Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You are the best of this world, 4. díl

09.01.2010 (21:30) • Nespoutana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1435×

4. kapitola – To snad ne… (Jacob)

„Au…“ zamumlal jsem v polospánku a nakonec jsem otevřel oči. Nemělo cenu, abych se pokoušel usnout. Podíval jsem se na svou ruku a zasténal jsem. Pěkně to nateklo. To fakt není ok…

„Jacobe?“ ozval se Samovo hlas z obýváku.

„Hm? Ty seš ještě tady?“ vstal jsem a šel jsem za ním.

„Samozřejmě. Co ruka?“

„Nic…“ snažil jsem se vykoutit, ale když jsem viděl jeho výraz, radši jsem vyklopil pravdu. „Dobře. Pořád stejný, akorát to natejká.“

Ozval se domovní zvonek. Sebral jsem se a šel jsem otevřít. Do nosu mě okamžitě uhodil odporně nasládlý pach. Ve dveřích stál Seth a za ním… Zavrčel jsem. Carlisle. „Ty pitomče, cos to zase udělal?“ zamračil jsem se na Setha. „Já k sobě domů nebudu pouštět pijavice. Nejsem tak odolnej jako ty,“ chtěl jsem zavřít dveře, ale on mi tak strčil ruku.

„Dej jí pryč, nebo dopadneš jak já,“ varoval jsem ho.

„Jacobe, neblázni, víš, že potřebuješ pomoct. A jedinej kdo ti jí může dát, je Carlisle.“

„Ne Sethe, to ses spletl. Zahojí se mi to. Na tu ruku mi nehrábne nikdo, komu to nepovolim,“ zpražil jsem ho pohledem a tón mého hlasu napovídal, že to nikomu v nejbližší době nehodlám dovolit.

Seth kolem mě nenápadně prošel dovnitř a pořád držel dveře, abych je nezabouchnul tý pijavici před nosem. „Víš co ti teď řeknu? Budu tě vydírat.“

„Haha, a jako čim?“

„No…“ zamyslel se a potom se mu do očí dostal zvláštní pohled. Znervózněl jsem. Co ho to zase napadlo? „Takže – buď se necháš ošetřit, nebo…“ zasmál se. „Nebo po celým městě rozhlásim, do koho ses zabouchnul.“ Tvářil se vítězoslavně.

S otevřenou pusou jsem na něj zíral, dokonce jsem zapomněl, že chci zavřít dveře. „To neuděláš!“

„Udělam,“ usmíval se jako měsíček na hnoji.

Prudce jsem vydechl a potom jsem se podíval na Carlisla. „Fajn, dobře,“ vzdal jsem se a odešel jsem do kuchyně, kde jsem si s naštvaným výrazem sedl a sledoval jsem, jak si Carlisle sedá naproti mně.

„Jacobe, neboj, nic ti neudělám. Jenom se ti podívám na tu ruku.“

Sam se Sethem si stoupli vedle mě, každý z jedné strany. Natáhl jsem ruku před sebe a položil jsem ji na stůl.

Když na ni Carlisle sáhnul, trhl jsem sebou. Nakonec jsem se s myšlenkou na Sethovo podmínku dostatečně uklidnil a nechal si to prohlédnout.

„No, to jsem ještě neviděl, aby si někdo takhle zranil ruku. Cos dělal?“ zeptal se Carlisle, ale já zarytě mlčel.

„Porval se s Embrym,“ odpověděl za mě Seth.

„Promiň, ale takhle ti toho moc neošetřim. Budeš se muset nechat operovat,“ řekl nadšeně Carlisle a já přemýšlel, jestli je nadšený z mojí potyčky se Sethem, nebo z toho, že mě bude operovat.

Seth mi poklepal na rameno a potichu řekl: „Pořád to myslím vážně.“

„OK, nechám si to operovat,“ řekl jsem poraženě a v duchu jsem si plánoval, co za to Sethovi udělam.

Carlisle se zvedl, pokynul mi a vydali jsme se do nemocnice.

„Ahoj Carlisle, vedeš si pacienta?“ zeptal se jeden z doktorů. Co bych za to dal, aby mě operoval on.

„Jo, musím mu operovat ruku.“

„Chceš pomoct?“

„Ne, je to jednoduchá operace, zvládnu to sám,“ odpověděl mu a vydal se na sál. Nešťastně jsem se vydal za ním.

Strávili jsme na sále skoro hodinu, potom mi tu ruku ovázal a řekl, že se týden nesmím proměnit. To mi tak scházelo.

S náladou pod bodem mrazu jsem se vydal domů. Už se stmívalo. Sotva jsem za sebou zabouchl dveře, zjistil jsem, že tam Seth pořád je.

„Tak co, Jaku?“

„Zmlkni, nebo ti urazim hlavu,“ zavrčel jsem a sedl jsem si do obýváku.

„Že ti pomohl?“

„Jo, ale tobě nikdy nezapomenu, jak jsi mě k tmu donutil.“

„Jednou mi poděkuješ. Tak já asi půjdu,“ řekl, když viděl můj pohled.

„To bys asi měl. Čau.“

„Jo, čau,“ kývnul na pozdrav a odešel. Já jsem si spokojeně pustil televizi. Jednu věc jsem ale musel přiznat. Ta ruka už nebolela.

***

Otevřel jsem oči a zjistil jsem, že jsem usnul na gauči v obýváku. Venku už bylo světlo. Aspoň na to, abych viděl. Co já budu dělat, když se nesmím proměnit?

Zvedl jsem se, vzal jsem si bundu a vyrazil jsem do lesa aspoň jako člověk. Po chvíli jsem ucítil stopu tý holky, co byla včera na pláži. Zaštípala mě do nosu, ale nebylo to nepříjemné – naopak.

Vydal jsem se po té stopě a po chvíli jsem tu dívku uviděl. Stála bez pohnutí na místě a zírala na… COŽE? Na medvěda! Proč neutíká?! Proč jen tak stojí a čeká, až si jí ten medvěd dá k snídani?!

„Uteč!“ zakřičel jsem na ní. Jako kdyby se probrala ze sna, začala utíkat. Dvakrát rychleji, než já. Přidal jsem – nemůžu ji nechat utéct. Po chvíli jsem ji dohnal. Opírala se zády ke mně o strom a hlasitě dýchala.

„Proč jsi neutíkala?“ zeptal jsem se nevěřícně a pořád do kola jsem si opakoval, že se nemůžu zamilovat. Ani jsem si nevšiml krátké odmlky.

„Ehm… no… vlastně ani nevim,“ sklopila oči a lehce se začervenala. Ne, není upír.

„Víš co by se stalo, kdybych tam nebyl?“

„Pravděpodobně bych byla na kousky a medvědovi by jich pár taky chybělo,“ pokrčila rameny a pak vykulila oči a zděšeně se na mě podívala.

Zkoumal jsem ji. Jak to myslela – že by medvědovi taky pár kousků chybělo? Jako že by se bránila? Blázen…

„Ani nevím, jak se jmenuješ,“ přerušila moje přemýšlení.

„Jacob.“

„Já jsem Clara.“ usmála se. Měla krásný úsměv.

Oplatil jsem jí ho. Jsem blbej. Nechám se tak snadno ovládnout testosteronem, až to bolí. Musel jsem si pročistit myšlenky. „Cos tady dělala, sama, tak hluboko v lese…?“

„Chtěla jsem být sama.“

„Tak to bych asi měl jít,“ obrátil jsem se a doufal jsem, že mě nezastaví. Jestli s ní budu ještě chvíli, zbláznim se. Měla na sobě něco známého a já pořád nevěděl co.

„Ne, počkej! Já nechci, abys odešel!“ chytla mě za ruku a já ucukl. Ne… už v tom zase lítam. Ten dotyk mě úplně dodělal.

„Jseš nemocnej?“ zeptala se.

„Nejsem,“ řekl jsem. Proč se ptá? Aha, jasně, jsem horkej. A určitě bych byl i kdybych neměl vlkodlačí původ. Teď určitě.

„Seš, máš teplotu!“ odporovala.

Zamračeně jsem ji sledoval. Co jí na tohle řeknu?

„Promiň,“ řekla najednou. Asi pochopila, že se moc ptá.

„To je dobrý,“ usmál jsem se znovu a hádal jsem se sám se sebou, jestli jí mám chytit za ruku, nebo ne.

Najednou jí začal zvonit telefon, až jsem sebou trhl.

Podívala se na displej a poraženě vzdychla. „No?“ – odmlka -  „Aaa! Alice, uklidni se, už jdu! Ale určitě ještě není osm!“

„Je půl,“ řekl jsem a mrkl jsem na ni.

Usmála se na mě a mluvila dál. „Kušuj. Za chvíli jsem tam,“ zavěsila. „Tak já musim.“ řekla nešťastně.

„Je mi to jasný,“ zasmál jsem se. „Třeba se ještě někdy uvidíme,“řekl jsem s nadějí v hlase.

„Jo, jindy,“ mávla mi rukou na pozdrav a ztratila se mezi stromy.

Okouzleně jsem za ní hleděl. Potom jsem se zamračil. Něco mi nesedělo. Teď po tom telefonátu ještě víc. Ale proč? Vždyť skoro nic neřekla! No? Aaa! Alice, uklidni se, už jdu! Ale určitě ještě není osm! Kušuj. Za chvíli jsem tam. Nic víc, nic míň. Tak co sakra mám?

3.kapitola

5.kapitola

Shrnutí

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You are the best of this world, 4. díl: