Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří pasťák 5. kapitola

06.05.2014 (18:45) • AliceCullen999 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1345×

 Jacob:

Skočil jsem a proměnil se. Potřeboval jsem se vyběhat. Okamžitě jsem poznal, že nejsem sám.

Ahoj, Jakeu, pozdravil mě Seth.

Heleďme se, chlapeček se přišel vyvenčit? poznamenala drze Leah. Potlačil jsem potřebu se na ni vrhnout. Ještě tu byl Jared. Byl jsem rád, že tu nebyl Paul. Toho bych teď asi taky nevystál.

Ale uvědomil jsem si, že ani teď nebudu mít klid. Chystal jsem se proměnit zpět, když jsme to uslyšeli.

Přicházelo to od řeky a bylo to zatraceně blízko. Smích. Zvonivý, hlasitý smích. Zbystřel jsem.

„Budeš to jíst?“ zeptal se nějaký ženský hlas, stejný, který se tak moc smál.

Upíři, řekl Jared. A asi hladoví.

Zajdi pro Sama a Paula, nařídil jsem. Po Samovi jsem byl druhý Alfa, takže mě museli poslechnout, ačkoli velmi neradi. Když jsem se vzdal nároku na Alfu, téměř všechen respekt opadl. Ale někteří – ti chytřejší -  se se mnou i tak nechtěli prát. K mé radosti, Leah nebyla jedna z těch chytrých a já jí čas od času mohl dát po čumáku. Ale krotil jsem se. Přece jenom – byla to holka. Nechtěl jsem se mlátit s holkou.

Jared mě poslechl a my se vydali k řece. Ten hlas nepatřil Cullenové a jiní upíři na zvířecí dietě nejsou, jenom ti z Aljašky. A ti tu nejsou, slyšeli bychom je přicházet. Takže musí myslet jiné jídlo. Dohoda pořád platí. Nesmí zabít člověka v okolí pěti set mil. Pokud to udělají, roztrháme pár pijavic.

Za chvíli se tu objevil Sam a chvíli po něm i Paul.

Jacobe? oslovil mě. Chtěl vědět, o co jde.

Pijavice, vysvětloval jsem. Minimálně jedna, asi spíš dvě. A právě jsou na obědě. Velmi blízko hranice, možná i za ní.

Měli bychom to omrknout, raději všichni, řekl Sam. Absolutně jsem s ním souhlasil. Zaposlouchal jsem se.

„Ale je to, jako kdybys nejedl nic jiného než tofu. Nebo mozarellu. Zažene hlad, ale nikdy ti to nebude samotné chutnat, říkala zrovna ta ženská.

„Úplná filozofka,“ poznamenal mužský hlas. Takže jsou dvě.

 „Radši to budu brát jako kompliment,“ zasmála se zase zvonivě ta holka. Co tam asi probírají? Tofu a mozarella? Jsou na fetu? Můžou být vůbec upíři zfetovaní?

Jakeu, kroť si ty svoje myšlenky, zasyčela Leah. Jak jsem si všiml, upíři zpozorněli. Asi nás uslyšeli. Vážně teď nehodlám přemýšlet o tom, jak se chová zfetovaný upír, pokud to jde.

Tak si mě nevšímej, Leah, zavrčel jsem otráveně. Zase bych jí nejradši jednu natáhl.

Jestli mě dohoníš, odfrkla si Leah.

Nebudu se prát s malou holkou, zašklebil jsem se. Už jsme dorazili na útes u řeky. Na druhé straně byly dvě pijavice, přesně jak jsem předpokládal. Na našem území jsem je necítil, takže tady nebyli, ale i na jejich straně mohli být nějací lidé. Ta ženská měla hnědé vlasy a roztrhnutou halenku fialové barvy. Pod ní se rýsovala podprsenka o něco světlejší barvy. Ustoupila, když nás viděla a nakrčila se do obranné pozice. Správně, pochválil jsem ji. Měj z nás strach.

Ten kluk měl vlasy, jejichž barva byla něco mezi zrzavou a blond. Ten se nekrčil, jen nás zvědavě – a fascinovaně? – pozoroval. Oba byli samozřejmě bledí a jejich oči měly rozdílné odstíny červené.

Co tady ty pijavice k čertu zase hledají?! rozčilovala se zase Leah. Někteří zasténali. Neměli jsme ji brát sebou. Teď budeme poslouchat její hloupé připomínky.

Leah, uklidni se, napomenul ji Sam. A fakt věřil, že to zabere.

Nemám pravdu, Same? ignorovala ho Leah a zavrčela na upíry za řekou. Dohoda je dohoda. Neměli by provokovat.

Kdyby bylo po mém, hned teď bychom odešli, a všichni to věděli. Nebyli na našem území a ani nás nijak neohrožovali. Ani lidi jsem necítil. Tady lidi nebyli. A už nějaký čas. Konec. Ale jako by mě tu někdo poslouchal, že?

Možná o tom nevědí, Leah, chránil pijavice zase Seth. Ano, Seth… Upíří vlkodlak.

Zmlkni, brácho, zavrčela Leah.

Ne, vážně, přesvědčoval nás dál Seth a nedbal Leina varování. Nesuď je. Vždyť je právě nabírali, ne? Nemůžou přeci vědět o -

Sklapni, Sethe, vetřel jsem se do toho. Ze mě a Sama měl Seth respekt. Aspoň někdo. Seth mě štval. Moc přilnul k upírům. To protože kdysi musel jít k doktorovi na vyšetření a zjistil, že se může kontrolovat. Jako člověk pak k nim často utíkal a spřátelil se. Prý ten pach se dá vydržet a pod tou ocelovou kůží to jsou stejně jenom lidi. Brr. Nechápal jsem ho, ačkoli jsem měl přístup k jeho mysli. Já bych se s těmi klíšťaty nikdy nepřátelil. Nikdy.

Ten chlap – nebo spíš kluk, nemohlo mu být víc než osmnáct – se nadechl a zkřivil nos. Ty máš teda taky pěknej odér, poznamenal jsem v myšlenkách kysele.

„Přátelé,“ oslovil nás a Leah se rozesmála, až se dusila. Sam ji napomenul pohledem. Chtěl si ho vyslechnout. „Omlouváme se, že jsme se ocitli tak blízko vašeho teritoria. Já a moje přítelkyně Bella jsme se jen trochu zatoulali. Netušili jsme, že tu jste, a už vůbec ne, že by vám vadilo i jen přiblížení k vašemu území. Ještě jednou se omlouváme.“ Zvedl dlaně v mírovém gestu. Ta upírka na něho hleděla jako na retarda. On se na ni krátce podíval a pak se zase obrátil k nám.

Sam ho se zájmem pozoroval. Všiml si mrtvé lišky nedaleko toho kluka. Oni lovili zvířata?

Nevypadají nebezpečně, uvažoval Sam váhavě. Lovili zvěř – mohli si zajít do města, ale oni dali přednost tomuto. A jsou tu sami, to je nutno podotknout.

Zbláznil ses? okřikla ho Leah. Vidíš ty jejich oči? Jsou červené. To znamená, že pijí krev lidí – ubohých lidí. Že je zabíjejí! Nenech se uchvátit tou bezbrannou tvářičkou té holky! Samozřejmě jsme viděli ty oči a měli jsme od Cullena osvětlenu tu záhadu – červenoocí pijí lidskou krev a vegetariáni mají oči žluté, nebo zlaté. Nebo, když na tu dietu přecházejí, oranžové. Ale ty jejich byly sytě červené. Možná trochu protkané černou, která značila žízeň. Podíval jsem se na tu holku, abych posoudil, jak moc bezbranná je.

Nevím, jsem zmatený, přiznal Sam, ale ani nemusel. Cítili jsme to. Já jsem tomu nevěnoval pozornost. Dál jsem zadumaně studoval tvář té holky. Každý mikrometr jejího obličeje.

Já zmatená nejsem, vrčela Leah. Jsou to jen další pijavice – jen další stvůry. Kdybychom na ně zaútočili -

Leah! okřikl jsem ji. Uklidni se. To už přeháněla. Samozřejmě, rád bych si dal k obědu pijavice, ale nehodlal jsem porušit dohodu. Nic neudělali. A navíc, ta holka…

Ne, Jacobe, vzepřela se Leah proti mně. Máme důvod – jsou příliš blízko…

Leah! okřikl ji Sam a použil zdrcující sílu hlasu Alfy. My dohodu neporušíme. Není tu bezprostřední nebezpečí, takže se uklidni. Leah se přikrčila. Cítil jsem, jak je bezbranná a na malou chviličku mi jí bylo líto. To je důvod, proč jsem odmítl být Alfou. Nedokázal bych ten hlas použít, ale v některých situacích byl nezbytný. Takže jsem zbaběle utekl.

Páni, poznamenal Jared. Hlas Alfy.

Upír se podíval na upírku, která se teď na něj zahleděla nechápavě a vystrašeně. Když jsem byl na začátku rád, že je vystrašená, teď jsem se za to nenáviděl.

Sam skočil do křoví, aby se proměnil zpět v člověka. Potom vystoupil na kraj skály.

„Též vás zdravím,“ začal. „Vy patříte ke Cullenovic klanu?“

„Ne tak docela,“ vysvětloval kluk, jehož jméno jsme stále neznali. Jak že říkal, že se jmenuje ta jeho přítelkyně? „Jsme u něj v azylu.“ Becca?

„Ta jejich živnost,“ zabrblal Sam. No jo, divná práce, že? Polepšovna pro upíry? Nebylo by méně pracné prostě je zabít? Ne, doktor všem dával naději na život. A někdy jim i předal něco ze svého soucitu a někteří začali i méně zabíjet. Nebo úplně, jako ten jejich Mike. „Jen mne zmátlo, že lovíte zvěř?“

„Tady má přítelkyně s tím má menší praxi a já to bral jako výzvu,“ vysvětlil neznámý a Leah se zase rozštěkala. Protočil jsem oči a znovu se zahleděl na Be…

„Nechceme potíže,“ řekl Sam.

Ty nechceš potíže, opravila ho Leah. Mně by nevadily. No jasně, Leah měla na Sama spadeno kvůli Emily. Bylo to smutné. Ale koneckonců – asi to byla nějaká vyšší sila – karma. Zasloužila si to. Napomenul jsem ji, než jsem se nad tím mohl zamyslet a dál studoval Be… Začal jsem zběsile přejíždět písmenka abecedy, abych zjistil, jakže se to jmenuje. Bedda, Beffa…

 „Doktoru Cullenovi věříme, ale vy jste pro nás novinkou,“ pokračoval Sam, ale já ho vnímal jen velmi málo. Stále jsem projížděl písmenka. Begga, Behha, Bejja… „Nevím, zda se můžete ovládat, proto bych vás chtěl požádat, abyste se od této hranice drželi co nejdál. Když tu nebudu, nezodpovídám za svou smečku.“

„Jistě. Již se to nebude opakovat,“ slíbil ten červenookej a Sam se otočil ke křoví, aby se mohl proměnit. Bekka…

„Sa-Pane?“ oslovil ho. Sa? On věděl, jak se jmenuje? Získal si mou pozornost.

„Promiňte, že jsem tak troufalý, ale…“ zeptal se váhavě. „Co jste zač? Nikdy jsem se nepotkal s nikým vám podobným…“ Teď jsem se málem rozchechtal já.

To ani nechceš vědět, zasmál jsem se v duchu a vrátil se k té upírce. Bekka…

„Na tohle ať vám odpoví Carlisle,“ řekl Sam a odešel do křoví.

Bella… Jasně, Bella. Díval jsem se na ni. Snažil jsem se vzpomenout si, kde jsem ji jen viděl. Ta tvář mi byla povědomá a přitom tak neznámá. Bella, Bella… Zoufale jsem přecházel všechny tváře. Určitě jsem ji odněkud znal… Ale odkud já můžu znát takovou pijavici? Stále jsem si ji prohlížel. Všiml jsem si, že se na mě ten kluk tak nějak divně dívá… Normálně by mi to hodně vadilo, ale teď jsem byl moc zaměstnaný tou holkou. Bella… Není to krásné jméno? Nechápal jsem tu neskutečnou potřebu zjistit, odkud ji znám. Byl to velmi zvláštní pocit. Sam se proměnil a vybídnul nás, abychom odešli. Neochotně jsem odtrhl svůj zrak od Belly a odběhl se smečkou pryč, zpět do La Push.

Všichni se začali proměňovat zpátky, ale já jsem ještě zůstal jako vlk. Čekal jsem, že se promění všichni. Ale ne. Samozřejmě, že ne.

Jacobe, zadržovala smích Leah. Zavrčel jsem. Samozřejmě.

Co zas chceš, Leah? optal jsem se naštvaně.

Ale nic, štěkavě se smála. Já jen… Jak že se jmenovala ta pijavice?

Můžeš mi říct, proč mi lezeš do hlavy? zavrčel jsem hrozivě a přiblížil se k ní. To je soukromé.

Ty tu pijavici neznáš, řekla. I kdybys ji znal, musela být člověk. A ve chvíli, kdy se její srdce zastavilo, přestala to být ona a tys ji přestal znát. Znovu jsem zavrčel.

Nech toho, Leah, varoval jsem ji. Cítil jsem, jak se mi po těle rozlévá horkost. To bylo tím, že vlk nedokázal takhle snášet ten hněv.

Nebo co? drze si rýpla Leah. Zahrávala si s ohněm. Kousneš mě? Už se třesu. Proč bych se měla bát vlkodlaka, který jede po upírce?

Tohle už přehnala. Zavrčel jsem a vrhl se po ní. Leah zakňučela, jak jsem ji kousnul. Z levého ramena jí vytryskla krev.

Správně, Jacobe, pochválila mě, i když ji to bolelo, dokázala udržet ten svůj otravný tón. Kousej! Ať máš praxi, až budeš trhat na kousky tu potvo- Au! Potvoru! Znovu jsem se do ní zakousl. Její kňučení asi bylo slyšet dost daleko, protože najednou se tu ukázal Sam. Běžel k nám.

Nechte toho! okřikl nás. Chováte se jako psi! Pořád jsme lidi! Snažil se, ale já nepřestal. Nebylo nic, co by mě donutilo nechat Leah být. Až na…

Dost! zařval Sam a použil otupující sílu hlasu Alfy. Nejsme sami sobě nepřátelé! Nepřátelé jsou za řekou! Tak se uklidněte! Uklidnil jsem se, ale pořád jsem byl plný hněvu. Tohle Leah přepískla. Ale byl jsem rád, že jsem se stihl do Leah pořádně zakousnout. Chvíli se jí to hojit bude. A zapamatuje si, jak to bolí! Nebo jí to milerád připomenu…

Jacobe! napomenul mě Sam. Tohle čtení myšlenek je na houby. Chtěl bych mít v hlavě taky jen svoje vlastní myšlenky. Odběhl jsem na kraj lesa a rychle se proměnil. Nechtěl jsem se Samem hádat, a už vůbec ne prát se s ním. Když jsem se proměnil, cítil jsem sice ty emoce, kvůli kterým jsem chtěl utéct, ale aspoň jsem si byl jistý, že tu nebude Leah. Běžel jsem směrem k útesu u pláže. Věděl jsem, že tu teď nikdo nebude. Sedl jsem si na kraj a díval se dolů.

Proč musí být život tak složitý? pomyslel jsem si smutně. Nebo spíš… Proč musí být můj život tak složitý?

Utíkal jsem od emocí, které ve mně zbudilo něco tak jednoduchého, jako je dopis. Svatební oznámení. Monica se vdávala. Moc jsem se nestaral o to, koho si vlastně brala. Důležité bylo, že jsem to nebyl já. Byl jsem moc naivní. Monica byla krásná, chytrá a prostě dokonalá. A já jsem byl vždycky prostě já. Nikdy jsem nebyl zajímavý, v dobrém slova smyslu. Teď jsem se dokonce stal stvůrou. Jak jsem si jen naivně mohl myslet, že bych snad mohl být s Monicou…

 „Jakeu?“ ozval se povědomý hlas. Zněl ustaraně. Quill. Všichni věděli, že každou chvíli se přidá ke smečce. Už jsem ho neviděl dlouho, ale brzy se taky promění. Strašně vyrostl. Už byl skoro stejně velký jako já. Rozhodně nevypadal na šestnáct, každý, kdo by ho potkal, by řekl, že je mu minimálně dvacet a vypadá ještě starší k tomu.

„Ahoj, Quille,“ pozdravil jsem ho a usmál se. Jak mi chyběl. Byl to můj nejlepší kamarád. Byl jednoduchý, byl to člověk. Vždycky všechno řekl narovinu, když měl vztek, vyříkal si to s někým. Ale i když byl na někoho naštvaný, vždycky se staral o to, jestli je v pořádku.

„Vypadáš zdrceně,“ poznamenal a sedl si ke mně. „Nechceš si promluvit?“

„Rád bych,“ řekl jsem a rozhodoval se. Tohle byla lidská věc, mohl bych mu to říct. A ulevilo by se mi. On o tom nikomu neřekne a nikdo si to v jeho hlavě nepřečte. Aspoň zatím ne. Během tohoto vnitřního boje jsem mlčel. Quill dospěl k vlastnímu závěru.

„Je to něco se Samem, že?“ kývl. Zakroutil jsem hlavou.

„Se Samem to nemá nic společného,“ řekl jsem. „Sam mi… pomáhá.“

„Pomáhá?“ zeptal se Quill podrážděně. „Vždyť už za ním běháš jak pes! Stejně jako Paul, Jared a teď už i Clearwaterovi!“

Však tě to taky čeká, chlapče, poznamenal jsem smutně, možná až světaznale.

„Opravdu, se Samem to nemá co dělat,“ ujistil jsem ho. „Jde… O Monicu.“ Quill ztichl.

„Aha,“ řekl nakonec. „Co se stalo?“

„Jak odjela… na studium,“ řekl jsem ztěžka. Pořád mě bolela vzpomínka na den, kdy Monica, o tři roky starší, odjela na vysokou.

„Jo, na Havaj, že?“ ujistil se. Kývnul jsem.

„Přišel mi dopis,“ oznámil jsem. „Nebo spíš… Svatební oznámení.“

„Ou,“ řekl Quill, na nic jiného se nezmohl.

„Jo,“ řekl jsem jednoduše.

„A kdo je ten…“ odmlčel se.

„Ani nevím,“ přiznal jsem. „Ale není to jedno? Tak rychle na mě zapomněla a ještě mi poslala oznámení, aby mě vyprovokovala. Ona má dokonalej život a mně se ten můj totálně podělal.“

„Víš, jaká Mon je,“ připomněl mi. „Měla tě ráda, jako bratra. Možná… Chce, abys přijel. Na svatbu. Poslala ti jen oznámení?“

„Přišel ještě dopis, ale ještě jsem neměl nervy na to, abych ho otevřel,“ přiznal jsem. Popadl jsem kámen, který ležel vedle mě a stiskl ho. Ještě o trochu větší stisk a kámen se rozbije…

„Možná chce, abys jí šel za svědka,“ uvažoval Quill. „Měla tě vážně ráda. Jen… tě nemilovala. Ještě jsem neprobíral poštu, ale určitě tam bude taky. Můžeš jet se mnou, já se z toho nevyvleču…“ Jistě. Quill by svou sestřenici chránil do krve.

„Já tam nepojedu, Quille,“ řekl jsem narovinu. „Neber to špatně… A řekni jí to, co ti teď říkám, ale… Já prostě nemám nervy na to, abych ji tam viděl, v bílém, s někým jiným… A věděl, že stačilo, aby se jedna věc nepodělala a mohl jsem tam stát já.“ Stačilo, abych se neproměnil ve vlkodlaka a mohl jsem s ní dál v klidu žít. Hodil jsem kámen do vody tak nejdál, kam jsem mohl. Kéž bych s tým kamenem mohl odhodit i moje problémy…

„Jasně,“ řekl Quill chápavě a povzdechl si. Vzpomněl jsem si na věc, která mi dělala starosti.

„Quille?“ zeptal jsem se. Otočil se ke mně. „Proč jsi teď nedávno chyběl ve škole?“

„Byli jsme na pohřbu,“ řekl a sklonil hlavu.

„Na pohřbu?“ zeptal jsem se.

„Jo, v Los Angeles,“ kývl. „Ta moje sestřenice se nenašla a její rodiče taky zmizeli. Jejich nejbližší se rozhodli udělat takový symbolický pohřeb – bez těl. Prostě vzali jejich fotky a jejich věci a dali to tam. Jako vzpomínku. Po třech měsících už to pátrání vzdali.“

„Jaká sestřenice?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Jen nějaká další vzdálená příbuzná, viděl jsem ji možná jednou a ještě jsem byl hodně malý,“ pokrčil rameny. „Asi před půl rokem nebo tak… Našli ji v parku v Los Angeles v bezvědomí. A po třech dnech tam zaznamenali zrychlení tepu a potom se jí srdce zastavilo. Ale když přišli na pokoj, byla pryč. Její oblečení bylo pryč. Prostě… zmizela. A její rodiče, asi dva měsíce potom, taky zmizeli. Prostě se po nich slehla zem. Divný.“

„A která sestřenice?“ zeptal jsem se. Pořád jsem si to nějak nedokázal uvědomit.

„Moji rodiče vyvěsili její fotku a nekrolog na nástěnku, kam se dalo,“ vysvětlil ponuře. „Znali ji dýl a jezdili za ní pravidelně. Jmenovala se Isabella Swanová.“

„Isabella?“ zeptal jsem se zamyšleně.

„Jo, ale říkali jí nějak zkráceně, myslím Bella,“ řekl nedbale. „Moc jsem ji neznal, ale víš jak, zamrzí to…“

„Máte ještě někde ten nekrolog?“ zeptal jsem se bez přemýšlení. Nevnímal jsem, co říkal. Bella… Jasně. Nepotřeboval jsem ukazovat ten nekrolog. Pamatoval jsem si to. Každé slovo.

Se smutkem v duši oznamujeme, že Isabella Marie Swanová, vzdálená příbuzná rodiny Atearaových, nejspíš tragicky zahynula. Její rodiče zahynuli též. Vzpomínáme na ni v dobrém.

Nebo tak nějak. Jako bych viděl tu tvář. Jak se usmívala. Bledá dívka, s čokoládovýma očima. Bella Swanová.

„Myslím, že to je furt ještě pověšený, minimálně v obchodě,“ řekl Quill zmateně. Vyskočil jsem a běžel tam. Obchod jeho otce. Zadíval jsem se do vitríny. A opravdu -  mezi nabídkovými letáky tam byl jeden nekrolog. Zkoumal jsem tu dívku. Byla velmi podobná té upírce, kterou jsem viděl dneska za řekou. Ta upírka ale byla o něco, jen o něco málo bledší a krásnější. A taky tam byly ty oči. Ale jinak byly stejné. Bella.

Isabella Swanová…

Bella Swanová…

Jak jsem jen mohl zapomenout na Bellu Swanovou? Ještě před měsícem, když to tu vylepili, jsem se divil, jak je krásná a jak byla mladá. Ještě před měsícem jsem litoval, že jsem ji nepoznal a slíbil jsem si, že kdybych mohl… že bych se aspoň pokusil ji poznat… Byl to slib! Ale teď… Ona… Ona byla… Upír.

Nechápal jsem tu nespravedlnost. Bylo jasné, že ona upírem být nechtěla.

Ale po lítosti nastoupil vztek. Viděl jsem ji. Její červené oči. Ona… pila lidskou krev. Zabíjela pro ni. Stala se z ní stvůra. Mohla se vrátit, ale ona prostě jen… Možná, že zabila své rodiče. A jejich těla hodila do moře, aby je nikdo nikdy nenašel. Byla to stvůra.

Ale nemohl jsem si pomoct. Když jsem si vzpomněl na její vystrašený pohled… Měl jsem touhu, běžet za ní a říct jí, že mě to mrzí, že to bude v pořádku a že se nemusí bát. Nerozuměl jsem tomu pocitu. Nikdy jsem takový pocit neměl, k nikomu. Až na…

Ne. Odmítal jsem to. Ne! Ona byla upír a já vlkodlak! Měli jsme se nenávidět. No, svoje pocity jsem tím změnit nedokázal. Rozběhl jsem se do lesa a proměnil se. Byl jsem rád, že tam nikdo nebyl. Nikdo mě nešpehoval. Vlk zakňučel pod náporem emocí a za chvíli je moje mysl potlačila. Trošku zklidněný během jsem dokončil větu.

Až na Monicu…

Tohle se nemělo stát!

Jak jsem mohl… Jak? Nebylo to možné, ale tahle upírka si mě podmanila. Měla nějakej zatracenej dar, kvůli kterýmu jsem ji tak moc chtěl chránit?

Do prdele!

Zrychlil jsem. Tohle už nebyl běh. Tohle byl let. Já jsem se už pomalu vznášel! Svaly mě bolely, jak jsem jel nadoraz, ale já jsem nepřestával. Zastavil jsem až na kanadských hranicích. Dostal jsem se tam rychleji, než jsem chtěl. Proběhl jsem se zase naplno zpět. Zastavil jsem u skály – zase jsem se domů dostal až moc rychle. Proměnil jsem se zpět. Poprvé jsem děkoval Samovi za to, že v křoví vždycky nechává nějaké oblečení, protože já se ani nestihl svléct. Už byla noc. Všichni spali. Postavil jsem se na útes a sledoval vlnobití dole. Voda byla černá a temná. A znovu jsem si položil otázku jako předtím.

Proč musí být život tak složitý? Proč musí být můj život tak složitý?

Takže si to zrekapitulujeme.

Holka, kterou jsem miloval, Monica, odjela pryč a nechala mě. Právě se vdává.

Proměnil jsem se ve vlkodlaka a vzdal se postavení Alfy. Až na Setha ze mě nikdo nemá respekt.

Můj nejlepší kamarád, který o vlkodlacích ještě neví, si myslí, že jsem slizkej patolízal.

Zmlátil jsem holku.

A k tomu všemu jsem se asi právě nešťastně zamiloval.

Aby toho nebylo málo, tak objekt mé lásky je čirou náhodou krevsající klíště s tím nejhezčím smíchem, jaký jsem kdy viděl.

Zkuste mi říct, že nemám podělanej život.

Zavřel jsem oči a vykročil jednou nohovo prázdna. Člověk by řekl, že chci spáchat sebevraždu. Kéž by to bylo tak jednoduché. Vdechl jsem vlhký mořský vzduch a chvíli jen přenášel váhu na nohu v prostoru. Pak jsem se otočil a na okraji skály se zaklonil, abych zády spadl do ničeho. Opravdu to pomáhalo. Když je vám tak jako mně a nemáte o sebe strach… Není nic lepšího, než cítit tu rychlost, kterou se řítíte dolů, kdy máte pocit, že všechny vaše problémy zůstaly nahoře, protože neumí plavat. Když cítíte, jak vás na kůži na zádech šimrá vítr, jak si razíte cestu vzduchem. Ochlazuje vám mysl, a když to vaše mysl dokáže zpracovat tak jako ta moje… Není nic lepšího. Než vás obepnou mořské vlny a vy jste ve vodě. A cítíte, jak vám chladná voda uklidňuje rozpálené svaly, ochlazuje vás a bere pryč všechen hněv. Ale potom… Potom stejně musíte vyplavat na souš a zjistit, že vás na pláži už s radostnými poskoky vyhlížejí vaše problémy. A vy nemáte jinou možnost, než jim vyjít vstříc.

Proklínám ten den, kdy jsem poznal Bellu Swanovou!

Fuha. Já vás varovala. Teda, napadá mě... Jak to asi Jake utají před smečkou a hlavně před Leah, která si jeho myšlenky hlídá jak hlídací pes, že?

Takže, Jake se nám zamiloval do upírky... Zase výjimka jako vždy, že? Napište mi, co si o tom myslíte, protože by mě zajímalo, jak jste to pobrali... :-D

Autor: AliceCullen999 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří pasťák 5. kapitola: