Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří pasťák 4. kapitola

28.04.2014 (09:30) • AliceCullen999 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1434×

Bella:

Nikdo si neumí představit, jak jsem byla šťastná, když Mike přišel. Řekněme, že se mu díky jeho super poslouchacím dovednostem doneslo, co já a Ed budeme dneska dělat. Ten už byl samozřejmě u Esmé a prosil ji, abychom si mohli vyjít. Ale Esmé (samozřejmě) řekla, že s tímhle bychom měli počkat na Carlislea. 

Nicméně, zpět k Mikeovi. Když se vrátil, doslova zuřil. Samozřejmě jsem si rýpla, že se mu asi nepodařilo chytnout pantera, ale Mike byl moc zaneprázdněný svým vztekem. Teď jsem se odebrala k sobě do pokoje a poslouchala. 

Mike sebou hodil na svou pohovku, kterou měl místo postele. Potom se zvedl a vydal se směrem k bublajícímu akvárku. Chvíli tam jen stál, potom vyndal jednu tabletku a hodil ji dovnitř. Potlačila jsem zachichotání. Potom přešel někam jinam, nejspíš k hifi věži. Najednou jsem byla u jeho dveří. Pousmála jsem se. Potom stlačil knoflík s nápisem On.

Potom se začala ozývat tvrdá a hlasitá hudba od Rammsteinů. Otevřela jsem dveře, abych viděla, jak Mike spadl zpátky na pohovku pod náporem vlastních i cizích emocí. 

Zasmála jsem se. Opřela jsem se o svá kolena a stále se smála. Když jsem mohla přestat, podívala jsem se na Mikea.

„Čiperný rybičky," poznamenala jsem a podívala se na akvárium. Ryby ležely břichem nahoru. Mike se na ně podíval, pak se podíval na mě a vyběhl za mnou. Já jsem ale byla rychlejší a získala jsem si náskok. 

Proběhla jsem kolem Carlislea, který zrovna vstupoval dovnitř, a ani nestihl mě zachytit, jen na mě něco zavrčet. Ale o to jsem se nestarala.

Běžela jsem stále hlouběji do lesa, až jsem si byla jistá, že mi Mike není v patách.

Byla jsem si vědoma, že mám u sebe v pokoji otevřené okno. To abych mohla poslouchat. Byla jsem tak daleko, že jsem musela ale napínat sluch, abych něco slyšela.

„Carlisle," přistoupil k doktůrkovi naštvaně, i s naší silou dupal. „Já s ní končím."

„Mikeu," snažila se ho Esmé uklidnit.

„Ne, Esmé," řekl Mike nekompromisně. „Je to obyčejná, nenapravitelná zrůda bez emocí..." Při tomto konstatování jsem si dotčeně položila ruku na své již nebijící srdce a přemýšlela, jestli v něm nějaká emoce zůstala. „Se kterou si dokáží poradit už snad jen Volturiovi. Jednoduše ji roztrhají na kusy. Asi je navštívím. I když její dar je velkou překážkou…“

„Mikeu!" Esmé ho okřikla? „Přestaň! Bella je jen… jiná. Vzpomínáš si, jak jsi byl ty jiný?"

„Já jsem ostatním neničil životy," řekl na svou obranu Mike.

„Ty jsi měl jiné záliby, viď?" řekla Esmé, Carlisle jen mlčel a já měla podezření, že Esmé položil ruku na rameno. „Ona to dělá takhle. Snaží se od toho utéct – tak jako ty. Buď ji to přejde… nebo se to aspoň zmírní, jako u tebe."

Mike se odmlčel.

„Esmé, já… vůbec nevím, o čem to mluvíš…“

„Myslíš, že o tom nevím?" řekla přísně Esmé. „Nemám sice žádný dar, ale jsem velmi vnímavá." Následovala delší odmlka, v upířích měřítkách.

„Mikeu," řekla po chvíli Esmé. „Mám tě ráda jako vlastního syna. Nechci tě obviňovat, odsuzovat ani nic jiného. Ale žádám, abys ty neodsuzoval ostatní, konkrétně Bellu."

„Promiň, Esmé," řekl nakonec. A z jeho hlasu jsem vycítila, jako by říkal, že se mu dokážu dostat pod kůži. Carlisle poté promluvil hlasem plným autority:

„Budeme se dále držet našeho plánu. Jasný, Mikeu?" Nic jsem neslyšela, ale předpokládala jsem, že kývnul. Najednou jsem uslyšela šum, kroky. Velmi tiché, gepardí kroky. Otočila jsem se za tím zvukem tak rychle, že i dotyčného to překvapilo. Kdybych nebyla tak všímavá, nevšimla bych si, kdo to je. Já jsem ale všímavá byla. Proto jsem ho poznala, i když hlavně podle bronzového záblesku. Není tu nikdo s takovými vlasy. Až na...

Bleskurychle jako kobra jsem skočila na mého útočníka s hravým, neškodným zavrčením. Právě jsem obkročmo seděla na Edwardovi.

„Nikdo ti neřekl, že špehovat dámu je neslušné?" pousmála jsem se.

„Tobě asi neřekli, že bys neměla poslouchat cizí hovor," poznamenal Edward.

„Asi ne," poznamenala jsem a bleskově vyskočila.

„Co máš furt s tím Mikem, mohu-li se zeptat?" zeptal se Edward. Potichu jsem mu ukázala své ucho, aby pochopil, že bychom potřebovali soukromí. Teď mi jeho schopnost číst myšlenky přišla vhod. Vystoupila jsem ze svého štítu.

Nic s ním nemám, pomyslela jsem si. Prostě… mě baví.

„A já?" přiblížil se Edward. „Máš se mnou stejné záměry?" 

Možná, pomyslela jsem si, vzrušená, že mi nekazí zábavu. Byla jsem si jistá, že tuhle emoci pocítil i Mike. Teď by mě zajímalo, jak si to vyložil. Uvidíme.

„Jdu si promluvit s Carlislem," zamumlal Edward a cestou zpátky se omylem dotkl mé ruky. Pousmála jsem se. Pomalu jsem se vrátila zpět do domu. No, pomalu – v upířím světě pomalu. Nikam jsem nespěchala. Když jsem se vrátila, dole nikdo naštěstí nikdo nebyl. Slyšela jsem, že Mike je u sebe, někdo byl u Carlislea v pracovně a slyšela jsem někoho u Edwarda v pokoji. Ale taky jsem někoho slyšela u sebe v pokoji. Teď už naštvaně jsem vyběhla nahoru, abych někoho mohla seřvat. Tam ale byla naše bláznivá Alice.

„Alice," oslovila jsem ji, „jak milé."

„Ahoj, Bello," pozdravila Alice nadšeně. „Jenom mě napadlo… nechceš pomoct?"

„S čím?" zeptala jsem se automaticky. S čím mi tenhle blázen může pomoct? Ještě před chvíli se chovala jako pětileté děcko a teď by mi chtěla pomáhat.

„No, jde o to… že něco vidím," poznamenala. Podala mi papír. Na něm byla načmrkaná krásná louka. Byla plná kvítí a okolo byl jen les. A byla jsem tam já a tohle bude Edward. A tohle je… co to bylo? To jsem nedokázala poznat. „Myslím, že by ti to mohlo pomoct."

Nechápala jsem to. Teď byla tak… dospělá. Pro toto bylo jenom jedno slovo – blázen.

„Asi tři kilometry na východ a pak čtyři kilometry na sever,“ mrkla na mě a pak vyšla z pokoje. Zmačkala jsem papír a narvala ho do kapsy. Nechtěla jsem, aby to někdo našel. Došlo mi, že Edward asi u Carlislea nebyl úspěšný, seběhla jsem tedy před jeho dveře a chvíli stála.

„Dále," ozvalo se.

Uvědomila jsem si, že vlastně tohle byla jediná místnost, kde jsem nebyla. Byla to místnost, která by klidně mohla patřit nějakému děkanovi z vysoké. Celá stěna naproti mně a stěna po mé pravé straně byla z polic. Velké knihovny až ke stropu, plné knih nejrůznějších velikostí. Náhodně jsem pohlédla na pár titulů, abych zjistila, že tu jsou knihy od Shakespeara, Macbetha, Pijoana a spoustu podobných knih. Na straně po mé levici byla pokryta obrazy a mezi nimi byla dvě vysoká okna až ke stropu.

Carlisle seděl zrovna nad jednou otevřenou, velkou, masivní. Teď se díval na mě. Založil si stránku a jemně knihu zavřel. Tady by se mi líbilo. Určitě bych tu našla i některé zajímavé knihy.

„Bello, co pro tebe mohu udělat?" zeptal se. Jako kdyby to nevěděl.

„Předpokládám, že tu už byl Edward," konstatovala jsem drze. Právě se bavím s o já ani nevím kolik stovek let starším upírem a při tom… Kam se jen podělo mé vychování?

„Ach, ano," kývl hlavou.

„A taky předpokládám, že víte, o čem tedy chci mluvit," řekla jsem a tvrdohlavě si založila ruce na prsou.

„Ano, Bello," začal. „Byl tu Edward a řekl jsem mu to stejné, co řeknu tobě. Nehodlám riskovat, že byste se zatoulali někam do civilizace. Nestojím o to, abych tady řešil nějaký případ s upírem. A i kdyby se nic nestalo, nehodlám řešit situaci, kdy by někdo tvrdil, že viděl lidi s červenýma očima."

„Třeba nosíme čočky," pokrčila jsem rameny.

„Bello," řekl Carlisle. „Žiju tu už dlouho. No, a řekněme, že tu nejsme sami. Máme dohodu s jistými lidmi. Nestojím o to, abyste ji porušili, nestojím o to, že byste zlomili jejich důvěru k nám, když jsme ji tak dlouho budovali."

„Carlisle?" podívala jsem se na něj svým smutným pohledem. „Prosím? Slibuju, že ho nenechám. Nikomu se nic nestane. Máte mé slovo. Věřte mi, já krvi odolám. Vždyť jsem, koneckonců, proměnila své rodiče s takovou rychlostí. Prosím?"

„Kam byste chtěli jít?" zeptal se Carlisle po chvíli přemýšlení. 

„Jen tady v lesích," řekla jsem rychle. 

„Dobře, ale nepřekračujte řeku," řekl Carlisle a já se usmála. Věděla jsem, jak jsou na tom tihle vegetariáni s dotyky, takže jsem ho objala a vlepila mu krátký polibek na tvář. Dost ho to zmátlo. Vyšla jsem a zavřela dveře. Najednou byl přede mnou Edward a překvapeně zvedl obočí. Znovu jsem opustila bezpečí svého štítu.

„Sleduj a uč se," pomyslela jsem si a popadla ho za ruku. Skoro jsem ho táhla k lesu.

Mike:

„Carlisle!" vletěl jsem do jeho pracovny bez pozvání. Ani se nestihl posadit.

„Mikeu," řekl klidně. Ukázal jsem směrem ven z okna. 

„Tys je pustil?!" křičel jsem. Samozřejmě tiše.

„Proč by ne," pokrčil rameny Carlisle. „Jestli nevkročí do města nebo na půdu Quileutů… proč ne."

„Vždyť nevíš, co by mohli udělat!" pokračoval jsem. „Ona je jako smrtonosná zbraň, něco pokazí, už jen aby se cítila dobře! Ona by měla být pod zámkem a ne někde venku s tím Edwinem nebo jak!"

„Je to Edward, Mikeu," opravil mě. „A možná se mi to jen zdá, ale… Ty snad žárlíš?"

„Cože?" zeptal jsem se zaskočeně.

„Od první chvíle, kdy Bella přijela, se k ní chováš… No, od doby, kdy začala chtít být s Edwardem, se chováš… jinak."

„Snad si nemyslíš, že bych snad chtěl s Bellou něco mít?" řekl jsem s výsměšným tónem.

„Já si nic nemyslím, ale možná bys nad tím měl přemýšlet," pokračoval.

„Na tomhle mi vůbec nezáleží," řekl jsem a můj hlas zněl přesvědčeně, ale já si jistý nebyl.

„Tak je nech," řekl Carlisle. „Beru za ně zodpovědnost. Jestli něco vyvedou, je to má vina."

„Fajn," řekl jsem a snažil se znít bezstarostně. Ale když šlo o Bellu, nikdy jsem si jistý nebyl.

Edward:

„Bello?" zeptal jsem se podezřívavě. „Mohla bys mi říct, kam mě to tak nevhodně táhneš?"

„Někam daleko, aby nikdo nemohl slyšet, co si povídáme," řekla s úsměvem. Samozřejmě jsem byl rychlejší, jenže ona byla velmi hbitá. Vnímavá. A taky jsem jí nemohl číst myšlenky. Možná i proto jsem se neustále cítil tak frustrovaný. Byl jsem zvyklý, že všem do hlavy vidím. Její myšlenky pro mě byly povětšinou záhadou. A kdyby chtěla, mohly by pro mě být záhadou i myšlenky ostatních. 

Ano, poslouchat myšlenky je často nepříjemné – když jste v davu. Z toho bzukotu bolí hlava. Když je tu někdo, kdo umí ječet v myšlenkách dost nahlas (jako Bella), z toho taky bolí hlava. Jenže když si zvyknete, že ten dav se dá ignorovat, když nenarazíte na někoho jako Bella… Rychle si zvyknete na to, že přesně víte, co máte říct nebo udělat.

„Bello!" řekl jsem netrpělivě. Byl jsem hodně netrpělivý.

„Trpělivost, Edwarde, trpělivost," zamumlala Bella a zahleděla se víc do dálky. Napodobil jsem ji a v dálce jsem viděl zářivé slunce. Dnes bylo slunečno – podle toho, co jsem věděl o tomhle místě, tu slunce moc nesvítilo.

Na chvíli jsem se zadíval pod sebe. Bella toho využila, pustila mě a já ji ztratil. Najednou prostě byla pryč. Zmateně jsem se zběsile rozhlížel okolo. Kdybych mohl číst její myšlenky, věděl bych přesně, kde je. Jenže ona měla tu svou neproniknutelnou lebku nebo co.

„Bello?!" řekl jsem tak trochu naštvaně. Mé uši zachytily zachichotání někde za mnou. Automaticky jsem se tam vrhl. 

Měl jsem ji. Držel jsem ji za rukáv její bílofialové blůzy, cítil jsem její nádhernou, květinovou, sladkou vůni. Jenže ona se znovu zachichotala, hbitě ucukla a zase utekla. Při tom útěku se mě dotkla svými vlasy a mé prsty, které držely rukáv, byly prázdné. Navíc jsem slyšel, jak se látka roztrhla. Podíval jsem se po směru, kterým utekla. Z louky na mě zářilo ještě větší světlo než předtím, takže jsem usoudil, že je to ona a vyběhl za ní.

Ta louka, na kterou mě vedla, byla krásná. Všude bylo plno kvítí, různé barvy a svítilo zde slunce. Uprostřed louky stála ona.

Bella si mě nevšímala. Byla ke mně otočená zády a prohlížela se ve světle, jak jí na kůži jiskří slunce. Otáčela pomalu, až lidsky, svou dlaní, aby si ji prohlédla ze všech stran. Potichu, tak, že ani já jsem své kroky neslyšel, jsem se přiblížil k ní. Zadržel jsem dech. Bella byla stále moc zaměstnaná svou dlaní. Rychle jsem jí položil své jiskřící dlaně na oči.

„Jsi okouzlená?" zachichotal jsem se jí to ucha. Bella zareagovala téměř automaticky. Vyvlekla se mi a najednou stála ve stínech lesa. To si mě opravdu nevšimla?

„Tohle mi nedělej," přikázala. „Kdyby moje srdce pořád tlouklo, dostala bych infarkt."

„Ty sis mě nevšimla?" zeptal jsem se nahlas, trochu fascinovaný a trochu frustrovaný, že si to jednoduše nemůžu přečíst v její mysli. 

„Ne?" přiznala neochotně.

„Myslel jsem si, že jsi vnímavější," pokrčil jsem rameny. 

„Víš, co to znamená, myslet si něco?" zabrblala a vyšla za mnou na louku. 

Už jsem si zvykl, že upíři se na slunci nepálí, ale třpytí se na něm jako ty nejkrásnější sochy z diamantů. Vůbec jsme byli krásní, abychom své oběti přitahovali. Neměl bych se divit. Ale podivil jsem se, jak krásná Bella je ve slunečním svitu. Napadla mě hloupá myšlenka… Co když já jsem její oběť?

Sebevědomě nakráčela ke mně, lidskou rychlostí, což pro ni bylo netypické. Když stála míň jak metr ode mě, zvedla levou ruku. Rukáv její fialové blůzy byl na této straně roztrhnutý. To je asi ten rukáv, který jsem roztrhl, když jsem ji chytil.

„Dlužíš mi novou,“ oznámila a dívala se mi upřeně do očí s takovým tím svým drzým způsobem. „Tahle byla moje oblíbená.“

„Taky si utrhni a budeme si kvit,“ navrhl jsem a nabídl jí svůj rukáv. Ona se ale usmála a vybrala si jiné místo. Beze slova mi košili roztrhla kousek od místa, kde se nacházely knoflíky, odshora až téměř dolů. Nechala dole kousek látky, aby se nerozdělil úplně. Moje kůže tam zazářila.

„To by šlo,“ pokrčil jsem rameny. „Ale zdá se mi to nefér. Já jsem ti roztrhl jen kousek.“

„Ta moje blůza je taky o dost dražší než ta tvoje košile,“ řekla drze.

„I tak,“ řekl jsem a pousmál se. Rychle jsem se natáhl a napodobil ji. Bella sebou trhla dozadu, čímž si ji roztrhla víc, než jsem měl v úmyslu – po celé délce. Odhalilo se tak její ploché břicho a podprsenka levandulové barvy.

„Tos neměl,“ zavrčela, napůl hravě a napůl opravdu naštvaně a vrhla se na mě. Zatáhla mi za rukáv košile, čímž mi ho celý utrhla, a utekla do lesa. Následoval jsem ji, ale bylo to poměrně těžké. Vyskočila na strom a utíkala chvílemi po stromech a chvílemi po zemi. Tak rychle to střídala, že jsem to nestíhal sledovat. Když jsem ji neviděl nikde v okolí, neslyšel její kroky ani necítil její vůni, zastavil jsem se a pročesával terén kolem.

„Baf,“ vyštěkla Bella za mnou. Otočil jsem se, klasický reflex, a nakrčil se do obranné pozice. Když jsem si uvědomil, kdo to je, narovnal jsem se. Bella visela ze stromu hlavou dolů, nohama zaháknutá na větvi, červené oči jí zářily hravým štěstím, roztrhnutá blůza jí visela na vlasech. Vyhoupla se nahoru a posadila se na té samé větvi až úplně u kmenu. Vyskočil jsem za ní.

„Je to tak frustrující, že zrovna tvoje myšlenky číst nemůžu,“ povzdechl jsem si.

„A to proč?“ zeptala se zvědavě.

„Ty tvoje musí být zajímavé,“ vysvětlil jsem. „Neumím si představit, jak musely být zajímavé předtím, když jsi byla ještě člověk. Na upírku, která se živí lidskou krví, jsi moc hravá, uvolněná… lidská.“

„Mám to brát jako kompliment?“ zeptala se zmateně a přišlo mi, jako by schválně měnila téma. „Nikdo mi předtím nic takovýho neřekl…“

Usmál jsem se. Chvíli jsme tam jenom tak seděli na stromě a usmívali se na sebe.

„Bello?“ oslovil jsem ji. Ona se na mě zvědavě podívala. „Řekni mi, proč jsi tady?“

„Není to zřejmé?“ nadzvedla obočí.

„To není zrovna to, na co jsem se ptal,“ vysvětlil jsem a sklonil pohled. „Myslel jsem… Proč jsi upírem?“

Bella ztuhla, bylo mi jasné, že se jí na to takhle přímo nikdo nezeptal.

„No, já…“ řekla přidušeně. „Nechce se mi o tom mluvit.“

„Moc to bolí?“ hádal jsem. „Vzpomínky?“ Kývla. „Prosím?“

„No, já…“ začala, ale zarazila se. Odmlčela se na docela dlouhou chvíli – asi půl minuty.

(Sixx: A. M.)

„Ano?“ pobídl jsem ji.

„Já ani nevím,“ dokončila větu. „Prostě jsem se procházela po parku v Los Angeles, kde jsem byla na studiu a… Pak jsem ucítila kousnutí do krku. Nejdřív to dost bolelo, ale za chvilku jsem to necítila, jak mi vysál hodně krve. Ale potom ho něco vyrušilo. Asi nějaký jiný upír. Začali se prát. A já jsem ztratila hodně krve… Ale něco mi říkalo, že bych se měla ztratit. Začala jsem lézt někam pryč, ale pak to pálení… Ta bolest mě paralyzovala. Ale nekřičela jsem. Možná jsem na to neměla dost síly, nebo jsem jen nechtěla ukázat slabost, nebo jsem se bála, že je zase upoutám na sebe… Dlouho jsem se nemohla soustředit na nic jiného než na bolest… Když jsem se mohla soustředit i na něco jiného, slyšela jsem pípání – rychlé. Měla jsem ale spoustu času a volného prostoru v mysli. Počítala jsem to. To byl můj časoměřič. A potom… To pálení začalo ustávat. Pak se pípání zrychlilo, stejně jako můj tep… Pak se moje srdce zastavilo a pípání přešlo v jeden dlouhý vysoký zvuk. Chviličku jsem čekala. Myslela jsem, že jsem mrtvá. Byla jsem mrtvá. Myslela jsem, že uvidím nějaké zářivé světlo, za kterým mám jít, nebo aspoň uvidím svoje mrtvé tělo, ale prostě nic, jen mě pálilo v krku. Otevřela jsem oči. Byla jsem v nemocničním pokoji. Všechno bylo tak jasné… Potom jsem slyšela, jak nějaká sestra shání doktora, křičela, protože té Swanové se zastavilo srdce. Věděla jsem, že mluví o mně. Musela jsem zdrhnout. Převlékla jsem se a vydala se k oknu. Procházela jsem okolo zrcadla. Periferním viděním jsem si všimla, že... Když jsem se vrátila, viděla jsem, že jsem krásná a bledá… Ale uchvátily mě ty oči… Vyskočila jsem a utíkala do lesa. Až po chvíli jsem si uvědomila, že celou dobu nedýchám a že jsem moc rychlá. Když jsem se v lese nadechla, ucítila jsem vůni, kterou jsem chtěla. Bez rozmyslu jsem se rozběhla a zakousla se do krku nějakému táborníkovi.“ Bella se odmlčela. Kdyby mohla, asi by měla v očích slzy. I já bych je tam měl. Ona si tenhle osud nevybrala.

„Ty dva měsíce jsem se nenáviděla,“ řekla popravdě, hlas měla tichý a slabý. Skrčila si kolena a přitáhla si je k hrudi. Objala si je pažemi. Bylo to tak lidské gesto, že jsem nevěřil, že to je skutečně ona. Znal jsem její chování z jiných myslí. Byla to prostě bezcitná upírka. „Zabila jsem člověka! Já jsem předtím byla vegetariánka, nenáviděla jsem války, protože se tam hodně zabíjelo… A teď jsem sama byla vrahem. Zkoušela jsem se zabít. Vyráběla jsem si dřevěné kůly – z různých typů dřeva a doufala, že když se bodnu do srdce…“ Zasmál jsem se. Tiše, krátce a nevesele. Ona udělala to samé. Jenže její hlas zněl opravdu, jako by plakala. Popotáhla. „Byla jsem sama. Ale byla jsem to já. Potřebovala jsem svoje rodiče. Myslela jsem, že to budou pořád oni, když je proměním… Nebyli. Změnili se. Máma ztratila mateřský instinkty a táta… Radši to ani nebudu rozebírat. Za pár měsíců jsem si zvykla, že budu předstírat, že jsem v pohodě. Ale nebyla jsem. Nikdy jsem nelovila. Když jsem měla hlad, zašla jsem si do krevní banky. Jenže jsem vzbuzovala pozornost, když krev často mizela. Tak jsem zkusila tu dietu na zvířecí krvi – s velkou nechutí. Nechtěla jsem zabíjet ani zvířata. Po nějaké době jsem si začala lhát sama sobě. Vlastně to dělám furt. Nejsem tahle Bella. Jsem jiná. Lžu sama sobě, je to, jako by tu byly dvě osoby v jednom těle – ta lepší, hodnější, lidštější. A ta horší, upírská. Převládá. I když jsem vlastně kromě toho prvního táborníka nikoho nezabila, všichni si to o mně myslí. A ať. V jejich přítomnosti jsem ta upírská, zlá, prolhaná a vlastně i bezcitná Bella. Nebyl tu nikdo, s kým bych byla ta hodná. Je to tak s každým,“ zakončila svůj srdcervoucí projev.

Nezmohl jsem se na slovo. Nepotkal jsem nikoho, kdo by si toho tolik prošel. A zrovna její mysl je mi záhadou…

„Ale s tebou je to jiný,“ špitla tiše Bella a položila si bradu na kolena. „S tebou… To nejsem ta upírská Bella. Vlastně nejsem ani lidská Bella. Žádná Isabella Swanová. Žádná Bella Swanová. Prostě jen Bella. Jako kdybys ty ostatní dvě prostě zahnal do kouta a zůstala tam jenom já. Zprvu jsem si to ani neuvědomovala, ale cítím to pořád víc…“

Tohle mě dorazilo.

Její chování dnes bylo překvapující, ale tohle? Tohle bych od ní nečekal. Hlasitě si povzdechla – asi bych se měl přestat divit těm lidským gestům, že?

„Já vím, jsem divná,“ uznala. „To je tak na psychologa.“

„Možná proto máš se mnou takový pocit,“ snažil jsem se odlehčit situaci. „Čtu mysli, znám psychiku líp než kterýkoli psycholog.“

Zabralo to, krátce se přidušeně zasmála, ale už to nebylo tak smutné jako předtím.

„A jaký je rozsudek?“ zeptala se se smíchem. „Něco nového?“

„Jsi blázen,“ pokrčil jsem rameny.

„Ale to není nic novýho,“ zasmála se zase trochu, upřímně, zvonivě.

„Nic lepšího nemám,“ řekl jsem naoko smutně. Ona se zatvářila zklamaně.

„Nechceš to říct i někomu jinému?“ navrhl jsem. „Carlisle se tímhle zabývá…“

„Ale já to takhle s Carlislem prostě necítím,“ přerušila mě. „Nevěřím mu, zatím ne natolik. Možná… jednou…“

„Možná by věděl co dělat,“ poznamenal jsem. „Líp než já.“

„Ne!“ řekla zprudka a vymrštila hlavu nahoru. „Edwarde, musíš mi slíbit, že tohle nikomu neřekneš! Prosím! Nemůžeš. Já ti věřím.“

Tohle mě taky překvapilo. Upíři většinou nevěří.

„Upírům se nedá věřit. Věř mi,“ zažertoval jsem. Ona se zase zasmála.

„Ne, vážně,“ zvážněla. „Slib mi to.“

„Nikomu to neřeknu,“ ujistil jsem ji. „Slibuju.“

Bella se zhluboka trhavě nadechla a vydechla. Byla jako malé děvčátko, které všichni opustili. Ani jsem se jí nedivil. Po tom, čím si prošla, ji ještě rodiče poslali sem. Její vlastní rodiče… Co moji rodiče, které jsem vlastně ani neznal, byli mi cizí…

„Pojď sem,“ zavolal jsem ji a rozevřel náruč, aby mi do ní mohla vpadnout. Ona to k mému úžasu udělala a objala mě. Zabořil jsem jí obličej do vlasů a vdechl její nádhernou, levandulovou vůni. Nebo to byly frézie? Nebo obojí?

„To je v pořádku,“ zamumlal jsem jí do vlasů a ona jenom přikývla a prostě se tam se mnou držela.

„Jsem v pohodě,“ odtáhla se ode mě za pár minut. „Musím se soustředit na něco jinýho, míň tragickýho… Hm…“ Pak se na mě zadumaně podívala.

„Už jsi zkoušel vegetariánskou dietu?“ nadzvedla obočí a usmála se. Její nálada se v mžiku změnila a v očích jí zajiskřilo.

„Slyšel jsem, že je to strašné,“ protáhl jsem obličej a udělal grimasu.

„Jen ze začátku,“ zasmála se pobaveně. „Navíc šelmy chutnají líp. Je jen trochu… No dobře, o dost hořčí než lidská krev, ale… Jestli máš rád kořeněné a hořké…“

„To nevím,“ pousmál jsem se.

„Já si půjdu zalovit,“ pronesla odhodlaně. „Můžeš se přidat.“

„Beru to jako výzvu,“ zahleděl jsem se jí do očí. V mžiku seskočila a byla dole.

„Ale nečekám na tebe,“ varovala mě. „Jestli mi budeš stačit…“

„Dám ti ještě i náskok,“ informoval jsem ji a ona se rozběhla. Počkal jsem dvě vteřiny, než jsem vyběhl. Dohonil jsem ji během chvilky – v rychlosti neměla šanci. Kličkovala mezi stromy tak hbitě, až jsem si říkal, že i ona za chvilku narazí. Snažil jsem se jí stačit, ale to kličkování mě zpomalovalo. Byla už kousek přede mnou, což mě hecovalo k ještě většímu výkonu. Když najednou zastavila, neubrzdil jsem to a spadl na ni. Svou váhou jsem ji porazil na zem. Bylo to z kopce, takže jsme se začali kutálet dolů. Když jsme se zastavili, byla ona na mně. Najednou vyprskla smíchy. Nechápal jsem, co je tu až tak vtipné. Jasně, bylo to na zasmání, ale tohle byl záchvat smíchu. Navíc při tom vypadala tak komicky, že jsem se taky začal smát. A ona – asi patřila k těm, co se poddávají davovému šílenství – se potom začala smát ještě víc. Doslova se dusila smíchy.

„Můžu vědět, co je tak příšerně vtipné?“ zeptal jsem se zvědavě. Kdyby byla normální, jednoduše bych si to přečetl v její mysli. Ale ona normální nebyla.

„Myslím, že bychom měli přestat končit v této poloze,“ soukala ze sebe se smíchem v hlase. Ale bylo vidět, jaké jí to dělá potíže. Najednou jsem to pochopil. Dneska, když jsem ji poslouchal… Ona na mě skočila a byli jsme přesně ve stejné pozici. Taky jsem se zasmál. Bella se svalila na zem vedle mě a pořád se smála.

„Ne, vážně,“ opřela se o lokty a podívala se mi do očí. Aby se nade mě nemusela naklánět, natočil jsem hlavu na stranu. „Seš dobrej kámoš. Myslím, že jsem se takhle dobře ještě s nikým nebavila.“

„Já jsem se taky ještě nikdy s nikým tak dobře nebavil,“ přiznal jsem. Byla to absolutní pravda.

„Nejlepší kámoši?“ zeptala se a v dalším lidském gestu ke mně natáhla ruku, abychom si na to potřásli. „Napořád?“

„Napořád,“ potvrdil jsem a potřásl si s ní. Vyskočil jsem a nabídl jí ruku. Ona ji přijala, ale zase mě jenom stáhla za sebou.

„Ty seš potvora,“ poznamenal jsem pobaveně. Pokrčila rameny na znamení souhlasu.

„Odkud vlastně jsi, Edwarde?“ zeptala se náhle. Chtěla toho vědět víc o mně?

„Narodil jsem se v Chicagu, ale naposledy jsem byl v Portlandu,“ odpověděl jsem prostě. „A ty? Říkalas, žes byla na studiu…?“

„Jo, narodila jsem se ve Phoenixu, ale přestěhovala jsem se do Los Angeles,“ řekla. „Dostala jsem stipendium. Byla jsem vždycky jedna z těch chytřejších.“

„Jak dlouho jsi vlastně…“ Odmlčel jsem se.

„Upírem?“ dořekla. Kývl jsem. „Zhruba pět let. Jsem mladá. A ty? Podle barvy očí bych řekla, že jsi starší…“ Vnímavá.

„Upírem jsem už devadesát šest let,“ odpověděl jsem s úsměvem. Bella nadzvedla obočí.

„Až tak?“ podivila se. Potom zakroutila hlavou.

„Co?“ zeptal jsem se.

„Nic, já jen…“ pousmála se a zastrčila si neposlušný pramen vlasů za ucho. „Asi se ti splnil celoživotní sen, že? Navždy puberťákem.“

„Neprovokuj mě,“ zvedl jsem výhružně prst.

„Nebo co?“ zeptala se drzým tónem. „Kousneš mě svým křivým zubem?“ Musel jsem se zasmát. Najednou Bella zbystřila. Zaposlouchal jsem se do okolních zvuků. U řeky se pohybovalo stádo srn.

„Jdem?“ zeptala se.

„Carlisle říkal, že nemáme překročit řeku,“ připomněl jsem jí.

„Jo, ale my ji nepřekročíme,“ ujistila mě. „Jen se tam najíme.“

„Jak myslíš,“ postavil jsem se a čekal. Ona se na mě dívala.

„Co je?“ zeptal jsem se, když tam pořád jen seděla.

„Nepodáš mi ruku?“ zeptala se tak trochu káravě, jako by mi připomínala slušné chování.

„Tak na to zapomeň,“ usmál jsem se zeširoka. „Už jsem se, myslím, vyválel dost.“ Pokrčila rameny a vstala.

Bella mě vzala za ruku a pomalým tempem se mnou běžela k řece. Schovali jsme se za stromy. Měl jsem pravdu. Bylo tam stádo středně vysokých srnek. Bella hladově polkla. Pomalu se přiblížila ke stádu a já ji napodobil. Velmi hbitě popadla jednu srnu a zakousla se jí do krku. Váhal jsem jen setinu sekundy – sbíral jsem odvahu –, než jsem udělal to samé. Zlomil jsem srně vaz a zabořil se jí do krku. Jakmile jsem ochutnal tu horkou, hořkou tekutinu, zkřivil jsem rty a odhodil srnu pryč, skoro jsem se jí nedotkl. Chvíli jsem prskal svůj jed s tou hnusnou pachutí, jako bych se jí snad mohl zbavit. Podíval jsem se na Bellu. Ačkoli pořád pila, oči se jí smály a tělo se jí natřásalo smíchem. Měl jsem strach, aby tu krev snad nevdechla. Co by se stalo? Je to vůbec možné?

Když Bella vypila poslední kapku krve, upustila srnu a zmocnil se jí záchvat smíchu.

„Bože,“ téměř brečela smíchy. „Věděla jsem, že napoprvé budeš hodně znechucený, ale odhodit ji? Prostě vyhodit jídlo? To se přece nedělá!“

„Tak promiň, že nereaguju, jak bych měl,“ prskal jsem pořád krev. Odmítal jsem ji polknout. Bella se znovu rozesmála, hlasitěji, než jsem byl zvyklý.

„Budeš to jíst?“ zeptala se, když se mohla přestat smát. Podíval jsem se na ni jako na mentálně retardovanou. Copak to není zřejmé?!

„Díky,“ řekla a zabořila zuby i do mé srnky. Za pár vteřin ji měla vypitou.

„Tak fajn,“ řekla potom. „Možná je to moje vina. Napoprvé jsem měla volit spíš nějakou šelmu. Masožravci mají krev víc podobnou lidem. Není to až tak strašné. Pojď. Něco najdeme.“

Podíval jsem se na ni pohledem, který říkal, že nikam nejdu.

„No tak,“ protočila oči. „Trochu odvahy.“

Nadechl jsem se a vydechl. Možná bych to mohl zkusit. Bella se nadechla. Trochu zkřivila nos, ale asi zavětřila, co chtěla.

„Následuj mě,“ řekla mi. „Tahle je tvoje – škoda. Lišky mám ráda.“

„Liška?“ zeptal jsem se pochybovačně.

„Myslím, že se právě najedla,“ pokrčila rameny a usmála se. „Taky má pauzu na oběd.“ Ona žertovala? Co ta srnka jedla? Nebyla zfetovaná?

Bella se zkušeně proplétala lesem za jednou vůní, jako by to dělala každý den, což možná i dělala.

Běželi jsme pořád podél řeky, když vyskočila na strom a pokračovala po stromech. Asi aby ji liška neviděla. Držel jsem se jí v patách. Ta liška tam opravdu byla. Ležela a odpočívala. Bella mi pokynula, abych si posloužil. Trochu jsem zaváhal, ale nakonec jsem stejně skočil a ochutnal i liščí krev.

Byla vážně o dost lepší než srnčí krev. Bella měla pravdu – byla sladší, ale i tak v sobě měla ten hořký, zvířecí nádech. Ale už to nebylo tak hrozné, abych ji odhodil. Měl jsem docela žízeň, a tu to zahnalo. Ačkoli jsem ji celou vypil, necítil jsem se ani zpola tak plný, jako když jsem pil lidskou krev.

„No?“ zeptala se Bella, když jsem skončil. „Co myslíš?“

„Lepší,“ řekl jsem. „Ale pořád to není ono.“

„To je jasný,“ usmála se. „Ale to to nebude nikdy. Nevím to jistě… Nebo spíš možná vím, taky jsem byla vegetariánka jako člověk…“ uvažovala. „Ale je to, jako kdybys nejedl nic jiného než tofu. Nebo mozarellu. Zažene hlad, ale nikdy ti to nebude samotné chutnat.“

„Úplná filozofka,“ popíchnul jsem ji.

„Radši to budu brát jako kompliment,“ zasmála se. Najednou jsme to uslyšeli. Přibližující se srdce. Přibližující se kroky. Těžké dopadání tlap. Nějaká smečka velkých zvířat, která běhají po čtyřech… Medvědi? Ne, těch přece nebývá tolik.

Bella se zvědavě přiblížila a zaostřila, aby líp viděla. Velmi rychle se na útesu ocitlo šest velkých zvířat. Ale nebyli to medvědi. Byli to vlci. Ale byli dvakrát tak velcí jako normální vlci. Nikdy předtím jsem nic takového neviděl.

Bella vystrašeně couvla zpátky a zaujala obranou pozici. Najednou jsem si uvědomil, že slyším myšlenky. Byl to pro mě po čase stráveném s Bellou takový nezvyk.

„Co tady ty pijavice k čertu zase hledají?!“ rozčiloval se jeden ženský hlas. Jako by s ostatními mluvil skrze myšlenky.

„Leah, uklidni se,“ napomenul ji mužský, autoritativní hlas.

„Nemám pravdu, Same?“ ignorovala Leah jeho autoritativní hlas a velmi hlasitě zavrčela. Poznal jsem tak, že Leah je šedá vlčice na kraji. „Dohoda je dohoda. Neměli by provokovat.“

„Možná o tom nevědí, Leah,“ uklidňoval ji nějaký smířlivý hlas.

„Zmlkni, brácho,“ nařídila Leah. Hlavou jí prolétl obraz pískově zbarveného vlka. Její bratr…

„Ne, vážně,“ nedal se bratr Leah. „Nesuď je. Vždyť je právě nabírali, ne? Nemůžou přeci vědět o –“

„Sklapni, Sethe,“ nařídil jiný hlas. Byl trochu nakřáplý a byl otrávený.

Nadechl jsem se, abych k nim mohl promluvit. Ucítil jsem nechutný pach a zkřivil jsem ústa. Páchli jako psi. Jako špinaví psi, kteří se v dešti koupou v blátě a potom vám skáčou do náruče.

„Přátelé,“ oslovil jsem je a Leah se štěkavě rozchechtala. Sam na ni hodil naštvaný pohled a ona přestala. Sam tady byl asi jejich vůdce. „Omlouváme se, že jsme se ocitli tak blízko vašeho teritoria,“ říkal jsem. Teď mi schopnost číst myšlenky přišla vhod. Mohl jsem jim říct přesně to, co chtěli. „Já a moje přítelkyně Bella jsme se jen trochu zatoulali. Netušili jsme, že tu jste a už vůbec ne, že by vám vadilo i jen přiblížení k vašemu území. Ještě jednou se omlouváme.“ Zvedl jsem dlaně na znamení míru. Bella, stále v obranné pozici na mě nechápavě zírala. Opustila svůj štít, ztěžka a pomalu.

„Proč se bavíš se zvířaty?“ ptala se mě a měla upřímné obavy o mé duševní zdraví. Hodil jsem na ni pohled, který říkal, že jí to řeknu pak.

Sam se na mě díval. Potom sjel pohledem k lišce, která ležela na zemi – mrtvá. To ho zmátlo.

„Nevypadají nebezpečně,“ uvažoval. „Lovili zvěř – mohli si zajít do města, ale oni dali přednost tomuto. A jsou tu sami, to je nutno podotknout.“

„Zbláznil ses?“ skoro zařvala Leah. „Vidíš ty jejich oči? Jsou červené. To znamená, že pijí krev lidí – ubohých lidí. Že je zabíjejí! Nenech se uchvátit tou bezbrannou tvářičkou té holky!“ Potlačil jsem touhu na ni hrozivě zavrčet. Tuhle konverzaci jsem ani neměl slyšet.

„Nevím, jsem zmatený,“ přiznal Sam, ale to každý viděl. Jejich mysli byly opravdu propojené. A to teda dost.

„Já zmatená nejsem,“ vrčela Leah. Byla z nich všech zdaleka nejagresivnější. „Jsou to jen další pijavice – jen další stvůry. Kdybychom na ně zaútočili –“

„Leah!“ okřikl ji ten nakřáplý hlas. „Uklidni se.“

„Ne, Jacobe,“ vzepřela se Leah. „Máme důvod – jsou příliš blízko…“

„Leah!“ okřikl ji ten Sam. Ale bylo v tom ještě něco jiného. Byl to takový hlas, který dával rozkazy. „My dohodu neporušíme. Není tu bezprostřední nebezpečí, takže se uklidni.“ To, čeho jsem byl právě svědkem, jsem nechápal. Leah ho poslechla. Cítil jsem v jejich myšlenkách, jak je pod náporem příkazů bezbranná. I jako vlk se přikrčila.

„Páni,“ poznamenal jiný hlas, pro mě úplně nový. „Hlas Alfy.“ Hlas Alfy? Takže Sam je Alfa? Co to znamená? A proč se Leah takhle přikrčila, když ho slyšela? Sytě černý vlk – Sam – skočil za nějaká křoví. Podíval jsem se na Bellu. V jejím pohledu byla nevědomost a viděl jsem tam strach. Chtěl jsem k ní přiskočit, obejmout ji a pošeptat, že je to v pořádku, ale neopovážil jsem se pohnout. Z křoví, kam zalezl vlk Sam, se najednou vynořil muž. Bylo mu asi pětadvacet, možná víc. Měl nakrátko ostříhané černé vlasy a tmavě hnědé oči, skoro černé. Jeho kůže byla snědá a na levém rameni měl vytetovanou nějakou značku. Trochu mi to připomnělo indiánské značky, takové ty, co se vypalovaly na kánoe a kreslily se na stany. Měl na sobě jen černé kraťasy, takže bylo vidět jeho vytvarované tělo. Muž promluvil a já poznal hlas Sama.

„Též vás zdravím,“ začal formálně, ale já věděl, že zdraví je to poslední, co nám přeje. Nejradši by nám rozdrásal hrdla, odtrhl hlavy a upálil nás. Potlačil jsem zasyčení. „Vy patříte ke Cullenovic klanu?“

„Ne tak docela,“ začal jsem vysvětlovat. „Jsme u něj v azylu.“

„Ta jejich živnost,“ zamumlal Sam. „Jen mne zmátlo, že lovíte zvěř?“

„Tady má přítelkyně s tím má menší praxi a já to bral jako výzvu,“ vysvětlil jsem, přičemž jsem si vysloužil další štěkavý smích od Leah.

„Nechceme potíže,“ řekl Sam, přičemž Leah poznamenala, že jí by nějaké potíže nevadily. Měl jsem chuť se na ni vrhnout a ukázat jí skutečné potíže. Jacob Leah zase okřikl. „Doktoru Cullenovi věříme, ale vy jste pro nás novinkou. Nevím, zda se můžete ovládat, proto bych vás chtěl požádat, abyste se od této hranice drželi co nejdál. Když tu nebudu, nezodpovídám za svou smečku.“ Hlavně za Leah, dodal v myšlenkách.

„Jistě. Již se to nebude opakovat,“ slíbil jsem a zamyslel se nad tím slovem. Smečku? Smečku… Sam se otočil směrem ke křoví, odkud vyšel.

„Sa-Pane?“ málem jsem se podřekl. Sam se otočil.

„Promiňte, že jsem tak troufalý, ale…“ zkusil jsem to. „Co jste zač? Nikdy jsem se nepotkal s nikým vám podobným…“

„Na tohle ať vám odpoví Carlisle,“ řekl. V myšlenkách ale dodal, že přece se tu nebude vybavovat s pijavicí. Kývl jsem. A zapátral v ostatních vlčích obličejích. Jedna mysl vyvstávala nad ostatní, protože její… Nebo spíš jeho myšlenky byly hlasitější než ostatních. Prohlížel si Bellu zkoumavýma očima plnýma moudrosti – podle toho jsem poznal, že to je rezavý, téměř červený vlk, poněkud větší než ostatní, dokonce větší než Alfa. Přemýšlel, kde ji mohl vidět, připadala mu povědomá. Bella mu oplácela stejně zmatený pohled. Sam se v křoví proměnil ve vlka a zavelel, aby smečka odešla. My s Bellou jsme tam jen dál stáli. Bella se stále neuvolnila ze své obranné pozice a jen na mě hleděla. Když byli vlci dostatečně daleko, spustila:

„Co to mělo jako být? Co jsou zač?“

„Nevím,“ řekl jsem popravdě. „Mluvil jsem s nimi, protože mysleli. Slyšel jsem jejich myšlenky a oni spolu skrz ty myšlenky mluvili… Jejich mysli jsou nějak propojené… Když jsou vlci.“

„Když jsou vlci?“ opakovala Bella.

„Jsou to lidé, kteří se mění ve vlky a z hloubi duše nás nenávidí,“ řekl jsem. „Jako upíry.“

„Vlkodlaci?“ zeptala se Bella nevěřícně.

„Já tomu taky nevěřím, ale asi to tak bude,“ kývl jsem. „Asi bychom se měli zeptat Carlislea.“

„Edwarde,“ řekla ztěžka. „Zdálo se mi to, nebo jsi toho chlapa málem oslovil?“

„Jmenuje se Sam,“ řekl jsem. „Ten šedý vlk, co furt vrčel…“

„Ten mi šel na nervy,“ zavrčela Bella.

„To byla Leah a ten pískový byl její bratr Seth,“ dořekl jsem.

„A ten červený?“ zeptala se Bella. Čekal jsem, že se zeptá.

„Jacob,“ řekl jsem prostě. Kývla a otočila se směrem k domu. Držel jsem s ní krok, nikam jsme nespěchali. Bella byla zbytek cesty zamyšlená a už nepromluvila.

Za těch sto let jsem si tolikrát přál, abych ty myšlenky neslyšel. Abych byl normální a měl v hlavě jen své myšlenky než oplzlé myšlenky jiných. Teď se mi to přání splnilo a já zjistil, jaká to byla pitomost. Co bych dal právě teď za to, aby se mi Bellina mysl otevřela.

Kéž bych mohl číst myšlenky Belly Swanové!

Tak, co myslíte? Já vím, byla to teď neuvěřitelná věčnost, než jsem napsala další kapitolu, ale jednoduše mě nenapadalo, jak to udělat. Zprvu jsem chtěla, aby Bella něco provedla, ale potom, když jsem tu kapitolu psala... Ty prsty běhaly po klávesnici samy. :-D

Ale musím říst, že mě tahle kapitola bavila. A zjistila jsem, že mě očividně až moc baví psát v pohledu smečky, takže - fanoušci Jacoba zpozorněli :-) - příští kapitola bude celá čistě z pohledu Jacoba Blacka. No, myslím, že tím pohledem pěkně zamíchám karty.

Ale zpátky k povídce – Bella a Edward se poprvé setkali se smečkou... Co myslíte? Odkud ji ten Jacob asi zná? A co se asi právě honilo hlavou Belle? Jsem zvědavá na vaše domněnky. :-)

Autor: AliceCullen999 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří pasťák 4. kapitola: