Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je - 28. kapitola

05.09.2011 (07:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2206×

28. kapitola

„Zdálo se mi to, nebo jsem skutečně slyšela zavrčení?“ zeptala se nechápavě Alice, která měla někdy sluch jako rys - a obvykle v těch nejnevhodnějších situacích.

„Já nic nezaslechl, možná se ti to jenom zdálo,“ namítl jsem okamžitě.

„Ale já taky něco slyšela,“ souhlasila okamžitě s Alice Heidi. Tvářil jsem se překvapeně, tahle situace se mi moc nezamlouvala. „Občas se do města zatoulají divocí psi, co se potulují po okolních lesích. Většinou je přivábí odpadky. Demetri, měl bys to jít zkontrolovat, kvůli bezpečí hostů,“ nabádala okamžitě svého kolegu, který si Bellu a Renée neprohlížel zrovna dvakrát přátelsky.

Čekal jsem nějaký odpor, ale Demetri se jenom podřízeně podíval na Heidi a s lehce sklopenou hlavou se vydal ven z hotelu. Stoprocentně jsem ale věděl, že žádného zbloudilého psa hledat nebude.

„A není to pro něj nebezpečné? Divocí psi se můžou chovat nevyzpytatelně,“ prohodila starostlivě Alice, když se za Demetrim zavřely vstupní dveře. „Kdysi dávali v televizi něco o chování zvířat žijících ve volné přírodě… no, a pokud tu skutečně ten pes větřil jídlo, mohl by být skutečně nebezpečný,“ sdělovala nám Alice své postřehy.

„Nemyslím si, že by mu ten pes mohl ublížit. Blíží se sice večer, ale na ulici je dost lidí, kteří by mu mohli pomoct,“ usmála se na ni lehce a bezstarostně Heidi. Ano, pokud si Demetri nějak neublíží sám, nikdo mu neublíží.

„Když myslíš… ale stále by za ním někdo měl jít, co když se tu objeví ta partička, co zmlátila Edwarda?“ zaváhala a zkousla si ret. Pohledem střílela z jednoho přítomného na druhého a hledala u nás podporu.

„Dobrá, asi bych za ním měla jít, ale… nemůžu opustit recepci,“ odvětila Heidi.

„Tak… můžu jít já,“ navrhla Alice a já věděl, o co se tady pokouší. Taktně jsem ale mlčel. Neslušelo se dobírat si Alice kvůli tomu, že se jí Demetri líbí - přestože jsem ho neschvaloval jako vhodného partnera pro ni. Přece jenom to je vlkodlak!

Ano, každý by v tu chvíli mohl namítnout, že já přece jenom chodím s upírkou a taky to tedy není zrovna vhodná partie pro člověka, ale tohle bylo… prostě to bylo něco jiného. Bella by mi nikdy neublížila. Nevěděl jsem sice, jak probíhá proměna na vlkodlaka, ale Demetri se zdál velmi vykolejený přítomností upíra a už jenom ta potlačovaná zuřivost ho dělala velmi nebezpečným.

„To bys mohla, ale jak jsem řekla, je docela tma. Neznáš to tady,“ namítla Heidi.

„Demetri se byl podívat přece jenom kolem hotelu, ne?“ nevzdávala se Alice.

„Zřejmě ano, ale nezaručuju, že se nevydal dál. Mohl se rozhodnout projít okolní ulice. Přece jenom mu už směna v hotelu za pár minut končí, a tak se nemusí vracet zpátky,“ rozmlouvala jí to nadále Heidi a snažila se znít přesvědčivě.

„Takže, jestli se mu něco nestalo, se dozvíme až podle toho, jestli ráno přijde do práce nebo ne?“ zeptala se šokovaně Alice. „To mi přijde jako bláznovství. Edward tady, kousek od hotelu, málem přišel o život a ty posíláš svého kolegu jenom tak, napospas těm… Těm… Těm gaunerům?“ zajíkala se Alice rozzlobeně, a než kdokoliv z nás stačil něco namítnout, vypochodovala z recepce ven.

„Co se to s ní stalo?“ zeptala se po chvíli šokovaně Heidi.

„Myslím, že se jí Demetri trochu líbí a jenom se nás snažila přesvědčit, jak je nutné, aby s ním někdo byl venku. Bylo to trochu okaté, ale budiž… Jinak, co se týče té poslední rozzuřenosti, myslím si, že za chvíli vychladne,“ prohodil jsem nenuceně. Předpokládal jsem, že se několikrát projde po parkovišti a potom se setmí natolik, že dostane prostě strach se tam sama potulovat a vrátí se sama zpátky do hotelu.

„Dobře, pokusím se tedy si o ni nedělat starosti. Nemáte doufám v záloze žádného dalšího upíra, který by pro změnu usiloval o její život, že ne?“ ujišťovala se a s vážným výrazem pohlédla na Bellu a Renée.

„Ne, žádný další upír kromě nás čtyř tady není,“ odvětila jí Bella a já si všiml zkoumavého výrazu, s jakým si Heidi prohlížela. „Ehm, je mi jasné, že mi do toho, na co se teď zeptám, nic není, ale… co to mělo znamenat s Demetrim?“

„Chystal se proměnit a to by nebylo dobré. Ne jenom kvůli vám, čehož by nejspíš nelitoval, ale taky kvůli Edwardovi, Alice a dalším hotelovým hostům,“ odpověděla Heidi.

„Ne, to jsem nemyslela. Já měla namysli to, jak jsi uklidnila Demetriho jediným slovem.“

„Co tím chceš říct?“ ošila se trochu rozpačitě Heidi.

„Demetri byl připravený zaútočit a ty jsi ho prostě zastavila. Stačilo, abys řekla, že má jít ven zkontrolovat, jestli se tam nepohybuje ten toulavý pes, a on poslechl. Jak jsi to dokázala?“ vyzvídala Bella a zdála se tím být fascinována. „Máte snad také nějaké dary?“

„Dary? Co? Jaké dary?“ Heidi zamyšleně nakrabatila čelo a upřeně Bellu sledovala.

„Takže nic… Já myslela, jestli máte něco, v čem byste vynikali nad ostatní lidi. Jestli třeba neovládáš nějaký druh nátlaku nebo ovlivňování druhých…,“ zamumlala Bella.

„Ne, žádné takové dary nemáme… Vy snad ano?“ obrátila Bellinu otázku a teď pro změnu vyzvídala Heidi. „Určitě ano, jinak bys to jenom tak nezmiňovala. Máš snad nějaký dar ty nebo tvoje kamarádka? Případně někdo z těch, co s vámi přišli?“

„Všichni čtyři máme nějaký dar, ale o tom se teď bavit nechci,“ odmítla Bella. „Stále jsi mi totiž neodpověděla na mou původní otázku. Jak jsi to dokázala, že se tak uklidnil?“

„O tom pro změnu nechci mluvit já. Vlčí záležitosti, a teď byste měli opustit recepci. Edward si potřebuje odpočinout a já se musím věnovat práci. Takže,“ usmála se na nás a zdvořile nás z recepce vyhodila. Bella, ač nerada, se přizpůsobila a pomohla mi do schodů. Díky její síle jsem měl pocit, že jsem dokonce ani nenašlapoval a už jsme vcházeli do pokoje, kde na sedačce seděla Esmé a četla nějaký další odborný časopis. Při našem vstupu vzhlédla a zatvářila se trochu překvapeně.

„Bello, Renée,“ přivítala je ve chvíli, kdy se vzpamatovala. „Myslela jsem, že jste se vrátili do Florencie.“

„To jsme měli s Bellou, Cordym i Charliem v plánu, ale nějak se to zvrtlo. Neměli bychom tam kde přespat, a tak jsme se rozhodli zůstat tady. Ta milá slečna na recepci se zmínila o jednom volném apartmánu, tak jsme se toho rozhodli využít,“ ujala se hned slova Renée. A když jsem tak uvažoval, napadlo mě, že vlastně neznám ten „pravý“ důvod, proč jsou Bella s rodinou vlastně v Itálii.

„Je nemilé, že nemůžete podpořit své příbuzné v tak nemilé situaci,“ podotkla Esmé.

„Zítra se ale do Florencie vrátíme. Odtud poletíme poté hned zpátky do Států,“ odpověděla Renée a mně vrtalo hlavou, co se mohlo stát - nebo spíš, co vymysleli za důvod.

„Dobrá, ale teď nestůjte u dveří. Edwarde, pomůžu ti do pokoje,“ nabídla se mi máma.

„To nebude potřeba, Bella mi pomůže,“ odmítl jsem a společně s Bellou jsem se dobelhal do pokoje, kde jsem se okamžitě natáhl do postele. Bella otevřela okno, aby se v pokoji trochu vyvětralo, a nakonec si lehla vedle mě.

„Jsem ráda, že už je klid,“ podotkla, když mi položila hlavu zlehka na hruď.

„Tak to jsme dva. Jenom se trochu obávám Demetriho. Heidi ho sice dneska uklidnila, ale co se může stát zítra? Měl by mít nejspíš službu na recepci a během dne tu Heidi nebývá,“ zamumlal jsem.

„Myslím, že kvůli tomuhle si teď nemusíme dělat starosti. Nejsem si tak úplně jistá, jak to Heidi zvládla, ale podle mě nám zítra Demetri nebude dělat problémy. Navíc se určitě nebudou chtít prozradit před lidmi. Velký vlk by jistě neušel pozornosti mnohým hostům,“ odmítla mé obavy.

„Dobře tedy. Jenom - myslíš si, že jsme měli nechat Alice jít za Demetrim?“ zaváhal jsem.

„Pokud to dovolila Heidi, tak určitě věřila v to, že Demetri nebude tak nebezpečný. Podle mě ho jenom dráždila naše vůně, a proto vrčel. Teď se ale o tom nebudeme bavit. Měl by sis odpočinout, abys nabral síly na zítra a rychle se uzdravil,“ odsunula náš rozhovor o vlkodlacích na neurčito.

Ještě než jsem skutečně usnul, jsem zaslechl dveře do pokoje. Alice se musela vrátit ze své noční procházky. Potom už jsem se plně ponořil do říše snů, kam mě však pronásledovaly rudé zorničky mého nepřítele.

Ráno jsem se probudil v pokoji sám. Kvůli pobytu v Itálii jsem nemohl předpokládat, že tu Bella zůstane přes noc, jako by tomu bylo, kdybychom byli doma. A teď se mi po tom stýskalo. Vědomí, že Bella je v nějakém pokoji v tomhle hotelu, kousek ode mě a přitom tak daleko, byla hrozná. Její blízkost se pro mě stala skoro tak potřebnou jako kyslík pro mé plíce.

„Ťuk-ťuk… Můžu dál?“ zaklepala na dveře Alice, a aniž by čekala na svolení, tak vešla. „Dobré ráno,“ pozdravila mě a donesla mi tác se snídaní.

„Dobré. To ti nakázala Esmé?“ zeptal jsem se a ukázal na ten tác.

„Tak trochu,“ pohodila rameny a položila mi tác na klín. Sama si potom sedla na postel, sundala si boty a nakonec se uvelebila ve svém oblíbeném indiánském posedu. „Navíc jsem si říkala, že bych s tebou mohla strávit trochu času. Máma šla na poslední přednášku a potom se vrátíme do Florencie. Tam se pak rozhodneme, jestli ještě jeden den zůstaneme, nebo pojedeme rovnou do Států.“

„Hmm,“ pronesl jsem s pusou plnou čerstvé bagety.

„Napadlo mě, jestli by ti nevadilo strávit o jeden den navíc v posteli v cizím městě. Jako, že bychom přemluvili Esmé na ten jeden den ve Florencii. Víš, jak moc jsem se sem těšila, a myslím, že nebýt té pitomé nehody, mohli bychom tu normálně zůstat,“ prohodila a já hned poznal, proč je na mě hned po ránu takhle milá. Něco po mně chce.

Rozhodl jsem se tedy Alice trochu potrápit a schválně jsem dlouho přežvykoval to malé sousto, které jsem si před chvíli ukousl. Navíc jsem taky zvažoval odpověď. Ještě dneska bych se měl ukázat v nemocnici na kontrolu a potom bych mohl odletět domů. Kvůli tomu, že mi Alice od začátku takhle nezištně pomáhala, jsem byl na vážkách, jestli jí vyhovět. Chtěl jsem, ale nechtělo se mi samotnému trčet v hotelovém pokoji a zase se belhat s nohou v sádře po obchodech, které jistě Alice hodlala projít, se mi rovněž nechtělo. Kdybych tak věděl, že tu Bella bude moct zůstat, že ve Florencii nenarazíme na další vlkodlaky, kteří by byli jenom přítěží.

„Nevím, ještě si to rozmyslím,“ odpověděl jsem a Alice se už nadechovala, aby mohla protestovat. Potom ale zavřela pootevřená ústa a zamyšleně se na mě podívala.

„Kdybych ti sehnala někoho, kdo by s tebou strávil ten jeden den, přimluvil by ses u Esmé?“ začala po chvíli vyjednávat a já začal být ostražitý. S Alice se nedalo o ničem vyjednávat.

„Záleželo by na tom, kdo by to byl.“ Ještě jsem na její podmínku nepřistoupil, ale dával jsem jí naději.

„Co kdyby s tebou zůstala celý den Bella? Stejně budou ve Florencii na pohřbu nějakého jejich vzdáleného příbuzného. A Bella se mi svěřila, že na ten pohřeb stejně nepůjde - prý to byl někdo, s kým se vůbec nevídala, koho pořádně neznala, a je tu jenom proto, aby vyjádřila soustrast, a já nevím co. Prostě nuda.“ Aniž by to Alice věděla, právě mi prozradila ten důvod, proč tu Bella s rodinou je. Byla to velmi zajímavá zástěrka pro jejich příjezd do Itálie. A jak se zdá, nikdo neměl důvod jim nevěřit.

„Esmé by se to nemuselo líbit,“ nadhodil jsem.

„To nech na mně. Máma se o tom nedozví. Dám Belle kartu od našeho pokoje, a jakmile my s mámou odejdeme do města, ona přijde za tebou. Tak, co ty na to?“ zajímala se a já věděl, že tady není co řešit. Pokud se mnou bude Bella, klidně zůstanu v Itálii o další den navíc.

„Pro mě za mě, klidně si tu ještě zůstaňme,“ souhlasil jsem a má malá sestřička začala nadšeně poskakovat po posteli, div mi nevysypala mou porci snídaně z tácu přímo na deky.

„Já věděla, že se necháš přemluvit,“ jásala a nakonec mi dala ještě pusu na tvář.

„Nevěděla. Vědělas´ jenom, co na mě bude platit,“ namítl jsem. Kdyby nepřišla s tím, že se mnou ten den na hotelu stráví Bella, odmítl bych.

„Dobře, ale i to se počítá,“ prohodila a já se nad tím jejím nadšením musel usmát. Potom jsem si ale vzpomněl na včerejšek a na Demetriho. Alice se sice vrátila a zdála se být v pořádku, ale měl jsem takový pocit, že bych si s ní o tom měl ještě promluvit.

„Včera ses vrátila nějak brzy,“ nadhodil jsem a Alice z tváře zmizel úsměv. Tak přece jenom se včera něco stalo. „Našla jsi Demetriho… Nebo ses snad setkala přímo s tím toulavým psem?“ zajímal jsem se a Alice se jenom zamračila.

„Demetriho jsem našla kousek od hotelu, to nebyl problém. Ale zdálo se mi, že byl nějaký podrážděný,“ zamumlala a já se rozhodně Demetriho podrážděnosti nedivil.

„Třeba ho jenom štvalo, že musí hledat toho psa místo toho, aby šel domů, když už měl po směně,“ snažil jsem se ji uklidnit. Zabývala se Demetrim víc, než by se mi zamlouvalo.

„To ne, dělo se s ním něco jiného. Celý se třásl a měl i horečku,“ odporovala mi.

„Tak byl podrážděný, protože je nemocný,“ nadhodil jsem další variantu. Kde kdo by si vlkodlaky mohl spíše spojit s nemocným člověkem. Jenom naše Alice v tom musela vidět něco víc…

„Demetri není nemocný a nezkoušej se mi něco namluvit. Demetri je-“ rozkřikla se a poté se zarazila. Napřímil jsem se na posteli a čekal, jestli tu větu dořekne. Obával jsem se totiž, že odhalila tohle tajemství.

„Co Demetri je?“ zeptal jsem se pomalu a nespouštěl z ní zrak.

„To je jedno. Zapomeň na to,“ mávla nad tím rukou. Ale já na to zapomenout nemohl.

„Ne. Alice, něco ohledně Demetriho tě trápí a já bych ti rád pomohl, pokud to bude v mých silách, tak mi prosím řekni, co Demetri je,“ vybídl jsem ji a Alice se smutně usmála.

„Všiml sis té podobnosti? Stejně jsme se bavili i v letadle po cestě sem - jenom teď jsme si vyměnili role,“ podotkla a měla pravdu. Na rozhovor v letadle jsem nezapomněl. Už tehdy jsem měl pocit, že něco o tom všem, co se kolem děje, ví.

„Jo, máš pravdu, ale já mám pocit, že ty bys mi s mými problémy nepomohla, vlastně ony se už vyřešily. Ale já bych ti s tím mohl pomoct,“ nabídl jsem se a všiml si, jak si mě Alice prohlíží.

„To, proč jsme sem jeli, je už vyřešeno?“ zeptala se podezřívavě a já jenom přikývl.

„Všechno už je v pořádku,“ dodal jsem, ale Alice si mě nepřestávala měřit.

„Nevím, nějak se mi tomu nechce věřit. Celou dobu jsme byli spolu, potom ses jenom jeden večer šel projít, zmlátili tě do bezvědomí… A je všechno vyřešeno? Nepřijde mi, že bys chtěl letět do Itálie jenom proto, aby ses nechal zmlátit.“ Nevýhodou, kterou jsem měl, byla Alicina všímavost. Věděla, že se nic zvláštního nedělo.

Nevěděl jsem, co jí na to říct, a neměl jsem ani nejmenší tušení, nad čím zrovna uvažuje. Jak by se mi teď hodil Bellin dar. Potom bych dokázal poskládat svou odpověď přesně tak, jak by si ji přála slyšet.

„Nemáš mi co říct? Mám totiž takový dojem, že u toho tvého poranění nešlo jenom o nějaké chuligány z ulice. Myslím, že přesně víš, kdo ti všechna tahle zranění způsobil, a že tě Heidi nenašla jenom obyčejnou náhodou. Celé noci tráví na recepci, řekni mi, co by ji donutilo ji opustit a vydat se tě hledat?“ naléhala na mě a já si připadal hrozně. Alice byla tak blízko pravdě, až mě to trochu děsilo. Ona o tom všem věděla, jenom to nechtěla vyslovit nahlas. Čekala, až to řeknu já a potvrdím jí její myšlenky.

„Nevím - nevím, o čem to mluvíš. Jenom jsem se zmínil, když jsem odcházel z hotelu, že doufám, že se neztratím. Heidi si to moje zpoždění vyložila asi tak, že jsem se skutečně ztratil, a jelikož asi zrovna neměla co na práci, vydala se podívat po okolí, kde mě pak zmláceného našla,“ vymýšlel jsem si a jenom jsem doufal, že mou lež neprokoukne.

„Baví tě to?“ položila mi poněkud zvláštní otázku.

„Co?“ nechápal jsem význam jejich slov.

„Děláš ze mě blázna, Edwarde! Tak se tě ptám, jestli tě to aspoň baví! Jsem tvoje sestra už nějaký ten pátek a jednoduše poznám, když mi lžeš a když se něco děje. A teď mi očividně nestydatě a přímo do očí lžeš, Edwarde Cullene!“ rozkřikla se po mně a celá se přitom začala třást.

Ano, lhal jsem jí, přesně jak řekla, ale celou tu dobu, kdy jsem pozměňoval pravdu, jsem se ji snažil jenom chránit. Dokud jí neřeknu celou pravdu, nepochopí moje důvody. Stál jsem před těžkým rozhodnutím. Buď ztratím důvěru své sestry, anebo zklamu Bellu.

Slíbil jsem Belle, že její tajemství u mě zůstane v bezpečí. Řekl jsem jí, že ho nikomu neprozradím. Tajemství její rodiny se stalo i mým tajemstvím. Alice však byla moje sestra. Ze všech mých sourozenců mi byla nejbližší. Byla mi skutečnou sestrou, o které jsem jako malý chlapec nemohl ani snít. A teď po mně žádala, abych jí jenom řekl pravdu. Pravdu, kterou zřejmě už tušila. Pravdu, o které se chtěla jenom ujistit.

Netušil jsem, koho si mám vybrat. Bylo tu buď anebo.

Alice však rozhodla za mě. Rozmýšlel jsem se příliš dlouho. Vstala z mé postele a přešla ke dveřím. „Je mi líto, že mi nevěříš, Edwarde. Myslela jsem, že si můžeme říct opravdu všechno. Jsem přece tvá sestra, na to nezapomínej,“ podotkla smutně a vyšla z pokoje. Potichu za sebou zavřela dveře a já bezmocně praštil pohmožděnou rukou do pelesti, až jsem usykl bolestí.

Pozdě odpoledne jsme odjížděli z Volterry. Esmé si všimla napjaté nálady, která mezi mnou a Alice panovala, ale nešťourala do toho. Zřejmě se obávala toho, co by mohla svým vyzvídáním vyprovokovat a zároveň věděla také to, že kdybychom měli tendenci se jí s našimi problémy svěřit, tak to uděláme, aniž by nás vybízela.

„Edwarde, bude ti moc vadit, kdybychom ještě jeden den zůstali ve Florencii?“ zajímala se máma starostlivě, když jsme mířili po cestě do jmenovaného města. Pohlédl jsem na Alice, ale ta zarputile sledovala okolní krajinu.

„Samozřejmě, že mi to nebude vadit. Rád si ještě trochu odpočinu,“ souhlasil jsem.

„Dobrá tedy. Už v hotelu jsem požádala Heidi, aby mi doporučila nějaký pěkný hotel, kde bychom mohli přenocovat, kdybys souhlasil,“ podotkla Esmé a zbytek cesty poté probíhal poklidně a hlavně mlčky. Do Florencie jsme poté dorazili až za tmy. Město však právě ožívalo nočním životem. Byl sice čtvrtek, ale to nikomu v tomto městě nebránilo v tom vyrazit za zábavou a přáteli.

Když ráno Alice odešla s Esmé do města, nebyl problém, aby za mnou přišla Bella. Společně jsme se posadili na pohovku v menším obývacím pokoji, který patřil k pokoji. Včera za mnou odpoledne nepřišla a já jsem měl docela strach, že se jí mohlo něco stát. Demetri si na ni mohl někde počíhat - nevěděl jsem, jak vlkodlaci útočí.

„Jsem rád, že jsi v pořádku,“ prohodil jsem, když jsem ji na přivítanou políbil.

„Nemusel sis dělat starosti. Chtěla jsem ti nechat jenom trochu prostoru. Váš rozhovor, který jste vedli včera ráno s Alice ještě ve Volteře, se nedal přeslechnout,“ podotkla a já si až teď uvědomil, že díky jejím dokonalým smyslům slyšela každé naše slovo.

„A co si o tom myslíš? Myslím o Alice a našem rozhovoru,“ chtěl jsem znát její názor.

„Dostali jsme se do situace, které jsem se chtěla vyhnout už na začátku. Jak už jsem řekla, Alice je velmi všímavá. Prvně se to nezdálo, ale všimla jsem si toho, když začala číst tu knihu o vlkodlacích. Nevím, kde ji tehdy sehnala, ale to je teď nepodstatné. Alice si poté dala dvě a dvě dohromady a došla k závěru, že Demetri je vlkodlak - Heidi ji nenapadla. Má ale strach, že s tím útokem na tebe mají vlkodlaci něco společného. Ví také o upírech, ne ale tolik, aby si mě a mou rodinu s nimi spojila. Ta kniha se zabývala jenom vlkodlaky. Nevím, jak to tedy s jejich tajemstvím je a co všechno by se mohlo stát, kdy se o tom dozvěděl ještě někdo další - tebe nepočítaje,“ shrnula fakta, která se dozvěděla z myšlenek mé sestry.

„Myslel jsem si, že to tak nějak tuší,“ prohodil jsem sklesle. „Jenom nevím, co teď budeme dělat,“ namítl jsem.

„S tímhle ti neporadím. Když Alice potvrdíš její domněnky o vlkodlacích, možná ji trochu uklidníš a zase si ji nakloníš. Ale pochybuju, že jí to bude stačit. Bude chtít vědět víc, a přestože tobě důvěřuju, nemůžu si dovolit, aby se někdo další dozvěděl naše tajemství,“ zamumlala Bella a já věděl, co její slova znamenají.

„Záleží tedy jenom na mně, nakolik si vážím vztahu, který mezi sebou s Alice máme?“

„Přesně tak. Ty budeš mít poslední slovo a všichni ostatní se podle toho přizpůsobí. Neradi, ale přizpůsobí,“ souhlasila se mnou Bella a já věděl, že v tu chvíli se nemám o čem rozhodovat. Alice se o upírech nesmí dozvědět, její život si na starosti nevezmu. Jak se z toho ale vymotat, abych nevzbudil její zvědavost a také představivost?

» Mé shrnutí «

≤ Předchozí kapitola ooo Další kapitola ≥

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je - 28. kapitola: