Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenuto 2

06.11.2009 (17:45) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1836×

BELLA

Stála jsem naposledy před naším domovem, tedy teď už vlastně bývalým domem. Dnes nastal ten den, kdy jsme se s mamkou stěhovaly do Forks. Očima jsem naposledy přejela po každém záhybu domu, ve kterém jsem vyrůstala. Měla jsem na toto místo mnoho krásných vzpomínek. Vzpomínala jsem na každou chvíli, kterou jsem zde prožila. Bude mi to tady chybět, ale vzpomínky mi zůstanou navždy, ať jsem kdekoli.
„Zlatíčko,“ ozval se hlas mojí mamy, „musíme už jít.“ 

Věnovala jsem poslední pohled místu, kde jsem strávila celý svůj krátký dosavadní život a nastoupila do taxíku, který nás odvezl na letiště. Celou cestu jsem mlčela a mamka taky, každá jsme měla své vlastní myšlenky. Nevěděla jsem co mám v novém domově očekávat, ale zvláště mě to tam táhlo. 

Let byl dost dlouhý a únavný, tak jsem celou cestu prospala. Probudila jsem se až v New Yorku, kde jsme přestoupily na let do Seattlu. V Seattlu na nás před letištěm čekal otcův bývalý spolužák ze školy. Byl vyšší, zavalitý a tmavé vlasy měl občas propletené stříbrnými pramínky. Měl na sobě policejní uniformu se znakem Forks. Nasedli jsme do jeho auta a vydali se na cestu. Mamka se Stevem se celou dobu bavili o otci. Steve vzpomínal na školní časy a mamka mu zas vyprávěla o věcích, které spolu zažili. Škoda jen, že jsem nikdy neměla tu možnost ho nepoznat.

Netrvalo dlouho a my jsme zastavili před nějakým domem. Byl menší, fasáda byla sem tam trochu opadaná. Tak tohle je náš nový domov. 
Steve vystoupil jako první, obešel auto a galantně otevřel dveře, kde seděla mamka a pomohl ji vystoupit. Pravý gentleman, pomyslela jsem si. Oba se vydali směrem k domu. Vyhrabala jsem se z auta a pospíchala za nimi. Steve otevřel vstupní dveře a my jsme vešli do domu. Od teď našeho domu. 

Jako první mě upoutal obývák. Nebyl moc velký, ale nám bude stačit. Uprostřed něj byla tmavá sedačka s malým proskleným konferenčním stolkem. Naproti sedačce byla nízká skříňka, ve stejné barvě jako sedačka a na ní byla velká televize. Z obýváku to vedlo do malé kuchyně. Vešla se sem jen kuchyňská linka a malý jídelní stůl se dvěma židličkami, akorát pro nás. Do dalšího patra vedlo úzké točité schodiště. Nahoře byla mámina ložnice, můj pokoj a koupelna. 
Nechala jsem Steva s mamkou v kuchyni a šla si vybalovat své věci. Ještě štěstí, že jsme si věci nechali poslat dopředu. Můj pokoj nebyl moc velký, ale já jsem větší nepotřebovala, tento mi bohatě stačil a působil na mě útulně. Byla tam postel, psací stůl se stoličkou a velká dřevěná skříň s malým zrcadlem.

Nejprve jsem si vybalila oblečení a poskládala ho do skříně. Potom přišly na řadu moje milované knihy, kterých jsem měla opravdu hodně, ale tady pro ně byla poličky jak vyšitá a vše se mi tam krásně vlezlo. Za pár hodin jsem měla všechno poskládané, vypadalo to jako bychom tady bydlely už kdoví jak dlouho.

Sešla jsem za mamkou a Stevem dolů. Pořád byli v kuchyni a popíjeli kávu. Nechtěla jsem je rušit, tak jsem se vydala ven. Něco mě táhlo na procházku, i když jsem to tady neznala, tak jsem si tady připadala jako doma. 
„Mami, jdu se trochu projít a prohlídnout si okolí.“ 
„Dobře zlatíčko, ale dej na sebe pozor a neztrať se.“ 
„Neboj budu opatrná.“ 

Oblékla jsem si bundu, obula se a vydala se ven. Obloha byla dnes zatažená tmavými mraky, ale na déšť to zatím nevypadalo. Trochu mi to připomínalo počasí ve Skotsku. Tady také slunce svítí jen občas.
Můj pohled přitáhnul les za domem, až doteď jsem si ho nevšimla. Od domu k němu vedla cestička, která se ztrácela mezi stromy. Ani sama nevím proč, ale vydala jsem se právě po této cestičce. Užívala jsem si ten klid, zhluboka jsem se nadechla. Nasávala jsem čistý vzduch. Vše kolem tak krásně vonělo. To ticho bylo přerušeno jen občasným štěbetáním ptáků. Nerozmýšlela jsem se kam jdu, nechala jsem své nohy, aby mě nesly kam se jim zachtělo. Nevím jak dlouho jsem takto šla. Milovala jsem les a vždy jsem si tyto procházky po něm vychutnávala.
Najednou se mezi mraky objevilo slunce a jeho paprsky směřovaly k místu kdesi přede mnou, které však bylo schované mezi stromy. Jako by mě táhla nějaká síla, jsem ty paprsky následovala. Chtěla jsem se dostat k tomu místu, které osvětlovaly, které mi ukazovaly.

Kráčela jsem mezi stromy a najednou se přede mnou objevilo ono místo. Paprsky svítily přesně na toto nádherné místo plné barvy. Byla to prostorná louka, která tady uprostřed lesa vypadala jako v pohádce. Měla kulatý tvar a přesně do jejího středu svítilo slunce a já jako omámená jsem šla na to místo. Něco mi říkalo, že jsem tady už kdysi byla, ale já si byla jistá, že to není možné. Jak bych mohla, vždyť jsem ve Forsk poprvé v životě.
Chvíli jsem si ještě užívala tuto kouzelnou chvilku, ale začínalo se stmívat a tak jsem se vydala domů. Byla jsem si jistá, že tady nejsem naposledy a že se sem ráda vrátím.


EDWARD
V posledním čase jsem byl nějaký nespokojený. Měl jsem sice všechno po čem jsem toužil, ale stále jsem měl neodbytný pocit, že mi v životě pořád něco chybí. No to něco jsem nedokázal pojmenovat. I proto jsem byl celkem rád, že mamka navrhla, abychom se přestěhovali do Forks. To místo ve mně vyvolávalo zvláštní chvění. Něco mě tam táhlo a tak jsem si aspoň na internetu prohlédl něco bližšího o tom městě. Ale mnoho informací jsem nenašel. Bylo to malé město s ještě menším počtem obyvatel. To mi však vůbec nevadilo. Však Londýn byl velkoměsto a i tak jsem tu nebyl šťastný. Možná svoje štěstí najdu tam.

Všechno jsme měli už sbalené. Naše věci poslala mamka kurýrní službou přímo do našeho nového domu. Rozloučil jsem se se svými prarodiči a vyrazili jsme na cestu do našeho nového domu. Let byl dost dlouhý a v New Yorku jsme museli přestupovat. Přistáli jsem na letišti v Seattlu.
Carolin telefonicky objednala nové auto, které na nás čekalo v jednom autosalóně v Seattlu. Dojeli jsme tam taxíkem. V autosalóně na nás čekal podlézající chlapík. Přesně ten typ, který vás vychválí do nebe, jen aby vám něco prodal. Carolin vypisovala nějaké papíry a já jsem se zatím díval po autech. Pomalu jsem si vybíral, které auto si časem koupím. Měl jsem v plánu si udělat řidičák už v Londýně, ale když jsme se stěhovali, tak jsem to nechal tak. Ale mám v plánu to změnit a co nejdřív si ho ve Forks udělat.

Netrvalo dlouho a my jsme se už řítily směrem k novému domovu. Celou cestu bylo zamračeno, ale mně to nikdy nevadilo. Londýnské počasí bylo tomuto velmi podobné. O dvě hodiny později jsme míjeli nápis Forks. Projeli jsme hlavní ulicí a zastavili jsme před naším domem. Byl na konci ulice a za ním už jen les. Náš dům se výrazně odlišoval od ostatních. Byl o mnoho větší jak kterýkoli na této ulici a také byl modernější. Holt mamka si umí vybrat. Pomohl jsem jí s věcmi do domu. 
Zevnitř byl dům ještě větší a honosnější než zvenku. Velký obývací pokoj s plazmovou televizí a koženou sedačkou plynule přecházel do moderní a kompletně vybavené kuchyně s obrovským jídelním stolem, okolo kterého bylo osm stoliček. Celý prostor působil velmi otevřeně a uvolněně. Šel jsem si prohlédnout druhé patro. Byli tam čtyři pokoje. Ložnice, můj pokoj a dva pokoje, které budou zatím nevyužívané. Pravděpodobně budou sloužit jako pokoj pro hosty. Můj pokoj byl zařízený stejně jako ten co jsem měl v Londýně. Za to budu muset mamince ještě poděkovat. Přesně se trefila do mého vkusu. Máma šla ještě něco vyřídit a tak jsem se pustil do vybalování. Ani ne za tři hodina jsem měl už vybaleno.

Máme ještě stále nebyla doma a tak jsem se rozhodl, že se trochu porozhlédnu po okolí. Obléknul jsem se a vyšel dozadu na zahradu. Byla dost velká a její dominantou byl krásný kovaný altánek. Prošel jsem okolo něho. Konec zahrady plynule přecházel do lesa. Mezi stromy vedla lesní cestička a tak jsem se po ní vydal. V lese bylo překvapující ticho, občas přerušené štěbetáním ptáků. Byl to úplně jiný svět. V Londýně bylo vždy strašně rušno a hlučno. Těch pár parků co se tam nacházelo, se s krásou tohoto lesa nedalo porovnat. Posadil jsem se na spadnutý kmen stromu a zhluboka jsem dýchal.
Seděl jsem a užíval si ten nádherný pocit klidu, když jsem najednou ucítil nádhernou vůni. Něco mi našeptávalo, že tu vůni znám, že jsem ji už někdy cítil, ale nemohl jsem si vzpomenout kdy. Měl jsem nutkání vydat se za ní a najít její zdroj. Už jsem chtěl to nutkání vyslechnout, ale tehdy jsem si všiml, že se už stmívá. Vůbec jsem si neuvědomil, že jsem v lese už tak dlouho. Vstal jsem a vydal se zpět domů.

Ale ani večer, když jsem si lehl do postele, jsem na tu vůni nemohl přestat myslet. Slíbil jsem si, že se tam zítra vrátím a doufal jsem, že tam stále bude a já přijdu na to, odkud přichází. Ale ještě předtím na mě zítra čeká něco jiného. Můj první den v nové škole. Měl jsem zvláštní pocit, že se něco stane. Něco, co mi změní celý můj život. Netušil jsem však, co to bude, ani jestli to bude dobré nebo zlé.
Pomalu jsem usínal a přede mnou se začala objevovat postava dívky, která se poslední dny stala centrem mých snů. Jako vždy jsem jí neviděl do tváře…
Ležel jsem klidně na té louce, jenž jsem objevil odpoledne. Okolo mne rozkvétali modré květiny, které mi vůbec nic neříkali, ale dráždili mi svou neobvykle silnou vůní nos. Čemu jsem opravdu nerozuměl bylo, že nic ve svém okolí jsem neviděl ostře. Všechno bylo takové jakoby zastřené mlhou, jako bych si sundal brýle, bez nichž jsem skoro slepý.
Prsty jsem přejížděl po trávě, která se zdála pod mými prsty neuvěřitelně jemná a jakoby živá. Nic tak skutečného jsem doposud necítil. Vždy jsem svými prsty věci vnímal kolem sebe jako naprostou samozřejmost, ale tohle bylo úplně jiné. Jako bych se probudil do skutečného světa, protože jsem až do dneška spal a čekal dokud se opravdu neprobudím. Všechno se pod mými doteky probouzelo do naprosto jiného světa než na jaký jsem byl zvyklý. Naprosto odlišný od toho v němž jsem žil.
Cítil jsem a vnímal všechno daleko intenzivněji a více než v tom druhém světě. Bylo to tak nádherné, jenže mě rmoutilo, že nemohu tu krásu vidět i dokonalým zrakem. Mohl jsem ji cítit dokonalým čichem a dotýkat se jí neuvěřitelně jemným dotykem, ale k mé dokonalosti mi scházel pouze zrak. Zrak který mi mohla vrátit ona. Ta o níž se mi teď zdávalo každičkou noc. Jenže jak jsem mohl vědět, že i toto nebyl pouze sen?
Položil jsem hlavu do trávy a vnímal vlahý vánek a raději zavřel oči, které mi stejně byli k ničemu, když jsem ucítil příjemně horký dotyk na odhaleném hrudníku. Ten dotyk byl tak známý, ale zároveň naprosto nový. Rychle jsem otevřel oči a zamrkal, abych zaplašil svoji částečnou slepotu. Jenže marně. K ničemu mi to však nebylo. Stále jsem hledal brýle, které by zlepšili můj pohled na svět.
Spatřil jsem před sebou slabou siluetu, ale nebyl jsem si jistý, jestli je to dívka nebo chlapec. Dlouhé vlasy mi napověděli, že to bude zřejmě dívka. Měla dlouhé, jemně vlnité hnědé vlasy, které jí spadaly až přes ramena. Trochu jsem rozeznal, že se na mne usmívá. Pomalu jsem se posadil, ale přesto to byla jen vteřina a tu dívku to trochu vyděsilo. O kousek ustoupila. Kvůli špatnému zraku jsem nepoznal mimiku její tváře, ale určitě musela být neuvěřitelně krásná. Natáhnul jsem k ní ruku. bylo to tak automatické. Jako bych to dělal každý den. Udělala to také. Naše prsty se spojili pouze bříšky, byl to pouze letmý dotek, ale díky němu jsem cítil jak z její kůže sálá neuvěřitelné horko, jako by měla horečku, ale přesto byla naprosto zdravá. Jenže rychle ucukla. Dostala snad ze mne strach? Udělal jsem něco nepatřičného?
Pocítil jsem nepříjemné pálení v krku, které nešlo zmírnit ani opakovaným polykáním. Nedokázal jsem to popsat. Jenže mi to přišlo tak přirozené a vlastní, ale začal jsem to pomalu potlačovat. Myslel jsem na tu dívku. Jak ji jemně hladím, líbám a hlavně se k ní pomalu přibližuji a než jsem se nadál stalo se. Seděl jsem kousek od ní. Ani se moc nebránila. Hleděla na mne. Zřejmě také neviděla moc dobře jako já. Vůbec se mi nebránila. Táhlo jí to ke mně stejně jako mě k ní. Nedokázal jsem to popsat. Bylo to silnější. Lehce vysunula bradu. Našpulila rty. Naprosto automaticky jsem zadržel dech a…
Ccccrrrr cccccrrrrr….ccccrrrr cccccrrrrr…..
Nepříjemně zvonil budík na mém nočním stolku. Měl jsem chuť ho v té chvíli rozbít. Pocítil jsem takou zlost, že bych ho dokázal rozbít holou rukou.

« SHRNUTÍ (Ejdriana) »

SHRNUTÍ (Nikol18)

SHRNUTÍ (NeliQ)

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenuto 2: