Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zázračné dítě - 9. kapitola

06.11.2013 (11:30) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 980×

Zázračné dítě

9. kapitola - Budoucnost

Otevřela jsem oči na kamenné podlaze nějakého velkého sídla. Posadila jsem se a uvědomila jsem si, co se zrovna stalo. Poslala mě pryč. Poslala mě pryč bez jediného vodítka. Bez fotky, bez popisu, bez ničeho. Poté jsem se zadívala na větvičku šafránu u mých nohou. Stále jsem to nechápala, a tak jsem si náš rozhovor procházela znova, znova a opět znova.

Zaklepala jsem na dveře, za sekundu se ozvalo tiché: „Dále.“. Vstoupila jsem tedy a rozhlížela jsem se po pokoji. Postel byla úhledně ustlaná, neležela na ní, jako poslední dva týdny, jen a pouze v slzách. Neseděla ani v křesle u okna, jako tolikrát, když jsem za ní přišla s jídlem. Chvíli jsem tam tedy jen stála a sledovala ten pokoj, jako bych jej již tolikrát předtím neviděla, a přec se mi zdál tak rozdílný od toho, do kterého jsem přišla včera. Možná to nakonec činilo i slunce, jehož paprsky se draly dovnitř otevřenými okenicemi.

Rosalie vyšla z koupelny v tmavomodrém přiléhavém kostýmku, který zvýrazňoval její vystouplé bříško, kolem rukou měla plášť Volturiových – královský plášť.

„Copak jste potřebovala, výsosti?“ Zakroutila hlavou na nesouhlas. Poté vyšla z pokoje a gestem ruky upozornila stráže, aby ji nepronásledovali. Šla jsem tichounce za ní, až jsme došli do zahrady. Zhluboka se nadechla, utrhla jednu růži a vydala se dále, bez jediného slova. Procházeli jsme labyrintem keřů v zahradách paláce, až jsme došli na vzdálenější konec zahrady. Rosalie si neustále voněla k růži a nenápadně se rozhlížela. Zastavila se až u břehu jezera Perte, které na její žádost vystavěli. Sedla si do altánu a naznačila mi, ať také vezmu místo.

V tichosti jsme seděly, nemluvila, proto jsem se ani já neopovážila porušit ticho a mír, který zde panoval.

Z ničeho nic před sebe natáhla ruku, bylo to jen gesto, které nic neznamenalo, ovšem jen co rozevřela dlaň, ucítila jsem příjemné teplo a uviděla jsem světlo vycházející z její ruky. Dívala se na mě upřeným pohledem, nakonec mi došlo, že chce, abych se jí chytila.

Vzala jsem ji za ruku a svět kolem se začal točit, zavřela jsem oči a nechala se tím světlem unášet neznámo kam.

„Probuď se!“ Otevřela jsem oči a zase jsem je zavřela, vše bylo neuvěřitelně prosvětlené, připadala jsem si jako v nebi. Podívala jsem se na Rosalie, její tvář byla neskutečně jasná a zářivá.

„Kde to jsme?“ zeptala jsem se, náhle jsem si přikryla pusu rukou. Můj hlas mi zněl jinak, odrážel se jako zvonkohra.

„Jsme v prostoru za naším vědomím, ale před nevědomím.“ Mám pocit, že jsem se tvářila nechápavě, proto pokračovala. „Vše, co si zde povíme, bude skryto před Arovým darem, vše to bude jen jako sen, ale je to skutečnost.“ Přikývla jsem.

Posadily jsme se na zem. V životě jsem neviděla nic krásnějšího, než v tento moment. Všude kolem nás bylo nádherné jasné světlo. Na kopci v dálce stál obrovský dům, který se zde tyčil jako palác. Seděly jsme v zahradě, uprostřed okrasných trávníků, jejichž zeleň byla nepopsatelná, a keřů s květy, jejichž vůně mámila všechny smysly.

„Jak jsme se zde ocitly?“ Rosalie se usmála.

„Toto je můj domov.“ Vytřeštila jsem oči. „Poslední dva týdny jsem strávila zde promýšlením všeho, co hodlám udělat, co se stane a jak to všechny ovlivní.“ Nechápala jsem, kam směřuje, proto jsem setrvala v tichosti a čekala na bližší vysvětlení. „Celý tento svět jsem si vytvořila, je to někde mezi časem a prostorem, realita, která existuje, pokud ji člověk příjme. Rozhodla jsem se, že až to všechno skončí, setrvám zde a již se nenavrátím. Zatím jsem ale stále tělesně na zemi.“

„Je to tady nádherné.“ Naklonila jsem hlavu na stranu. „Myslela jsem, že budeš chtít ovládnout svět s mocí, kterou máš.“ S úsměvem na rtu si pohladila bříško.

„Já nemám žádnou moc, jsem jen její zprostředkovatelkou, než se maličké narodí. Potom jej budu muset chránit, než vyroste.“ Oči jí posmutněly.

„Nevrátíš se za rodinou?“ Pokrčila rameny.

„Nemohu.“ Její odpověď byla nic neříkajíc, rozhodla jsem se to však vzít na vědomí a nevyptávat se, v očích se jí zračil smutek. „Nemám ke komu se vracet.“

Chvíli jsme nic neříkaly, stále jsem fascinovaně hleděla okolo a hledala jsem sebemenší známky reality, toho, že toto je skutečné, že se mi to jen nezdá. Nenašla jsem nic.

„Chtěla jsi být člověkem.“ Upřela jsem na ni pohled, který mi oplácela.

„Ano.“ Vzala mne a ruku.

„Jsi si tím jistá?“ Polkla jsem, rozhlédla se a svůj pohled jsem opět ukotvila na ní.

„Ano.“ Přikývla.

„Je jen jeden jediný způsob, jak toho docílit. Budeš ale muset obětovat vše, rozumíš?“ Malinko se mračila, jakoby vysvětlovala malému dítěti, že na horkou plotnu se nesahá.

„Ano.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Nemám co ztratit.“

„Máš.“ Zamračila jsem se.

„Nic nemám, tak nemůžu co ztratit.“ Zavrtěla nesouhlasně hlavou.

„Vždy je zde něco, co musíš dát na oplátku, v tomto případě to budou tvé vzpomínky.“ Otevřela jsem pusu a zase ji zavřela. Vzpomínky, vzpomínky, vzpomínky.

„Všechny?“ Přikývla.

„Kolik je ti let?“ Tato otázka mě vykolejila, neslyšela jsem ji příliš dlouho.

„Upířích, nebo lidských?“

„Lidských.“ Byla klidná, což bylo v tuto situaci zvláštní, já byla nervózní.

„Proměnili mě v den mých dvacátých narozenin.“ Přikývla – nic víc, nic míň.

„Musíš být připravená vzdát se všeho, co máš, kdo jsi, co jsi dokázala. Jsi toho ochotna?“ Tato otázka mi přišla vlastně komická. Byla jsem upír, neměla jsem nic jiného, než život, kdy jsem bez krve ztrácela hlavu, a každý člověk byl v mé blízkosti v nebezpečí. Jediné, co jsem kdy dokázala, byla má láska ke Caiovi, která mě málem stála život. Doopravdy jsem v tuto chvíli neměla co ztratit.

„Jsem připravená na cokoli.“

„Tvé odhodlání je dobré jen pro tebe, jelikož tě čeká něco, co není jednoduché, abys získala, po čem toužíš, musíš mi přivést jednu osobu, která není lehko k nalezení. Nedám ti nic, krom tohoto.“ Zpoza zad vytáhla nějakou větvičku a podala mi ji. „Následuj tuto větvičku šafránu, nikdy dopředu nemysli na to, kam jdeš. Pokud tě povede na letiště, jeď. Pokud tě praští do očí vlak někam do středu Asie, nasedni na něj.“ Tázavě jsem se na ni dívala.

„Jak ale poznám, koho hledám?“ Usmála se.

„Nepoznáš, to je to. Ona si tě najde, ten šafrán je něco jako pojítko, když si budeš myslet, žes ji našla, ukaž jí ho. Bude-li to ona, vyslechne tě.“ Přikývla jsem, do jisté míry stále s nepochopením.

„Co poté?“ Usmála se.

„Stačí, když jí povíš mé jméno – poté tě bude následovat.“ Dlouho jsem se na ni dívala a třídila jsem si přitom myšlenky.

„Dobře.“ Usmála se.

„Nyní tě nechám tam, kde si byla naposledy.“ Přikývla. „Jen pamatuj, že já nemám moc času, nanejvýš dva měsíce.“ Přikývla jsem, pohladila si bříško a opět ke mně natáhla svou ruku. Důvěrně jsem se jí chytla a zavřela jsem oči.

Letiště bylo v tuto chvíli skoro prázdné, Alantoropia, nebyla velkým městem, znala jsem rozhodně větší. Stála jsem u přepážky a čekala, až na mne přijde řada.

„Dobrý večer, kam to bude?“ Dívka za přepážkou vypadala mile, mluvila plynně Portugalsky a já se na ni usmála a zadívala jsem se na tabuli odletů, přejížděla jsem očima tabuli a hledala znamení, že tohle je ten správný let. Mimoděk jsem se dotkla šafránu. Znovu jsem se podívala na tabuli.

„Porto Rico.“ Usmála se.

„Doklady, prosím.“ Zamrkala jsem, ani jsem netušila, jestli s sebou nějaké mám. Sáhla jsem do kabelky a vytáhla jsem pas. Když jsem jej otevřela, vypadl z něj lístek. Zastrčila jsem jej do kapsy a pas jsem podala slečně, ta mi podala letenku, zaplatila jsem a šla k nástupní rampě, letadlo vylétalo za patnáct minut.

Pohodlně jsem se usadila a sáhla jsem do kapsy pro lístek.

Drahá Athenodoro,

Tahle cesta nebude jednoduchá, protože osoba, jež hledáš, může být i mrtvá, je to však jediné pojítko, které mám, a proto jej musím využít. Předej dívce tuto větu, když ji najdeš, poté ti uvěří, když jí o mě řekneš – prozradím ti jen jediné, její jméno – Artemis.

Ty máš pocit, žes prošla peklem, ale vlastně nemáš žádnou představu. Já v pekle žila.

Rose

Dopis jsem složila a zavřela jsem oči právě ve chvíli, kdy se letadlo odlepilo od země. Kdo ví, jak to bude dál, ale momentálně jdu vstříc osudu kdesi vprostřed pralesů, kde nikoho neznám, najít osobu, kterou jsem v životě neviděla, v naději, že se stanu po stovkách let člověkem.

Vím, vím. Je to doba, co jsem nic nepřidala, tak doufám, že Vás kapitola potěšila. Rozhodně nebudu slibovat, kdy přidám další, nemám totiž ani malinkou představu. :)

Kimberly ♥

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zázračné dítě - 9. kapitola: