Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zázračné dítě - 8. kapitola

18.06.2013 (17:30) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1046×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Zázračné dítě

8. Kapitola - Pravé tváře

„Tehdy v hale jsem tě nepoznala.“ Přikývla a zasmála se.

„Myslela sis, že jsem cizinka.“ Její smích, znějící jako zvonkohra mi tolik chyběl. „Poznala jsi mě až dneska.“ Přikývla jsem.

„Jsem tak ráda, že jsi tady – tolik jsi mi chyběla.“ Rozvzlykala jsem se a potichu jsme se znova objaly. „Jak jsi mě ale našla?“ Usmála se na mě.

„Díky stopaře.“ Zamračila jsem se. „Když jsi odjela, Jasper nám řekl všechno, teda mysleli jsme si, že nám řekl všechno – bolelo mě, že jste se políbili, i když jindy bych to nepřiznala, rozhodla jsem se odjet. Přestěhovala jsem se do Atlanty, kde jsem strávila další čtyři měsíce, potom jsem se přidala k Misii, která jela do Libanonu, na mě celkem nezvyk, ale nebyla jsem na tom psychicky dobře. V Libanonu jsem potkala Emíra, stopaře. Má dar, velmi neobvyklý, umí vystopovat kohokoli, pokud pochytí jeho myšlenkový proud – nejtěžší bylo tě vystopovat – tvé myšlenkové proudy byly nestálé, nakonec se ale povedlo, našli jsme tě.“ Usmála jsem se na ni.

„Hádám, že se jmenuješ jinak, než Alice, že?“ Přikývla.

„Mé jméno je nyní Bety, zkratka Elizabeth.“ Pozvedla jsem obočí.

„Krásné jméno.“ Zamyslela jsem se. „Proč jsi mě ale hledala?“

„Chtěla jsem zjistit, proč jsi odešla.“ Pokrčila rameny a podívala se okna. Pomalu se rozednívalo. Někdo zaklepal, s tichým dále se dveře otevřely a vešla Jane.

„Princezno, je zde Váš manžel.“ Dívala se na Alice a poté zpět na mne.

„Jane, toto je Bety, moje dávná přítelkyně.“ Usmála se a přijala Alicinu ruku. „Uveď mého manžela do salónku a počkej tam také.“ Pozvedla dokonale vytrhané obočí, poté se otočila na podpatku a odešla.

Alice se na mě podívala s otázkou v očích.

„Víš, že nikdy nic nenechám náhodě a já prostě nemůžu zůstat, musím se vrátit domů.“ Přikývla.

„Pomůžu ti, jen nevím, co plánuješ.“ Dala jsem hlavu na stranu.

„Včas se dozvíš.“ Usmála se a já jí to oplatila. Otevřela jsem dveře a kývla jsem na Toma – mého strážce. „Půjdeme do prvního salónku.“ Jen přikývnul a následoval mě. Alice jsem nechala v pokoji.

Procházeli jsme hradem a já uvažovala, co mám dělat. Jak mám Jane říct, že vím o tom, že spí s mým manželem, že ho miluje a hlavně, jak říct Caiovi, že mi to nevadí a že chci zabít jeho bratra? Tom otevřel dveře salónku a já tiše vstoupila.

Atmosféra v místnosti byla napjatá. Jane se dívala z okna a Caio seděl v křesle a četl si jakousi knihu.

„Tome?“ Upír se ke mně přiblížil.

„Můžete nás zde nechat a pošlete zde prosím Athenodoru.“ Přikývl a vzdálil se.

„Proč sem zde zveš celé osazenstvo hradu, drahá?“ Caio se zvedl a šel směrem ke mně.

„Drahý, drahý, drahý.“ Usmála jsem se na něj a pohladila jsem jej po tváři. „Myslela jsem, že tvé mrtvé srdce, obrazně řečeno, tluče pro jinou.“ Pozvedl obočí a sledoval můj pohled namířen na Jane.

„Co tím myslíš?“ Spustila jsem svou ruku a rázně jsem si vykročila k Jane.

„Víte, je nesmírně obtížné, skrývat své pravé pocity, dívat se na toho, kterého milujete, jak je s jinou ženou a přesto se tvářit, jakoby se vás to vůbec netýkalo.“ Jane se na mě podívala a naklonila hlavu na stranu.

„Prosím tě, mohla by ses vymáčknout, než obrazně řečeno, umřeme na stáří?“ Caio už tak klidný nebyl, na jeho tváři se zračil nepokoj nad mými slovy.

„Jak dlouho jste vy dva spolu?“ Jane na mě zírala a Caio dostával infarktové stavy.

„Jak to víš?“ Usmála jsem se.

„Víte, líbat se v pokoji, kde leží nadrogovaný, není vždy nejchytřejší způsob, jak zůstat v utajení. V drogovém deliriu nastávají momenty, které si osoba zdrogovaná jasně vybavuje.“ Jane přešla přes pokoj a zastavila se těsně dvacet centimetrů přede mnou.

„Jak jsi řekla, byla jsi v drogovém deliriu, nikdo ti neuvěří, že to nebyla jen iluze.“ Pozvedla jsem pravé obočí.

„Mě to ale vůbec nevadí, spíše mi to přijde vhod.“ Jane na mě zírala jako na ducha.

„Cože?“ Její výraz byl k nezaplacení.

„Chci se vás zeptat na jednoduchou otázku, proč nemůžete být spolu?“ Caio se zadíval na Jane a chytil ji za ruku, takového jsem ho neznala, nikdy jsem si nemyslela, že by byl romantik, natož že by se mohl chovat takto citlivě.

„Je to zakázané.“ Přikývla jsem.

„Ale mě spíše zajímá, kdo to zakázal.“ Jane se podívala na Caia a poté zase na mě.

„Aro.“ Naklonila jsem hlavu na stranu.

„Ví to?“ Caio pokynul ke křeslu, posadili jsme se.

„Je to složité, před lety jsem se musel oženit s Athenodorou, aby se Jane nic nestalo.“ Drželi se za ruce jako zamilovaní teenageři, ne jako dospělí upíři, kteří by měli mít rozum.

„Copak je z vás tří Aro nejmocnější?“ Tázavě se na mě podíval. „Nechápu ten princip, proč za ním stojíš, proč ses mu nikdy nepostavil.“ Podíval se do země.

„Protože jistě víš, co se stalo Marcusovi.“ Na nesouhlas jsem pokývala hlavou. „Miloval, vzepřel se Arovi a zaplatil za svou lásku, proto je dnes tak nevšímavý a vše je mu jedno – je zlomený.“ O tom jsem sice nic moc nevěděla, ale přišlo mi to logické, snaží se jen chránit svou drahou polovičku.

„Pomůžu vám.“ Jane, doteď mlčky sedící, se na mě podívala. Myslím tím, že se na mě podívala, ne tím skelným nic neříkajícím pohledem, který mrazí – podívala se na mě očima s duší, jejím pravým já.

„Co za to budeš chtít?“ Usmála jsem se.

„Jen dvě věci. Svobodu a smrt Ara.“

Seděli jsme v tichosti a dívali jsme se sobě navzájem do očí. Já, můj manžel a jeho milá. Když jsem nad tím přemýšlela takto, celou situaci to ukazovalo v dosti pitoreskním světle. Caio vypadal překvapeně, možná lehce dotčeně. Jane vypadala, že o tom docela dost přemýšlí, ale ani u ní nebylo možno přesně říci, jestli s tím souhlasí, nebo ne.

„Zopakuj mi to prosím ještě jednou.“ Caio se díval upřeně na mě a zkoumal každý můj pohyb.

„Je to jednoduché, pomůžu ti k tomu, abys mohl být s Jane, vy dva převezmete veškerou moc nad upíry a já zabiju Ara.“ Zamračil se.

„A co Marcus?“ Pokrčila jsem rameny. „Měli bychom se jej zeptat.“ Naklonila jsem hlavu na stranu.

„Neříkal jsi, že Ara nenávidí?“ Přikývl.  Někdo zaklepal. „Dále.“ Dveře se pomalu otevřely a do pokoje vešla Athenodora.

„Přála jste si mě vidět?“ Zvedla jsem se a vzala jsem ji za ruku.

„Posaď se k nám.“ Podívala se na osazenstvo kolem krbu a poté střelila pohledem ke mně. „Neboj se.“ Posadila se tedy k nám.

„Pročpak jste mě volala?“ Usmála jsem se.

„Nic ti nechci udělat, mám jen jednu jednoduchou otázku.“ Přikývla. „Co by sis přála nejvíce na světě? I kdybys věděla, že je to nemožné, za hranicemi možností, i upírských?“ Zadívala se do země.

„Nemohu to povědět.“ Donutila jsem ji podívat se mi do očí.

„Můžeš, mě můžeš říci vše.“

„Chtěla bych být člověkem, najít si muže, který by mě miloval a mít děti, být stará a zemřít.“ Usmála jsem se.

„To není nemožné.“ Její oči se rozzářili jako noční obloha.

„To bys dokázala?“ Pokývala jsem hlavou na nesouhlas.

„Já ne, ale znám někoho, kdo tohle dokáže.“ Přimhouřil oči. „Budeš mi ale muset pomoci.“

„Co když to nevyjde.“ Zadívala jsem se na ni a potom na mé bříško.

„Myslíš si, že bych mohla být normálně jen tak z ničeho nic těhotná?“ Přikývla, že chápe.

„Co budeš potřebovat?“

„Co víš o dívce jménem Bety?“ Při jejím jméně se zachvěla a znervózněla.

„Doufám, že není poblíž.“ Zamračila jsem se. „Je to klamačka mysli – před několika měsíci přijela zdaleka, byla někde v Asii, měla tam nějakou práci, kterou jí pověřil Aro.“ Stiskla jsem ji ruku.

„Dobře, děkuji. Pověz prosím tebe Arovi, že chci vidět Jaspera.“ Přikývla a vzdálila se. Otočila jsem se na Jane. „Věděla jsi, že to byla Bety?“

„Ne, nikdy jsem ji neviděla, je totiž záhadnou paní Voltery.“ Jane asi spatřila zmatek v mé tváři. „Říká se, že Bety je nejmocnější upír na světě, protože dokáže oklamat každého, dokáže vytvářet iluze, klamné myšlenky a někteří si myslí, že ovládá i Ara.“

„Dnes se mnou v pokoji byla Alice.“ Caio se zvednul.

„To není možné, pohyb jasnovidky jsme zaznamenali v Peru, sledujeme celou tvou rodinu.“ Přikývla jsem.

„Caio, pověz mi prosím tebe, je Jasper doopravdy vězněn na hradě?“ Caio se podíval z okna.

„Ne.“ Stoupla jsem si před něj, abych mu viděla do tváře.

„Kde je?“ V jeho očích se zračili obavy.

„Jasper je mrtvý, Aro jej dal zabít před necelým týdnem, shledal jej totiž neužitečným.“ Do očí mi vhrkly slzy. Začala jsem se zalykat, vidění jsem měla rozmazané – začala jsem se topit ve vlastních slzách. Cítila jsem, že mě někdo někam vedl, poté jsem ucítila měkkou lůžkovinu, usnula jsem.

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zázračné dítě - 8. kapitola: