Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenuto 4

28.11.2009 (13:00) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1778×

EDWARD
„Bože, co to bylo za nemehlo?“ Pomyslel jsem si cestou do třídy. 
Podle rozvrhu jsem měl mít matematiku a učebna měla být hned za rohem. Úspěšně jsem našel třídu a sedl si do volné lavice. Rozhlídl jsem se po mých nových spolužácích. Nějaká holka se na mě usmívala. Zdvořile jsem ji úsměv oplatil a otočil pohled směrem k tabuli, jenže ta dívka neváhala, vstala a vyšla ke mně.
„Ahoj, ty jsi Edward, že? Já jsem jessica, kdybys chtěl tak tě dnes můžu provést po škola a ukázatit to tu,“ pověděla a smyslně na mě mrkala.
Ta holka na to jde nějak rychle ne?
„To je dobrý já to zvládnu sám.“
„Ale já bych ti moc ráda pomohla.“ Usmála se na mě a popotáhla si výstřih dolů. To ani není možný jak se hned tak snižuje k tomuhle.
„Nevím jestli by se to mé holce líbilo, že se potloukám s jinou.“ Zkusím cokoli, abych se ji zbavil.“ Zamračila se a chvíli přemýšlela až se jí z uší kouřilo a pak ze sebe vypravila další nesmyslnou větu.
„Ale já slyšela, že žádnou holku nemáš!“ Kdyby mohla, tak by uršitě skákala dva metry vysoko. To je teda hlavička.
„To že jsi to slyšela neznamená, že je to pravda ne a teď kdybys mě omluvila začíná hodina a já bych zrovna kvůli tobě nechtěl zůstat hned první den po škole. Rád bych se soustředil na vyučování.“ Odpověděl jsem a ukončilt ak náš rozhovor.

Chvíli tam ještě stála a zamračeně se na mě dívala. Nakonec jí to v hlavě asi zaplo a ona se vrítila na své místo. S obrovskou úlevou jsem si oddechl. Ještě to by mi chybělo se zahazovat s takovou... raději se nebudu víc vyjadřovat.
Do třídy vešel učitel. Naštěstí po mně nectěl, abych se představoval a rovnou začal vysvětlovat látku. Zistil jsem, ýe v bývalé škole jsme byli hodně napřed a tak jsem se pohodlně opřel a poslouchal. Hodina uběhla rychle a já jsem se ani nenadál a zazvonilo na přestávku. Podíval jsem se na rozrvh, další hodinabyla biologie. Učebna byla na opačném konci a já jsem měl jen deset minut, abych ji našel. Rychle jsem si sbalil věci a rozběhl jsem se ven.

BELLA
První hodinu jsem našla díky Angele v pohodě, teď si jen zapamatovat kde je, ať ji příště nemusím hledat, ale k mé smůle ji budu hledat ještě hodněkrát, asi se budu muset Angely držet jako klíště. Za celou hodinu se mi nic dalšího nepřihodilo, tak to snad bylo jen ráno, nejspíš jsem byla ještě rozespalá, protože přece člověk nemůže mít za jeden den tolik smůly. Další hodinu jsem měla biologii, chtěl jsem se Angely zeptat, kde to je, ale jen co zazvonilo, tak ze třídy vyletěla jako torpédo, snad ji nic není. Mělo by to být o patro níž, tak to bych snad najít mohla.

Šla jsem po schodech a hleděla do mapky, když v tom jsem si stoupla na rozvázanou tkaničku a letěla těch posledních pár schodů. Už jsem se smiřovala s tím, že si nabiju nos, ale dopadla jsem do měkkýho. Otevřela jsem oči a podívala se na osobu pode mnou. Měl naštvaný výraz a vypadal, že každou chvíli vybuchne vztekem.
„Sakra, to jsi zase ty? To jsi se dnes rozhodla, že mě zmasakruješ?“ Rozčiloval se. 
Co si ten blbec o sobě vůbec myslí? Sice vypadá jako obrázek, ale v hlavě má podle všeho úplně prázdno.
„Jasně, hned jak jsem tě poprvé uviděla, tak jsem si řekla, toho dnes zabiju,“ odsekla jsem a postavila se na nohy. Doufám, že mě už udrží. Chlapcovi naproti mě se už na tváři objěvil krásný červený odstín.
„Ty nejsi normální,“ křikl, že ho museli slyšet i na druhém konci tohoto malého městečka.
„Měl by si se uklidnit. Stres neprospívá pokožce, budeš mít vrásky a budeš vypadat hůř než teď.“ Neodpustila jsem si rýpnutí, ačkoli on vypadal víc než dokonale. Zkusmo jsem udělala dva kroky a moje nohy to naštěstí zvládly a tak jsem ho s úsměvem obešla a nechala ho tam ať se vydusí sám.

Učebnu jsem našla překvapivě rychle, zaplula jsem do poslední volné lavice a pro všechny případy si zavázala tkaničku. Sotva zazvonilo, tak se do učebny vřítil udýchaný učitel a svalil se na židli. Ozvalo se zaťukání a všechny hlavy vystřelily stejným směrem a ve dveřích se neobjevil nikdo jiný než pan Dokonalý. 
„Ach bože za co mě trestáš,“ povzdechla jsem si trochu víc nahlas, než jsem původně chtěla. Samozřejmě to slyšel i ON a naštvaně si mě měřil. Uvědomila jsem si, že jediné volné místo bylo vedlě mě. Vážně mám smůlu. Podle mě by ostatní holky daly nevím co za to, aby mohly sedět na mém místě, ale já si přála se propadnout do židle.
„Spíš za co trestá mě,“ prohodil, když si sedal vedle mě. Vypadal, že se mě trochu bojí.
Zakroutila jsem hlavou a soustředila se na výklad učitele. Očkem jsem sledovala stále naštvaný výraz pana Dokonalého. V duchu jsem se musela smát jak snadno se nechá vytočit. Musím se přiznat, že mě celkem bavilo do něj rýpat. Nikdy jsem taková nebyla, ale tento chlap mě uměl dostat do ráže, do té správné rýpací nálady.
„Vyfoukni tu páru nebo se co nevidět zadusíš,“ zašeptala jsem jeho směrem. Tepna na jeho krku začala divoce pulzovat a vráska na čele se prohloubila. Nadechl se a zřejmě chtěl něco povědět, ale předběhla jsem ho.
„Co jsem ti říkala o tvých vráskách?“ Chlapec už neměl daleko od výbuchu atomové bomby a já jsem to už nevydržela a vyprskla smíchy. Všichni se na mě dívali jako na blázna a já si tak v tuto chvíli připadala. Učitel se na mě káravě podíval přes své brylky a tak jsem se ztišila, ale sem tam mi to trochu ujelo. Když jsem se trochu uklidinila, tak jsem se podívala na svého souseda a když jsem viděla jeho výraz, tak jsem vybuchla znovu smíchy.
„Slečno Swanová, pane Masene, je tu něco tak strašně vtipného o co byste se s námi chtěli podělit? A co kdyby to bylo po škole, to by vám vyhovovalo?“
„Ale pane, já za nic nemůžu, neřekl jsem ani slovo, to tady spolužačka má asi něco hrozně vtipného.“ Naštvaně se na mě celou dobu díval.
„Slečno Swanová?“ Nemhla jsem pořádně mluvit, protože jsem se pořád pochctávala nad představou jak mu jde z uší pára a tak jsem ze sebe jen vyklopila.
„Mockrát se omlouvám, ale tady můj milý spolužák je sám o sobě jeden velkej vtip.“ Vyprskla jsem smíchy a tím učitele jen víc naštvala.
„Slečno Swanová, to by stačilo, běžte se na chodbu uklidnit a pak se za námi můžete vrátit a ať se to neopakuje.“
„Ano, pane.“ Špitla jsem, když jsem procházela kolem něj.

Vyšla jsem na chodbu a tam jsem už nechala svůj smích vypuknout na plno. Tohle jsem potřebovala. Myslím, že po této hodině už bude celá škola vědět o nějaké pošahané Swanové, která se nedávno přistěhovala do Forks. Nadechla jsem se ve snaze se trochu uklidnit, ale před sebou jsem uviděla rudou tvář pana Dokonalého a tak jsem znovu propukla v hlasitý smích. Nakonec jsem za dveřmi strávila celou hodinu, ale uklidnění se nekonalo, bylo to spíš jen horší a horší. Pořád jsem se musela smát. Bůh ví, co mi dala makma dnes ráno do čaje, třeba ji tam něco spadlo, ani bych se po tomhle výstupu nedivila, možná bych se mu mohla omluvit, ale za co vlastně? Otevřely se dveře a ven vyšel učitel. Přeměřil si mě naštvaným pohledem.
„Swanová, doufám, že se to už nebude opakovat!“
„Ne pane,“ pověděla jsem a zatvářila se – já nic, já muzikant – pokud nebudu sedět v jedné lavici s panem Dokonalým, dodala jsem v duchu. Učitel přikývl a odporoučel se. Vešla jsem do třídy a všechny pohledy se stočily na mě. Já jsem ji toho nevšímala a raději jsem kontrolovala své nohy. Popadla jsem věci a chtěl si je hodit do batohu, ale jedna učebnice mi vyletěla z ruky a pleskla mého soudeda do tváře. Podíval se na mě a vypadal, že ho každou chvíli trefí.
„TYYY! To mi snad děláš naschvál!“ Chtěla jsem sebrat svou učebnici ze země, ale on měl v plánu to samé a tak jsme se srazily čely.
„Promiň, já...“ chtěla jsem se mu omluvit, ale nenechal mě.
„NE! Dost, ticho. Už vůbec nic neříkej, ani se nehýbej, počkej prostě až odejdu a pak to tady klidně zbourej.“

« SHRNUTÍ (Ejdriana) »

SHRNUTÍ (NeliQ)

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenuto 4: