Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je - 29. kapitola

Edward na slunci


Všechno naruby tu je - 29. kapitolaVrátili jsme se konečně do Států a deštivého maloměsta Forks. Edward se snaží donutit sám sebe k rozhovoru s Alice. Chce si ji usmířit a něco jí prozradit, musí si však dávat velký pozor, aby toho neprozradil moc a tak neohrozil Alicin život.

Navíc s touto kapitolou slavíme i malé výročí - ve wordu jsem přesáhla 100 000 slov! Takže, hurá do čtení!

29. kapitola

Návrat domů proběhl bez všech velkých parád, bez kterých jsme se vcelku obešli. Na letišti nás vyzvedl Carlisle, který si kvůli nám prohodil službu s jedním kolegou, a tak jsme se nemuseli shánět po taxíku, který u letiště stejně žádný nestál.

Oproti Seattlu bylo v Port Angeles radikálně chladnější počasí, což všechny donutilo k tomu, vyndat z tašek nějakou tu mikinu. Teplé italské počasí si mě získalo mnohem rychleji než to deštivé, na které jsem si zvykal víc než měsíc. Stále jsem však tomu počasí nenavykl natolik, aby se mi po něm stýskalo, kdykoliv bych byl někde déle.

„Tak jak bylo v Itálii?“ zajímal se Carlisle už v autě.

„Kromě toho incidentu s těmi útočníky a vyhořelým hotelem to bylo perfektní,“ pochvalovala si Esmé a já musel souhlasit. Já s ní však nemohl tak úplně souhlasit. To nejhorší, co nás mohlo potkat, se skutečně stalo. S Bellou jsme až do příchodu Alice a mámy probírali všechny možné varianty, jak to Alice podat tak, aby dál nepátrala, ale ani jeden z nás nedokázal odhadnout, jak skutečně na ona fakta zareaguje.

„To jsem rád. Edwarde, tobě se na ty ruce ještě podívám. Noha snad bude v pořádku,“ upozornil mě hned Carlisle jako zkušený lékař. Někdy to nebylo špatné, mít lékaře pod jednou střechou. Ovšem častěji to víc štvalo.

„Samozřejmě,“ souhlasil jsem a raději dál mlčel. Zvažoval jsem, jak nejlépe začít rozhovor s Alice o tom všem. Alice se snažila sice stále usmívat a být stejně milá jako vždy, ale já cítil ten chlad z každého jejího gesta, které bylo určeno mně, a to mě zraňovalo. Chtěl jsem to mít všechno co nejdříve za sebou, ale o to horší to bylo. Věděl jsem, že náš rozhovor nemůžu odkládat do nekonečna, protože po chvíli by si všichni v našem okolí našeho podivného chování všimli, a samozřejmě by se to neobešlo bez otázek, který jsem se chtěl samozřejmě vyhnout.

 

 

Jen co mi Carlisle nechal tašku v pokoji a odešel, otevřel jsem okno, aby Bella mohla dál. Potřeboval jsem s ní mluvit. Ještě naposledy si ujasnit všechna fakta předtím, než si půjdu promluvit s Alice. Měl jsem na to sice celý víkend, ale právě kvůli klidu doma jsem to chtěl mít z krku skutečně co nejdřív.

Než se Bella objevila, začal jsem si pomalu vykládávat věci z tašky. Odpočinutý jsem byl z letadla, takže přestože bylo poměrně pozdě, nebyl jsem vůbec ospalý. A jen co jsem vytáhl poslední kousek oblečení a zastrčil tašku pod postel, objevila se v pokoji Bella.

„Rozhodl jsem se, že si s Alice promluvím ještě dneska,“ řekl jsem rozhodně.

„Asi to bude nejlepší. Carlisle už si toho podivného chování taky všiml, zrovna se o tom baví s Esmé v obýváku,“ odpověděla a já věděl, že všímavost bude prokletím celé mé rodiny. Všichni mají snad oči i tam, kde by je mít neměli!

„Napadlo mě to… Jenom stále nevím, jak s Alice mluvit a hlavně - jak začít s tím rozhovorem?“ Tohle bylo dilema, které jsem celou cestu domů z letiště promýšlel.

„Tak v tomhle ti zřejmě neporadím. Můžeš to zkusit přes tu legendu, co Paul vyprávěl, ale to bys mohl přivolat nechtěnou pozornost i na upíry, což by nebylo zrovna nejvhodnější - pokud bys tedy samozřejmě nezačal lhát, že žádného neznáš a ani o nich nic víc nevíš. Postupně byste se mohli dostat až k Demetrimu, ale netuším, jak bys vysvětloval to zmlácení,“ rozmýšlela.

„Mohl bych říct, že to bylo skutečně napadení, a jelikož jsem byl blízko, tak mě Heidi zaslechla křičet - díky dobrému sluchu vlkodlaků,“ navrhl jsem.

„Nezapomínej, že Alice o Heidi neví. Myslí si, že jenom Demetri je vlkodlak,“ odmítla můj nápad.

„To je vlastně pravda. Ale už myslím vím, jak začít, potom už to nějak půjde samo,“ podotkl jsem a postavil jsem se.

„Myslím, že tenhle rozhovor bude na delší dobu, takže pro dnešek půjdu. Uvidíme se zítra,“ rozloučila se se mnou a po rychlé puse vyskočila z okna a zmizela ve tmě. Okno jsem tedy zavřel a došoural jsem se zpět na chodbu a následně před dveře do Alicina pokoje.

Před nimi jsem se zastavil a zhluboka se nadechl. „Buď teď anebo nikdy,“ zašeptala jsem si jenom sám pro sebe, abych si dodal odvahy, a zaklepal jsem na její dveře.

„Dále!“ ozval se její hlas a já nakoukl do pokoje.

„Můžeme si promluvit?“ zeptal jsem se a doufal, že mě neodmítne. Potom už bych nemusel sebrat dost odvahy… Ne, na rozhovoru s Alice si budu trvat, i kdyby mě odmítla!

„Samozřejmě, můžeme, pojď dál,“ souhlasila a já tedy vešel a pečlivě za sebou zavřel dveře. Potom jsem zůstal ale nerozhodně stát poblíž nich, jako bych se snad chystal k útěku. „Klidně si někde sedni, já tě přece nekousnu,“ prohodila a skrz ten nevrlý tón jsem zaslechl i přívětivější, takový, s jakým se mnou obvykle mluvila.

„Já vím, jenom… Nějak nevím, jak začít. Náš poslední rozhovor nedopadl zrovna nejlépe a já bych to chtěl napravit - což znamená, že bych se měl nejdřív omluvit za své hrubé chování. Nezasloužila sis, abych k tobě byl nepříjemný. Vím, že ti můžu věřit a asi jsem si to v tu chvíli jenom neuvědomoval.“

„Omluva se přijímá,“ odpověděla a doplnila i lehký úsměv. Oddechl jsem si. Zatím to jde líp, než jsem očekával. „Ta omluva ale není všechno, proč jsi přišel, že ne?“ vybídla mě.

„Máš pravdu, není. Ehm, tak mě napadlo, jak moc vážně jsi brala tu legendu, co vyprávěl Paul v La Push?“ zeptal jsem se přesně tak, jak mi Bella před chvílí napovídala.

„Je zajímavé, že začínáš zrovna tímhle,“ zamumlala.

„Chtěla bys mluvit o něčem jiném?“ zeptal jsem se trochu zmateně.

„Ne, já jenom… Překvapilo mě, že se k tomu stavíš tahle otevřeně, zvlášť po té naší hádce,“ namítla klidně.

„Aha… No, říkal jsem si, že by bylo fajn, kdybychom si v některých věcech udělali jasno.“

„Přesně tohle jsem chtěla. A co se týče toho příběhu - zaujal mě víc než například Rose a Emmetta. Trochu jsem pátrala a v místní knihovně jsem našla hodně starou a skutečně hodně zaprášenou knížku,“ odvětila a zpod postele vylovila tu samou knihu, kterou sebou jednu dobu vláčela i do školy.

„Kdy ji musíš vrátit?“ zeptal jsem se podezřívavě. Tu knihu měla už nějaký ten pátek.

„Nemusím,“ prohodila a já si všiml toho lehkého ruměnce na její tváři.

„Alice! Neříkej, že jsi tu knihu ukradla?“ vyjíkl jsem překvapeně. Tak takovouhle Alice neznám. Vždy ctila pravidla a krádež - to bylo jejich porušení.

„Víš, že teď to zní jako zločin, když jsi to tak nazval? Já si ji vlastně jenom půjčila, ale neudala dobu, kdy ji vrátím. Přesněji, byla v jednom koutě, kam nikdo nikdy nechodí. Schválně jsem se zeptala i knihovníka, jestli tu knihu mají, a když ji nenašel v počítačové databázi, tak jsem si ji prostě vzala. No co, jinak by tam ležela doteď, padal by na ní další prach…“ omlouvala svoje chování.

„Dobře, fajn. O tomhle jsem se stejně nechtěl tak úplně bavit. Tedy o té krádeži. O obsahu té knihy ale ano,“ utnul jsem její obhajoby.

„Fajn, tak tedy pokračuj s tou tvou Hodinou pravdy. Chci vědět všechno, co víš,“ vybídla mě.

„Moc toho není. Taky jsem pátral - ale legálně. Podle toho, co jsem zjistil, vlkodlaci skutečně existovali, no a možná i existují do teď, ale natolik se zařadili mezi ostatní lidi, že je obyčejný člověk nepozná.“

„Já jednoho poznala,“ vyhrkla Alice hrdě a já se snažil tvářit překvapeně. „V Itálii,“ dodala.

„V Itálii?“ dělal jsem dál překvapeného a myslím, že mi to šlo docela dobře.

„Ano. Demetri je vlkodlak… To vrčení, co jsme tu poslední noc ve Volteře slyšeli, tak to vydával on. Heidi si toho musela všimnout, ona o tom musí vědět nejspíš hodně, a proto ho poslala pryč,“ odvětila.

„Proč jsi tedy chtěla jít za Demetrim ven, když jsi věděla, že je to vlkodlak?“ zeptal jsem se překvapeně. To byla v tu chvíli jediná otázka, která mě napadala.

„Nevěděla jsem to. Tedy spíš jsem si nebyla jistá. Potom jsem to ale poznala. Měl všechny příznaky. Celý se třásl jako by měl zimnici. Byl teplý, jako by měl horečku. A z hrudi se mu ozývalo tiché vrčení, kterého jsem si všimla až poté, co jsem se pořádně zaposlouchala.“

„Panebože, Alice! Nechápu, jak ses mohla chovat takhle… takhle bláznivě! Dávala jsi všanc svůj život!“ Snažil jsem se tlumit svůj hlas, abych nepřivolal pozornost zbytku rodiny, ale i tak jsem byl rozčílený. Věděla o vlkodlacích, ale za jedním hned šla.

„Nebyl nebezpečný. Mám takový pocit, že ho Heidi nějak uklidnila. Jenomže - ona by taky musela být vlkodlakem, aby to svedla. Musela by mu být nadřazená, být jeho alfa. Ne, tohle je nějaké divné… Heidi je člověk a Demetri se možná dokáže ovládnout sám,“ odpověděla zamyšleně a mě tím vnukla myšlenku.

„Co jsi myslela tím, že by musela být jeho alfou?“ zeptal jsem se.

„Bylo to napsáno v té knize. Ne moc podrobně, ale abych si udělala nějaký ten obrázek, to stačilo. Vlkodlaci jsou podobní vlkům, žijí ve smečkách, kterým ten nejmocnější z vlků vládne. Když on něco rozkáže, nikdo mu neodporuje. Tomu nejmocnějšímu se říká alfa a podobně to funguje i u vlkodlaků,“ vysvětlila mi, co všechno se dočetla v knize a konečně to všechno, co Bellu trápilo, dávalo smysl. Heidi byla alfa a tehdy to Demetrimu rozkázala.

„Nad čím přemýšlíš?“ zajímal jsem se, když jsem si všiml jejího zamračeného obličeje.

„Nad vším… Pokud existují vlkodlaci, o čemž jsem trochu pochybovala do doby, než jsme odletěli do Itálie… Mohou existovat i upíří?“ Pokud tahle konverzace do téhle chvíle šla jednoduše, teď jsem se zarazil. Dostával jsem se na tenký led a věděl jsem, že odteď bude všechno záležet jenom na mě. Věděl jsem, že budu muset začít Alice znovu lhát a doufal jsem, že se mi to podaří aspoň natolik přesvědčivě, aby přestala pátrat.

„To je hloupost. Upíři neexistují,“ odvětil jsem a snažil se tvářit aspoň pobaveně nad jejími slovy. Každý druhý by se tomu skutečně zasmál, jenomže mě do smíchu nebylo.

„Nemusí. Uvažuj, Edwarde, pokud existují vlkodlaci, mohou existovat i upíři. V té knize psali, že jsou to rození nepřátelé,“ naléhala na mě Alice.

„To s tím nepřátelství může být pravda, ale já si nemyslím, že upíři existují. Je přece možné, že vlkodlaci, kteří se pasovali do pozice ochránců lidí, všechny upíry zabili,“ namítl jsem a doufal, že se mnou bude souhlasit.

„Je to možné. Zvlášť, když si spojím to zmizení zdejších upírů potom, co se objevili vlkodlaci. To by totiž odpovídalo tvé teorii. Ale Mikova teorie o tom, že Bella je upír, je opravdu padlá na hlavu. Kdyby tomu tak bylo, nejela by do Itálie ani za nic. Musela by totiž o vlkodlacích vědět,“ souhlasila s mou poznámkou a rozvinula ji následně tak, že jsem si oddechl. Nepovažuje Bellu ani její rodinu za upíry, což bylo jenom dobře.



 

Potom už všechno probíhalo v klidu. Alice souhlasila s mým názorem, že všichni upíři jsou už dávno na popel díky našim ochráncům vlkodlakům, a tak bylo toto téma uzavřeno, a já doufal, že uzavřené zůstane jednou provždy.

Do postele jsem se dostal až pozdě večer, nezapomněl jsem však otevřít okno, kdyby se náhodou chtěla Bella vrátit. Což také zřejmě udělala, jelikož když jsem se ráno probudil, první, co jsem spatřil, byly její zlaté oči, jak na mě s úsměvem hledí.

„Dobré ráno,“ zamumlal jsem a natáhl se pro polibek. Takovéhle rána bych si skutečně nechal líbit už napořád.

„Máš pravdu, je dobré. Včera jsi to zvládnul na jedničku,“ chválila mě.

„Slyšela jsi náš rozhovor?“ zeptala jsem se překvapeně a vyhrabal jsem se do sedu.

„To ne. Renée mě jenom informovala o tom, jak to nakonec dopadlo. Že Alice nebude dál pátrat a věří tomu, že žádní upíři neexistují,“ odpověděla a věnovala mi další z nádherných úsměvů. „Nakonec to nebylo až tak těžké, si s ní promluvit, jak ses obával, že?“

„Ani nevíš, jaký jsem měl strach, když se zmínila o upírech,“ odporoval jsem.

„Ale zvládl jsi to, což je hlavní. A my se teď budeme moct zabývat i jinými věcmi, než je záchrana života nebo ochrana tajemství,“ odpověděla záhadně.

„Co tím myslíš?“ zajímal jsem se.

„Myslím tím to, že doufám, že umíš tančit,“ prohodila a já se tvářil snad ještě překvapeněji.

„No, tančit umím, ale - proč se na to ptáš?“ Jelikož jsem se zřejmě zatím dostatečně neprobudil, neposkládal jsem si význam jejich slov do natolik srozumitelné věty, že jsem na ni stále hleděl, jako kdybych spadl z višně.

„Tak to je fajn, protože za šest týdnů se bude konat vánoční ples, na který samozřejmě musí dorazit všichni studenti,“ vysvětlila a já to konečně pochopil.

 

 

V neděli mi Carlisle zkontroloval pohmožděnou ruku, se kterou jsem konečně mohl normálně hýbat, a tu pokousanou, kterou jsem měl několika stehy sešitou, mi jenom přelepil novou náplastí - prý jenom do doby, než mi stehy vyndá.

„Tu sádru ti sundáme tak za tři týdny. Buď pojedeme do nemocnice spolu, nebo tě odveze Esmé, podle toho, jak budu mít zrovna směnu,“ informoval mě a já si jenom povzdechl, ještě tři týdny se budu tahat s tou nevzhlednou bílou věcí na noze. To je snad za trest.

„Nemusí ta sádra zůstat bílá, že ne?“ zajímala se Alice, když vešla do jídelny, kde jsme seděli.

„Nemusí, proč?“ zajímal se Carlisle a Alice se vesele zazubila a zamávala na nás balíčkem barevných fix. „Aha, mohlo mě to napadnout,“ usmál se vesele táta a než jsem tomu stačil nějak zabránit, Alice se dala do kreslení. Což samozřejmě neuniklo ani Emmettovi a nakonec mi na sádru něco nakreslil každý člen rodiny.

„Vidíš, už to není taková nuda,“ pochvala si Alice výsledné dílo.

Celou dobu jsem to nechával na její kreativitě a až na hotové dílo jsem se podíval. Bylo to nakreslené křídlo. „Co to má znamenat?“ zeptal jsem se.

„Pane na nebi, nikdy jsi neslyšel o řeckých bozích?“ zeptala se a protočila přitom očima.

„Jasně že slyšel, ale co s nimi má společného křídlo a moje sádra?“

„Všechno, abys věděl. Okřídlené topánky nosil Merkur, aby mu bylo usnadněno cestování, tak proto jsem ti na sádru nakreslila křidélko, aby se ti líp chodilo,“ usmála se na mě vítězně a já to raději dál neřešil. Podíval jsem se na druhou stranu, kde jsem měl zase veledílo od Emmetta, a to jsem raději nekomentoval. Ostatní už byly takové klasické obyčejné obrázky.

 

 

Větší dilema, než obrázky na sádře, pro mě představovala zítřejší cesta do školy. Ve chvíli, kdy jsme byli v Itálii, bylo jednoduché obléct si šortky, kterým sádra nepřekážela, ale teď v deštivém a chladném počasí? Šortky nepřicházely v úvahu a kalhoty se přes sádru nedaly převléknout.

„Esmé? Můžu si půjčit ty tvoje velké nůžky?“ zavolala Rose na mámu do přízemí, když postávala na chodbě a sledovala, jak rozvažuju, v čem jít zítra. Překvapeně jsem se na ni podíval, ale neřešil to - nůžky může potřebovat na cokoliv jiného.

„Jistě, jsou v mé pracovně,“ zavolala na ni máma a Rose seběhla po schodech, aby si je vzala. Jenom o pět minut později se s nimi vrátila nahoru a zamířila si to rovnou do mého pokoje.

„Co s těmi nůžkami plánuješ?“ zajímal jsem se.

„Nic tě nenapadá?“ zeptala se a mile se usmála. Já jenom zavrtěl hlavou. „Tak mi podej jedny kalhoty, já ti to názorně předvedu,“ odpověděla a natáhla se po jedněch kalhotách.

„Ne! To nemyslíš vážně, že ne? Rozstříhat mi kalhoty?“ Co se to s těmi mými sestrami děje?

„Myslím to zcela vážně. Pokud zítra nechceš jít do školy v šortkách nebo v sukni - pokud by ti to vyhovovalo, půjčila bych ti tu moji letní, co je po kolena a s kytičkami,“ nabízela se okamžitě a já na ni jenom překvapeně hleděl. „Neboj, dělala jsem si jenom srandu, tu květinovou sukni bych ti nepůjčila, mohla bych ti ale půjčit tu křečkovanou, nebo můžeš požádat Alice,“ navrhla a potom si na pomoc zavolala i Alice. „Co myslíš, půjčila bys Edwardovi nějakou sukni?“ zeptala se jí mile.

Než však stačila Alice souhlasit, rezignoval jsem. „Fajn, jak chceš, tady jsou moje kalhoty, ale nové mi zaplatíš,“ upozorňoval jsem ji a podal jí jedny z mých kalhot.

„Neboj se, nebudeš litovat, žes je svěřil do mých rukou,“ ujistila mě.

„Já toho lituju už teď,“ zamumlal jsem, když jsem sledoval, jak se nůžky blíží k látce. Rose potom se mnou v pokoji strávila asi hodinu, než byla spokojená s úpravou kalhot. Ve švu mi je rozpárala tak, aby se poté daly sešít a nebylo na nich nic poznat. „Děkuju, nebýt tvých šikovných rukou, zítra bych si vážně půjčoval sukni,“ podotkl jsem s úsměvem, když jsem na sebe natáhl kalhoty.

„Ještě že mou práci dokážeš ocenit,“ odvětila a odnesla mámě vrátit nůžky do pracovny. Až do večera jsem potom zůstal sám. Bella se objevila až po večeři, kdy jsem se zavřel v pokoji a začetl se do zápisů, které mi Jasper okopíroval od několika spolužáků, abych za ten týden nic nezameškal.

„Zítra ráno jdeme s Cordym do školy až na druhou hodinu,“ informovala mě, jen co dosedla na postel.

Zvedl jsem k ní hlavu a zadíval se do jejich očí. „Proč až na druhou?“

„Musíme ještě něco s Cordym vyřešit, ale potom si tě tam někde najdu a nespustím z tebe zrak ani na chviličku,“ slibovala.

„To jsem zvědavý, jak to hodláš udělat, když společnou máme jenom biologii,“ usmál jsem se a Bella se ke mně místo odpovědi naklonila a políbila mě.

 

 

„Edwarde, Alice!“ vítala nás před školou okamžitě celá parta roztleskávaček a hráčů. Jelikož jsem teď měl nohu v sádře, klíče od auta měla svěřené Rose a stala se tak naším školním řidičem. Moc nadšená z toho nebyla, jelikož se nám musela hodně přizpůsobovat - hlavně tedy mě - ale namítat nic nemohla.

„Jak bylo v Itálii?“ zajímal se Mike.

„Co blázníš? Pokládat mu takové nezáživné otázky. V Itálii samozřejmě svítilo slunce a bylo parádně. Mě spíš zajímá, kde jsi přišel k té úžasné ozdobě na tvé noze,“ prohodila Monica a ukázala na sádru.

„To je na dlouhé vyprávění a za chvíli zvoní,“ namítl jsem.

„Mně to nevadí. Dlouhé příběhy mám ráda a navíc spolu máme hned první hodinu, takže když tě doprovodím, kousek mi můžeš povyprávět hned,“ navrhla a zařadila se vedle mě, abychom se spolu mohli vydat k naší učebně, kam jsem se pajdal s pomocí mé nové italské kamarádky - berly. „Tak povídej,“ pobídla mě, když jsem se nějak neměl k vyprávění.

„Ono to vlastně není nijak zajímavé. Jenom jsem se šel jednou večer projít a napadla mě nějaká pouliční partička, co neměla co dělat. Zmlátili mě do bezvědomí, ale Heidi mě našla včas, a zavolala mi pomoc,“ vypověděl jsem ten příběh v co nejkratší verzi.

„Páni. Pomalu se z tebe stává hrdina, víš to vůbec? Nejprve ta střelba v klenotnictví, teď napadení v Itálii. Kromě toho, že se vždy připleteš, kam nemáš, máš taky nehorázné štěstí - což je samozřejmě fajn. Ach jo, co já bych dala za to, mít takového kluka, jako jsi ty. Bella na tebe musí být neskutečně pyšná,“ prohodila, když jsme vcházeli do třídy, která se pomalu plnila.

„To nevím, jestli to chceš vědět, musíš se zeptat přímo jí,“ pokrčil jsem rameny.

„Jen se nedělej. Určitě je na tebe pyšná. Sice - říkal jsi něco o tom, že tě zachránila nějaká Heidi? Povídej, přeháněj, jsem zvědavá, kdo to je, jak jste se seznámili, a co se mezi vámi odehrálo,“ vyzdívala dál a já nechápal, kam na tyhle své nápady chodí. Já a Heidi, takový nesmysl.

„Heidi je recepční z hotelu, kde jsme bydleli. Seznámili jsme se na recepci a nic mezi námi nebylo.“

„Hmm, a já už myslela, že to bude trochu zajímavější. Přece jenom jsi byl v Itálii. Všichni tvrdí, že odtud pocházejí jedny z nejhezčích dívek, tak mi neříkej, že na recepci stála nějaká ošklivka.“

„Ne, ošklivá ona není, jenom -“

„Jasně, nemusím mi to říkat - ty máš prostě oči jenom pro Bellu, je to tak? Chudák ostatní holky, takhle je přehlížet a přitom by si jistě zasloužily všechny nějakou tu pozornost,“ povzdechla si teatrálně.

„Počítáš se mezi ty, kterým bych měl věnovat víc pozornost?“ zajímal jsem se.

„Samozřejmě. Jmenuj mi jedinou holku, která by nebyla ráda za to, že se jí věnuje tak pěkný kluk, jako jsi ty?“ snažila se mi odpovědět povzneseně, ale já v tom cítil o něco jiného. Měl jsem pocit, že se přes mé odmítnutí přenesla, ale jak se zdálo, ještě to nebylo úplně za ní.

„Dobrá, pokusím se ti trochu věnovat, ale teď bychom si měli pospíšit do třídy, jinak profesor nebude moc nadšený,“ varoval jsem ji.

„Kvůli tvé noze by nám pozdní příchod omluvil.“ Mávla nad tím rukou, ale i přesto zrychlila.

 

» Mé shrnutí «

Předchozí kapitola ooo Další kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je - 29. kapitola:

 1
7. emam
12.11.2013 [13:40]

emamOmlouvám se, ale jdu rovnou dál Emoticon Emoticon

6. Petronela webmaster
30.09.2011 [21:15]

PetronelaJsem doopravdy moc ráda, že se vám kapitola líbí... Vaše komentáře mi dělají velkou radost Emoticon

30.09.2011 [21:04]

kikuskaJa mám takú radosť, že už tu je ďalšia kapitola. Normálne v poslednej dobe zanedbávam čítanie poviedok, keďže mám vážne plný program. A mala by som si prečítať pekné množstvo nových kapitol, ale nemám čas, no akonáhle si mi na fb napísala, že publikovali 29. kapitolu, čas som si našla. Naozaj len na tvoju poviedku. Emoticon Emoticon Čo v tom asi bude? Emoticon
Ale vážne, skvelá kapitola. Dokonalá. S Alice si to vymyslela naozaj úžasne. Ani som nečakala, že to pôjde tak ľahko. Celé to nemalo chybu. Len ešte mám takú otázočku. Monica je vlastne niečo ako Jacob?
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. LidkaH
30.09.2011 [19:53]

Super, že to s Alice nejak zakecal. a zajimalo by me co Bella s Cordym řeší? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Rychle dalsi prosim!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. UV
30.09.2011 [19:38]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. eMuska
30.09.2011 [19:16]

Uá, tu bolo toľko prekrásnych vecí! Bella s Edwardom sú perfetní, jemní, nežní, a pritom ma pri čítaní nebolia zuby... teda bolia, ale môžu za to tie nemecké cukríky...
A Alice, normálne som mala strach, ale zvládli to super, ani by mi nenapadlo, že to vezme tak super. uá! a že ona vedela o Demetrim? A že Heidi nie je upírka? Si sa s tým krásne vyhrala! úžasný dej, zápletka na zápletke a pritom je to stále Twilight! Plus Rose bola s tými nožnicami skvelá! A dúfala, som, že Monicu to už prešlo... Bella by jej mohla ukázať... Emoticon

1. Petronela webmaster
30.09.2011 [18:49]

PetronelaTak - sice to chvíli trvalo, ale přece jenom je tu další kapitola - snad se vám tedy bude líbit Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!