Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Útěk do Volterry - 22. kapitola

Stephenie Meyer

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Útěk do Volterry - 22. kapitolaDokážeme odolat všemu kromě pokušení.
Ani Bella nedokáže pokušení odolat. Jaké to pro ni bude mít následky?

05.04.2011 (17:45) • Bunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1845×

Je mi líto, že na tohle musím přistoupit, ale zdá se, že nemám jinou možnost. Počet komentářů je hodně nízký, když vezmu v úvahu počet shlédnutí. Co vám to udělá, hodit sem pár smajlíků, abych věděla, že to někdo čte? Řekla bych, že nic, vy ale přesto na komentování kašlete. Prosím, uvědomte si, že tu povídku píšu pro vás, já už přece vím, jak to dopadne... Takže dávám limit 10 komentářů, když jich tu tolik nebude, přibude další kapitola o něco (což znamená hodně) déle, nebo dokonce vůbec... Mrzí mě to. Vaše Bunny ♥

Sklopila jsem pohled a poodstoupila od Felixe dřív, než se mé sebeovládání stihlo rozpadnout v prach. Už jsem znovu nechtěla udělat tu samou chybu, protože už by mi to nemuselo projít. To bych si ani nezasloužila.

„Ty se bojíš?“ pošeptal mi Felix svůdně do ucha a přejel mi rukou po páteři, až jsem se zachvěla.

„Já… jen nechci udělat nic, čeho bych potom litovala,“ dostala jsem ze sebe nakonec. Uchechtl se a zamyšleně si na prst namotal pramen mých dlouhých vlasů.

„Co když tím přicházíš o nejlepší věc ve své existenci?“ zeptal se a čichl k mým kadeřím. „Jak můžeš vědět, že nejsem lepší, než on?“

„Demetriho miluju,“ šeptla jsem a zpříma se mu podívala do očí. Byl to risk, ale já mu musela dokázat, že to myslím vážně. Na maličkou chvíli se mu v nich objevil záblesk bolesti, ale ihned znovu zmizel.

„A já miluju tebe. Dost na to, abych o tebe bojoval i za cenu, že přijdu o nejlepšího kamaráda,“ odsekl a pevně mi sevřel zápěstí.

„Cože?“ vydechla jsem překvapeně.

„Myslela sis, že to dělám jen proto, abych naštval Demetriho? Zas takový hovado nejsem, Bello. Hele, neměl jsem v úmyslu nic říkat, nic dělat… možná bych vydržel existovat celou věčnost s vědomím, že jsi jeho a jen tiše trpět, ale pak jste se pohádali. Ano, sobecky jsem využil situace, ale neudělal bych to, kdybych neviděl, jak moc ti ublížil… Vím, že tě miluje, ale to já taky…“ Celou dobu mnou třásl, jako by mi to mělo pomoct pochopit. Ale já pořád nechápala.

„Kdy?“ řekla jsem nehlasně a doufala, že mou otázku pochopí. A on opravdu pochopil.

„Před tvou přeměnou, nebo po ní? Já vážně netuším… Rozhodně ne hned od začátku. Neuraž se, ale když jsem tě viděl poprvé, nechápal jsem, co na tobě Dem vidí, proč se s tebou vůbec baví… To, že tě nemůže vystopovat, jsem se samozřejmě dozvěděl později. On se tebou stal naprosto posedlým, v jednom kuse mě otravoval tím, jak přemýšlel o tom, čím to je. Nepřekvapilo mě, když se tě rozhodl znovu vidět… ale když jsem vás viděl na cestě z galerie, málem mě porazilo. Kdybych neviděl jeho okouzlený obličej, řekl bych, že si s tebou jen hraje, jenže on není tak dobrý herec… Pochopil jsem, že se do tebe zamiloval a byl jsem rozhodnut mu pomoct ve všem, v čem pomoc bude potřebovat. Teda, sakra, víš, jak to myslím… Prostě, Demetri byl můj nejlepší přítel a já ho nechtěl vidět, jak se trápí, kdyby se ti něco stalo. Vážně netuším, kdy se to z tohohle stadia posunulo až sem…“

„Promiň, já nemůžu…,“ začala jsem, ale Felix mě přerušil.

„Chápu to, Bells. Mám to vzdát?“ zamumlal poraženě. Ruka mi samovolně vystřelila nahoru a dotkla se jeho mramorové tváře.

„Ano, prosím…“ Říct to pro mě bylo nesmírně těžké. Kvůli marnivosti, kterou trpí snad každá žena. Líbilo se mi, že o mě usiluje i někdo jiný než Demetri, i když jsem neměla v úmyslu ho někdy opustit… I kvůli nepochopitelné touze po něm, kterou jsem cítila. Nepatřil mi, přesto jsem se ho nechtěla ani za nic vzdát. Kde se ve mně vzalo tolik sobeckosti?

„Miluju tě, Bells,“ zašeptal a o krok couvl ke dveřím. Sahal po klice, ale než stačil otevřít, vyletěla mi z úst slova, která tam měla zůstat navždy uzamčena.

„Já tebe taky, Felixi.“

Najednou jsem stála přitisknutá na kamennou zeď ve Felixově objetí. Svými rty drtil ty mé, v naprosté souhře a hlavně beze strachu. Tenhle polibek byl úplně jiný, než ten první. Tomuhle se nebránil sebemenší kousek mého já. Byla jsem s ním smířená, užívala jsem si ho. Na Demetriho jsem ani nepomyslela, protože jsem tušila, že tohle je sice můj a Felixův druhý polibek, ale zároveň i poslední. Měl v sobě zvláštní nevyhnutelnost, definitivnost.

Z mého objetí se vymanil příliš brzy, a když znovu popošel ke dveřím a uchopil mosaznou kliku, cítila jsem se podivně prázdná. Když jsem konečně přiznala, co k němu cítím, ihned jsem o něj přišla. To rozhodnutí bylo správné, ale přesto jsem se necítila o nic lépe.

„Jestli proti tomu nic nemáš, Bello, rád bych řekl Demetrimu pravdu,“ ozval se Felix po chvíli. Trhla jsem sebou. O co mu zase jde? Slíbil přeci, že to vzdá…

„Proč?“

„Protože je to můj nejlepší přítel a já chci, aby znal pravdu. Nechci, abychom byli rozhádaní celou věčnost… Neboj se, v případě potřeby to podám tak, aby ti to v jeho očích nijak neublížilo… Jen mu musím přiznat, proč jsem se v posledních hodinách choval tak, jak jsem se choval…“

„Dobře,“ zamumlala jsem. Budu litovat? Zradí mě a nakuká mu lži? Stačilo by jen říct pravdu a o Demetriho nadobro přijdu… Jak to Dem přijme? Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na brzkou a nejistou budoucnost.

Ozvalo se zaskřípění, jak Felix stiskl kliku a otevřel dveře dokořán. S gestem gentlemana mi pokynul, abych šla napřed a já ho poslechla. Nemělo smysl to odkládat…

Kráčeli jsme hradem směrem k Demetriho komnatě a snažili se přitom od sebe dodržovat co největší vzdálenost, což bohužel nešlo tak snadno, vzhledem k šířce chodeb. Trvalo nám to déle než obvykle, protože ani jednomu z nás se tam moc nechtělo, i když to bylo nevyhnutelné, nakonec jsme ale v čase 3:47 dorazili k Demetrimu. Už na nás čekal přede dveřmi.

„Musím s tebou mluvit,“ oznámil mu Felix se sklopenou hlavou. Demetri střelil zmateným pohledem na mě, pak otevřel dveře a posunkem pozval Felixe dovnitř. Já se mezitím sesula na podlahu a přitiskla dlaně na uši.

Nechtěla jsem slyšet, co si povídají. Na to jsem měla příliš velký strach…

< Předchozí - Následující >

Autor: Bunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Útěk do Volterry - 22. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře