladně a prohlédla si tváře všech přítomných upírů. Bylo v nich tolik bolesti, to je dobře, svou radost jsem, ale nadala vůbec najevo.

I kdybych chtěla, obávám se, že bych toho s největší pravděpodobností nebyla schopná. Když jsem si vybavila ty vzpomínky na všechno, co jsem zažila jako člověk… stále to příliš bolelo, sice to bylo utlumené mou podstatou, ale to ještě z daleka nestačilo. Já chtěla jeho smrt. Každá má buňka po ní prahla. Všechno ve mně křičelo po jeho krvi… ehm, metafora.

„Bylo to pro tvoje dobro, já ani ostatní jsme netušili, že ti náš odchod tak ublíží,“ řekl tichým hlasem plným lítosti, bolesti, znechucení ze sebe samého. Někdy mi přijde opravdu zarážející, jak jsem se za ty roky naučila poznat emoce z pouhého tónu v hlase a mimiky obličeje.

„Jak jste si někdy mohli myslet něco takového? Byli jste má rodina, mí nejlepší přátelé…“ na okamžik jsem se odmlčela a pokračovala „A ty… Tvrdil jsi, ž zapomenu, že jsem jen pouhý člověk a já mám pro tebe novinku, ač to zní neuvěřitelně, nezapomněla jsem. Věř mi, že jsem se snažila, ale nešlo to, nikdy se mi to nepodaří. K mé smůle,“ opět odmlka, při které jsem jim všem opět políra do tváře. Už nebyli ani schopni promluvit.

„Kdysi, před mnoha a mnoha lety, když jsem tě v mém lidském životě viděla naposledy. Tehdy jsi mi dal slib. Bude to, jako bych nikdy neexistoval, slibuji, řekl jsi tehdy, ale nedošla ti jedna věc. A to, že nikdy to tak nebude. Svůj slib jsi porušil, jakmile jsi ho vyslovil. Vím, že je to asi příliš troufalé, ale mám na tebe jednu žádost,“ řekla jsem a konec stočila v otázku.

„Cokoliv,“ odvětil tiše, to bylo asi to poslední, na co se ještě zmohl.

„Až někdy potkáš lidskou dívku. Uvidíš ji na parkovišti, ze zatáčky se vyřítí dodávka a bude směřovat na její křehké tělo… nezachraňuj ji, protože až nadejde chvíle, kdy ji budeš chtít opustit, jako jsi opustil mě a uděláš to, bude trpět tak, že si to nedokážeš představit. Ta bolest ji bude sžírat do konce jejího krátkého života. Bude ji ničit za živa a jí nebude zbývat nic víc, než jen tiše trpět a schovávat se před krutou realitou, ve které ty už pro ni nebudeš. Ona bude litovat, že jsi ji tehdy zachránil, bude litovat, že tě kdy potkala. Prosím, nesnaž se jí způsobit takovou bolest, jakou jsi způsobil mě a nech ji zemřít a ona ti bude v duchu děkovat,“ dokončila jsem a očima, ve kterých byla hraná bolest jsem pohlédla do těch jeho, ve kterých byla bolest, ale opravdová. Vlastně jsem o žádala o něco, co nebude mít možnost udělat, udělat tu chybu, nezbude mu na to čas, protože jeho pobyt na tomto světě se krátí příliš rychle.

„Nedělej opět tu samou chybu,“ zašeptala jsem tichounce a odvrátila svůj pohled. Mé kroky směřovaly pryč od nich, ale byla jsem si jistá, že je nevidím naposledy.

Jak asi na to, že stále žiji bude reagovat Carlisle v nemocnici?

Ok, zase ta naprosto zbytečná otázka... Happy end nebo ne?

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpěv sirény - 12. kapitola: