Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenuto 3

27.11.2009 (08:00) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1563×

EDWARD
Otevřel jsem oči a rychle se rozhlédl po pokoji. Opět jsem viděl naprosto skvěle. Všechno bylo v naprostém pořádku. Jen mi chyběla ta dívka. Vztekle jsem shodil budík z nočního stolku a překvapeně hleděl na svoji ruku. Ještě nikdy jsem nepociťoval takovou sílu, ale rychle to zaplašil, protože přiběhla máma v županu a vyděšeným výrazem.
„Co se stalo Edwarde?“ Promnul jsem si oči a raději se vyhnul jejímu stále starostlivému pohledu, který se mi někdy zdál až moc přehnaný.
„Nic.“
„Co ten budík Edwarde? Proč je rozbitý?“
„Zvonil?“ Neubránil jsem se škodolibému úšklebku. Patří mu to. Neměl mě budit v tom nejlepším. Zbývala jenom malá chvilička a políbil bych tu neznámou dívku. Jenže máma stále ve dveřích a teď už v bojovém postoji. Měla ruce v bok a vyčítavý pohled.
„Taky že měl. Už je čas. Musíš do školy. Tvůj první den v nové škole chlapče. Oblékni se, a pak přijď dolů na snídani.“ Otočila se až za ní župan ze saténu zavlál. Trochu jsem si oddychnul, ale pořád se mi nechtělo vstát z postele. Přál jsem si, aby se mi ten sen zdál až do konce. Jenže realita byl neúprosná. S nevolí jsem vstal a šel si do skříně pro oblečení. Vytáhnul jsem ověřené černé rifle a košili v oblíbené modré barvě.
Sešel jsem do přízemí, kde mě přivítala příjemná vůně ranního čaje a čerstvých toastů s burákovým máslem a marmeládou. Ani tady ve Forks jsem se nerozhodl vzdát svých návyků z Anglie.
„Na stole máš snídani a na stolku vedle dveří jsou klíče od svého nového auta, které čeká na tvoje schválení a hlavně je to nabuzení k tomu, abys pro to začal něco dělat.“ Přivítala mě máma v kuchyni jakoby nic. Zůstal jsem stát na prahu jako opařený. Nemohl jsem uvěřit, že mi už pořídila auto. Chtěl jsem si ho vybrat sám, ale až časem. Chtěl jsem si na to udělat čas, popřemýšlet o tom, zvážit všechny možnosti a hlavně mi scházela jedna důležitá věc. Řidičský průkaz.
„Chceš se podívat teď nebo až potom? Včera jsem ho byla domlouvat v Port Angels. Dovezli ho až pozdě večer, když jsi spal.“ Její tvář byla po dlouhé době zase rozzářená, ale zároveň taková šibalská.
„Jasně moc rád.“ Špatně se mi skrývalo velké nadšení. Vyběhla z kuchyně a po cestě mě chytila za ruku a táhla mě před dům. Ovšemže nezapomněla vzít ze stolku u vchodových dveří klíčky, tak rychle, že jsem si nestačil všimnout, co je to za značku.

Venku čekalo, ale opravdu příjemné překvapení. Nikdy bych si nevybral lépe. Máma prostě věděla, co chci. Jakoby mi četla myšlenky.
Na moment jsem se nad tím zjištěním pozastavil, ale hned ho zase hodil za hlavu, protože to auto bylo naprosto fantastické. Blýskalo se novotou. Hlavně bylo jenom moje.
„Volvo C30. Mami to je vážně úžasný. Jak jsi to věděla?“ Rozzářeně jsem se na ni podíval a radostně ji objal.
„Ale až si uděláš řidičák, dřív si za něj nesedneš.“ Hlasitě se zasmála a strkala mě k autu. „Rozhodni se jestli budeš do školy jezdit autobusem nebo tě tam mám vozit, teda o kousek dál, abych ti nedělala ostudu, jsi už přeci velký kluk.“ Tohle jsem na ní miloval. Chovala se spíše jako moje kamarádka než jak máma.

Otevřel jsem dveře auta a zaplavila mě vůně nových potahů a kůže, ale smíchaných s podivnými záblesky rychlé jízdy a dívky s dlouhými hnědými vlasy. Udělalo se mi z toho trochu divně. Přidržel jsem se dveří a beze slov se modlil, aby to máma neviděla. Proč se tohle děje právě mě?
„Necháme to na odpoledne Edwarde, teď si pospěš ať nepřijdeš první den do školy pozdě to bychom nechtěli že?“ Zavolala na mě máma ode dveří, věnoval jsem jí rozpačitý úsměv a zabouchnul dveře auta. Zamířil do domu na snídani. 
„Děkuji, bylo to výborné,“ podával jsem ji prázdný talíř a šel si pro batoh nahoru. Jen co jsem sešel, tak už byla nachystaná k odjezdu. Nechápu jak tohle všechno zvládá. 
„Můžem vyrazit? Dnes jdu shánět novou práci.“ Viděl jsem, jak je na sebe pyšná. Byla to pro ni nová šance na život. Třeba to nebude tak špatné začít od začátku.

BELLA
„Crrrrrrrrrrrrr,“ ozval se ten strašný zvuk, který signalizuje začátek nového dne. Leknutím jsem spadla z postele a narazila si koleno.
„To ten den pěkně začíná,“ zabrbrala jsem si pro sebe a letěla do koupelny, neměla jsem moc času, protože nějakým záhadným způsobem zvonil o 10 minut později než původně měl. 

K mé smůle se mi ve sprše zamotala noha do závěsu když jsem vylézala ven a dopadla na hromadu špinavého prádla. No aspoň že tu bylo, měkké přistání. Připadám si jako bych si teď vybírala všechnu smůlu za celej život. Sice jsem byla nemehlo i předtím, ale teď se to spíš stupňuje řekla bych. No snad je to jen teď ráno a nebude se mi lepit smůla na paty celej den nebo i hůř.

Popadla jsem batoh a seběhla schody, tentokrát naštěstí bez nehody. Dole čekala netrpělivá máma s klíčema v ruce, sice mi chtěla koupit auto, ale řekla, že dokud si neudělám řidičák, tak nic nebude, takže mě do té doby bude vozit.
„Promiň zaspala jsem. Můžeme vyrazit.“
„Měla by sis ten budík dát dál od postele ať ho nemůžeš zacvaknout. Pojď ať nepřijdeš pozdě.“

Vyrazily jsme a máma jela jako blázen a tak se není čemu divit, že jsme se málem na jedné křižovatce srazili s jiným autem, naštěstí se nikomu nic nestalo a my pokračovaly v cestě ke škole, ovšem to auto jelo ppřád za námi. 
„Vyhodím tě tady na té křižovatce ano? Musím spěchat, mám zákazníka.“
„Jasný, děkuju za odvoz.“ Dala jsem ji pusu na tvář a vyskočila z auta dokud byla na semaforu červená, ale nebyla jsem jediná, z toho auta, se kterým jsme málem měly nehodu vystoupil kluk. Nádherný, dokonalý. Kdyby to šlo, tak mi pusa spadne na zem a vyroluje se z ní jazyk jak koberec až k jeho nohou.
Ani se na mě nepodíval a prostě prošel kolem, zatímco já se za ním otáčela jak pejsek za kostí a bylo mi jedno jestli si toho všimne nebo ne. Byl prostě jako anděl se zelenýma očima.

Málem bych kvůli němu zapomněla, že mám jít ještě do kanceláře se zapsat. Naštěstí šel tím stejným směrem, nebo k mé smůle?
Byl rychlejší než jsem si myslela, zatímco já se blížila k té budově, tak on už tam nějakou chvíli byl. Otevírala jsem dveře směrem dovnitř, když v tom se o něco zarazily, nebo spíš o někoho. A nebyl to nikdo jiný než pan Dokonalý, který to ale neustál a spadl na zadek.
„Sakra, to neumíš dávat pozor kam jdeš?“ Vztekal se na zemi a prsty si držel nos. 
*Aby ti neupadl.* Pomyslela jsem si.
„Promiň neviděla jsem tě.“ Chtěla jsem mu pomoct vstát, ale místo toho jsem mu stoupla na nohu a on až moc přehnaně vyjekl.
„Auu, víš co raději se ke mně moc nepřibližuj, rád bych ještě nějakou dobu žil.“
„Promiň no, zas tak těžká nejsem, i když ty taky moc ne.“ Prošla jsem kolem něj a zamířila si to do kanceláře, kde už na mě čekala starší paní. Přívítala mě a podávala mi papíry, jenže jen co se mi dostaly do ruk, tak se to všechno vysypalo na podlahu a když jsem se zkláněla, abych je zvedla, tak jsem batohem zavadila o velkou hromady papírů, které měla na pultě nachystaný a ty se všechny rozsypaly na zem.
„Opravdu se Vám mockrát omlouvám, pomůžu Vám to sebrat, vážně jsem nechtěla.“
„Nic se neděje, ale už utíkejte na hodinu nebo přijdete pozdě, já si to seberu, tady máte své papíry a běžte.“ Čekala jsem jak mě vyhubuje, ale mluvila klidným vyrovnaným hlasem. S radostí jsem ji poslechla, vzala si své papíry a vyběhla ven. Jen co jsem překročila práh, tak jsem do někoho vrazila a spadla na zadek tentokrát já, chtěla jsem začít dané osobě nadávat, protože jsem si myslela, že to bude zase ten kluk, že si třeba něco zapomněla, ale spletla jsem se.
„Promiň nedávala jsem pozor na cestu.“ Omlouvala se mi tmavovlasá dívka s brýlemi a podávala mi ruku, aby mi pomohla zpět na nohy.
„To nic, taky za to můžu spíš já.“
„Já jsem Angela, ty jsi tu nová že? Isabella?“
„Ano jsem, to je to tak vidět? A říkej mi Bella prosím.“
„To víš malé městečko, tady nic neutajíš.“
„A jee.“ Tomu jsme se obě zasmály.
„Nepotřebuješ s něčím pomoct? Co máš teď za hodinu?“
„Angličtinu.“
„Tak to tě zavedu, mám ji také.“
A tak jsem našla snad první kamarádku, která by mi mohla pomoct.

« SHRNUTÍ (Ejdriana) »

SHRNUTÍ (Nikol18)

SHRNUTÍ (NeliQ)

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenuto 3: