Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You are the best of this world, 5. díl

13.01.2010 (11:30) • Nespoutana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1352×

5.kapitola – Šok (Clara)

„Claro Cullenová, mohla byste mi prosím věnovat trochu vaší vzácné pozornosti?“ zeptala se ironicky učitelka matematiky.

„Ehm… ano?“ zrudla jsem až po kořínky vlasů. Celý den mi ujížděla pozornost. Víc jak pět minut jsem se nevydržela soustředit. Pořád mám v hlavě jedno jméno. Jacob. Jacob. Jacob. Jacob. Jacob. Jacob. Jacob. Jacob. Jacob. Jacob. Jacob. Nic víc.

Sebrala jsem veškerou svojí vůli na to, abych odpověděla učitelce na naprosto pitomou a nepotřebnou otázku.

„Ptala jsem se, jestli hodláte něco dělat se svou známkou z písemky.“

„Známkou z… písemky? Jo, aha,“ bliklo mi v hlavě, když jsem na lavici uviděla kus papíru. Cože? 5? Já? To není možný!

„No… já nevim,“ odpověděla jsem popravdě.

Učitelka ještě chvíli sledovala můj nechápavý výraz, potom se s povzdechem otočila k tabuli a začala vysvětlovat novou látku.

Přetrpěla jsem zbytek školy s myšlenkou na to, jak řeknu rodičům, že jsem dostala pětku z testu. Blbej Jacob. Došourala jsem se domů. „Ahoj,“ zamručela jsem.

„Ahoj, co bylo ve škole?“ zeptala se mamka.

Zasténala jsem. To je ta nejhorší otázka, kterou mi mohla dát. „OK,“ řekla jsem. Když jsem se střetla s taťkovým pohledem, raději jsem utekla do pokoje. Sedla jsem si na postel a čekala jsem, až se spolu dohodnou, co se mnou udělají. Já, která měla ve škole samé jedničky, najednou přinesu pětku. Ach jo.

„Claro?“ zavolala mě mamka po pěti minutách.

Ne moc nadšeně jsem za ní přiběhla.

„Cos dělala, že jsi dostala z matiky pětku?“

„Já… no… ehm…“ zakoktala jsem se.

A mamka se začala usmívat. Čím dál víc. „Ty jsi se zamilovala?“ zeptala se, ale znělo to spíš jako konstatování.

„Ne!“ řekla jsem až moc prudce.

„Červenáš se,“ připomněla mi.

„Ne…“ chtěla jsem zmizet.

„Kdo to je? Jak se jmenuje? Jak vypadá? Už jste spolu?“ vychrlila na mě neskutečné množství otázek.

„Ne, nejsme spolu. A je hezkej.“

„Jak se jmenuje?“ zeptala se znovu.

„Jacob,“ řekla jsem.

Mamka se zatvářila velice divně, ale potom se zase usmála. „Jak vypadá?“

„Vysokej, opálenej,“ začala jsem se nepřítomně usmívat. „Tmavý oči, krátký černý vlasy…“ zasnila jsem se, takže jsem si nevšimla mamčina smutného pohledu.

„Ukážeš mi ho někdy?“ zeptala se a já se musela začít smát. „Vždyť mi ho přebereš!“

„Já? Nikdy!“

„Nechtěně. Určitě jo. Túdle, ukážu ti ho, až si jím budu jistá,“ vyplázla jsem na ní jazyk. A potom jsem se určitě zbláznila, protože jsem věděla, že ho právě teď potřebuju vidět. „Jdu ven,“ řekla jsem a vyrazila jsem do lesa, kde jsme se viděli naposledy.

Snažila jsem se zachytit jeho stopu a po chvíli se mi to opravdu povedlo. Šla jsem za ním. Po chvíli jsem ho uviděla. Stál tam s nějakými kamarády a smáli se.

Potichu jsem vylezla na strom a čekala jsem, až bude sám.

„Tak my jdeme, Jaku,“ řekl jeden z nich škodolibě.

„Jojo, uvidíme se pozdějc,“ řekl ten druhý se stejně škodolibým úsměvem.

„Jděte už a nenuťte mě udělat něco, čeho byste pak všichni litovali,“ strčil je mezi stromy. Oni se ještě chvíli smáli a potom… Hlasitě jsem zalapala po dechu. Oni se proměnili v obří vlky! Jak to? Co to je? Jacob se taky umí proměnit…?

Sledovala jsem, jak se vzdalují a srdce mi hlasitě bilo.

Jacob se otočil a podíval se na mě. Když si uvědomil, že jsem všechno viděla, zatvářil se šokovaně. Vylezl ke mně na strom a chytil mě za ramena. „Cos viděla?“ zeptal se naléhavě.

„Já… já…“ prostě jsem nedokázala říct,že jsem viděla, jak se jeho kamarádi proměnili v obrovské vlky.

Jacob neslušně zaklel a položil si hlavu do dlaní. Nerozuměla jsem, co si pro sebe říkal. Možná to bylo dobře. Potom se na mě smutně podíval a jako by na něco čekal. Já na něj jenom zírala a snažila jsem se nemyslet na to, jak je úžasný, ale na vlky.

Po nějaké době, kdy jsme si hleděli do očí, se zatvářil zmateně. „Ty… se nebojíš?“

Vykulila jsem oči. „Tebe?“

Kývl.

„Nemůžu se tě bát…“ řekla jsem potichu a začervenala jsem se. „Já…“ řekni to, řekni to, řekni to!!! „Já tě miluju,“ pípla jsem potichu.

Teď vykulil oči on. Chvíli jsme na sebe koukali a potom mě objal. „Já do tebe taky… moc.“ Chvíli mě jen tak objímal a potom se ode mě malinko odtáhl a zadíval se mi do očí. Srdce se mi rozbušilo. Přiblížil se k mému obličeji a políbil mě. Objala jsem ho kolem krku a přitáhla jsem si ho blíž. Něžně mě líbal a já jsem nebyla schopná rozumně uvažovat.

Po pár minutách se odtáhl a usmál se na mě. Vzdychla jsem. „Musím domů, nebo budou mít starosti…“

„Ještě ne… nic o tobě nevím,“ zamračil se.

„Tak mi nejdřív pověs něco o sobě,“ zasmála jsem se.

„O mě? Co bych ti řekl,“ usmál se znovu. „Je mi 16, jsem vlkodlak…“ zmlknul, když viděl, jak šokovaně se tvářím. „Neboj, není to jako v povídkách. Já a moji kamarádi prostě máme schopnost měnit se ve vlky.“

„Proč se měníte?“ zeptala jsem se.

„Věříš na upíry?“ zeptal se. Zalapala jsem po dechu. Špatně si to vyložil a pokračoval. „Upíři jsou důvod našich přeměn. Je naším úkolem zabíjet je, aby neubližovali lidem... Řekl jsem něco špatně?“ zeptal se nervózně, když viděl, že se tvářím šokovaně a zděšeně.

Oni zabíjí upíry? To ne! Já jsem jedna z nich… sice poloviční, ale stejně! A co mamka s taťkou? Nebo Alice, Jasper, Rose, Emmett? Carlisle a Esmé? Ne, nemůžu s ním být. To nedovolím.

„Promiň, ale musím jít,“ vykoktala jsem a skočila jsem dolů ze stromu.

„Claro? Claro, co se děje? Počkej na mě!“ zakřičel, ale to už jsem běžela domů. Nevnímala jsem, jak na mě volá. Sotva jsem zabouchla domovní dveře, svezla jsem se podél zdi k zemi.

„Ježíšmarjá, Claro, co se ti stalo?“ zeptala se zděšeně mamka, když se přišla podívat, proč se nehýbu. Po tvářích mi tekly slzy, oči jsem měla zavřené a seděla jsem na zemi v marném pokusu být neviditelná.

„Nic,“ pokusila jsem se říct, ale nepovedlo se mi vydat ze sebe jedinou hlásku, tak jsem tu pusu zase zavřela.

„Kdo ti co udělal?“

Jen jsem zavrtěla hlavou.

„Edwarde?“ otočila se zoufale na taťku a já se pokusila skrýt si myšlenky na Jacoba. Asi se mi to moc nepovedlo. Aspoň jsem zamlžila jeho obličej. Taťka mě vzal do náruče a položil mě na pohovku. „Kdo to byl?“ zeptal se.

„Nikdo,“ vypravila jsem ze sebe.

„Poslyš, Claro, musíš nám to říct, abysme ti mohli pomoct,“ přesvědčoval mě.

„Ne!“ řekla jsem tvrdě a vyběhla jsem do pokoje. Nevnímala jsem, jak se bavili o NĚM. Jak přemýšleli, kdo to byl. Dala jsem si polštář přes hlavu a pokusila jsem se usnout. Ale jelikož nebylo ještě ani pět hodin, nepovedlo se mi to.

4.kapitola

6.kapitola

Shrnutí

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You are the best of this world, 5. díl: