Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Útěk do Volterry - 21. kapitola

01.04.2011 (08:00) • Bunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1656×

Stála jsem mezi dvěma rozzuřenými upíry, kteří by mě v nejhorším případě byli schopni do vteřiny zabít a přitom by to byla jen nešťastná náhoda, necítila jsem však strach o sebe. Jen o ně dva. Bála jsem se, že při případném boji by se jednomu z nich mohlo něco stát. A to jen kvůli mým chvilkovým pochybnostem...

„Proč z ní cítím tebe?“ zavrčel Demetri na Felixe. Přeběhl mi mráz po zádech. Takhle rozzlobeného jsem ho ještě neviděla. Oči měl vytřeštěné, jako by zešílel. Nozdry měl vzteky rozšířené a rty měl semknuté do tenké linky. Tentokrát to však nebylo kvůli tomu, aby zadržel smích. Teď jako by se tím snažil zastavit proud nadávek, které se mu draly na jazyk. Tušila jsem, že jakmile to celé zajde tak daleko, že Demetri začne nadávat, nebude moc šancí na to, aby se vyhnuli boji. Demetri to asi věděl taky. Jediný, komu to nedošlo (nebo se možná snažil Demetriho vyprovokovat), byl Felix. Ten se místo odpovědi jen zasněně usmál, jako by vzpomínal na něco mimořádně příjemného.

Demetri očividně pochopil, co tím Felix myslel, protože ho vzal pod krkem a prudce ho přirazil ke stěně, až popraskala béžová omítka. V reakci na to jsem tiše vyjekla.

„Proč z každičkého kousku Bellina těla cítím tebe?“ procedil skrz zuby.

„Protože jsem ji políbil.“ Nedostatek vzduchu v plicích pokazil Felixovi posměvačný tón, pobavený úšklebek však smazat nesvedl.

Demetri mrštil Felixem o podlahu a podíval se na mě. Jeho zrazený pohled mě srazil na kolena. Přitiskla jsem tvář na dlaždice a nechala svým tělem otřásat tiché vzlyky. Tohle byl můj konec. Ublížila jsem osobě, která byla mou jedinou nadějí na spokojenou existenci. Osobě, kterou jsem nade vše milovala.

Dřív, než jsem ale stihla začít přemýšlet o způsobu mé smrti, řekl Felix něco, co bych od něj po všem, co se dnes stalo, nečekala.

„Počkej, Demetri... Než jsem ji stihl pořádně políbit, odstrčila mě. Zkusil jsem to, ale úspěch se nedostavil.“ Znělo to omluvně a zároveň trochu zahanbeně. Prostě přesně tak, aby to znělo jako pravda. Pravda to ovšem nebyla v žádném případě. Felix mě stihl políbit pořádně. Ještě teď jsem cítila jeho rty skoro stejně, jako ve chvíli, kdy mě jimi laskal na těch mých. Pořád jsem na nich měla ten zvláštní brnivý pocit. A to, že se úspěch nedostavil si myslet vážně mohl... Ovšem já věděla své. Z nepochopitelného důvodu jsem toužila znovu ochutnat jeho rty, nasávat jeho svůdnou vůni každičkým pórem kůže. To samé jsem ale cítila i k Demetrimu. To samé a ještě milionkrát víc. Mé tělo toužilo po obou, srdce však jen po jednom z nich - po Demetrim.

A právě proto jsem nechala Felixe říct tuhle lež. I když to bylo špatné, sobecké. Jenže já byla kvůli Demetrimu a jeho štěstí ochotna udělat i horší věci než lhát... Kvůli němu bych zabila.

„Cože? Bello, je to pravda?“ Demetri se s nadějí v očích otočil ke mně. A já prostě nedokázala říct pravdu...

„Ano,“ šeptla jsem, protože jsem měla strach z toho, že se mi zlomí hlas. Nikdy jsem přece neuměla lhát... Úlevný úsměv na tváři mého vyvoleného potvrdil, že tomu jedinému lživému slůvku uvěřil. Byla jsem přesvědčena, že jsem se rozhodla správně. Že takhle budeme šťastni oba. Že lež je teď pro jednou lepší, než pravda.

Než jsem stačila zaregistrovat, co se stalo, nesl mě Demetri v náručí do naší komnaty. Celou cestu mi do ucha šeptal omluvy a znovu a znovu mi vyznával lásku. Byla jsem šťastná a to jsem si vyčítala. Žádné štěstí jsem si totiž nezasloužila.

„Volal ti Charlie,“ informoval mě Demetri, když mě položil na pohovku. Chystal se mě políbit, ale já ho jemně odstrčila. Táta byl pro mě v tuhle chvíli důležitější.

„Proč volal?“ Demetriho rty se zvlnily do pousmání, když slyšel špatně potlačovanou zvědavost v mém hlase.

„Bál se o tebe a chtěl vědět, jestli jsi v pořádku.“

„Co jsi mu řekl?“ zeptala jsem se a podezřívavě přimhouřila oči.

Pokrčil rameny. „Pravdu.“

„Cože?!“ Hlas mi překvapením vyletěl o dvě oktávy výš.

„No, představil jsem se mu jako tvůj přítel. Vysvětlil jsem mu, že na telefonu jsi teď pár dnů nebyla k zastižení, ale teď je to už v pořádku. A když se zeptal, kdy se chystáš vrátit domů, řekl jsem, že v dohledné době se tam nechystáš, protože se tu chceš usadit, ale jakmile to půjde, pojedeš ho navštívit. Zareagoval na to nad očekávání dobře, vtipkoval se mnou a tak... O upírství a podobných maličkostech jsem ale radši pomlčel.“ Pohledem sklouzl na mé třesoucí se ruce.

„Proč jsi mu lhal? Já to nezvládnu, nedokážu odolat lidské krvi...“ zasípala jsem rozrušeně. Při vzpomínce na vůni a chuť krve se mi v krku rozhořel ten dobře známý oheň. Spaloval mi hrdlo a způsoboval nesnesitelnou tepavou bolest. Myšlenky mi v rytmu tepání bolesti znovu a znovu připomínaly: Nezvládneš to! Nezvládneš to!

„Ale já mu nelhal, Bell. Zvládneš to.“ Položil mi prst na rty, když jsem se chystala říct tu jasnou věc. Že nejsem tak silná jako on, nebo kdokoliv tady ve Volteře. „Dokážeš odolat lidské krvi. Pomůžu ti,“ přesvědčil mě a svůj smělý slib stvrdil dlouhým polibkem.

„Jak dlouho to bude trvat?“ vydechla jsem, když jsem se na mizivý okamžik odtáhla od jeho dokonalých rtů.

„Postarám se o to, aby to trvalo co nejkratší dobu,“ slíbil a znovu mě políbil. Jeho ruce započaly pouť pod mým tričkem. Uvědomila jsem si, že si jeho dotyky užívám víc, než kdy předtím. Možná proto, že jsem o něj málem přišla... Zažívala jsem známé pocity, ovšem mnohem silněji.

„Miluju tě,“ zasténala jsem slastně, když jsem přejížděla rukama po jeho svalnaté hrudi.

***

„Chci si promluvit s Felixem,“ odpověděla jsem o pár hodin později Demetrimu na otázku, kam se chystám , oděná pouze v jeho dlouhém plášti.

„Nelíbí se mi to,“ poznamenal zamračeně. Chlácholivě jsem ho objala kolem ramen.

„Neboj, umím se o sebe postarat, i když v návalu vášně netrhám tvoje oblečení... Jsem přeci novorozená,“ zasmála jsem se a povalila ho na pohovku. Políbila jsem ho na tvář a vyšla do úzkých chodeb hradu. Najít Felixův pokoj nebylo nic těžkého, i když jsem se na cestu nesoustředila. Stačilo jen následovat Felixovu vůni.

Do jeho pokoje jsem vtrhla bez zaklepání. Seděl v koutě a v očích se mu zračil výsměch. Zavřela jsem za sebou dveře a zády se na ně přitiskla, abych byla od Felixe co nejdál. Moje tělo totiž na jeho přítomnost nevhodně zareagovalo. Měla jsem silné nutkání se k němu přimknout a už nikdy se ho nepustit.

„Dlužíš mi vysvětlení,“ řekla jsem klidně a zpříma se mu podívala do očí. Cítila jsem obrovský strach, ale nechtěla jsem to na sobě ani za nic nechat znát.

„Zalhal jsem kvůli tobě Demetrimu, myslím, že už ti nedlužím nic.“ Hlasitě jsem si povzdechla, z tohohle rozhovoru jsem byla nervózní. Zeptala jsem se znovu.

„Proč jsi mě políbil?“ V tu chvíli se už Felix nebezpečně nakláněl nade mnou.

„Když ti odpovím, co za to dostanu? Víš, Bello, já nejsem žádná charita, ode mě nedostaneš nic zadarmo...“ Ovanul mě jeho dech. Jeho rty se začaly pomalu přibližovat k mým...

< Předchozí - Následující >

Autor: Bunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Útěk do Volterry - 21. kapitola: