Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno bude dobré - 2. kapitola

05.11.2011 (07:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1878×

Alex

Cítil jsem jen nekonečnou bolest a oheň, který prostupoval celým mým tělem. Křičel jsem, cukal sebou, ale nic nepomáhalo a já dál hořel. Stával se ze mě upír, ale já to takhle nechtěl. Když jsem byl s Lilly, plánovali jsme si, že se ze mě upír stane až za několik let. Maloval jsem si růžovou budoucnost s mojí sladkou poloupírkou. Svatba, děti, pár let bezstarostného života a poté přeměna a nesmrtelnost. Miloval jsem ji tak moc, že jsem byl ochotný zahodit svůj lidský život a být s ní navěky.

Jenže tři upíři v kápích mi tyto plány zkazili.

Spaloval mě oheň, který mě měnil v upíra, ale cítil jsem i jiné starosti, které ten oheň zvětšovaly. Byla to starost o mou malou sestru a Lilly. Jestli se Kate jen dotknou, tak je jedním pohybem zabiju. O Lilly se postará její rodina, ale i o ní jsem měl takový strach, že jsem na chvilku přestal myslet na oheň. Vzpomínal jsem na ty šťastné chvíle s ní. Její vlnité blonďaté vlasy a nekonečně modré oči. Její něžné doteky a pohyby, kterými mě dostávala do kolen. Byli jsme spolu rok a teď to má vše skončit? To nedovolím. Otevřel jsem oči a rozhlédl se kolem sebe. Oheň, který měnil mé tělo, začal ustupovat z končetin, ale setkal se u srdce a bolest nabrala na intenzitě. Křičel jsem, ale nikdo mi nepomohl. Bylo pozdě. Slyšel jsem poslední dva údery mého srdce a vyděšeně otevřel své oči.

Ležel jsem na posteli a vedle mě byl položený černý plášť. Jen jsem pomyslel na to, že se chci zvednout a už se tak stalo. Místnost, ve které jsem se nacházel, byla tmavá a všude byla buď krvavě rudá nebo černá barva. Udělal jsem několik rychlých pohybů a stoupl si před zrcadlo. Pořád jsem měl na sobě pyžamo, ale něco se změnilo. Byly mi krátké kalhoty a svaly na hrudníku byly větší. Vlasy jsem měl lesklejší a hebčí, ale nejvíc mě vyděsily moje oči. Zářily rudou barvou a upozorňovaly na to, že jsem nebezpečný. Chtěl jsem si před očima přehrát rozhovor s Lilly, ale špatně jsem viděl. Jako by její dokonalý obličej překryla černá látka. Musel jsem se hodně snažit, abych si vybavil její obličej a dokonalé tělo. Tak moc se mi po ní stýskalo.

„Koukám, že už jsi vzhůru. Aro bude mít radost,“ řekla Jane, která se objevila ve dveřích. Vypadala jinak. Novýma očima jsem si všiml několika malých ranek na jejích pažích a několika kousanců na krku. Všimla si, jak na ni civím, a místa, která jsem viděl, si ihned zakryla. Zavrčela na mě a řekla mi, ať si pospíším. Rychle jsem si oblékl černý plášť a následoval ji. Vedla mě několika temnými uličkami a nakonec se zastavila u velkých zdobených dveří. Třikrát zaťukala a čekala, až dostane souhlas k tomu, aby mohla vstoupit dovnitř. Několik vteřin se nic nedělo, ale znenadání se dveře otevřely a my vešli do sálu. První, čeho jsem si všiml, byly tři trůny ve středu místnosti. Jeden byl černý, druhý červený a třetí zlatý. Seděli v něm vládci Volterry. Jane přešla k jednomu z nich a zvedla ruku. Černovlasý upír k ní přišel a její drobnou ruku vzal do té svojí. Chvíli se nic nedělo, ale pak se upír rozesmál a svůj zrak upřel na mě. Nervózně jsem se ošil, protože se mi nelíbilo, jak na mě hledí.

„Alexi, vítej u nás. Já jsem Aro a tohle jsou mí bratři. Ten v červeném křesle je Marcus a ten v tom zlatém je Caius. Asi se ptáš, proč jsme tě unesli a přeměnili. Máme u Cullenových jeden dluh, který jsme se rozhodli vyrovnat. Narušili naše řady, když chránili svou rodinu. Je to již několik let, ale my nezapomínáme. Sladkou Lilly jsem neviděl několik let, ale je mi jasné, že jí bude hodně bolet, až zjistí, že jsi zbaběle utekl. Vítej v gardě, příteli,“ řekl přeslazeným hlasem, který se mi vůbec nelíbil. Až teď jsem si všiml všech těch upírů stojících za trůny, jak na mě hledí. Jeden se ke mně přiblížil, ale já jsem rychle uhnul. Měřil si mě pobaveným pohledem, a než jsem se nadál, stál u mě. Držel mě pod krkem a zkoumavě mi hleděl do očí. Po pár vteřinách mě pustil a překvapeně se na mě díval.

„Můj pane, ten chlapec je pro nás výhra,“ řekl hlasem, který jen špatně zakrýval strach a překvapení. K tomu černovlasému upírovi se choval, jako by byl snad král světa. Mluvil k němu s úctou a respektem. Jestli si myslí, že já budu taky takový, tak se plete. Aro k němu přišel a vzal jeho ruku do těch svých. Zavřel oči a na čele se mu objevila malá vráska. Po pár okamžicích dokořán otevřel oči a sál naplnil jeho smích. Byl děsivý a běhal mi z něj mráz po zádech.

„Chlapče, nevěřím tomu, co jsem právě viděl. Kdyby Cullenovi věděli, co mají v rodině, chránili by tě víc,“ řekl a pomalu chodil kolem mě.

„Nevím, o čem mluvíte,“ zašeptal jsem a jasně vnímal, jak se zastavil kousek za mými zády.

„Alexi, máš dar takový, že by si mohl ovládnout celou naší gardu. Je to dar mocnější než všechny dary ostatních dohromady. Jen pouhou myšlenkou můžeš ostatním vnuknout svůj rozkaz. Když řekneš Jane, aby šla k hradbám a skočila dolů, bez řečí to udělá,“ pošeptal mi do ucha. Ztuhl jsem a překvapeně se na něj otočil.

Lilly

Seděla jsem na lavičce před domem a nechala na sebe dopadat paprsky slunce. Hřály mě na tváři, na hrudi i na rukách. Užívala jsem si ten pocit tepla a bezpečí.

„Lilly, pojď už dovnitř,“ volala na mě máma. Otevřela jsem oči a s překvapením hleděla na zapadající slunce. To tu sedím tak dlouho? Zvedla jsem se a pomalu šla k domu. Před prosklenými dveřmi jsem se zastavila a podívala se na svou rodinu. Všichni byli spárovaní a vůbec netušili, jak moc mě bolí je pozorovat. Slíbila jsem si, že na Alexe zapomenu, ale nešlo to. Pořád jsem měla před očima jeho dokonalý obličej a ty jiskřičky, které se objevily v jeho očích vždy, když mi říkal, jak moc mě miluje. Proč musel odjet? Proč mi to udělal? Plánovali jsme si toho tolik, že jsem si vůbec nepřipouštěla, že on to nechce. Jedna věc mi tu ale nehrála. Vždy, když jsme něco naplánovali, tak se v jeho očích objevila všechna ta láska a radost, která spalovala i mě. Proč by měl takovou radost, když chtěl odejít?

„Lilly, pojď se mnou nahoru, chci ti něco říct,“ řekl Edward a usmál se na mě. Nasadila jsem na tvář úsměv a prošla kolem mé rodiny. Mamka s tetou Bellou na mě hleděly se starostí v očích a táta s Jasperem po mě pokukovali. Nesnášela jsem, když se na mě někdo díval tímto způsobem. Měla jsem sto chutí nahlas zakřičet, že jsem v pořádku, ale neměla jsem na to sílu. Byla jsem tak nešťastná, že to prostě nešlo. Jediná Ness s Jacobem si mě nevšímali a věnovali se sami sobě. Ta láska v jeho očích mě ničila. Nechtěla jsem je nějak omezovat, ale bylo toho na mě moc. Vyšla jsem do druhého patra a vešla do svého pokoje. Edward už seděl na posteli a čekal na mě. Když jsem se rozhlédla po místnosti, ve které jsme byli, tak jsem se zastyděla. Všude byly rozházené věci, posmrkané kapesníčky, roztrhané fotky a zbytky jídla. Vždy jsem byla pořádná, ale teď mi bylo všechno jedno. Posadila jsem se na postel vedle mého strýce a čekala, co řekne.

„Lillinko, vážně je mi moc líto, že Alex odešel, ale nemůžeš se pořád tak trápit. Pod srdcem nosíš dítě, které potřebuje silnou a zdravou matku, ne takovou trosku, jakou jsi teď. Máš velkou rodinu, která by se rozkrájela pro to, aby se ti na tváři objevil úsměv. Řekni mi, co tě trápí a já se pokusím ti pomoct,“ řekl a podíval se na mě. Říct mu, co mě trápí? Může se mi podívat do hlavy a uvidí to.

„Jenže já chci, abys mi to řekla sama,“ odpověděl na mé myšlenky a čekal.

„Mám sice velkou rodinu, ale sakra podívej se kolem,“ zakřičela jsem na něj „všichni máte své partnery a nemáte ponětí, co cítím. Milovala jsem Alexe tak moc, že jsem byla ochotná vás opustit, abych mohla být s ním. Kdykoliv se objevím v místnosti, nebo se k vám přidám při nějaké činnosti, tak přestanete mluvit a se starostí v očích se na mě díváte. Já to ale nechci! Chci, aby mě máma seřvala za to, že jsem si nedávala pozor a otěhotněla jsem. Chci, aby mi dal táta zaracha a pár dní by se mnou nemluvil. Chci prostě normální rodinu, ne přecitlivělé upíry,“ dokončila jsem svou řeč a vyběhla z pokoje. Zamkla jsem se v koupelně a pustila si rádio, které bylo položené u okna. Hudba, která se linula z přehrávače, mi trhala uši, ale aspoň přehlušila klepání a křičení za dveřmi. Kdyby chtěli, mohli by ty dveře vyrazit, ale neudělali to. Po tvářích mi tekly slzy a celá jsem se třásla. Myslela jsem na Alexe a na to, že už ho nikdy neuvidím. Naše malé miminko nikdy neuvidí otce.

Světla za oknem bylo čím dál tím míň, hudba už nehrála, ale já pořád seděla na koberečku u vany a myslela na něj. Zrovna jsem plánovala, že opustím koupelnu, když jsem to uslyšela. Tichý hovor ve vedlejší místnosti. Přešla jsem ke zdi, abych lépe slyšela, a dozvěděla se tak, co plánují.

„Emmette, asi bychom se měli odstěhovat. Lilly měla pravdu, děláme jí to ještě těžší. Všechno to tady na ni padá a já nechci o mou malou holčičku přijít,“ šeptala máma a já se za sebe styděla. Kvůli svému pubertálnímu chování jsem ji trápila.

„Rose, nemůžeme jí ustupovat. Co když se Alex vrátí a ona tu nebude? Nevíme, co se s tím chlapcem stalo. Až se to malé narodí, mělo by poznat otce,“ řekl táta a já mu dala za pravdu. Neopustím místo, kde žil Alex. Nikdy.

„Dobře, lásko. Jen mám o ni strach,“ vzlykla mamka a dál už jsem nic neslyšela. Stoupla jsem si, uhladila si oblečení a vyšla ven.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno bude dobré - 2. kapitola: