Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je - 30. kapitola


Všechno naruby tu je - 30. kapitolaTak, a dějově jsme se dostali na konec Stmívání. Čistě teoreticky by tohle mohl být i konec této povídky, ale - poručte mojí hlavě, aby přestala produkovat nápady na pokračování... :D To prostě nejde a navíc, ještě jsem si nechala několik tajemství, které je v pokračování potřeba objasnit.
Teď si ale s našimi hrdiny užijte poslední kapitolu předělaného Stmívání a někdy příště nashledanou, vaše Petronela

30. kapitola

Carlisle mi sádru sundal po dlouhých čtyřech týdnech, kdy jsem si na ni pomalu snad i zvykl - vlastně ne, nezvykl, a byl jsem neskutečně rád, že jsem ji měl dole a nohu tedy osvobozenou od nadbytečného břemena. Byla to neskutečná úleva.

„Nechceš ještě tu berli nechat? Mohla by se ti hodit, než tu nohu nějak rozcvičíš,“ zajímal se Carlisle, když jsem seděl v jeho nemocniční kanceláři a nohou lehce pohupoval ve vzduchu.

„Ne, to je dobrý. Zvládnu to i bez ní,“ odmítl jsem.

„Jak myslíš, kdybys ale měl nějaké problémy, tak se na mě se vším obrať… Navíc budeš chodit na rehabilitace, třikrát do týdne do třetího patra - bude to trvat dva týdny a já doufám, že to bude stačit, aby sis na tanečním parketu potom neublížil,“ zamumlal Carlisle a něco si značil do papírů.

„Neboj se, to taky zvládnu. Na tančení jsem talent od přírody,“ odmávl jsem to, přestože to tak úplně pravda nebyla. Stačilo si vzpomenout na mou první hodinu tance a… Nebylo co dodat, od přírody jsem ten talent prostě neměl.

„Dobře,“ usmál se na mě vědoucným úsměvem a potom mě propustil, abych zbytečně nezameškával školu. Opatrně jsem tedy slezl z lehátka a poté se vydal po chodbě. Stále jsem však měl ten pocit, jako bych tu sádru na noze měl a chůze bez ní mi připadala najednou divná. Měl jsem tendenci nohu stále tak nějak tahat za sebou. A kromě té jizvy na ruce, která byla místy chladná jako Bellina kůže, jsem na Itálii neměl skoro žádnou památku.

 

 

Do školy jsem dorazil jenom o půl hodiny později, právě ve chvíli, kdy začínala přestávka. Na chodby se vyvalili všichni mí spolužáci a okamžitě začali rozebírat blížící se vánoční ples. Ani ve snu mě nenapadlo, jak hrozné to je, poslouchat přípravy na ples, doma i ve škole. Nikdo nemluvil o ničem jiném, než o plese.

Byla to naprostá hrůza. Jako by nestačily barevné letáčky, které visely snad na každé stěně, a které neustále upozorňovaly na to, jak se ples blíží.

Měl jsem těch řečí kolem sebe plné zuby, a proto jsem se cestou po parkovišti rozhlížel, jestli neuvidím někde Bellu. Byla by to neuvěřitelná záchrana promluvit si s někým… Normálním. Ne, že bych tedy svoje sestry nepovažoval za normální, ale v tuhle chvíli - fajn, v tuhle chvíli jsem dost o jejich zdravém rozumu pochyboval.

Než jsem ji v tom stohlavém davu stačil byť jenom zahlédnout, omotaly se mi její drobné ruce kolem pasu.

„Jak bylo u doktora?“ zeptala se a já se v jejím objetí jenom otočil, abych jí viděl do onyxových očí a mohl ji políbit.

„Noha je v pořádku a tanec mám povolený,“ shrnul jsem všechny důležité informace a Bella se na mě spokojeně usmála.

„Tak to jsem ráda. Mám už totiž vybrané šaty a bylo by škoda je nechat jenom tak viset ve skříni,“ odvětila a lehce pokrčila rameny, jako by jí to vlastně bylo jedno, ale já věděl, že se Bella na ten ples těší jako každá normální holka.

„Už se nemůžu dočkat, až tě v nich uvidím,“ zamumlal jsem a sklonil se k ní, abych ji mohl políbit na rty.

„Budou se ti líbit,“ odvětila a potom se ode mě trochu odtáhla. „Ale teď bys už měl jít, tvoje profesorka španělštiny nemá ráda pozdní příchody, zapomněl jsi?“ podotkla s úsměvem a já si všiml pomalu se vylidňujícího parkoviště a taky Emmetta, postávajícího u vstupu do budovy, jak na mě zuřivě mává.

„Tak na biologii,“ rozloučil jsem se a vydal se na hodinu, abych se nemusel zase omlouvat naší příjemné učitelce jazyka. Neměl bych sice takový průšvih jako Emmett, ale i tak by to jistě stálo za to. V tomhle ohledu jsem se těšil na vysokou, tam je každému jedno, jestli se na přednášce zpozdíte, anebo na ni nepřijdete vůbec - tam vás berou jako dospělé, kterými vlastně už jsme.

„Pospěš si, dneska se už nemáš na co vymluvit. Sádra je fuč a s ní i všechny výmluvy,“ mumlal si Emmett spíš pro sebe, když jsme kráčeli skoro prázdnou chodbou k otevřeným dveřím naší učebny.

Hodina naštěstí pak probíhala v naprostém klidu. Profesorka dorazila až dvě minuty po nás a měla podivně dobrou náladu. Možná na ni podvědomě působí ta předvánoční atmosféra a ve skutečnosti to ani není tak protivná baba, jak se snaží před všemi studenty působit.

 

 

Dny pomalu ubíhaly, sněhu přibývalo a předvánoční shon rostl. A všechno to ještě umocňoval ten zatracený ples, který měl být už zítra. Dívky si dokonce vydobyly právo nejít na zítřejší odpolední vyučování jenom proto, aby se na ples mohly připravit. Bylo to trochu nepochopitelné, ale… Byly to prostě holky a nedalo se s tím nic dělat.

„Edwarde, počkej, něco pro tebe mám,“ dohnala mě na chodbě Rose. Zrovna jsem měl namířeno na parkoviště za Bellou, kterou jsem už zahlédl oknem.

„Co potřebuješ?“ zajímal jsem se, když ke mně došla a začala se přehrabovat v nějakém košíku. Potom jsem zahlédl na jejím obličeji vítězný úsměv a Rosalie mi podala červenou santovskou čepici.

„To máš na ples - všichni z týmu basketbalistů a roztleskávaček to budou mít na hlavě,“ vysvětlila, když jsem si čepici vzal do ruky.

„Ale já přece nejsem ani hráč basketu ani roztleskávačka, proč mi to tedy dáváš?“ nechápal jsem. S tou čepicí jsem se rozhodně na ples nechystal, k tomu by mě nedonutila ani za nic.

„Jo, zapomněla jsem dodat, že kromě hráčů a roztleskávaček budou mít čepice všichni jejich příbuzní a jejich partneři,“ dodala s úsměvem a vytáhla z košíku ještě jednu a podala ji Belle, která mezitím došla z parkoviště do budovy.

„Rose, omlouvám se, ale tohle vážně nepůjde,“ namítla Bella a vracela jí čepici.

Vůbec jsem se tedy nedivil, že se hned Rosalie zamračila, odmítnutí, ať už jakéhokoliv druhu, nesnášela. „Proč by to nemělo jít? Co se ti na té čepici nelíbí?“ zeptala se Belly trochu uraženě a čepici přijala zpět. „Když si ji nevezmeš kvůli partě, tak jenom zkazíš zábavu.“

„Já jsem neřekla, že si ji nechci vzít. Jenom - ta barva se mi prostě nehodí k šatům,“ odvětila Bella a dokonale tím zachránila situaci. Rose se totiž okamžitě usmála a začala se přehrabovat v košíku s ostatními čepicemi.

„Jaké budeš mít šaty? Mám tu ještě modrou, žlutou a zelenou čepici,“ hlásila pohotově.

„Ta zelená bude fajn,“ přitakala Bella a má sestra tedy z košíku vyndala hned dvě zelené čepice. Tu červenou, kterou jsem měl ještě v rukou, si vzala zpět a dala mi do ní jednu zelenou.

„Ten ples si skvěle užijeme. Teď ale pospíchám, musím rozdat ještě kupu čepiček, zatím se tedy mějte,“ rozloučila se s námi už za chůze Rosalie a já se překvapeně podíval na Bellu.

„To opravdu myslí vážně, to s těmi čepicemi?“ ujišťoval jsem se.

„Smrtelně vážně. Shodly se na tom s holkama z roztleskávaček. Všechny z toho byly velmi nadšené. Jenom mám trochu obavu, že to s těma barvama nedomyslely. Stačila jsem jenom projít po parkovišti a hlavu mám přeplněnou samými módními šaty, kterými chtějí holky okouzlovat, až mám pocit, že mi od přemíry informací pukne,“ postěžovala si.

Objal jsem tedy Bellu kolem pasu a přitáhl si ji do náruče. „Je to lepší?“ zeptal jsem se, když jsem jí políbil na čelo.

„Hmm,“ zamručela spokojeně, „trochu, můžeš ale ještě pokračovat,“ pobídla mě a já ji samozřejmě hned uposlechl a znovu ji na čelo políbil. A jelikož se chodba pomalu vyprazdňovala, nikdo nás nerušil.

 

 

„Jak dlouho myslíš, že to těm holkám může trvat? Měly na to celé odpoledne a ještě nejsou připravené,“ stěžoval si Emmett, když jsem spolu s ním a Jazzem čekal na naše doprovody, které se v patře už od příchodu ze školy strojily.

„Nemám nejmenší tušení,“ zamumlal jsem a pohledl na hodiny. Bylo půl osmé.

„No tak, nechte je, ať si to užijí. Prostě chtějí být dokonalé. To byste přece, pánové, měli vědět,“ bránil je okamžitě Jazz, který seděl pohodlně s rozepnutým sakem v křesle. Tomu jedinému čekání nevadilo. Nechápal jsem, proč souhlasil, že dneska půjde na ples v doprovodu Alice, když ho ve škole obletovaly houfy holek pro jeho charisma, ale bylo mi to jedno. U Emmetta a Rose to bylo jiné, jejich pár byl předpokládaný - ona jako nejnovější vedoucí roztleskávaček a Emm jako vedoucí basketbalového týmu. Perfektní dvojka.

„Fajn, ale už by si mohly pohnout, nebo přijdeme pozdě,“ rozhodil ruka Emmett, když vtom jsme zaslechli z chodby lehké odkašlání.

„Pánové, můžete sem?“ usmála se na nás Esmé a tvářila se velmi spokojeně, když jsme k ní došli a ona nám ještě uhladila klopy na sakách. „Tak, myslím, že dívky jsou připravené,“ pronesla a zvedla zrak k vrchnímu stupínku schodišti.

Jako první stála nahoře Alice. Jasper tedy došel až k patě schodiště a naše sestřička, pomalu jako dáma, sešla dolů. Nechápal jsem, co ji přimělo k tomu, aby si oblékla růžové šaty, ale musel jsem říct, že jí opravdu slušely. Krátký střih odhaloval její dokonalé nohy a dělal ji tak o něco vyšší, než skutečně byla. Vlasy měla pořád nějak neposlušně rozcuchané, ale tentokrát to nebyl ten rozpustilý účes, bylo to něco jiného… Vypadala jako dáma a ani ta santovská čepice, kterou měla na hlavě, na tom nic nezměnila.

„Vypadáš nádherně,“ pochválil ji Jazz a galantně ji políbil na hřbet ruky až se Alice lehce začervenala.

Než jsem se ale nadál a vstřebal tu změnu, kterou Alice prošla, Esmé opět zvedla zrak ke schodišti, kde teď stála Rose jako nějaká bohyně. Dlouhé vlasy měla vyžehlené a splývaly jí po odhalených ramenou. Střih bílých šatů zdůrazňoval její dokonalou postavu a dělal z ní nevinnou malou holčičku a zároveň smyslnou dívku, která přesně ví, co chce.

Když jsem se na malý okamžik od ní odvrátil, shledal jsem, že na ni Esmé shlíží s takovým zvláštním leskem v očích. A když se Rose postavila vedle Emmett a Alice s Jazzem, všiml jsem si, že jsou to potlačované slzy, které způsobovaly ten lesk. Ale v tu chvíli mě zajímalo něco úplně jiného, a tak jsem zvedl zrak opět ke schodišti, kde teď stála Bella.

S úsměvem jsem sledoval, jak v dlouhých šatech ladně schází schody. Vypadala úchvatně a mně došly slova na to, abych ji mohl dostatečně pochválit, takže jsem na ni jenom zíral a nemohl se na tu krásu vynadívat. S každým dalším schodem, kterým mi Bella byla blíž, se její úsměv rozšiřoval, až nakonec vložila svou drobnou ruku do mé dlaně.

„Myslím, že všichni jsou už nachystáni na ples,“ pronesla Esmé spokojeně, když jsme stáli všichni před ní. Teď jsem kromě těch slz, které se snažila potlačit, poznal v jejím pohledu i dojetí a hlavně hrdost, s jakou na své děti shlížela, i když tři z nich byly jenom nevlastní.

Poté si nás ještě společně vyfotila, jelikož jsme neměli to srdce ji odmítnout a nakonec jsme mohli vyrazit. Carlisle si zajistil odvoz ze směny, a tak nám půjčil i svůj mercedes, což znamenalo, že se druhým řidičem pro dnešní večer stal, k velké nelibosti Rose, Jazz.

„Esmé byla milá, když mi nabídla, abych se mohla připravit na ples společně s holkama,“ prohodila Bella, když už jsme mířili společně ke škole.

„To pro ni byla maličkost. Jsi pro ni už skoro jako dcera,“ odvětil jsem a spokojeně se usmál.

„Takovou mámu bych brala, i když Renée taky není nejhorší,“ pohodila rameny.

„Obě jsou jako mámy skvělé. Každá svým způsobem, ale rozhodně obě,“ dodal jsem a Belle nezbylo nic jiného, než souhlasit. Za posledních pár týdnů jsme se velmi sblížili. Avšak, můj vztah s Cordym jako by uvázl na mrtvém bodě. Chvíli jsem měl pocit, že by to mohlo být v pořádku, že mu dokážu, že si jeho sestru zasloužím, poté, co jsme se vrátili z Itálie. Dokonce se mi zdálo, že i on se začal víc snažit, ale poté se znovu odtáhl do té své ulity, ze které mě jenom nevraživě pozoroval.

„Trápí tě něco? Dneska bychom se měli bavit, ne uvažovat nad nepříjemnými věcmi,“ staral se Bella, když si všimla, že jsem se lehce zamračil.

„Nic se neděje, jenom… Napadlo mě, jestli na ten dnešní ples jde i Cordy.“

„Cordy? Ne, toho tam budeš jenom marně hledat. Raději se rozhodl dnešní večer strávit v lese,“ namítla a snažila se tvářit naprosto klidně, ale i ji Cordyho chování trápilo.

„Je to kvůli tomu, že by musel pozvat nějakou obyčejnou lidskou dívku, nebo se jenom nechce zdržovat v mé přítomnosti?“ zeptal jsem se ještě a všiml si, jak Bella po mě střelila pohledem. Tohle jsem asi přehnal.

„Já vím, že je k tobě Cordy opět stejně nepříjemný jako před Itálií, ale musíš pochopit, že je to pro něj těžké,“ vydechla smířlivým hlasem, když jsem vjížděl na parkoviště, které pomalu praskalo ve švech.

„Omlouvám se. Jenom nevím, co jsem udělal, že se ode mě znovu odvrátil,“ zamumlal jsem a zaparkoval na jednom z posledních volných míst.

„Není to tvoje vina, jak se Cordy chová. To všechno má jistou spojitost s jeho minulostí, a to je moc dlouhý příběh na to, abych tě s tím teď zatěžovala. Navíc, je to Cordyho příběh a pokud mi on nedá svolení, není mým právem, abych ti ho řekla.“

„Dobře, já to chápu,“ přikývl jsem a slíbil si, že dám Cordymu ještě šanci. Že se pokusím si získat jeho přátelství a možná se v budoucnu dozvědět i jeho příběh, který ho nutí se chovat tak, jak se chová. Teď jsem si ale hodlal užít ples s nejhezčí dívkou, která tam bude.

Jako pravý gentleman jsem jí pomohl vysednout z auta. Ve stejnou chvíli, kdy jsme vstupovali do tělocvičny, kde už hrála hudba, se k nám přidali i mí ostatní sourozenci. K Rose a Emmettovi se hned seběhly některé roztleskávačky, které hned začaly obdivovat její šaty.

„Páni, málem bych zapomněla,“ zamumlala Bella, když se na ní Rose podívala a pak přehodila pohled na mě. Než jsem se tedy nadál, držela v ruce tu zelenou santovskou čepici a já věděl, že se jí nevyhnu. Nechal jsem si ji tedy nasadit a doufal jsem, že nebudu vypadat jako nějaký hlupák, když vlastně nebudu jediný. „Sluší ti,“ prohodila spokojeně Bella, když si mě kritickým okem prohlédla.

„To doufám, jinak bych si ji sundal, i kdyby se to Rose nelíbilo,“ zamumlal jsem jí do ucha, když jsem ji, s rukou kolem jejího pasu, vedl do středu tělocvičny, kde jsme se připojili k prvním tancujícím párům. Bella mě objala kolem krku a společně jsme se do pomalého rytmu ploužáku pohybovali.

Jen, co však písnička skončila, objevila se u nás Monica.

„Ehm, Bello, nebude ti vadit, když si Edwarda na jeden tanec půjčím?“ zajímala se trochu nesměle.

Bella se na ni však příjemně usmála. „Samozřejmě, že ne. Stejně jsem si chtěla skočit pro něco na pití,“ odvětila a já se na ni překvapivě podíval. Než jsem si jí však mohl na něco zeptat, vydala se plavným krokem ke stolku s punčem a já začal s Monicou tančit.

„Ta čepička ti sluší, vypadáš roztomile,“ prohodila a rukou, kterou měla položenou na mém rameni, zajela až do vlasů. Lehce jsem si odkašlal a Monica ruku stáhla. „Omlouvám se, nechala jsem se unést.“

„To nic, jenom to prosím už nedělej,“ požádal jsem ji a Monica se usmála.

„Dobře, Belle by se to nemuselo líbit, co? Žárlila by? Vlastně, proč se ptám, jasně, že by žárlila,“ snažila se konverzovat, ale… Nevím, dneska, nebo spíše zrovna v tuhle chvíli, kdy jsme se k sobě stáli tak blízko, jako nikdy, mi ten rozhovor nepřišel tak uvolněný jako vždy.

„Bella žárlit nemusí, ona ví, že miluju jenom ji,“ prohodil jsem a pohledem jsem střelil ke stolkům s punčem, kde jsem ji viděl naposledy. Teď tam sice stále byla, ale už nebyla sama. Bavila se s někým, koho bych tu nikdy nečekal. Není to snad ples Forkské střední?

„Edwarde? Děje se něco?“ zajímala se Monica. Copak jsem tak průhledný, že se každý hned ptá, jestli se něco neděje?

„Ne, nic se neděje, jenom dál tanči,“ vybídl jsem ji, přestože jsem měl hrozné nutkání vydat se za Bellou a zjistit, o čem se s tím klukem baví. Jeho přítomnost se mi nelíbila. I přesto, že Bella tvrdila, že je to starý rodinný přítel, neměl jsem ho rád a od chvíle, kdy jsem ho poznal, s ním měla jisté rozepře i Bella.

Ten nucený klid mi ale vydržel jenom do konce písničky. Potom jsem se vymanil z Moničina sevření a se zamumlanou omluvou jsem se vydal za Bellou, která v ruce svírala kelímek s punčem, jako dokonalé maskování.

Došel jsem až k nim a Jacob se na mě lehce zamračil, když jsem Bellu objal kolem pasu.

„Zdravím, Jacobe. Copak tě sem přivádí?“ zeptal jsem se, když jsem od Belly převzal kelímek.

„Doufal jsem, že si tu budu moct s Bellou promluvit. Od chvíle, kdy ses tu objevil, nějak nemá čas na své přátele,“ odvětil mi a výraz na jeho tváři byl ještě nepřátelštější než ten, s jakým na mě shlížel Cordy.

„Jacobe, nech toho!“ rozkázala mu Bella a přidala lehké zavrčení. Které snad nemohl ani slyšet.

„Omlouvám se, Bello, ale je to tak. Je mi líto, že se ti pravda nelíbí. No, myslím, že jsem ti řekl všechno, co bylo potřeba a teď bych měl jít, jinak by tenhle večer nemusel dopadnout dobře,“ ukončil náš rozhovor a než jsem se nadál, odcházel pryč.

„Co po tobě chtěl?“ zajímal jsem se a snažil se působit, jako by mě to vůbec nezajímalo.

„Nic důležitého, nemusíš to řešit,“ snažila se to odmávnout.

„Pletu se, nebo je Jacob další člověk, který o vás ví?“ zeptal jsem se a Bella se trochu zachmuřila. Potom mě vzala za ruku a společně jsme vyšli ven z tělocvičny a i přes chlad, který se do nás rychle pustil, jsme šli dál, k jedné z laviček.

Sedli jsme si a já čekal na Bellinu odpověď. „Nepleteš. Jacob to ví.“

„Můžu vědět, jak dlouho? Se mnou ses o tom nechtěla bavit kvůli mé bezpečnosti, ale co on? S ním se můžeš bavit jenom tak?“ Nechtěl jsem, aby to vyznělo nějak vyčítavě, ale bohužel se to stalo.

„Jacob to ví už deset let a… On to má povoleno vědět,“ zamumlala a hrála si s rukama.

„Má to povoleno?!“ vyhrkl jsem, aniž bych nad tím nějak uvažoval. „Vždyť jsi tvrdila, že je to pro lidi nebezpečné… Kdo rozhoduje o tom, kdo to vědět může a kdo ne?“

„Edwarde, prosím tě, teď to neřeš. Ono je to trochu složitější, než se to na první pohled zdá,“ snažila se Bella rozhovor na toto téma ukončit.

„Dobře, ale jednou mi to povíš,“ snažil jsem se z ní vymámit slib, že se to dozvím.

Bella si jenom povzdechla a s bolestným pohledem se na mě povídala. „Jednou… Máme přece před sebou ještě hodně času,“ přitakala neurčitě a já si uvědomil, že to její jednou, nemusí vůbec pro mě někdy nastat. Bylo to zvláštní, takhle nad tím najednou začít přemýšlet. Nikdy jsem nad tím neuvažoval a teď - ta myšlenka mi prolétla hlavou jako blesk čistým nebem.

Koho by kdy napadlo, že bude mít nesmrtelnou, nestárnoucí přítelkyni? Mě samotného tedy nikdy. Ještě před půl rokem bych se někomu s touto teorií vysmál, ale teď? Nemožné se stalo skutečností a já jsem začal uvažovat trochu víc do budoucna. Jaké to bude, až začnu stárnout? V myšlenkách jsem se viděl starší a starší a po mém boku stála stejně stále mladá Bella. Od určité věkové hranice jsem vypadal jako její otec a u té myšlenky jsem se raději zarazil.

„Kolik času je pro tebe hodně?“ Musel jsem znát její představu naší budoucnosti.

„Tak dlouho, dokud tě neomrzím,“ odvětila a dál mě upřeně pozorovala.

Přitáhl jsem si ji do náruče a přitiskl jsem si ji k sobě. Z budovy tělocvičny k nám doléhala tlumená hudba a okolí se ponořovalo do tmy.

„Ty mě nikdy neomrzíš,“ zašeptal jsem jí do ucha. „Jenom mám trochu strach, aby tě neomrzelo trávit čas s někým, kdo neustále stárne… Za chvíli by mě lidé mohli považovat za tvého otce.“ Snažil jsem se působit jako osoba, která je nad věcí ale, přiznejme si to, nešlo to. A když jsem tak nad tím uvažoval, něco mě napadlo. Bylo to bláznivé, ale chtěl jsem znát Bellin názor. „Co si myslíš o…,“ zaváhal jsem.

„Co si myslím o čem?“ zeptala se a trochu se odtáhla, aby mi viděla do obličeje.

„Co si myslíš o proměně. O mé proměně na upíra?“ dotázal jsem se a se zatajeným dechem jsem očekával odpověď. Sledoval jsem, jak jí má slova postupně došla a jak se její obličej zachmuřil.

„Myslím si, že je to naprosté bláznovství. Nevíš, co upírství obnáší a navíc máš perfektní lidský život, měl by sis ho vážit a ne ho takhle hloupě zavrhovat,“ odvětila káravě.

„Takže… Tys nikdy nepřemýšlela o naší společné budoucnosti? Budu jedním z mnoha, které během své nesmrtelnosti budeš mít? Jenom takový dvou až tříletý flirt a nic víc?“ Možná jsem v tu chvíli začínal znít jako hysterická holka, ale tohle bylo důležité. Musel jsem vědět, jak to Bella s námi vidí.

Místo odpovědi se ještě víc odtáhla a stoupla si. Ruce zkřížila na hrudi a tvářila se uraženě. „Nechápu, jak něco takového můžeš říct. Jednou jsem ti přece řekla, že jsi první člověk, ke kterému cítím to, co cítím, tak se ze mě neopovažuj dělat nějakou sprostou děvku!“ řekla ostře a s bolestí, kterou jí způsobila má slova, se na mě dívala.

Vypadala tak nebezpečně krásně a já v tu chvíli zalitoval svých slov. Pamatoval jsem si, jak mi vyprávěla svůj příběh. Jaké to pro ni všechno bylo těžké.

„Omlouvám se, jsem sobecký hlupák, neměl jsem to vůbec říkat.“

„Máš pravdu, neměl jsi to říkat,“ přikývla.

„Když se teď omluvím, odpustíš mi to?“ požádal jsem a doufal, že mi vyhoví.

„Pokud se o tom už nebudeme dál bavit, tak bych na to mohla zapomenout, přestože s mou dokonalou pamětí to půjde jenom těžce,“ pousmála se a já k ní natáhl ruku. Bez zaváhání mi do natažené dlaně vložila svou drobnou ruku a já si ji přitáhl do náruče.

„Dobře, pro dnešek se o tom přestaneme bavit,“ souhlasil jsem a doufal, že v tom nezaslechla ten podtón příslibu. Nehodlal jsem se vzdát a jenom tak pustit někoho tak dokonalého, jako je Bella, ze svého náručí, do kterého bezpochyby patřila.

„Uvidíme, jestli dostaneš příležitost se o tom se mnou bavit,“ odvětila.

„I kdybych nedostal, jediné, co chci, je držet tě napořád v náručí a zrovna v tuhle chvíli, donutit všechny kluky v tělocvičně, aby na mě žárlili,“ prohodil jsem, abych změnil téma. Věděl jsem, že pokud bych na Bellu tlačil, rozhodně bych nedostal odpověď, jakou bych si přál. Musel jsem na to jít pomalu, a pokud sama Bella chce, abych si užil lidský život, nebylo by to ono bez pořádného školního vánočního večírku.

„Vždyť oni už na tebe žárlí,“ namítla Bella u vstupu do tělocvičny.

„Tak je necháme, aby žárlili ještě víc a žárlivostí pukli,“ pobídl jsem ji a hned se připojil k hloučku tancujících studentů. Neušli mi žárlivé pohledy mých spolužáků, a čím víc závistivě se na mě s Bellou dívali, tím těsněji jsem si svou dívku k sobě tiskl a užíval si její přítomnost.

 

Konec 1. série


 

Tak, dočetli jste a já bych chtěla poděkovat těm, kterým zájem o tuhle povídku vydržel až do konce "Stmívání". Schválně neříkám do konce povídky, protože jsme teprve v půlce.

Pokračování se tu ale objeví až za nějakou dobu. Potřebuju to všechno promyslet a předepsat si pár kapitol, abyste na ně potom nemuseli dlouho čekat. Pokud tedy máte mou tvorbu rádi, můžete se ponořit do jiných příběhů - například se chystám začít publikovat pokračování povídky "Dva bratři a já" s názvem "Díky za každej den".

Teď se ale už rozloučím s tajným přáním, že se brzy shledáme u pokračování této povídky nebo u jiných.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je - 30. kapitola:

 1
8. emam
12.11.2013 [13:57]

emam30 kapitol Emoticon Emoticon Emoticon Dokončené Stmívání naruby Emoticon Emoticon Emoticon Máš můj obdiv za to, že si to nejen dokončila, ale stále pokračuješ v tom svém obráceném světě.
Edward se nějak lehce vzdal rozhovoru o proměně, ale chápu, že ho ženské kouzlo trochu udolalo. Přislib pokračování to však naprosto vynahrazuje.
Některé pasáže bych sice vynechla či zkrátila. Celkově je to ale velice dobře promyšlené Emoticon

7. Petronela webmaster
01.11.2011 [9:12]

PetronelaMoc vám děkuju za komentáře, jsem hrozně ráda, že se vám poslední kapitola líbila Emoticon

6. eMuska
31.10.2011 [17:25]

Oujé, tak túto kapitolku som si strašne užila, naozaj. Najprv váhavý potôčik sa stával rozbúrenou riekou, až narazil na kameň, ktorý hravo oboplával. Hej, asi tak som to videla. Bolo to nádherné. Normálne som sa prichytila, ako tajím dych, keď Bella schádza zo schodov, treštím oči, alebo sa proste tvárim ako pako. Strhla si ma so sebou. jake ma trohu vydesil, ale Edward bol inak úplne užasný. Samozrejme až na to, čo potom povedal belle, to ma zarazilo. Bolo to fakt že ostré! Oujé! Až som sa zľakla, že to tak jednoducho nevyžehlia... Ale všetko dopadlo v úplne najsamlepšie ako mohlo. Som naozaj spokojná! Pri čítaní som sa cítila veľmi príjemne. Škoda len, že Crody stále nie je s Edwarrdom skamarátený. A myslím, že práve tam bude problém v tvojom pokračovaní. Ak by si šla podľa NM, tak pravdepodobne Bella odíde a miesto jazza to môže zaviniť práve Cordy. Mám sa báť? Či? Ja viem, že nedopustíš, aby poviedka dopadla tak, že bdue nečitateľná, ale prosím, mysli na moje srdiečko Emoticon ... Ale už sa fakt strašne teším, bude to pecka! Normálne som natešená! A už sa teším, ako sa budeme stretávať pod článkami tvojich ďalších poviedok. Teším sa, fakt fakt fakt! Emoticon Emoticon Emoticon

30.10.2011 [13:50]

kikuskaBože, toto bola tak krásna kapitola. Stále nechápem ako si to mohla tak dokonale napísať. Dala si tam to podstatné zo súmraku, ale aj veľa svojich nápadov a originality. Tebe sa proste človek musí ukloniť. Dievča, nieje normálne aby ti to písanie tak šlo. Povedz mi, čo robíš tu? Na stránke stmivani.eu kde svoje diela zverejňujú amatéri. Ty tu nemáš čo robiť. Mala by si rovno napísať knihu a hotovo. No a akonáhle sa rozhodneš napísať new moon, poprosila by som správu na fb, pretože si to určite budem chcieť prečítať. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. UV
30.10.2011 [10:22]

Skvělé Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30.10.2011 [8:55]

leacullenfunbolo to pekne zakončené a ja sa určite teším na všetky tvoje ostatné nápady. no len tak dalej Emoticon Emoticon Emoticon

30.10.2011 [7:37]

WhiteTieČlánek jsem ti opravila, příště si dávej pozor na následující chyby:

+ ji/jí (krátce ve 4. pádu),

+ s/z (s kým/čím, z koho/čeho),

+ mě/mně (2. a 4. pád mě, 3. a 6. pád mně).

Pokud je toto poslední kapitola povídky, zaškrtni u prologu (popř. 1. kapitoly) po publikaci této kapitoly "dokončená povídková řada".

1. Petronela webmaster
29.10.2011 [21:57]

PetronelaTak, tohle je poslední kapitola k přepisu první knihy, v hlavě už mám spoustu myšlenek na pokračování, ale tohle sem teď nepatří.
Prvně chci totiž poděkovat těm, co u povídky vydrželi až do konce a pod každou kapitolou mi nechali aspoň nějaké ty komentáře - ohromě mě těšili.
Byla bych tedy ohromě ráda, kdyby se tady taky objevil nějaký ten komentář - ať už kritika, či pochvala této kapitoly nebo celé povídky. Je to jedno, důležitý pro mě bude váš názor. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!