Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Velké holky nepláčou - 9. kapitola

21.09.2012 (14:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 4423×

9. kapitola

Nevím, jak jsem se dostala domů. Cestu jsem si moc nepamatovala. Jediné, co mi uvízlo v paměti, byl tichý zvuk běžícího motoru a měnící se krajina za oknem. Pak jsem najednou vystupovala z auta před Leonovou kanceláří. Edwardovi jsem neřekla ani sbohem. Jen jsem ho požádala, aby opustil město a už mě nevyhledával. Odešla jsem až poté, co mi to přikývnutím hlavy slíbil.

Necítila jsem se kvůli tomu provinile. Já už mám nový život, který sice z části patří Leonovi, ale hlavně patří Renesmé. A Edward byl jako jízdenka do minulosti. Do doby, kdy jsem studovala a kdy jsem ještě nevěděla co to slovo – život - ve skutečnosti znamená. Jako bych tenkrát měla na očích závoj, který mi nedovoloval vidět dost jasně.

Jenomže s narozením Nessie se všechno obrátilo o sto osmdesát stupňů. Už to nebylo o tom, že když jsem měla hlad, tak jsem se šla najíst. První, co jsem kontrolovala, bylo, jestli není hladová Renesmé. Po jídle následovalo pití. Někdy krev. Pak to pokračovalo přebalováním, hraním, koupáním, dalším krmením až nakonec usínáním. Na moje jídlo došlo, až potom. A to jen proto, že mě Emily donutila si sednout ke stolu a vzít do ruky příbor. Jinak bych byla schopná stát nad spinkající Nessie celou noc.

Ne, nebyla jsem perfektní máma. Byly situace, kdy jsem ztrácela nervy i hlavu. Například tehdy, když mi tří denní Renesmé probrečela celý den. Teplota jí skákala nahoru a dolů, třásla se zimou a o chvilku později se zas potila. Šílela jsem strachy. Jacob byl rozhodnutý zavolat záchranku; pohádal se kvůli tomu se Samem, s kterým se následně i porval… Pomohla až krev. Ve chvíli, kdy už ani neplakala a usnula naprostým vyčerpáním, jsem ji přikryla dekou a pohladila po malinké bradičce, se mi najednou zakousla do prstu. Ten okamžik, kdy poprvé polkla tu rudou tekutinu, snad nikdy nezapomenu. Její pleť malinko zrůžověla, rysy zostřily a oči, jindy čokoládově hnědé po mně, ji ztmavly tak jako Edwardovi pokaždé, když jsem se k němu dostala moc blízko. Nikdy víc mi svého otce nepřipomínala tolik jako tenkrát.

Ale ať už ty situace byly sebehorší, zvládla jsem je bez něj. A teď už vím, že ho nepotřebuji. Vlastně jsem překvapila sama sebe – jeho dotyk se mnou neudělal vůbec nic. Bála jsem se, že mě moje tělo zradí tak jako vždycky, když jsem byla s ním, ale nic takového se nestalo. Žádné trapné reakce mého srdce ani dechu se nekonaly.

Úlevně jsem se opřela o zavřené dveře našeho bytu. Pokud jsem do teď měla pocit, že se pohubuju ve snu, tak teď ten opar zmizel a já si plně uvědomovala realitu. Byla jsem doma. Ve vzduchu bylo cítit pečené kuře; Rachel to zas nevydržela a uvařila večeři. A Renesmé? Ta zrovna vybíhala z obýváku.

„Máma je doma,“ křičela na všechny strany a malinko zrychlila. I slepý by poznal, že běží rychleji než děti jejího věku. Já ale věděla, že tohle ještě nebyla její plná rychlost. Mírně jsem se předklonila a připravila se na její skok. Byla to tradice. Kdykoliv jsem se vrátila domů, vítala mě stejně. Odrazila se asi dva metry ode mě a přistála mi v náruči. Abych ztlumila její dopad, ustoupila jsem o krok vzad. A tak jsem narazila do dveří.

„Bylo to moc?“ zeptala se zděšeně. Její hnědá očka ke mně shlížela s obavou. Zatracenej Jacob a jeho - pozor na mamku, je křehká jak vánoční baňka.

„Nic co bych nezvládla,“ šeptla jsem a přivinula si ji k sobě. Jemně zavrněla, když se dostala blízko mého krku. Nebála jsem se; sama mi už několikrát řekla, že to není z žízně ale pro to, že je šťastná a spokojená.

Jenže tentokrát po tichém zavrnění přišlo docela hlasité zavrčení. Chtěla jsem se na ni podívat, ale nedovolila mi to. Nahnula se k mému ramenu a zhluboka se nadechla.

„Co je to za vůni?“ zeptala se a opět se nadechla. „Nikdy jsem to ještě necítila.“ Pomalu jsem se od ní odtáhla. Můj plán byl docela jasný – chtěla jsem dělat hloupou.

„Jaká vůně?“

„No,“ opět si přičichla. „Šeřík, med a…“ zaváhala a nejistě se na mě podívala.

„A?“ Následovalo další její nadechnutí.

Neřekla to. Položila mi ruku na tvář a ukázala mi západ slunce v La Push.

„Slunce?“ optala jsem se. Nejistě přikývla a malinko se zčervenala. Proč se jen stydí za svou inteligenci? pomyslela jsem si.

„Já nevím, Nessie,“ lhala jsem. Tentokrát ale obstojně, ne jako ve Forks, kde mě každý prohlídnul i po telefonu. Naučila jsem se jednu věc - jen nezkušený lhář uhne pohledem jako první. A Nessie na mě koukala a snažila se něco vyčíst. Pak si zklamaně povzdechla. A to bylo něco na mě.

„Vlastně,“ dala jsem ji naději. Zvědavě ke mně vzhlédla. „Kolegyně v práci mi dneska ukazovala nový parfém. Asi to bude ono.“ Spokojeně se usmála a opět si ke mně přičichla.

„Mohla by sis ho koupit,“ poradila mi a seskočila na zem. „Krásně na tobě voní.“

-oOo-

Seděla jsem v obýváku a četla si jeden z těch časopisů, bez kterých Alice nemohla existovat. Novinky v mόdě, novinky v líčení, novinky ve výstřednostech a novinky v novinkách. Ne, že by mě ten obsah nějak zajímal. Ale jak jinak jsem měla dát najevo, že všechno to dění okolo – okolo ní – míním ignorovat?

Všechno to stejně byla Edwardova chyba. Ve Forks jsem mu jasně svůj názor pověděla. Ale to on ne, on ji nemohl nechat na pokoji. Kdyby si tenkrát sbalil saky paky a zmizel na Aljašku, nemusel by on, ani my všichni, být tam, kde zrovna jsme.

Ještě štěstí, že ona měla zřejmě dost rozumu na to, aby si upíry víc do svého života nepouštěla. Teda alespoň myslím. Proč by jinak Edward demoloval nábytek. Uškrnula jsem se a otočila na další stránku; Edward rozmlátil něco dřevěného. Asi skříň.

„Edwarde, no tak,“ Alice a vlastně všichni byli napochodovaní před jeho pokojem a snažili se ho uklidnit. Účinky Jasperova daru jsem pociťovala i na sobě. Málem mě to donutilo snad i zívnout.

Bum! To byla zeď.

„Nechtě mě být!“ zavrčel náš slavný bratříček zamiloval-jsem-se-do-člověka a prásknul dveřmi.

Opravdu to asi nedopadlo moc podle jeho představ. Ale co čekal? Že mu skočí kolem krku? Ona je člověk, proboha! Mění se a vyvíjí. Mohlo mu být naprosto jasné, že se mu neskácí k nohám. Snad to už nebude trvat dlouho a my se vrátíme zpátky do Stephenville, protože-

„Sklapni, Rosalie!“ zasyčel přes poschodí tak, abych ho slyšela.

„Jinak co?“ odpověděla jsem monotόnně s kapkou výzvy a přetočila na další stránku. Ta rudá rtěnka té modelce vůbec neseděla.

Edward se neozval. Samozřejmě, že neměl co říct; měla jsem pravdu. Byla to všechno jen jeho chyba. A pokud Isabella chce, může si dělat, co chce. Chce hrát v těch filmech a fotit takovéto fotky? Tak ať, je dospělá a je to její věc. Pokud bude chtít roztahovat nohy na počkání, nikdo jí do toho nemá co-

„Buď zticha!“ Stál u mě a výhružně na mě vrčel. Odložila jsem časopis a s lehkostí vstala.

„Nebudu zticha, protože mám pravdu,“ odpověděla jsem relativně klidná. Všichni už byli v obýváku u nás.

„Nedovolím ti, abys takhle o ní smýšlela,“ upozornil mě s výrazem naprostého šílence. Málem jsem se rozesmála. Tak já už radši nemám ani myslet. Nejlépe abych byla pořád zticha a dívala se na to, jak nás všechny jednoho po druhém emočně likviduje. Kdyby se tenkrát nechoval jako hlupák, nemuseli jsme tu dneska být.

„Je to můj názor a ten nezměníš,“ pohodila jsem rameny a chtěla vycouvat dřív, než se to zase semele tak, že z toho vyjdu já jako ta špatná. Isabella je prostě-

„Ani se nepokoušej dokončit tu myšlenku!“ varoval mě ostře a o krok se ke mně přiblížil. Nemínila jsem uhnout. Když mu to nemá odvahu říct nikdo jiný, udělám to já.

„Za prvé, je to moje hlava, takže si můžu myslet, co chci,“ začala jsem. „Za druhé, kdybys nebyl sobecký idiot přiznal bys, že mám pravdu. Měl ses od ní držet dál. Nebo ještě lépe, měl jsi mě tenkrát nechat, abych ten problém za nás vyřešila.“ Vycenil zuby a silně zavrčel. Ale já neměla v plánu končit. Musí si uvědomit, že za všechno může on a že neměl jediné právo kohokoliv z nás do toho zatahovat.

„A za třetí, když už ses rozhodl chránit její duši,“ to poslední slovo jsem řekla s odporem. Nikdo duši neměl. Ani lidé. Protože někteří z nich se chovají hůř než my. „Měls to dotáhnout do konce.“

„Jak to myslíš, Rosalie?“ Esmé zalapala po dechu.

„Jednoduše,“ odvětila jsem. „Tenkrát když nás tak strašně prosil, abychom odešli z Forks a vy,“ podívala jsem se na ostatní, „jste mu tak ochotně vyšli vstříc, jste mě měli poslouchat. Neměli jsme odcházet. Měli jsme tam zůstat. My jsme mohli dokončit studium a žít relativně normálně a on ji mohl po nocích chodit šmírovat, aby se ujistil, že nedělá něco, co se mu teď nelíbí.“ Všichni strnuli jako bych jim před obličejem zamávala ohnivou pochodní.

„Náš odchod byl pro ni to nejlepší, co jsme mohli udělat,“ odporoval.

„Ne, Edwarde, to nejlepší, co jsi pro ni mohl udělat, bylo to, že jsi jí měl už tenkrát nechat na pokoji,“ odsekla jsem. Tvrdohlavý pitomec!

„Ale pro něj neexistovala jiná možnost, Rosalie!“ Alice, jistě. Ta aby se ho nezastala.

„Vždycky existuje jiná možnost,“ namítla jsem.

„Ne, Rose!“ zakřičela na mě. „Bella se buď měla stát jednou z nás, nebo měla skončit mrtvá,“ pokoušela se mi vysvětlit. Odfrkla jsem si. Nejen Edward tu je zřejmě slepý.

„Nebo mohl odejít. Nikdo ho tam nedržel,“ zavrčela jsem.

„Ale to je právě to, Rosalie!“ zaječela. „To ona ho tam držela! Miluje ji tak, jako ty miluješ Emmetta. Nesnižuj jeho city jen proto, že je Bella člověk.“

„Právě proto, že je člověk, ji měl nechat být. Ona má před sebou-“

„Tak proč jsi ty nenechala jít Emmetta?!“ křikla. Vzápětí si přikryla ústa rukou a Emmett se objevil vedle mě. Rukou mě chytil za zápěstí a zoufale se na mě podíval. V jeho pohledu bylo všechno, co ho zraňuje – tyhle hádky, nálady, obviňování. Věděla jsem, že je nesnášel. A taky jsem věděla, že jedním z těch, kdo mu ubližuje, jsem i já. Ale to byl právě ten koloběh. Kdyby tenkrát Edward nechal náčelníkovu dceru být, nikdy bychom neodešli z Forsk. Emmett by nepoznal Bellu a teď by po ní netruchlil. Kdyby mě tenkrát poslechli, nikdy bychom se nedostali do bodu, kdy mě a Emmetta budou rozdělovat Edwardova špatná rozhodnutí.

„To nebylo stejné,“ šeptla jsem. Jasper si odfrknul. „Nebylo,“ přesvědčovala jsem je. Jen stáli a s lítostí se na mě dívali. Emmett přece upírství miloval. Vyžíval se v něm, nevadilo mu. Nevadilo!

„Umíral jsi,“ upřela jsem pohled na svého manžela. Ten mě ale stále sledoval s tím stejným výrazem – nech toho, Rosalie. Prosím…

„Umíral jsi,“ zopakovala jsem. To přece musí pochopit.

„Bella taky umírá,“ odpověděl tiše.

-oOo-

Pokud jsem včera byla v klidu, tak dnes to tak nebylo. Kde mám jistotu, že mě opravdu nechá být? Přes noc se mi to rozleželo v hlavě. Neměl jediný důvod, aby ten slib dodržel. Vždyť už porušil ten úplně první, co mi dal. Slíbil, že se mnou zůstane. Pak slíbil, že už ho nikdy neuvidím. A teď mi slíbil, že odejde.

Měla bych nás sbalit a okamžitě odsud zmizet. Tohle nebylo dobré ani pro Renesmé, ani pro mě, ani pro Jacoba.

Jenže jak se zbavit Leona? A jak to vysvětlím Jakeovi a Rachel?

„Jste v pořádku?“ zeptal se mě doktor, zatímco si chystal přístroje. Leon zpozorněl jen na chvilku, a když jsem přikývla, odvrátil se zpět ke své práci. Něco zapisoval do počítače a kontroloval v telefonu. Já se pomalu svlékala a chystala na jednu z pravidelných prohlídek. V tomhle bylo tohle odvětví nekompromisní – odběry na HIV každých šest týdnů, tělesné kontroly zhruba každý měsíc.

Útěk nepřicházel v úvahu. I kdyby se nám povedlo utéct, Charlieho ani Renée nezachráním. Ale s Cullenovými se rozhodně setkat už nechci. A ani nemůžu.

Co když mi ji vezmou?

-oOo-

Všichni se museli zbláznit. Ten jejich plán prostě nemůže vyjít. Jenom nás ohrozí. A zase kvůli ní. Rozhodně jsem se do toho bláznovství nemínila zapojit. Jasně jsem je upozornila, že mě do toho nezatáhnou. A oni to přijali. A otočili se ke mně zády, aby mohli dál pokračovat ve válečné poradě. Ani Emmett za mnou tentokrát nepřišel.

Stála jsem v městském parku a pozorovala okolí. Pod zamračeným nebem jsem vypadala jako oni. Jako lidé. Jen můj vzhled kontrastoval s tou všední šedí a nevýrazností. Otec od té malé holčičky s blonďatými culíky mě na to svým vilným pohledem upozornil. Opět.

Přešla jsem k nízké lavičce na kraji hřiště a posadila se. Na písku si hrály tři děti. V těch malých bundičkách a barevných holínkách vypadaly roztomile. Stavěly bábovičky a snažily se je skládat za sebe, aby z nich vznikla dlouhá zeď. Další dvě děti se houpaly na provazovitých houpačkách a na skluzavku lezla ta malá cácorka, kterou její otec nepozorně přidržoval, přičemž mě sledoval koutkem oka. Nechutné…

Stejně tak jako ten jejich plán. Koupit agenturu? Edward jako producent? Emmett jeho bodyguard?

Zbláznili se.

Definitivně se zbláznili.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Velké holky nepláčou - 9. kapitola: