Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tabula Rasa - 39. kapitola

08.09.2010 (09:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3453×

Teta mě zatáhla doprostřed ložnice a odstrčila křeslo do rohu. Z kapsy vylovila křídu a nakreslila kruh, přes něj kříž.

„Lure, v nočním stolku jsou svíčky, postav je do rohů kříže, za každý živel jednu. Dělej, než nás najdou!“

Poslechla jsem ji a prudce jsem otevřela zásuvku. Vypadla a vysypala se na zem, ale bylo mi to jedno. Prohrábla jsem změť věcí, našla čtyři svíčky a postavila je na kříž. Teta se objevila ve dveřích koupelny a nesla misku s vodou.

„Teto, nemám sirky!“ vykřikla jsem zoufale a ona protočila oči v sloup.

„To jsi čarodějka? No jo, já zapomněla. Tys zatím zapálila jen postel, viď?“ ušklíbla se.

Natáhla prsty směrem ke svíčkám, něco zamumlala a luskla prsty. Její oči vtom okamžiku probleskly jako jiskra v zapalovači. Svíčky vzplály. Postavila misku do kruhu.

„Ještě zem. Za oknem, truhlík, honem!“

Letěla jsem k oknu a zatím co jsem do hrsti vyhrábla trochu suché hlíny, slyšela jsem zezdola neklamné zvuky zuřivého zápasu. Rány a křik mi zněly v uších jako umíráček.

Hlínu jsem vysypala na hromádku vedle misky s vodou. Teta už klečela naproti mně a podávala mi ruce. Spojila jsem s ní ty svoje a snažila se nevnímat dupot po schodech. Zírala jsem do kruhu na hořící svíčky, misku s vodou a hromádku hlíny… Naše naděje a naděje na lepší život bez ztrát a viny i pro ty, co za naši a svou budoucnost dole možná umírají… Zarazila jsem se.

„A co vzduch?“

„Okno zůstalo otevřené. Vzduch je všude kolem nás, jak jinak bys ho sem chtěla dát?“ Teta mluvila tak rychle, že jí skoro nebylo rozumět.

„Jdeme na to, Lure. Teď nebo nikdy.“

Dívala jsem se do očí – do zlatých očí – do mých očí, které nabíraly opět jiný odstín a z úst jejích i mých se dvojhlasně neslo zaklínadlo jako zpěv:

„Volám tě, sílo předků mých,

volám tě, přijď mi na pomoc,

vlij svoji moc dnes do rukou mých,

spoj ve mně den a zároveň noc.“

Zavanul vítr a svíčky se rozhořely výš. Medailon na tetině krku začal vydávat světlo, stejně jako když jsem ten můj naposled probudila k životu já. Ale teta už pokračovala:

„Volám tě, sílo zděděná,

překonám v sobě svůj strach i svou zlost

a moje láska ztracená

pomůže změnit mi minulost.“

Medailon zářil víc a víc a jeho světlo začalo měnit barvy, zrudlo, pak zmodralo, přecházela v něm duha a já věděla, že brána se otevírá. Teď jsem byla na řadě já:

„Volám tě, sílo z dávných let,

pomoz mi, já tě zaklínám,

dovol mi bránu otevřít hned,

abych se vrátila, kde srdce mám.“

Zase jsem cítila mravenčení v celém těle. Světlo z medailonu zářilo jako slunce, silueta tety naproti mně ztrácela pevné obrysy a já už ani neslyšela, jak se mi za zády otevírají dveře. Jako zdálky jsem slyšela ozvěnou naše hlasy, zase ve společné melodii:

„Oheň a voda, země a vzduch,

magická sílo, přijď mezi nás,

společně s námi spojte se v kruh,

otevřte bránu, prostor i čas!“

A najednou se pokoj kolem nás rozplynul v mlze a já měla pocit, že jsem na dvou místech zároveň. Přede mnou se otvíral jabloňový sad, pod stromem někdo stál a čekal na mě… čekal, jak se rozhodnu. A já měla strach, cítila jsem se jako kdysi, když jsem se bála, že mě láska k Joshovi sváže… A zároveň mi plálo srdce takovou láskou k němu a touhou a někdo mě volal přes prostor i čas, „Lure, lásko, vrať se! Nenechávej mě tu samotného! Zachraň mě!“ a já jsem věděla, že musím jít. Ten pocit rozdvojení mizel, já se otočila a jen koutkem oka jsem viděla dívku, která zády k tomu chlapci utíkala ze sadu pryč, jak s ní splývá průsvitná postava a ona se obrací s úsměvem zpět a křičí na mě… Bez upíří krve by to stejně nešlo… Její hlas mě mátl. Pak se rozběhla k němu a ten chlapec se už taky usmíval. Moje druhé já našlo důvěru a svou lásku. Teď jsem mohla jít zachránit tu svou.

Když jsem otevřela oči, byla teta pryč, kruh, svíčky, voda i hlína taky a v domě bylo ticho. Rozhlédla jsem se. Moje ložnice! Jsem zpátky! Ale kde je Josh? Zachvátil mě šílený strach, jestli jsem ve správné době, jestli jsem to stihla. Volal mě… volal mě! To byl on! To jeho hlas mě jako záchranné lano vytáhl ven, sem domů. Joshi, kde jsi?

Rozeběhla jsem se do přízemí a při pohledu na můj obývák mě bodlo u srdce. Nikdy se už nedozvím, jak dopadla bitva s hlídkou. Ale jestli se teta vrátila, kam měla, nikdy k ní vlastně nedošlo…

Natáhla jsem se po telefonu a vytočila Joshovo číslo.

„Lure!“ ozval se v něm hysterický hlas.

„Rory, kde je?“ vyhrkla jsem a děsila se odpovědi.

„Mohla bys mi laskavě říct, co za pitomost jsi to udělala?“ vrčela dál.

„Rory, poslouchej mě, musím vědět, kde je Josh!“

„Nemám tušení! Nejspíš někde pobíhá. Šel pomoct Mattymu. Ta trubka se zase ztratila. Kde jsi byla?“ Nebyl čas. On ji hledal! Ale kde ho mám hledat já? Jak to říkala teta? Sad? Tenkrát byli v sadu, když od něj utekla a on šel hledat Tiffany! „Lure! Slyšíš mě? Odpověz mi, do prčic!“ ječela v telefonu Rory.

„Promiň, nemám čas,“ vyhrkla jsem a zavěsila. Dveře jsem za sebou nechala otevřené a spoléhala na své nohy. Musela jsem se dostat na druhý konec města. Dál za město – do sadu. Pod naši jabloň! Jestli nebude tam, tak už nevím, kde jinde ho hledat. Pokoušela jsem se vzpomenout si na nějaký záchytný bod. Místo, kde by mohl být. Jen ten sad mi visel v hlavě. Nic víc. Pálilo mě v krku od studeného vzduchu, záda se mi potila a píchalo mě v boku. Chtělo se mi zvracet z vyčerpání a pískalo mi v uších, ale nic z toho mě nedonutilo zastavit. Proč nemám auto? No jistě! Ta slepice mi ho rozbila!

Běžela jsem, jak jen to bylo možné. Ta silnice se dnes zdála desetkrát delší a krkolomnější. Jako kdyby neměla konec. Tlukot srdce mi křičel v mozku a začínala jsem vidět mžitky před očima. Cítila jsem, jak selhávám a moje vidění se zamlžuje. Vnímala jsem, jak se jedna noha zaklesla do druhé a já padám na nos. Bude to bolet, pomyslela jsem si, ale nebolelo nic. Vytřeštila jsem oči. Zachytila jsem se o větev, ale počkat… větev na silnici? Rozhlédla jsem se a z hrdla se mi ozval šílený řev. V zubech mě držela bestie velká jako moje bývalé auto. Civělo to na mě hnědýma očima a šíleně to funělo. Z koutků tlamy tomu odkapávaly táhlé sliny. Nevěděla jsem, jestli za mé vědomí může už tak dost velký šok z jiných světů, nebo totální ochromení, ale neseklo to se mnou. To monstrum mě drželo v hubě a vypadalo, že na něco čeká. Bylo to hnědý a velký a vypadalo to jako…

„Rory?“ Vlk zavrtěl hlavou a mě došlo, že tenkrát někdo mluvil o bílém vlkovi. „Jacobe?“ kývl. „Jak? Pusť mě, musím najít Joshe!“ vrčela jsem a pokoušela se dostat z jeho tlamy. „Slintáš!“

Ze zatáčky se vynořilo auto. „Zmiz! Někdo tě uvidí,“ prosila jsem, ale Jacob se jen rozesmál.

„Lure! Nevíš, že je neslušné pokládat telefony?“ štěkala z auta Rory.

„Hele, řekni taťkovi, ať mě vyplivne, jo?“ syčela jsem a Rory se rozesmála. „Rory! Musím najít Joshe!“ řekla jsem už vážněji a na to konto mě Jacob „vyplivnul“ přímo na nos. Zdržela jsem se nějakého komentáře a vpadla k Rory do auta. „Je určitě v sadu. Na konci města je…“

„Já vím, klid,“ utnula mě Rory a dupla na plyn. Dalo by se stěží napočítat do desíti, když jsme projely branou do jabloňových stromů a Rory mířila k největšímu z nich.

„Pane Bože! Je tam! Je tam! Joshi!“ křičela jsem z auta a Rory zastavila. Až pak jsem si všimla, že tam není sám. Stál k nám zády.

„Benzin?“ znejistěla Rory.

„Ne, to nesmí!“ vyjekla jsem. „Tiffany!“ zařvala jsem a blondýna vykoukla zpoza Joshe.

„Lure?“ nechápala. „jdi pryč, nebo škrtnu!“ zavrčela vzápětí.

„Rory, ne! Je moje!“ sykla jsem, když jsem viděla, jak se připravuje ke skoku. Josh na mě koukal s očima dokořán a slzou v koutku. Něžně jsem se na něj usmála a Tiffany v tu chvíli škrtla. Josh sebou trhl.

„Tak na to zapomeň, harpyje!“ zavrčela jsem, ale Tiffany ve stejném okamžiku hodila zapalovač na Joshe. Prudce jsem máchla rukou… Vítr... a zapalovač změnil směr. Luskla jsem prsty stejně jako teta… Voda!

Z koruny stromů se snesl déšť jako ve sprše. Přímo nad její hlavou. Stála tam a v očích měla šok a děs.

„Ty oči mě neomrzí,“ rozplývala se Rory a přeběhla ten kus, který ji dělil od bratra, aby tu houbu vedle něj odtáhla pryč. „Copak, kopřivko, kape ti na majáček? Pojedeme hu u?“ šišlala na ni Rory a Tiffany jen kývala hlavou.

Jak lehce to šlo. Joshův úsměv zmizel z tváře. Teď si mě měřil přísně pohledem. Zlobil se a měl na to právo. Vždyť to, co jsem mu provedla, bylo neodpustitelné. Sama bych mu to neprominula. Takhle zmizet.

„Joshi, já se hrozně omlouvám. Byla jsem sobecká a hloupá, ale já musela. Jinak to nešlo. Nech si to vysvětlit, prosím. Znáš mě a víš, že bych to nedokázala přenést přes srdce, kdybych to alespoň nezkusila. Máš právo se zlobit a můžeš mě zavrhnout a už se mnou v životě nepromluvit, ale já musela,“ blekotala jsem.

„Málem jsem umřel, Zázraku,“ zašeptal.

„Jo, já vím, ale jsi živý a já přišla včas, naštěstí. Promiň mi to zdržení.“

„Nemluvím o tomhle. Mluvím o té chvíli, když jsi mi zmizela z náruče někam, kde jsem tě nemohl chránit.“

„Strašně mě to mrzí, že jsem tě takhle obešla.“

„To by mělo.“

„Já vím,“ vzlykla jsem.

„Na tohle vážně nemám sílu,“ zašeptal a mně se po tváři rozkutálela slza. Byl tohle konec?

„Máš na to právo,“ zopakovala jsem a otočila se k němu zády, abych odešla. Bylo mi špatně. Hodně špatně, ale on žil. To jediné mi stačilo ke štěstí. Nic víc jsem nepotřebovala. Utřela jsem si oči a pokusila se nadechnout čerstvý vzduch do plic.

Vyjekla jsem, když se mi kolem hrudi omotaly jeho paže a já se otočila v prostoru o sto osmdesát stupňů. Jen na sekundu jsem viděla jeho vyděšený pohled, než přitiskl rty k těm mým. Líbal mě hladově a naléhavě. Tiskl mě k sobě, jako kdyby to mělo být naposledy. Jeho rty byly stejně slané, jako moje. „Víš, jak jsem se o tebe bál? Málem jsem zešílel. Tohle mi už nikdy – nikdy nedělej! Nesmíš mě nechat samotného ani sekundu, rozumíš? Copak se na tebe můžu zlobit? Vždyť tě miluju,“ vzdychal mezi jednotlivými polibky a nepřestával mě mačkat ve svém objetí.

„Já vím,“ špitla jsem a omotala mu paže kolem krku. Vytáhl mě do vzduchu a já mu mohla sevřít pas mezi stehny. Cítila jsem, jak mě nese pryč, ale naše rty se nedokázaly od toho druhého odtrhnout, dokud jsme neseděli v jeho autě.

„Máš jen cestu domů, abys mi popsala, co se dělo,“ vybídl mě a nastartoval.

Vyprávěla jsem mu o Cullenech a o tom, co se stalo s Joshem v tetině světě. Zbledl.

„Myslíš, že se tam taky dostala včas?“ zeptal se.

„Určitě ano.“

„Jak to, že jste se dokázaly vrátit? Neříkala jsi, že k tomu potřebuješ upíří krev?“

„Ale já ji měla. Myslím si, že to bylo tím, jak moc jsem věřila v naší lásku a tím pádem to bylo lehčí,“ vysvětlila jsem a Josh zamyšleně kýval.

Před domem se na mě sesypala celá rodina a já šla z náruče do náruče.

„Trubko!“ titulovala mě Rory, než mě objala.

„Ty jsi nám nahnala strach!“ vyčítala Bella.

„Mysleli jsme, že Josh vyvraždí celé Státy,“ posmíval se Taavetti a Josh ho udeřil do žaludku. „Papej víc kašičky, švagříčku,“ vysmál se mu.

I jim jsem převyprávěla příběh z jiného světa a Culleni nestíhali žasnout.

„Hm, černá a nakrátko by nebyla k zahození,“ uvažovala Rory.

„Slušelo ti to,“ potvrdila jsem.

„Urvu ti ruce, jestli na ty vlasy sáhneš,“ vyhrožovala Nessie se zdviženým ukazováčkem a všichni se začali smát. Josh mě k sobě po celou dobu tisknul a neustále mi líbal tvář, čelo, vlasy, ramena. Když se dotkl nechtěně, nebo možná i chtěně mé klíční kosti, bylo na čase popřát všem dobrou noc.

Předchozí Mé shrnutí Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tabula Rasa - 39. kapitola: