Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Velké holky nepláčou - 8. kapitola

15.09.2012 (07:45) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 4958×

8. kapitola

Šok nebylo dost přesný slovo pro to, co jsem zrovna prožívala. Lidé, kterým tornádo smete střechu nad hlavou, ti jsou v šoku. Já byla… Vlastně jsem nebyla vůbec nic, pokud se tomu stavu dá tak říkat. Měla jsem pocit, že jsem se zasekla přesně v tom okamžiku, kdy se člověk lekne a je tu půl vteřiny totálně ochrnutý, bez dechu i tepu, než mu všechny životní funkce akcelerují. A já se v tomhle nic nacházela dost dlouho dobu. Edward za ten čas stihnul mě připoutat, sebe posadit za volant, rozjet se a na první světelné se dát doprava. Až pak mi začalo pomalinku docházet, co se to vůbec děje.

On mě našel.

Vrátil se.

A veze mě… Kam mě to vlastně veze?

A hlavně proč?

Křečovitě jsem zatínala prsty do koženého potahu sedadla a vyvažovala tak svoji pozici, která přesně kopírovala pohyb auta. Silnice pod námi ubíhala v stále rychlejším tempu. Okolí se měnilo podle toho, jak jsme se z betonového centra dostávali do méně obydlených částí.

Nájezd na dálnici mi vtiskl pocit deja vu. Carlisleův mercedes… vysoká rychlost… ostny strachu pod kůží… dlouhá cesta, na jejímž konci jsem nevěděla, co mám očekávat.

Balancovala jsem na hraně svého vědomí a nedokázala se rozhodnout, na jakou stranu chci sklouznout. Skutečnost versus iluze.

Někdy se mi to stávalo. Hlavně ve chvílích, kdy Leon nedokázal kočírovat své nálady. Tak, když už realita byla více než nesnesitelná, propadla jsem se do světa, který jsem si vytvořila z planých představ, neuskutečnitelných přání a vzdušných zámků.

Tomu protivnému hlásku, kterému jsem ústa přelepila páskou, ještě když byla Nessie úplně maličká, jsem tu náplast strhla a nechala ho, aby mi barvitě předhazoval všechny tužby, pro které jsem si po nocích, když už celé La Push spalo, plakala do polštáře.

Edwardův návrat… Jeho odpusť mi, prosím… Miluju vás obě…

Ne, tohle nebyla práce mého podvědomí. Tohle se skutečně dělo. Opravdu jsem seděla v autě vedle toho, o kom jsem si myslela, že už ho nikdy víc neuvidím. Nebyla to představa. To jenom realita se mě pokoušela stáhnout ještě víc ke dnu. Žádný sen. O to to bylo mnohem těžší, postavit se tomu – jemu – čelem.

 Opatrně jsem odlepila pohled od asfaltového koberce před námi, prsty jsem postupně uvolnila a složila si je do klína. Teprve pak jsem se na něj podívala.

Nemělo mě překvapit, že se vůbec nezměnil. A i přesto to bylo to první, co mě zarazilo. Je to upír, samozřejmě že se nemění. To jen já, zmatená tím, že se pohybuji už jen mezi lidmi, nebo polovičními lidmi, jsem očekávala, že na jeho tvářích zahlédnu lehké strniště, že jeho vlasy budou malinko delší, upravenější. Že jeho tvář ozdobí pár vrásek, že jeho rysy časem dokonale zmužní.

Jenže nic takového se nestalo. Seděl vedle mě, napůl muž, napůl kluk, jehož obličej neprozrazoval jedinou emoci. S nečitelným výrazem sledoval silnici, očima kmital do zpětného a bočního zrcátka, aby se ujistil, že za námi nikdo nejede a pak přejel do druhého, rychlejšího, pruhu. Spěchal. Tachometr se skoro dotýkal devadesátky.

„Kam mě to vezeš?“ zašeptala jsem s pohledem přilepeným na ukazatel rychlosti.

„Pryč.“ Jednoduchá odpověď, která mě nutila panikařit. Ale to jsem sis nemohla dovolit. Ještě ne.

„Kam pryč?“ Tentokrát jsem se už dívala na něj. Pohodil rameny.

„Prostě pryč.“ Zadržela jsem dech, když se jeho odpověď přese mě přelila. Když už se topím, nezabiju se kvůli vlastní blbosti – nenadechnu se vody. Ani kolem sebe nebudu kopat; to mi nepomůže.

„Ty mě… unášíš?“ Jeden pohled. Zlatý a rozhodný, následovaný rázným přikývnutím. Další chvilka strávená bez vzduchu.

„Proč?“ Možná jsem tu otázku měla položit jako první. Jeho oči už neměly barvu tekutého medu, ztmavly do onyxové černě a zpříma pohlédly do těch mých.

„To se ptáš ty mě?“ zeptal se ostřeji, než jsem čekala, a obrátil svou pozornost opět k silnici.  

A já nevěděla nic. Muselo to být něco velkého, když ho to donutilo se vrátit. Něco, co-

Renesmé!!!

Musel zjistit… Musel se nějak dozvědět, že… Panebože!

Ale, jak by-

Alice! Určitě to byla ona. Viděla Nessie ve svých vizích a muselo jí to dojít. Každému by to došlo. Navíc, Edward není z těch, kdo by nedodržel svůj slib. A on mi to slíbil. Slíbil, že už ho nikdy neuvidím. Ale teď to porušil. Je tady. Vedle mě. A zjištění, že má dceru, je určitě velký důvod k tomu, aby svůj slib nedodržel.

„Vysvětlím ti to,“ zašeptala jsem. Strachy bez sebe jsem sledovala jeho tvář, která se stáhla do chmurné grimasy. Nijak nereagoval, jen vyčkával.

Ale já nevěděla odkud začít. Od té noci? Nebo od toho, jak jsem v ruce najednou držela pozitivní test?

„Já…“ Nadechla jsem se, hledíc do jeho temných očí, které mě tak strašně obviňovaly. Nedokázala jsem unést tíhu jejich nařčení. Ústa oněměla, jen moje srdce a mysl křičely. Ano, Edwarde! Je to tvoje dcera! Jsi její táta!

„Co, Bello? Pověz mi to, protože já fakt nechápu, jak jsi mohla něco takového udělat,“ pobízel mě. Neměla jsem žádnou odpověď. A přitom by to bylo tak jednoduché – vmést mu do tváře, že to on mě opustil, že to on si zrušil číslo i e-mail. Že to byl on, kdo odešel, kdo mě tam zanechal. Nás tam zanechal.

Sklopila jsem hlavu a víc se zavrtala do sedadla. Vina přece neměla být to, co jsem zrovna cítila. Vždyť já to neplánovala. Neseděla jsem nad kalendářem a nepočítala svoje plodný dny. Chtěla jsem jen jeho. Chtěla jsem se vzdát všeho jen pro něj. Chtěla jsem vyměnit svoji rodinu a přátele za věčnost po jeho boku. Byla jsem ochotná stát se tím, čím je i on sám. I za cenu nikdy nepřestávající žízně. I za cenu toho, že podle něj, ztratím duši.

„Porušilas slib,“ hlesl už mírněji a zabočil doprava.

„Jaký slib?“ zeptala jsem se zmateně. Aniž by se na mě podíval, mírně zakroutil hlavou. Pak odbočil i z hlavní silnice, na kterou jsme před chvílí najeli.

Úzká asfaltka vedla mezi hustou alej topolů. Znala jsem to tady. Kousek odsud byl velký lesopark, který postupně přecházel do národního parku. Jacob sem brával Nessie na lov.

Jenže Edward se nezastavil, ani když ta cesta už skončila. Jel dál, míjeli jsme hustá křoviska i nízké jehličnany. A mně začalo srdce bít až v krku. Měla jsem strach. Co by mi byl schopný udělat za to, že jsem mu ji zatajila? Byl by schopný mě i-

Zastavil prudčeji, než jsem čekala. Odstředivá síla mě vyhodila dopředu a pás mě stáhl zpátky do sedadla. Ani jsem se nenadála a Edward klečel v otevřených dveřích spolujezdce. V obličeji naléhavý výraz.

„Bello, prosím,“ jeho hlas zněl tak strašně zoufale. „Jestli potřebuješ peníze, dám ti jich tolik, že nebudeš muset do konce života pracovat. Jen už to nedělej.“ Nebyla jsem si úplně jistá, o čem to mluví. Pohledem jsem sklouzla na své ruce, které jsem měla stále volně položené v klíně. Proč by mi nabízel peníze? Za co?

„Tohle přece nejsi ty,“ pokračoval. „Tohle bys přece nikdy dřív neudělala,“ přesvědčoval mě.

„Co bych neudělala?“ zeptala jsem se už značně zmatená. Čekala jsem výčitky, křik a obviňování. Ne prosby.

„No,“ zaváhal jako by nevěděl jak to říct. „Tys nikdy nechtěla být středem pozornosti.“ Nechápavě jsem se na něj podívala. Co tím chtěl říct?

„A teď kamery? To jako vážně, Bello?“ Stačilo to jediný – klíčový – slovo a já začala rozumět. Jak málo stačilo k tomu, aby se celá tahle situace změnila. Šest písmen a strach nahradila bojovnost. Vinu zloba. Bellu Marie. 

Skoro celý rok jsem se vyrovnávala s tím, že odešel. Od těch osudných narozenin jsem neustále přemýšlela nad tím, co mám udělat, aby se vrátil zpátky. Vymýšlela jsem různé způsoby, zvažovala jsem tolik možností – Volterra, Denali, dokonce jsem sázela i na to, že mě třeba Alice uvidí, jak se vloupávám do jejich domu… Místo nich přišla Victorie. Po ní Leon. Z Cullenů se neobjevil nikdo.

Tedy, až do teď. A to jen proto, že mě viděl s cizím zadkem mezi nohama! Tak tohle je to, co ho přimělo vrátit se zpátky?! Muselo ze mě stát tohle, aby se ještě alespoň jednou, na malou chvíli, objevil v tomhle mým novým životě, ve kterém jsem s ním už nepočítala?!   

„Nemáš žádný právo mluvit do toho, co dělám,“ prohlásila jsem pevně a rychle si odepla pás. Edward mi uhnul, abych mohla vystoupit. Tohle spělo k jedinému – k pořádné hádce, kterou jsem nemínila absolvovat vsedě.

„Já vím,“ přiznal. „Tohle právo jsem ztratil ve chvíli, kdy jsem tě opustil. Ale já ti prostě nedovolím v tom pokračovat.“ Stál naproti mně. Přesvědčený o své pravdě.

„A co uděláš?“ hystericky jsem se mu vysmívala. „Přivážeš mě na provaz jako nějakého psa?!“ přeháněla jsem. „Věř, že bys nepřišel s ničím, co už jsem nezažila.“ Ano, i Victoria potřebovala občas opustit ten dům. A nic lepšího ji nenapadlo. Proč taky, hlavní bylo, že jsem jí neutekla.

Jenže Edward si svazování spojil s něčím úplně jiným. Na chvilku mu ta myšlenka byla vidět v obličeji i ve výrazu. Nelíbilo se mu to.

„Víš, že bych ti nikdy nic takového neudělal!“ rozkřičel se. „Já ti prostě jenom nedovolím, aby sis takhle kazila život!“

„Život?!“ prskla jsem. „Co je ti do mýho života? Sám jsi z něj odešel. A slíbils, že už se nevrátíš!“ Chvěla jsem se po celém těle. Každé jeho slovo mi bylo proti srsti. To on odešel! Ne já.

„A tys slíbila, že neuděláš nic neuváženého!“ vrátil mi. Stáli jsme od sebe necelé dva metry a přes to jsme na sebe řvali.

„Neříkej, že ses vrátil jen pro to, že jsem porušila slib. Buď upřímnej a řekni mi, co přesně chceš. Jsme v lese, tam ti pravdomluvnost vždycky šla,“ pověděla jsem uštěpačně. Najednou stál přímo přede mnou. Zblízka mi hleděl do tváře, bojovný výraz nikde.

„Tebe,“ řekl vážným hlasem. „Chci jenom tebe, Bello.“ Jeho slova zůstala viset mezi námi. Nárazově mi rezonovala v hlavě, dotírala a vyzývala mě k nějaké – nejlépe rychlé – reakci. Nečekaně mnou projelo zklamání. A přitom jsem to mohla čekat. Ani nevím, proč jsem si myslela, že by mu snad šlo o něco víc. Chtěl jenom mě, tomu jsem rozuměla. Na to jsem slyšela; Leon se o to postaral. Jsem přece žádaná nevinnost…

„Dobře,“ vydechla jsem. Tři knoflíčky ze šesti jsem si stihla rozepnout před tím, než mě zastavil. Pak mi omotal prsty kolem zápěstí a nedovolil mi pokračovat.  

„Co to děláš?“ optal se nervόzně. Neodpověděla jsem mu. Ruce jsem vysmekla z těch jeho a dokončila to, co jsem začala. Chlad mě okamžitě pohladil po kůži, až mi vyskočila husina. Odhodlaně jsem zvedla hlavu a zadívala se do jeho medových očí.

„Chceš mě? Tak si posluž a pak táhni k čertu!“ sykla jsem a demonstrativně odhodila košili.

Ještě se ani nestihla dotknout země porostlé mechem a už mi ji vracel zpátky. Opatrně, aniž by se mě dotkl, mi ji přehodil přes ramena.

„Víš, že takhle jsem to nemyslel,“ naštvaně odseknul a o krok ustoupil. Věděla jsem, že to se mnou nemělo nic udělat. Že mi mělo být vlastně úplně jedno, jestli by se chytil toho, co jsem mu nabídla. Ale přesto jsem pocítila jistou úlevu. A stín radosti. A taky rozpaky. Poprvé po tak dlouhé době, kdy jsem byla zvyklá prakticky každý druhý den ukazovat svou nahotu a někdy i víc, jsem se zastyděla. A to jsem toho měla oblečeno víc, než byl můj obvyklý pracovní oděv.

Jenže stát tu takhle před ním bylo jako znesvěcení toho, co mezi námi bylo. A i když – nebo právě proto, že – byl mojí první láskou, cítila jsem se před ním úplně stejně jako tenkrát tu noc, kdy jsem ještě v džínách a podprsence ležela na posteli, a on si mě váhavě a toužebně zároveň prohlížel. Taky jsem měla nutkání se rychle přikrýt. Nic s tím nezmohl ani fakt, že to byl on, kdo mě o tři dny později opustil. 

„Tak proč jsi tady?“ Ne, nebyl to on, kdo změnil tόn hlasu. To já jsem se pokusila celou tuhle situaci zklidnit. Ruce jsem provlékla do rukávů a pozapínala se.

„Lhal jsem,“ přiznal a lehce sklonil hlavu. Vypadal jako by snad spáchal vraždu. Nemístně jsem se uchechtla nad jeho doznáním. Ano, o lžích jsem něco věděla. A rozhodně jsem se už kvůli nim necítila takhle provinile.

„To nic, Edwarde,“ chlácholila jsem ho naoko. „Každý lže.“ Neviděla jsem v tom jedinou souvislost – našel mě, aby mi oznámil, že lhal a při té příležitosti mi nabídnul peníze, abych už nikdy nemusela pracovat? Nebo to bylo naopak – naštvalo ho, co dělám a až pak se rozhodnul mi přiznat taky nějaký ten vroubek, který má na svědomí, abych se vedle něj necítila hrozně? Protože tohle by mu bylo podobné – gentleman za všech okolností.

„Lhal jsem, když jsem tvrdil, že už tě nemiluji.“ Myslel to vážně, to jsem poznala. A právě proto mě to naštvalo.

„A proto jsi tady? Abys mi to oznámil?! To ti to trvalo rok a půl než ses rozhoupal, abys mi to přišel říct? Nebo za to může to, co dělám?! Viděl jsi mě s jiným chlapem, tak se v tobě zvedly majetnický pudy?!“ Postupně jsem zvyšovala hlas.

„Ne, Bello. Tak to-“

„Co, Edwarde?! Tak to nebylo?!“ Nevěřícně jsem na něj zírala.

„Bello, já opravdu jednal jen v tvém zájmu.“ Opět přišel blíž ke mně, naléhavě mě sledoval. „Se mnou jsi byla jen v nebezpečí,“ přesvědčoval mě. „Nejdřív James, pak Victoria a nakonec Jasper. Jen jsem tě ohrožoval. Můj odchod… jen jsem tím chránil tebe, tvou duši,“ hájil se, pohled pevně zavrtaný do toho mého. Hledal pochopení, které jsem mu dát nemohla.

„Máš strach o mou duši?!“ zeptala jsem se ohromeně. Okamžitě přikývnul. K čemu mi je duše, když jsem si musela projít tím, čím jsem si prošla?! Nikdy nezapomenu na Dianin zlomený pohled, na zničenou Adele, zmatenou Veru. A rozhodně nikdy nezapomenu na Garryho, na jeho prázdné oči, když mu Victoria přede mnou zlomila vaz a jeho tělo mi společně s kuchyňským nožem hodila k nohám, abych se prý měla jak napít.

„V tom případě můžeš být v klidu!“ Jeho výraz se ztratil v náhlém zmatení. „Prodávám jen své tělo, ne duši!“ Prudce jsem ho od sebe odstrčila a obešla auto.

Opustil mě jen proto, že si myslel, že je to to nejlepší co pro mě mohl udělat. Odešel proto, že si myslel, že tím chrání něco, co není ani vědecky dokázáno, že existuje. Dřív by mě tohle jednání asi fascinovalo, pochopila bych ho a možná ho považovala za ctnostné. Ale ne teď. Ne když mám za sebou to, oč jsem nikdy nežádala.  

A přesto jsem si na malý okamžik představila, jaké to mohlo být, kdyby tenkrát zůstal. Vzal by si mě, když by zjistil, že jsem těhotná? Samozřejmě, že by si mě vzal, odpověděla jsem si sama. To by ani nebyl on, kdyby ne. Mohla jsem mít manžela a zároveň tátu pro svoje dítě. Mohla jsem mít dětskou postýlku místo prádelního koše. Mohla jsem pít krev od dárců a ne od lidí, kteří mou vinou přišli o život. Mohla jsem mít vše, o čem se mi ani nesnilo. Mohla jsem-

„Bello…“ Ledová dlaň se dotkla mého ramene. Probudila mě z toho bolestivého coby kdyby do mnohem bolestivější reality. Do světa, ve kterém moje ne nic neznamená. Do světa, ve kterém jsem se už naučila žít. Do světa, jehož pravidla už znám zpaměti.

„Zajímalo by mě jen jedno.“ Otočila jsem se k němu čelem, únavu ani zklamání jsem už neskrývala. Mírným kývnutím mě pobídnul, abych pokračovala.

„Teoreticky,“ začala jsem. „Kdybych žila normální život... Kdybych chodila na univerzitu a měla špatně placenou brigádu.“ V obličeji se mu nepohnul jediný sval. A při tom ta bolest v jeho očích byla ochromující. „Vrátil by ses?“ Odpověď jsem znala dříve, než mi ji stačil provinilým zakroucením hlavy potvrdit.

V tu chvíli jsem se zařekla, že nikdy nedovolím, aby se o Nessie byť jen dozvěděl. Nedovolím mu, aby se jakkoliv stal součástí jejího života. Má mě a Jacoba. A taky Billyho a smečku. Rozhodně nepotřebuje vědět, jakým sobcem její otec vlastně je.

„Odvez mě zpátky.“

Nejdřív obrovská omluva za takovou časovou prodlevu, ale kromě jiného se mi nedařilo dost dobře vžít do Belliny situace...

A teď ohromné díky za vaše komentáře. Jsem ráda za každý z nich.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Velké holky nepláčou - 8. kapitola: