Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zázračné dítě - 7. kapitola

19.05.2013 (15:45) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1284×

Zázračné dítě

Kapitola sedmá - Sestra

„Dlouhé vlasy ti sluší.“ Jakoby neměla o délce svých vlasů ani tušení, dotkla se jednoho pramene a začala si jej obtáčet kolem prstu. „Celkově ses změnila. Nový styl oblečení, líčení, dokonce i boty máš šílenější, než kdy jindy.“ Usmála se a otočila se k zrcadlu. Prohlížela si svůj odraz. Poté se na mě přes rameno podívala.

„Ty taky nejsi stejná. Máš pořádné bříško, a taky ses vdala a dokonce za Caia.“ Otočila jsem hlavu k oknu. Zamračila jsem se a zatlačila jsem vztek, který se dral z mého nitra na povrch.

„Nedobrovolně, musela jsem.“ Tázavě se na mě podívala.

„Tak to by mě dost zajímalo, jaký jsi k tomu měla důvod?“ Přešla oproti mně a upřeně se na mě podívala.

„Kvůli tvému manželovi.“ Sedla si do křesla naproti mně a ironicky se usmála.

„Mého?“Zasmála se a zakroutila hlavou. „Jsme rozvedeni 18 let, co odešel.“ V očích se jí zračil smutek, ovšem snažila se jej zakrýt.

„Byli jste, tedy byli jsme, všichni pod kouzlem, nemohli jsme za to.“ Pokrčila rameny. „Vypadáš klidně, i když víš, že jej tady vězní.“ Příkře se na mě podívala.

„Tady?“ Zamračila jsem se.

„Ano – ve sklepení.“ Zasmála se.

„Asi si nevěděla, že v gardě je dívka, která umí vyvolat představy skutečnosti, že? Jasper je v pořádku a je doma. Tedy byl, před měsícem se vydal do Brazílie hledat Artemis – dostali jsme informace, že se tam nachází.“ Byla jsem zmatená – nechápala jsem to, měla jsem pocit, že mě za něco vinní.

„Proč jste je nechali mě odnést.“

„Co jsme nechali?“ Vypadala naštvaně.

„Nechali jste Volturiovy, aby mě odvezli, odnesli, unesli!“

„Odešla jsi sama!“ Na to jsem neměla co říct, protože jsem ztratila řeč.

„Odešla jsem? Proč bych to dělala?“ Zamračila se.

„Ano, sama, bez udání důvodu – tedy, nechala jsi nám dopis. Stálo v něm, že jsi odjela, abys ochránila své dítě, nic víc. Jasper nám potom pověděl, jak to s tvým těhotenstvím je, jak je to možné.“ Zakroutila jsem hlavou a chvíli jsem na ni jen tupě zírala.

„Pořád to nechápu.“ Pokrčila rameny.

„Tys odešla.“

„Nikdy jsem neodešla, poslouchej. V ten večer, kdy jsem měla s Jasperem rozhovor o tom, že bych vám měla říci, jak jsem otěhotněla, co vše jsem kvůli tomu musela udělat, jsme se,“ odmlčela jsem se, co mám říct? Políbili? „Pohádali jsme se, nesouhlasil s tím, abych vám to o Artemis zatajovala – já jsem to však dělala kvůli ochraně.“ Pozvedla obočí. „Nedívej se na mě tak, musela jsem ochránit to malé ve mně. Potřebovalo, abych byla silná a já potřebovala, abyste zůstali ochráněni, kdyby se mi něco stalo. To dítě bude mít zázračnou moc a já chtěla, potřebovala jsem, aby to zůstalo v tajnosti, aby se to nedozvěděli Volturiovi. A potom, po té hádce, jsem byla velmi rozrušená, následně jsem usnula a další, co si pamatuji, je, jak otevírám oči do pokoje, který není můj na kontinentu, který není Amerika. Musíš mi věřit.“ Zpříma se i zahleděla do očí.

„Já nevím, čemu mám věřit.“ Pohlédla jsem do přikrývek.

„Přečti si mě.“ Zmateně se na mě podívala.

„Přečíst? To uměla Artemis, možná vidím budoucnost, ale neumím si lidi přečíst dotekem.“

„Ale já to umím a umím to i ukazovat.“ Nevěřícně se na mě podívala. „Řekl ti, jak to bylo? Do puntíku?“ Zakroutila hlavou.

„Vinil sebe, myslel si, žes utekla, protože jste se políbili.“ Když to vyřkla, trhla jsem sebou.

„Ehm, Artemis všechnu svou sílu přenesla do mého děťátka, bude to ten nejkouzelnější člověk na světě – po dobu těhotenství jsou mi její schopnosti propůjčeny, abych mohla sebe a to malé ochraňovat.“

„Ehm, dobře.“ Natáhla jsem k ní ruku, po chvíli ji s nedůvěrou v očích chytila do rukou svých.

Zavřela jsem oči a začala jsem otevírat čakru, která mne obklopovala. Přes svou ruku jsem k ní vysílala energii, na oplátku jsem čerpala energii z ní. Snažila jsem se, abych dělala vše tak, jak to dělala Artemis se mnou.

Pocítila jsem náhle nevídanou energii a viděla jsem před sebou příkré bílé světlo, které mě oslepovalo. Uprostřed toho jsem uviděla ji, malinkou, tady jí mohlo být nanejvýš deset let. Natáhla ke mně ruku, kterou jsem přijala, a začaly jsme se propadat do nekonečné tmy.

Přenesly jsme se do posledního dne, který se mi vybavoval.

(Pohled do budoucnosti, z pohledu pozorovatele)

Jasper seděl naproti Rosalii v křesle a propaloval ji zmateným pohledem. Povzdechla. „To dítě má obrovskou moc. Přestávám to někdy ovládat, je to, jako bych tady nebyla, jako by mě to dítě odsunulo do pozadí a ovládalo moje tělo.“ Jasper se zamračil.

„Cože? Tos mi neřekla.“ Najednou seděl vedle Rosalie na posteli.

„Ukážu ti něco speciálního.“ Nejistě se na ni podíval. „Neboj se. Nic to není.“ Usmál se a přikývnul.

Rosalie vzala velmi opatrně a pomalu jeho ruce, aby se nevylekal a položila mu je na bříško. Chvíli se nic nedělo a poté se Jasper užasle usmál.

„Bože, to je neuvěřitelné.“ Rosalie mu úsměv oplatila.

„Mám kouzelné dítě, Jaspere. Ona, nebo on, je to jedno, ale bude to následovník. Bude mít všechnu moc, kterou měla ona, ale třikrát tak silnou. Já sama jsme teď silná přesně jako to dítě.“ Přikývnul, jako by se to snažil pochopit, vypadal fascinovaně.

„Je to zázrak.“ Rose se rozzářila dvakrát více a její úsměv se rozšířil.

„Je to normální.“ Rozesmál se.

„Mám rád, když se se mnou hádáš, jsi roztomilá.“ Společně se smáli a po chvíli jejich smích utichnul a nadále jen sdíleli upřený pohled do očí, který si vyměňovali. Byli k sobě velmi blízko, skoro na centimetr, zhluboka dýchali a nemrkali, jejich pohled se prohluboval s každým dalším milimetrem, kterým se k sobě přibližovali. Rosalie se nadechla a pousmála se -  poté přišlo zjevné, k čemu se v tento moment schylovalo. Rosalie překonala vzdálenost mezi nimi jako první. Lehce jej políbila a na setinu vteřiny se odtáhla, on ji však dostihnul a políbil ji zpět. Polibek trval jen zlomek minuty, přeci z něj bylo vidět dravost a divokost vášně, kterou k sobě pociťovali.

A najednou, jako by Jasperovi něco došlo, vyskočil a stál u dveří. Vyděšeně se díval na Rosalie a ona mu pohled oplácela, byla zmatená a netušila, co se právě stalo. Po tvářích jí začaly kanout slzy a Jasper, jakmile to spatřil, zamračil se a vyrazil z místnosti pryč.

V tento okamžik vidina zmizela a pokračovaly jsme v pádu tmou, až jsme přešly do dalšího okamžiku, který následoval v hale.

Rosalie stála na schodech a sledovala, co se děje, v domě stále byla rodina z Denali, Rosalii však zaujala dívka, kterou nemohla na první pohled rozpoznat, pozorně se na ni zadívala, ale než stihla přijít na to, kdo tato dívka je, střetla se pohledem s Jasperem, který se mračil, jakmile ji spatřil, otočil se a odešel pryč. Rosalie poté odešla se slzami v očích do patra.

V dalším okamžiku jsme se ocitly ve Volteře.

Pokoj byl potemnělý, byla hluboká noc. V rohu pokoje stála v plášti Jane a upřeně pozorovala spící Rosalie. Do pokoje vešel Caio a podíval se na Jane. Ta k němu přistoupila a vzala jej za ruku – on jí ruku políbil a poté ji pohladil po tváři.

„Jak dlouho ještě potrvá, než se probudí?“ Jane se podívala z okna a poté zpět na Caia.

„Měla by se probudit za několik hodin, přibližně kolem šesté ráno, jakmile sluneční paprsky projdou oknem.“ Caio se usmál a políbil Jane lehounce na rty.

„Ty víš, že kdybych si mohl vybrat, neudělal bych to.“ Přikývla. „Láska je zvláštní věc, Aro by mě ale zabil, kdyby zjistil, že jsem se na tebe jen podíval.“

„Mě by zabil, kdyby zjistil, že jsem Rosalii málem zabila.“ Usmál se a opět ji políbil, tentokrát divočeji.

„To ano, nejlepší na tom je, že ona se mnou v životě nebude chtít nic mít a já zůstanu věrný tobě.“ Usmála se a pohladila jej po tváři. „Miluju tě.“

„Já tebe taky, Caio. Miluju tě.“ Políbili se a poté se Caio tiše s políbením ruky opět odebral do tmy.

Slunce začalo vystrkovat paprsky, lehký svit se rozlil po pokoji. Rosalie se zavrtěla a párkrát zamrkala. Otevřela oči a rozsvítila lampičku. Rozhlédla se po pokoji a spatřila Jane. Zamračila se a zmateně se rozhlížela.

Jane vystoupila ze stínu se širokým úsměvem na tváři.

„Vítej, Rosalie Volturi.“

Zhluboka jsem se nadechla a otevřela jsem oči. Sledovala jsem svou společnici, která se na mě dívala a třásla se.

„Už mi věříš?“ Přikývla.

„Musíme tě odsud dostat.“ Stiskla jsem jí ruku. Se vzlyky mě objala. V tichosti jsme seděly v objetí několik minut.

„Alice?“ Zamrkala a podívala se na mě.

„Ano?“ Usmála se.

„Tehdy v hale jsem tě nepoznala.“ Přikývla a zasmála se.

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zázračné dítě - 7. kapitola: