Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You are my destiny 9. kapitola

16.08.2012 (15:15) • Day • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1111×

Cesta do Larimoru se krátila a já byla každým kilometrem dál od svého srdce, které zůstalo s Jeremym v Broken Bow.

„Musíme s tebou mluvit,“ matka se na mě otočila. Seděla na předním sedadle vedle otce.

„Koupili jsme ti pepřový sprej, máš ho doma na stole. Taky tvoje auto prošlo jistými změnami, teď vypadá skoro jako opancéřované. Od října nastoupíš na novou školu ve vedlejším městě. Ta se momentálně opravuje a její žáci jsou rozděleni do škol okolo, takže není důvod, abys to v Larimoru dalších pár týdnů nevydržela,“ otec mluvil během řízení auta a já si všimla, že se nepatrně třese.

„Proč?“

„Tatínek zapomněl ještě na jednu věc. Budeme se stěhovat do vedlejšího města, hned jak nastoupíš do nové školy. Proto jsme za tebou do Broken Bow nepřijeli dřív. Sháněli jsme dům,“ máma předstírala, že mou otázku přeslechla.

„Ale proč?“ řekla jsem hlasitěji. V autě najednou zavládlo podivné ticho rušené jenom vrněním motoru.

„V Larimoru se poslední dobou dějí divné věci… V lesích už bylo nalezeno několik mrtvol, další lidé se pohřešují. Jednalo se asi o útok divokého zvířete, těla byla roztrhána!“ bylo vidět, jak se otci těžce mluví. Já byla v šoku.

„Neboj se, nejednalo se o nikoho známého. Tedy, ehm, kromě Garryho, byl to tátův kolega z práce.“

Ten bodrý muž, který měl pořád plnou pusu vtípků? Jako bych zamrzla. Život, od kterého jsem se oprostila na dlouhé týdny, teď stál čelem ke mně a chtěl mě smést celou svou silou. Tohle byla rána pod pás.

Když jsme přijeli domů, zjistila jsem, že rodiče dokonce nechali zamřížovat okna a dveře. Bála jsem se zeptat, jestli se to zvíře dostalo i do něčího domu. Co to mohlo být? Medvěd? Vlk? Divočák?

První školní den byl rušný. Všichni mluvili jenom o vraždách. Koutkem oka jsem hledala Robbieho a Val, ale nemohla jsem je nikde najít. Pak jsem zaslechla rozhovor, který mě zaujal o krapet víc než vraždy.

„Potkali jste v létě Val? Prý vůbec nevycházela z domu, jenom když bylo zamračeno, nebo v noci. Taky se chová divně. Caroline mi říkala, že slyšela od Darrena, který mluvil s jejím klukem Robertem, že si snad chodí nasazovat kontaktní čočky co pár hodin. Chápeš to? Ta holka je ale divnej pavouk!“

„No a to jsi slyšela, že jako poslední mluvila s Loreen, než zmizela? Zůstaly spolu samy v místnosti, a když se asi po půl hodině konečně Valerie ukázala, Loreen nemohli nikde najít,“ dívky líčily zážitky jedna přes druhou.

A pak jsem je uviděla. Robbie se vůbec nezměnil, jenom se tvářil jako Valeriin majetek. Už nebyl charismatická osobnost. Valeriiny duhovky měly pořád stejně fialový nádech, postoj jejího těla byl až nepřirozeně vzpřímený a z jejího pohledu tuhla krev v žilách. Měla ještě bledší pleť, než jsem si pamatovala, takovou jako Jeremy.

Najednou jsem měla pocit, jako bych měla před sebou kusy mozaiky a ony se najednou samy od sebe složily v jeden jednolitý obrazec. Bylo nad slunce jasné, že Val byla upírkou.

Rychle jsem si hledala klidné místečko, abych mohla zavolat Jeremymu. Ani sekundu jsem neváhala, když jsem vytáčela jeho číslo.

„Ano?“ uslyšela jsem v telefonu známý hlas. Hlasitě se mi rozbušilo srdce.

„Mám tu malý problém. Nebo spíš velký. Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěla o Val? Je ti podobná víc, než je mi milé…“

„Počkej, ona je…?“

„Jo,“ přitakala jsem.

„Červená?“ To byl náš tajný kód pro rudé duhovky upírů.

„Jo!“

Tút, tút, tút, tút… Telefon mi oznamoval, že náš hovor byl přerušen. Snažila jsem se Jeremymu znova dovolat, ale neměla jsem šanci. Byl nedostupný.

Celé dopoledne jsem se třásla. Návaly horka se střídaly s pocity chladu. Od rána jsem nepotkala jak Robbieho, tak ani Valerii, a to byla jediná věc, která mě udržovala aspoň trochu klidnou. Po vyučování jsem vyběhla na školní dvůr jako první a rychle jsem se zamkla ve svém autě. V duchu jsem děkovala rodičům za jejich přehnaně ochranářské sklony. Bylo mi líto všech těch nevinných studentů, kteří se smáli, poskakovali a byli bezstarostní – tedy alespoň zdánlivě. I z jejich očí šel vyčíst strach, jenže jejich nepřítel byl tajemný neznámý. Jenom já a ona jsme věděly, jak je to doopravdy.

Doma jsem pořádně zamkla dveře a zkontrolovala mříže na oknech. Kolem páté mi zazvonil telefon. Lekla jsem se, až jsem nadskočila. Volalo mi neznámé číslo.

„Haló?“

„To jsem já.“

„Jeremy!“

„Vyřídili jsme tu záležitost,“ mluvil rychle, sotva jsem mu rozuměla.

„Jakou záležitost? Kdo my?“

„Kladeš příliš mnoho otázek,“ slyšela jsem, jak se směje.

„Jeremy!“ Teď jsem se trochu zlobila.

„Já a moje rodina. Zbavili jsme se Val. Měla jsi pravdu, to ona mohla za vraždy ve vašem městečku. Teď už se nemusíš ničeho bát, slibuji,“ poslední slovo zašeptal.

„Zbavili? A jak je možné, že Val vraždila? Vždyť jejího chování nejsou novorození schopní, ne?“ Ze srdce mi spadl obrovský balvan. Na druhou stranu vzrostla má zvědavost.

„Je pryč, Sophie, už ji nikdy neuvidíš, to ti přísahám. Víš, Val měla dar. Tak jako se já netřpytím na slunci, i jí bylo dáno do vínku něco navíc. Nevím, jak bych to pojmenoval, snad ‚Možnost volby‘. Ona totiž nepodléhala pudům, vybrala si jednu určitou oběť a tu mohla sledovat i celé dlouhé týdny. Cítila vždy jenom krev jediného člověka a to právě své oběti. A dovedla se neuvěřitelně ovládat!“

„Proč mluvíš v minulém čase?“ neuniklo mi.

„My jsme se o ni postarali, víc vědět nemusíš.“ Tušila jsem, že se mě snaží uchránit od kruté pravdy.

„Uvidím tě ještě nebo…?“

„Už nejsem v Severní Dakotě, Sophie. Chybíš mi,“ dodal jakoby mimochodem.

„Ty mně víc,“ řekla jsem sotva slyšitelně. Na druhém konci drátu bylo ticho.

„O tom upřímně pochybuji.“

A pak zavěsil. Zamrazilo mě. Tak moc se mi stýskalo a on byl přitom tak strohý! Na jednu stranu jsem se radovala – masový vrah byl pryč. Na druhou stranu jsem věděla, že už nikdy nezískám zpět přátelství s Val. Neuslyším její upřímný smích, neuvidím ty laškovné ohníčky v jejich očích. Nebudu poslouchat ty její šílené příhody. Nebudeme péct čokoládové sušenky a ujídat těsto. Žádné sliby a plány společné budoucnosti. To vše je nenávratně pryč. A Jeremy taky…

Schvátil mě záchvat pláče a já usnula až nad ránem vyčerpáním.

Příběh Sophie a Jeremyho se pomalu uzavírá. Poslední kapitola je před námi a já se na její psaní těším jako na Vánoce. Nezapomeňte příští úterý na 10. a zároveň poslední kapitolu You are my destiny. :) Day

Autor: Day (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You are my destiny 9. kapitola: