Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You are the best of this world, 6.díl

18.01.2010 (19:00) • Nespoutana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1266×

6.kapitola – Objasnění (Clara)

Se zaskučením jsem vstala z postele a sedla jsem si. Proč jsem se musela zamilovat zrovna do něj? Pochybuju, že by se kvůli mně změnil. Nemůže bojovat s tím co je o nic víc, než já. To je asi jako kdybych si já řekla, že nebudu pít krev. Ubohé.

Zazvonil mi telefon. Alice. Zvedla jsem to.

„Ahoj Claro… Seš v pohodě?“ zeptala se s úzkostí v hlase.

Zasténala jsem. „Dej mi pokoj,“ zavěsila jsem.

Opět mi zazvonil telefon. Opět Alice.

„Claro, já to nemyslela nijak zle.“

„Jo, tak mě nech bejt,“ zavrčela jsem a típla jsem to.

Znovu mi začal zvonit. Měla jsem sto chutí praštit jím o zeď. Ani jsem se nemusela ujišťovat, že je to znovu Alice a zvedla jsem to.

„Co zase chceš, Alice?!!“ vyjela jsem vztekle.

Chvíli bylo ticho. „Ahoj Claro,“ ozvalo se nakonec a já se chtěla propadnout až do sklepa. Nebyla to Alice, ale Jacob.

„Ježíš, promiň, já myslela, že…“

„To je dobrý,“ přerušil mě. „Chtěl jsem s tebou mluvit. Proč jsi tak náhle utekla?“

Polkla jsem. Co mu mám říct? Že chce zabít mojí rodinu?

„Řekl jsem něco špatně?“ zeptal se znovu, když si špatně vyložil moje mlčení.

„Ne, já jenom…“ nemohla jsem to říct. Palec mi sklouznul k červenému tlačítku. „Promiň,“ zašeptala jsem a zmáčkla jsem ho.

Chvíli bylo ticho a potom se zase rozezněl můj vyzváněcí tón. S povzdechem jsem se podívala kdo volá a potom jsem vzdychla. Jacob.

„Broučku, měla bys mu dát šanci, aby ti všechno vysvětlil,“ zavolala na mě mamka.

Tak jsem vzala mobil do ruky a po delším zaváhání jsem to zvedla. Možná jsem doufala, že to Jacob vzdá a zavěsí, ale nestalo se tak. Bože, jak je tvrdohlavej…

„Ahoj Jaku,“ řekla jsem.

„Claro, co se stalo?“ zeptal se zmučeně a mě začaly po tvářích stékat slzy.

„Jaku… nehodíme se k sobě… pochop to. Jsme každej někdo úplně jinej a každej zastáváme jinej názor, žijeme podle jiných pravidel. Nefungovalo by to.“

„Souvisí to s tím, co jsem?“

„Jo, souvisí.“

„Nechce se ti chodit s přerostlým vlkem?“ zeptal se sarkasticky a mě bodlo u srdce.

„Tak to není, to by mi nevadilo. Ale… máte poselství a to musíte splnit. A když bysme byli spolu, bylo by to všechno mnohem horší,“ vysvětlovala jsem.

Odmlčel se. „Potřebuju tě vidět. Chci, abys mi to řekla do očí. A chci vědět proč. Proč to všechno. Sejdeme se za pár minut v lese. Tam co před chvílí. Díky. Ahoj.“ Zavěsil.

Nevěřícně jsem hleděla do dáli. On mi ani nedal možnost odmítnout! Nedokážu mu to říct do očí, až uvidím jeho výraz, až ucítím teplo jeho kůže… až se mě pokusí políbit…

„Jdu ven!“ zakřičela jsem a vyskočila jsem z okna. Nesnášela jsem se za to, ale musela jsem utíkat. Chtěla jsem ho vidět co nejdřív.

***

Jacob

Vyskočil jsem na strom a čekal jsem na ni. Musí přijít. Musí mi vysvětlit, o co jde. Vůbec nic jsem nechápal. Jestli jí nevadí, že se občas přeměním na vlka, co tedy?

Uslyšel jsem ji a poté i ucítil. Objevila se za pár stromy a bez zaváhání vyskočila za mnou.

Nasadil jsem vyčkávavý výraz, založil jsem si ruce a čekal, co z ní vypadne.

„Jaku, já s tebou nemůžu být, protože by to nebylo to nejlepší,“ řekla s pohledem upřeným na svoje nohy. „Pro nás oba. Jsme úplně jiní…“ zasekla se.

Sledoval jsem, jak se na mě po očku podívala a potom se znovu koukla dolů. Čekal jsem dál. Tohle nic nevysvětlovalo. Jasně, já jsem vlkodlak a ona… co je vlastně ona?

„Co jsi zač?“ zeptal jsem se. Musím to vědět.

Jednu chvíli na mě zoufale koukala, jako kdyby to nesměla říct a v druhé chvíli jí z očí tekly slzy a ona nezastavitelně vzlykala. Naklonil jsem se k ní a objal jsem ji. Co jsem řekl? Proč brečí?

„Já jsem… já jsem… polupr…“ vzlykala a já jí nerozuměl.

„Cože jsi?“

„Poloupr…“

„Co?“

Zhluboka se nadechla, zamáčkla slzy a nešťastně se na mě podívala. „Poloupír.“

Ona je poloupír? Ne, to není možný, to nesmí! Proto tak utekla, když jsem jí vysvětloval, co děláme… Ale vždyť ví, že bych jí neublížil! Ale bude mít Sam stejnej názor?

„Ale nezabíjim lidi… a mamka s taťkou taky ne.“

„Tak v čem je problém?“ Teď už nebyl fakt v ničem.

Pokrčila rameny. „V tom, že je tvým posláním, že mi zabiješ rodiče a příbuzný…“

Rodiče a příbuzný. To měla tolik lidí v rodině? Obvykle se upíři pohybují po dvou, nebo po třech, ne?

Znovu jsem se na ni podíval a začal jsem tušit něco velkého. „Je vás v rodině hodně?“

„Devět i se mnou.“

To teda zíram. Devět? To ale fakt není normální, aby se sešlo tolik upírů pohromadě. A pak mi začali docházet skutečnosti. Zaprvé – Cullenů bylo sedm, než se k nim přidala Bella… Sedm + dva = devět. Protože Poloupírem se člověk může akorát tak narodit. Zadruhé – do telefonu říkala „Alice, uklidni se, už jdu!“ Není Alice jednou z nich? Zatřetí – má stejné oči jako Bella. Proto mi připadala povědomá.

Ze rtů se mi vydralo zasyčení.

Clara se na mě podívala. „Neublížíš jim, že ne…?“ zeptala se zoufale.

„Kolik ti je?“ zeptal jsem se přidušeně.

„Ehm… jako popravdě? Třináct.“

Zasténal jsem. Bellu jsem naposledy viděl na její svatbě, což je asi čtrnáct let. Bože…

„Co se stalo?“ ptala se zmateně Clara.

„Prosím, řekni, že tvůj otec se nejmenuje Edward Cullen! Prosím!“

„Jmenuje, proč? Ty ho znáš?“

„Samozřejmě, že ho znám! Znám všechny! Ne, to není možný, proč já?!! Promiň, musim jít!“ řek jsem omluvně, seskočil jsem ze stromu a změnil jsem se. Potom jsem se rozběhl za ostatními, aniž bych vnímal Samovo rozhořčení nad tím, že jsem porušil Carlislův rozkaz.

Ona je jednou z nich! zavrčel jsem.

Kdo? zeptal se Paul.

Clara. Ona je Cullenová! Když jsem to vyslovil, projela mnou neskutečná bolest. Přece nemůžu milovat dceru mojí teď už bývalé lásky! Nechal jsem si hlavou proběhnout celý rozhovor.

Tak to je teda fakt síla, řekl obdivně Embry. Seš dobrej, žes to vydržel…

Já o tom nevěděl! zakňučel jsem.

Jacobe, vždyť na ně neútočíme, řekl povzneseně Seth. Potom se ale úzkostně zeptal: Že ne, Same?

Jasně, že ne. Nic nám neudělali. Zatím. Takže je necháme, jenom za nima v nejbližší době zaskočim a připomenu jim smlouvu.

Ne, já to udělam, řekl jsem až příliš ochotně. Klidně hned, nabídl jsem se.

To by bylo fajn, pokýval hlavou Sam. A Jacobe, dodal, když jsem se rozběhl. Buď opatrný a nedělej nic, co by tě potom mohlo mrzet, jo?

Jasně, jasně. Rozběhl jsem se lesem a po chvíli jsem doběhl k místu, kde jsem se rozloučil s Clarou. Pořád tam seděla, jako kdyby doufala, že se vrátím.

Když jsem se přiblížil, udiveně vzhlédla. „Jacobe?“ zeptala se nervózně.

Kývl jsem hlavou a krátce jsem štěkl.

„Co tu děláš?“

Naznačil jsem směr, kterým přišla ona. Docházelo jí to bleskově.

„Ty jdeš k nám? Ne, to nesmíš, snad jsi mi něco řekl, ne?“

Zakňučel jsem a zavrtěl jsem hlavou.

Váhavě seskočila ze stromu. „Tak pojď,“ řekla a vyšla směrem k jejich domu. Potom se rozběhla a já ji hravě dohonil. Neběhala tak rychle, jako upír. Málem jí vypadli oči z důlků, když viděla, že v klidu a bez námahy běžim vedle ní. Ale nechala to být a běžela dál.

Po chvíli jsem to ucítil. Spoustu pachů, které mě štípaly do čumáku. Nakrčil jsem nos a zastavil jsem se.

„Nejdeš dál?“ zeptala se Clara zmateně.

Zavrtěl jsem hlavou. Nejsem připravenej, aby mě viděli s Clarou. Zatím ne. Sice jsou Sam a Seth ještě ve vlčí podobě, takže by mě nenechali umřít uškrcením od Edwarda a Belly, ale stejně. Počkal jsem, až Clara zmizí v domě a potom jsem lehkým klusem vyběhl ke dveřím. Ale pořád jsem se držel asi deset metrů od domu.

Z okna vykoukl Emmett a chvíli na mě nevěřícně zíral. Potom zmizel v okně a objevil se tam Edward. „Jacobe?“ zeptal se zmateně.

„Cože? Jacob? Co tu dělá?“ ozval se z hlubin domu Bellin hlas. Ano, byl jiný, ale pořád její.

„Emmette, to ať tě to ani nenapadne, není tu, aby zaútočil,“ káral Edward svého bratra.

„No jo…“ zamručel.

Potom ze dveří vyšla Bella a zmateně se na mě koukala. Štěkl jsem jí na pozdrav a ona se usmála. „Ahoj Jaku.“

Po boku se jí objevil Edward. „Víte, že všichni dodržujeme naše pravidla i beze smlouvy. Ale děkujeme, že jste nám dali vědět, že jste tady. Varování bereme na vědomí.“

S vyceněnými zuby jsem na něj zavrčel a potom jsem stočil oči k Belle.

„Musel jsem to udělat. Zemřela by. Věř mi.“ To poslední jenom zašeptal.

Nic, co by tě později mrzelo, připomněl mi Sam.

Jasně, jasně, řekl jsem znovu, kývl jsem Cullenovým na pozdrav a zmizel jsem do lesa.

5.kapitola

7.kapitola

Shrnutí

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You are the best of this world, 6.díl: