Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Útěk do Volterry - 23. kapitola

09.04.2011 (21:00) • Bunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1871×

Edit: Článek neprošel korekcí!

Psala jsem, co nejrychleji jsem mohla a tady je výsledek. Nechtěla jsem vás zatěžovat nudnými věcmi, co se staly, proto tahle kapitola popisuje události po roce od Belliny přeměny. Může se zdát, že se blížíme ke konci, ale mohu vás ujistit, že nyní pouze začíná druhá část příběhu - a ta bude mnohem drsnější, než první. Půjde totiž o životy... Závěrem chci poděkovat za komentáře k poslední kapitole, moc mě potěšily. :) K této kapitole přidávám znovu limit 10 komentářů, ale připomínám, že čím víc komentářů tady bude, tím rychleji bude pokračování. Vaše Bunny ♥

Demetri:

Uběhl už rok od toho rozhovoru s Felixem. Zjištění, že Bella líbala dobrovolně kromě mě i Felixe bylo strašné a já si už začal chystat proslov, ve kterém jí vysvětlím důvody našeho rozchodu… A pak jsem si uvědomil, že to nejde. Ona by beze mě asi existovat dokázala, já bez ní ale ne. Nemohl jsem kvůli sobeckosti naslouchat hrdosti… naštěstí.

Uplynulý rok byl totiž nejlepším obdobím mé existence. Nikdy jsem nevěřil žvástům o tom, že láska změní život k lepšímu, než jsem ovšem poznal Bellu. A i přes všechno to špatné, čím jsme si prošli, jsem nedokázal litovat rozhodnutí přeměnit ji a žít s ní navždy. Ona pro mě byla ze všeho nejdůležitější. Vzdal bych se kvůli ní čehokoliv…

I svobody. Felix sice slíbil, že Bellu nechá na pokoji a dokonce to splnil, když se jí vyhýbal jako čert kříži, ve Volteře ale pořád bylo několik upírů, kteří se k Belle chovali na můj vkus až přehnaně kamarádsky. To rozhodlo, že jí požádám o ruku. Potřeboval jsem jim nějak dokázat, že Bellu opravdu miluju a že patří ke mně. Možná se chovám jako žárlivý milenec, jenže já o ni nechci nikdy přijít.

„Kolik je hodin?“ šeptla Bella a zlehka mě políbila na tvář. Podíval jsem se na mé zbrusu nové náramkové hodinky a tiše zaúpěl.

„Teprv půl páté,“ oznámil jsem znuděně.

„Nudím se,“ povzdechla si. Taky jsem se nudil. Jenže jsme byli u Charlieho, a ten by nám asi moc nepoděkoval, kdybychom mu v zápalu vášně zbořili barák. A ven jsme nemohli, zakazovala nám to narychlo smluvená dohoda s měniči. Dovolili nám tu pobývat, ale nevěřili nám natolik, abychom se mohli volně pohybovat po městě. Bohužel nám nevěřili ani to, že to dodržíme. Proto pod okny schovaný ve tmě hlídal jeden z nich – ten, co při našem setkání bolestně zavyl, když spatřil Bellu. Jacob…

Stěží jsem potlačil zavrčení. Nevěděl jsem, co mezi ním a Bellou bylo, něco ale rozhodně ano. Myslel jsem, že ho přímo na té louce zabiju, ale nakonec jsem se naštěstí ovládl. A teď stál pod otevřeným oknem a mohl si vyslechnout všechno, co jsme si s Bellou povídali… Jak lákavé, pronést něco, co by ho rozzuřilo.

„Co takhle se zkusit zabavit… takovým způsobem, abychom Charlieho nevzbudili?“ pošeptal jsem jí do ucha, zároveň jsem si ale dal záležet na tom, aby to to psisko dole zaslechlo. Že je to zčásti provokace mířená na toho nechutně smrdícího měniče Belle asi nedošlo, zbytek ovšem ano. Přitiskla své hebké rty k mým a krátce mě políbila. Zdroj pachu zmoklého psa si venku uraženě odfrkl.

Zdusil jsem v sobě smích, omluvně se usmál na Bellu a zamířil k oknu. Posměšně jsem se usmál na psiska a zavřel okno. Věděl jsem, že se Bella mezitím postavila za mě, přesto mě, když jsem se otočil, hanebně udeřila do očí její neskutečná krása. Pomalu zvedla ruce a začala mě jimi hladit po nahém hrudníku. Trenkoslipy od Armaniho mi byly zničehonic dost těsné…

„Nedělej to, Bello,“ prosil jsem. Zmateně zvedla obočí. „Řekl jsem takovým způsobem, abychom Charlieho nevzbudili. Myslíš, že ho nevzbudí, když se mu bude nad hlavou bortit dům?“

„Proč by se mu měl nad hlavou bortit dům?“ optala se rozpustile a omotala mi ruce kolem krku. Mmm, sakra…

„Protože to, co vydrží Volterrský hrad, tenhle chatrný pididomeček určitě nevydrží,“ vydechl jsem a vtiskl jí polibek to vlasů.

„A co teda budeme dělat?“ Místo odpovědi jsem ji něžně políbil, ona však dodala polibku horoucí vášeň a můj kamarád se znovu postavil do pozoru. Do háje. Rychle jsem se odtáhl.

„Opatrně, Bells. Můžeme si dovolit nechat vášeň doutnat, ne však ji nechat hořet…,“ varoval jsem ji s úsměvem. Tiše se zachichotala a znovu přitiskla rty na mé. Tentokrát mi to nijak neztěžovala, hrála tu samou hru jako já.

***

„Dobré ráno, děti,“ pozdravil nás Charlie dobrosrdečně ráno v kuchyni a sedl si ke stolu. „To je ale vůně…“ Vůně?! Věděl bych minimálně tucet slov, které by vyjádřily, co cítím, rozhodně k nim ale nepatřilo slůvko vůně…

„Dobré ráno,“ odvětili jsme s Bellou jednohlasně. Charlie se na nás zářivě usmál.

„Co je k snídani?“ zeptal se a otočil se na Bellu, která stála u kuchyňského pultu.

„Omelety,“ usmála se a strčila mu talíř s tím hnusným lidským blafem pod nos. „Než zítra odjedeme, ráda bych ti tady trochu poklidila… docela ti tu chybí ženská ruka,“ zazubila se a vlepila Charliemu pusu na tvář. Pak odešla po schodech do koupelny. Pomalu jsem se zvedl od stolu.

„Pomůžu ti,“ zavolal jsem na Bellu, ale Charlie mě chytl za loket.

„Jestli ti to nevadí, rád bych si s tebou promluvil,“ zamumlal a pokynul mi, abych se posadil. Vyhověl jsem mu a posadil se na jednu z nesourodých židlí.

„Demetri, ty víš, že mi připadáš mimořádně sympatický a já si tě hodně oblíbil, ale chci tě varovat. Jestli to s mojí holčičkou nemyslíš vážně, nech jí raději na pokoji. Už jednou se spálila, a já nechci, aby se to znovu opakovalo.“ Mluvil tiše a klidně a to dodávalo jeho slovům mimořádnou váhu. Krabička s prstýnkem v kapse mých džínsů najednou ztěžkla o pár tun, jako by se mi chtěla připomenout.

„Víte, Charlie, já Bellu hluboce miluji a opustit bych ji asi nedokázal, i kdyby to po mně chtěla. Než jsme sem přijeli, byl jsem rozhodnut udělat jednu věc, ale ještě jsem na to nenašel odvahu, proto se zeptám až teď. Budete si nejspíš myslet, že je to moc brzo, ale mě nenapadá lepší způsob, jak každému dokázat, co k Belle cítím. Chtěl bych vás požádat o Bellinu ruku.“ Už dlouho jsem s nikým nemluvil tak upřímně, rozhodně ne o Belle. Charlie si ale zasloužil vědět aspoň kousek pravdy a tahle část byla tou jedinou, kterou vědět směl.

Charlie drahnou chvíli přemýšlel a mnul si kořen nosu, než odpověděl. Střelil jsem pohledem k opasku s revolverem. Byl bezpečně pověšen v předsíni na věšáku vedle mojí kožené bundy, takže bych se měl stihnout zdejchnout, když to bude potřeba…

„A prstýnek už máš?“ zeptal se.

„C-cože?“

„Kdyby mi tohle řekl kdokoliv jiný, asi bych mu zakroutil krkem, ale tobě věřím, Demetri. Ty se o ni postaráš. Ví o tom Bella?“

„Ještě ne, chtěl jsem se nejdřív zeptat vás,“ sdělil jsem mu.

„Máš moje požehnání. Mohl bych teda vidět ten prstýnek?“

„Samozřejmě.“ Vytáhl jsem z kapsy sametovou krabičku a podal ji Charliemu, který překvapeně zalapal do dechu.

„Ten je překrásný. Od Cartiera? Takže jsou to brilianty?“ Jistěže byl překrásný, vždyť v mých očích se přesně hodil k Belle… Nevěděl jsem, zda to přikládat Heidiinu vlivu, nebo se tak Bella rozhodla sama, ale Bellin šatník se po její přeměně razantně změnil. Obyčejné kecky nahradily lodičky na jehlách, seprané džíny zase elegantní sukně a trička saténové halenky. A tahle dvojitá obroučka, vykládaná drobnými brilianty a ozdobená větším vybroušeným briliantem Bellin nový styl precizně doplňovala.

„Teď, když koukám na ten prstýnek, mi došlo, že vůbec nevím, kde jsi vzal tolik peněz. Docela by mě uklidnilo, kdybys mi potvrdil, že jsem svou jedinou dceru nezaslíbil italskému mafiánovi.“ Tomu jsem se musel zasmát. Kdyby věděl, komu ve skutečnosti zaslíbil Bellu a co jsem s ní udělal, asi by to s ním seklo.

„Nemějte strach, Charlie, nejsem mafián. Jen jsem po otci zdědil vinice v Toskánsku,“ uklidňoval jsem ho.

„Vinice?“ A tak náš rozhovor pokračoval rozebíráním chutí různých druhů vín.

***

Po dvou hodinách povídání s Charliem jsem se vrátil nahoru do Bellina pokoje a chystal se ji oficiálně požádat o ruku. Seděla na posteli a propalovala mě pohledem.

„Slyšela jsem to,“ prohlásila a lehce vysunula spodní ret dopředu. Sakra… Klekl jsem si před postel, vytáhl s kapsy krabičku s prstenem a otevřel ji, aby se Bella mohla na ten drahý kroužek aspoň podívat, než mě odmítne.

„Tak mě alespoň nech, abych to udělal jak se sluší a patří. Jsi ta nejvýjimečnější žena, kterou jsem kdy poznal, a rozhodně by sis zasloužila, aby žádost proběhla na vhodnějším místě, než je tvůj pokoj. Bohužel dvě třpytící se osoby na vrcholku Eiffelovky by asi vzbudily nežádoucí pozornost, a tak jsem byl donucen od mého původního plánu ustoupit… Na tom ale nezáleží. Záleží jen na jediném: Isabello Marie Swanová, staneš se mou ženou?“

Koho zajímá, jak vypadá zásnubní prstýnek, může se na něj podívat tady.

< Předchozí - Následující >

Autor: Bunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Útěk do Volterry - 23. kapitola: