Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří pasťák 6. kapitola

30.06.2014 (13:45) • AliceCullen999 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1042×

Edward:

„Bello?“ oslovil jsem ji. „Kam jdeš?“ Všiml jsem si změny v jejím výrazu a chůzi. Teď byla naštvaná a měla jasný cíl. Už jsme byli u domu.

„Za Carlislem,“ odbyla mě a vklouzla do domu. Vběhl jsem za ní.

„Nedělej blbosti,“ řekl jsem. Tohle chtělo čas.

„Jsem naštvaná,“ vysvětlila Bella, ale ani nemusela. Její oči mluvily za ni. „Nebudu to dusit v sobě a riskovat, že prostě vybouchnu, kdy nemám.“ Nečekala na můj názor. Prostě odběhla a postavila se před dveřmi do Carlisleovy pracovny. Bylo mi jasné, že by Carlislea jen tak nevyrušila. To mi dalo možnost doběhnout za ní, než by mi zavřela dveře před nosem.

„Tak pojď, Bello,“ povzdechl si Carlisle. Bella otevřela dveře a vešla. Kupodivu jsem neslyšel žádné námitky, když jsem šel za ní.

„Carlisle,“ založila si Bella ruce na prsou a vystrčila bradu, nedokázal jsem definovat, jestli vztekle nebo tvrdohlavě. „Nechtěl jsi nám ještě něco říct? Když jsme šli ven?“

„Co?“ zeptal se Carlisle poměrně zmateně. Bella si povzdychla a zakroutila hlavou.

„Třeba něco o tom, co je za řekou?“ pomohla mu. Radši jsem jen stál a byl připraven Bellu chytit, kdyby se na něj vrhla.

„Řekl jsem vám, ať se od řeky držíte dál,“ řekl Carlisle, nejspíš vyvedený z míry. Říkal jsem jim to. Proč se od ní nedrželi dál?

„Neřekl jsi, ať se držíme dál od řeky,“ opravila ho Bella. „Řekl jsi, ať nepřekračujeme řeku. Což jsme neudělali. A i tak. Když jsme to neudělali, proč na nás ti psi málem zaútočili?!“

Do místnosti vtrhl Mike a postavil se vedle Carlislea. Byl též připraven chytit Bellu jako já.

Říkal jsem mu to, myslel si. Říkal jsem mu, že není dobrý nápad pustit ji s tímhle tím… Podíval se na mě s opovrženíhodným pohledem.

„Pěkně po pořádku,“ snažil se Carlisle srovnat debatu i myšlenky. „Co se stalo? Edwarde?“ oslovil mě. Přesně jsem věděl proč. A nedivil jsem se mu. Já jsem o tom byl schopný mluvit klidněji.

„Byli jsme s Bellou,“ začal jsem. „Nějak jsme se nudili, tak Bellu napadlo, že bychom mohli jít lovit. Šli jsme tedy k řece…“

„Vy jste lovili?!“ vyhrkl Mike a přerušil mě. „Vidíš, Carlisle. Já to říkal. Nebyl to dobrý nápad. Vidíš, co udělali?!“

„My jsme ale nelovili lidi,“ utnul jsem jeho nesprávné myšlenky. „My jsme lovili zvěř!“

Chvíli bylo ticho.

„Vy jste… Ty jsi…“ koktal Mike. „Lovil zvěř?“

„Ano,“ potvrdil jsem. „Bella mě vyhecovala,“ přičemž jsem se zakřenil, „abych to zkusil. Nejdřív jsme našli stádo vysoké, ale potom jsme ještě našli lišku.“ Bella se usmála a musela si zakrýt rukou ústa. I já jsem se usmál. Teď, když jsem si vzpomněl, jak jsem srnku odhodil, aniž bych se napil… Teď mi to přišlo směšné.

„A?“ vybídl mě Carlisle k pokračování, i když i jemu se myšlenky rozutekly všemi směry.

„Přiběhli k řece a málem nezaútočili,“ pokračoval jsem. Hlavně Leah. „Ten jejich vůdce, Sam, potom vysvětlil, že byl zmatený a že by byl radši, kdybychom se už k řece ani nepřibližovali.“ Snažil jsem se to shrnout, ale nebylo to jednoduché. „Co byli zač?“

„Quileuté,“ řekl prostě Carlisle.

„Vlkodlaci,“ opravila ho Bella.

„Dalo by se to tak říct,“ přikývl Carlisle. Do místnosti vtrhla Rosalie.

„Vlkodlaci?!“ vyjekla. „Co tu probíráte? Plusy a mínusy filmu Underworld?“

„No skvěle,“ protočila Bella očima. „Tys tady chyběla.“ A já jsem musel souhlasit.

„Vlkodlaci?“ ozvala se tichým hláskem Alice ode dveří. Měla zvláštní pohled. A její myšlenky byly také zvláštní. Viděl jsem, jak se chovala, ale její myšlenky jejímu chování nenasvědčovaly. Byly až moc… dospělé. Měla strach.

Nevidím je, opakovala si stále dokola. Předtím jsem jejím myšlenkám nevěnoval pozornost, ale tohle říkala často. Buď že něco vidí, nebo nevidí. Nevidím je.

„Já je ale nevidím,“ řekla nahlas. „Proč je nevidím?“ Alice upadla do soustředění. Snažila se ze všech sil něco vidět.

„Nevidíš?“ zeptal se Carlisle.

„Nevidím jejich budoucnost!“ vysvětlila s menším náznakem hysterie. Carlisle se otočil ke mně. Nemusel ale nic říkat. Přečetl jsem si to v jeho myšlenkách.

„Ano, můžu číst jejich myšlenky,“ odpověděl jsem. Jak jsem se dozvěděl, Alice měla dar. Mohla vidět budoucnost.

„Zvláštní,“ zamumlal Carlisle. Alice odehnala myšlenku, kterou si chtěla schovat, a usmála se. V místnosti se objevila Esmé. Přiskočila k Rosalii.

„Rose?“ oslovila ji. Ta se na ni neochotně podívala. Esmé o ni měla strach. „Je to v pořádku. Asi byste to měli vědět. Quileuté nám nechtějí ublížit.“

Jasně, že ne, odfrkl jsem si. Já jsem věděl, že mnoho z nich sní o tom, jak roztrhají pár z nás.

„Jde jenom o jednu dohodu,“ pokračoval Carlisle. „Toto je jejich domov. A my jsme sem prostě vtrhli. Ale i tak nás jsou schopni snášet. Jde jen o jednu dohodu. Já, Mike ani Esmé nesmíme proměnit člověka a musíme zajistit, že vy nezabijete nikoho v okruhu pěti set mil. Pak jsou ochotni žít v míru.“

„A neměli jste nám to říct hned?“ rozčilovala se Rose. Hlasitě funěla a v myšlenkách poznamenala, že maminka bude zuřit.

„Nebylo to tak jednoduché,“ vysvětloval Carlisle. „Vy, co jste o tom nevěděli… Nebylo by dobré to na vás takhle vybalit.“

„Prostě dělej, že o tom nevíš,“ navrhl Mike.

„Budu se snažit,“ zamumlala ironicky Rose a odebrala se k sobě do pokoje. V myšlenkách zanaříkala, že si nemůže jít zalovit.

Carlisle nakonec celou záležitost uzavřel. Bella naštvaně odběhla na své oblíbené místo. Na střechu.

Neváhal jsem nijak dlouho, než jsem vyskočil za ní. V dalším lidském gestu si kousala dolní ret, jak se snažila uklidnit. Posadil jsem se vedle ní. Rychle jsem zkontroloval mysli ostatních, jestli neposlouchají. Nikdo si nás nevšímal. Proto jsem ji vzal za ruku a jemně stisknul. Cítil jsem, jak se Bellino napětí trošku zmírnilo. Ale radši jsem hned zahnal myšlenku, že to bylo kvůli mně, pryč.

„Promiň,“ omlouvala se. „Neměla jsem tak vyvádět.“

„Myslím, že ti je odpuštěno,“ poznamenal jsem ve snaze odlehčit situaci. „Jsi upír a jsi tady.“ Bella se nevesele usmála.

„Jsi si jistá, že o tom nechceš říct Carlisleovi?“ zeptal jsem se po chvíli. Bella se na mě podívala, napůl zmateně, jako by doufala, že jsem na to zapomněl, a napůl vyděšeně, jako by se bála, abych to neprásknul.

„Ne,“ řekla okamžitě. „Určitě ne. Nebo spíš zatím ne. Necítím se na to.“

„Dobře,“ řekl jsem prostě. Neměl jsem v plánu ji zradit. Zvláštní. Nikdy se mi nestalo, aby mi záleželo na někom jiném, než jsem já. Ale teď mi bylo jasné, že bych za ni dal život.

Zhluboka jsem se nadechl. Ucítil jsem ten nepříjemný pach mokrého psa. Nevšiml jsem si předtím jeho myšlenek, ale ty tu najednou byly.

Vlkodlak…

Seth…

Oddychnul jsem si. Seth byl v pohodě. Byl to jediný z nich, který nás chránil. Byl… jiný.

Bella to tak ale neviděla. Jakmile ho ucítila, zavrčela.

„Bello, v klidu,“ řekl jsem rychle. Seth vklouznul dovnitř. Bella seskočila a rozběhla se dovnitř. Povzdechl jsem si a rozběhl se za ní.

„Sethe!“ řekl Mike vyděšeně. Z myšlenek jsem vyčetl, že měl strach o svého kamaráda. „Co tu děláš?“

„Carlisle říkal, že bych sem neměl chodit, dokud o tom tihle nebudou vědět. A poněvadž už to ví, řekl jsem si, že vás navštívím,“ řekl Seth, zmatený z toho, jak ho Mike napomenul. Otočil se, protože věděl, že se na něj někdo dívá. Viděl mě a Bellu. Poznal nás a nesměle zvedl ruku na pozdrav. V myšlenkách dodal upřímné a zároveň těžce sarkastické (zajímalo by mě, jak je možné, že to dokázal) ahoj.

„Fajn,“ řekl Mike a těkal očima i myšlenkami od Setha k Belle, od Belly ke mně a ode mě ke mně a Belle. „Počkej tu. Zajdu za Esmé. Zmizíme odsud.“

Seth kývnul a opřel se o zeď. Jeho obličej byl hezký. Ne tak nadlidsky krásný jako upíří obličej, ale obyčejně lidsky krásný. Symetrický i nesymetrický, zajímavý i nezajímavý.

„Sethe,“ oslovil jsem ho. Potřeboval jsem to říct. Seth se na mě překvapeně podíval. „Díky. Za to u řeky.“

„O čem to mluvíš?“ zeptal se. Nevěděl jistě, o čem mluvím.

„Vím, že ses nás tam u řeky zastával – neptej se mě jak. Jen… Díky.“

„Emm…“ zaváhal. „Není zač.“ O čem to ten chlápek mluví? Copak slyšel naši konverzaci? Nebo rozumí řeči zvířat? Všiml jsem si, opožděně, že Seth nepoužívá pro náš druh slovo pijavice (nebo taky klíště). Jako jediný o nás nepřemýšlel jako o věcech, jako o ničem. Byli jsme… lidi. Pro něj ano.

„Cože?“ zeptala se Bella zmateně. Podívala se na mě.

„Seth se nás zastával, když chtěla jeho sestra zaútočit,“ řekl jsem na vysvětlenou, přičemž jsem spustil další chod Sethových myšlenek (Odkud ví o Leah?). Potom jsem rychlým, tichým hlasem, který slyšela jen Bella, dodal: „Bere nás jako lidi – ne jako věci, jak to dělají ostatní.“ Bella kývla v gestu, že rozumí.

„Sethe, správně?“ ujistila se. Seth kývl. Tohle je divný, poznamenal v myšlenkách. „Děkuji.“

„To nic nebylo,“ pokrčil rameny. „Nezasloužíte si, aby se s vámi jednalo jako s věcmi – aspoň někteří. Nerad soudím.“ Pořád mu dělaly starosti, že se baví s upíry na lidské krvi – ale předpokládal, že přestupujeme na zvířecí dietu. Jen to nechceme přiznat.

„Díky,“ řekla Bella ještě jednou a kývla mu na pozdrav. Pak se rozběhla ven. Povzdechl jsem si – asi jsem už všechna ta lidská gesta chytil od ní, nebo to prostě bylo jen tou zvířecí krví -  a vyběhl za ní.

„Bello?“ zavolal jsem na ni po chvíli, když už jsem jí přestával stačit. Chtěl jsem, aby zpomalila, což neudělala. „Můžeš mi říct, kam jdeš?“

Bella zpomalila a volně zastavila. Pak se ke mně otočila s výmluvným pohledem:

„Promiň,“ usmála se. „Když jsem nervózní, nebo ve stresu, běhám a jím. Takže…“

„Jo, chápu,“ kývl jsem. „Chceš, abych šel zpátky?“

V očích se jí mihl strach: „Ne! Prosím, ne. Mám strach, že když odejdeš, třeba i jen na chvilku, budu zase ta zlá Bella.“

„Tak mi furt neutíkej,“ zašklebil jsem se. Bella se zasmála.

„Promiň, jen nejsem zvyklá, že je se mnou ještě někdo další,“ přiznala. „Většinou, když jsem byla na lovu, jsem to chtěla odbýt co nejrychleji. Musela jsem se napít, zvířecí i lidské krve, a pak ze sebe ještě dostat ten zvířecí zápach – aby Renné s Charliem nic nepoznali. To nebylo jednoduché. Divím se, že ani Carlisle ani Mike to z tebe necítili…“ Pokrčil jsem rameny a následoval ji. Vyskočil jsem si vždycky nedaleko na strom a jen sledoval její ladné pohyby – byly jiné, než u ostatních. Většinou měli všichni upíři čistě kočičí pohyby. Ale její držení těla bylo jiné – šelmí, ale takové psí, možná s kočičím náznakem. Dlouho jsem hledal zvíře, které mi to připomínalo – došlo mi to až při jedné z Belliných obětí. Nechápal jsem tu souvislost.

Liška…

Neříkala Bella, že jsou lišky její oblíbené? A proč lovila vůbec jiným způsobem než ostatní? Bylo to divné – i když… Já jsem upír a ona je blázen, takže…

Věc, které jsem se nemohl ubránit, byla myšlenka na Bellino chování. Poprvé od doby, kdy se mnou utekla na tu krásnou louku… Naši louku… Poprvé jsem porovnal její chování předtím a teď. Byl to dost velký rozdíl – nic z toho, co říkala, nedávalo smysl. Takže jsem nemohl zabránit myšlence… Je to skutečné? Nebo všechno jen hraje? Co když jsem jen její oběť, tak, jak mě napadlo na louce? Co když si se mnou jen hraje jako kočka s myší? Může být vůbec tak dobrá herečka? Je vůbec možné, aby někdo dokázal napodobit takový opravdový pláč a smutek? Aby někdo dokázal napodobit tu lidskou hravost? A aby někdo dokázal napodobit tu upřímnost v jejích očích? Ach, ta frustrace z toho, že nemůžu číst Belliny myšlenky…

Autor: AliceCullen999 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří pasťák 6. kapitola: